..: Továrna na absolutno :.. 21. U jako Už jen epilog - Továrna na absolutno
Kategorie: Acta est fabula

21. U jako Už jen epilog

Fandom: Harry Potter
Rubrika: Acta est fabula
Poslední kapitola AEF a s ní i rozloučení s Dracem a Harrym.
Šťastný Nový rok i nový rok ;)
Pár: Harry Potter/Draco Malfoy
Žánr: slash, pwp/smut, angst, depresivní, psychologický, romantika, darkfikce

 

 

 

Temně zelené závěsy se zavlnily, jak se oknem prohnal lehký vánek. Potemnělou místnost osvětloval jen černý svícen posazený na středu malého stolku. Díval se do plamene s myšlenkami tak chmurnými, že se v nich naprosto ztrácel. Byl unavený. Ani po těch letech se nic nezměnilo. Jen jeho výraz ztratil dávný lesk.

Muž s prošedivělými vlasy seděl na polstrované pohovce a tvářil se, jako by dávno přišel o schopnost cítit. Jeho tvář byla chladná a posed nehybný jako by na něj někdo vyslal kouzlo úplného spoutání.

Jen mlčky seděl a v rukou třímal objemný předmět, jehož obsah vháněl do podvečerem zahalené místnosti trochu třpytu. Po obvodu měl rytiny z runového písma. Přejížděl nepřítomně palcem po jejich okrajích a mhouřil očima, když se povrch zablýskal tak, až to štiplavě oslňovalo. Výraz ve tváři se na okamžik proměnil. A nejspíš by jakéhokoliv nezúčastněného pozorovatele rozlítostnil, neboť byl až mizerně patetický a zasmušile melancholický. Odrážela se v něm nevyřčená vyznání, promarněné touhy srdce a zraněné duše.

 

 

***

 

 

Se zavřenými víčky a tváří zkřivenou v posledním projevu emoce ležel plavovlasý mladík na zemi. Harry Potter se k němu sklonil, aby s ním zatřepal. Aby se ujistil, že je v pořádku. Dva prsty doputovaly na místo pod čelistí, aby vyhledaly tep a v ten moment se neubránil hlasitému výkřiku.

„Ne!“ obrátil se.

Byl tam. Ten muž, který tohle způsobil. Muž, kterého v tento moment nenáviděl více, než doposud kohokoliv jiného. Bolest, která se prolévala žilami, ještě živila tu nejryzejší zášť. V samotném afektu mu bylo naprosto jedno, jaké to bude mít následky, ale sebral všechen ten hněv a touhu po pomstě, aby se mu revanšoval.

„Zasraný bastarde,“ pronesl překvapivě tiše, ale dostatečně chladně, aby bylo vidět, jak v něm ty negativní emoce bobtnají. Téměř sametový podtón nevěstil nic dobrého.

„Někdo by vám měl dát lekci slušného chování, pane Pottere!“ černě oděná silueta muže se tyčila nad Chlapcem, který přežil, aby se vysmívala.

Mladík se postavil na nohy, a zatímco toho chlapa propaloval nenávistným pohledem, tak v nestřežené chvíli sáhl do zadní kapsy, kam si nenápadně zastrčil Dracovu hůlku.

„To bych nedělal, být vámi, Pottere,“ natáhnul se Snape se svojí vlastní hůlkou a zamířil přímo do středu jeho hrudi.

„Ale vy nejste já, že ano?“ chvatným gestem opsal stejný pohyb. Ani jeden se ale neměl k tomu, aby hned vzápětí hůlku použil. A Harry si nepřál, aby to bylo rychlé. Snape si nezasloužil, aby byla jeho smrt rychlá a bezbolestná. Zasloužil si trpět. Zasloužil si žadonit o to, aby to s ním ukončil. Zasloužil si všechno, jenom ne slitování a soucit.

„Pottere, Pottere. Vy jste nikdy nebyl nejbystřejší. A vaše touha po uznání, absence pudu sebezáchovy… Tohle všechno je jen ta vaše arogance v jiném balíčku. Řekněte, vy zřejmě toužíte po tom, abych vám ublížil,“ pronesl s cynismem sobě vlastním zkušený alchymista a s výsměchem se na Nebelvíra zašklebil.

„Bastarde,“ zopakoval Harry znovu, ale víc horkokrevně. „Za tohle zaplatíte.“

Udělal krok v před a píchl špičkou hůlky Snapeovi na klíční kost. Ten kupodivu ani neuhnul, jako by to očekával. Naopak se šklebil ještě víc a Harry pojal podezření, že se mu další události nebudou líbit.

Třepal se po celém těle. Dílem zlostí, dílem žalem. Dracovo tělo na zemi leželo bez života a Harry přemítal, jestli je ještě nějaká šance to celé napravit. V tuhle chvíli by mu nepomohla ani ta jeho jóga, aby se uklidnil.

„Na to nemáte, Pottere! Vy nikdy nebudete jako on. Jako my. Vaše šlechetná povaha,“ dodal jízlivě, „vám neumožní vzít někomu život. Veškerá nebelvírská odvaha je vám na takový akt nenávisti málo. Jste jen ubožák, co se dokáže jenom předvádět.

„To vy jste ubožák!“ zařval na něj vztekle.

Severus Snape se jen hrdelně zasmál.

„Zabil jste Draca!“ křikl znovu hlasem protkaným zármutkem. Nedokázal při vyslovení Dracova jména necítit nic. A Draco si zasloužil mnohem víc.

„Neříkejte. Vážně? Sotva jsem si takové zbytečné maličkosti všiml. Skoro by jeden řekl, že jsem se jen hůlkou poškrábal za uchem. Trochu se to vymklo z rukou, že ano,“ znovu se zazubil a sledoval, jak se Potterovi na krku divoce rozkmitala tepna. Jeho hněv by se dal krájet na kousky.

„Ten prolhaný zrádce si to zasloužil,“ pronesl hned na to chladně. „Celou dobu se paktoval s vámi a myslel si, že se to nikdo nedozví. Že na to Pán nepřijde. Už od samého začátku jsem tušil, že něco není v pořádku. Ale že se bude ten chudák pelešit zrovna s vámi, to naprosto předčilo i mé nejdivočejší představy. Jak ponižující."

„Odvolejte to!“

Pokýval hlavou. „Jste pořád ještě dítě. Jste idiot. Nemáte v sobě ani zpola tolik síly a schopností, abyste Pána vůbec mohl porazit. Jste nula. Pochybná hvězdička, která sotva svítí a mylně si namlouvá vlastní důležitost. Nejste ale vůbec nic. A nikoho nemáte!“

„Držte hubu, Srabusi!“

„Patetické. To je všechno, co dokážete?“ prstem zahýbal za špičku klukovy hůlky, aby ji odklonil. „Dejte to pryč, než si ublížíte.“

„O to vám přece jde!“

„Hlupáku, nemáte sebemenší ponětí, o co mi jde. Jistě, vaše utrpení si nesmírně užívám za každých okolností, ale to musí počkat.“

„Bezcitný mizero. Jak jste jen mohl? Zabil jste Brumbála! Jak jste to mohl udělat?!“

„To máte tak, Pottere. Stačí jen natáhnout hůlku a v plavném příznačném gestu s ní do vzduchu mávnete, řeknete příslušná slova a je to.“

„Je mi z vás zle! Draco je… Jak jste to mohl udělat Narcisse?“

„Očekáváte snad, že vám budu odpovídat na všechny vaše otázky? Prostě jen tak? To nemám v popisu práce,“ hůlku měl stále vztyčenou a přimhouřil tmavé oči jako by se chystal použít inkantaci.

„Nenávidím vás!“ pronesl zhnuseně mladík.

„Řekl bych,“ odvětil věrný smrtijed, „že to bude vzájemné. Ale dost už těch zbytečných hříček a nesmyslných žvástů. Mám vás přivést. Takže jdeme. Ani se nezkoušejte použít nějaké kouzlo, Pottere. Ani to není vaše hůlka, nebude vás dobře poslouchat a není cesty, jak byste se mohl rovnat mně. Znám tolik nápaditých zaklínadel, že by se vám z toho kroutily prsty na nohách.“

Natáhl se, aby Harrymu vytrhnul hůlku z ruky, ale ten znovu nevěřícně položil otázku.

„Jak jste to mohl udělat Dracově matce? Milovala vás,“ lámal se mu hlas.

„Ne dostatečně na to, aby se nemíchala do věcí, které její povedený synátor pohnojil. A nic vám do toho není, Pottere.“

„Jste tak bezcitný. To pro vás nic neznamenala? Ani její syn?“

„Draco byl jen slaboch a ubožák. Nedokázal ani splnit ten nejjednodušší rozkaz. Byl to nevychovaný neschopný spratek a jeho matka nebyla ničím víc, než jen potěšením během nocí, které byly chladné a bezútěšné,“ odfrknul si, ale nespouštěl z něj oči. Byl v neustálém pozoru a tušil, že jde Potterovi o to, aby odvedl jeho pozornost, ale to se mu v žádném případě nemohlo podařit.

„Avada kedavra!“ adrenalinem nabuzený bystrozor nečekal ani vteřinu.

Každou novou urážkou jména jeho milence se amok rozpínal víc a víc. A v okamžiku, kdy pronesl ta zakázaná slova, věděl, že Snape neměl pravdu. Protože se zdálo, že Dracova hůlka s ním sdílela stejnou zlobu a stejný žal. Smrtelnou kletbu doprovázel zelený oblak a mezi prsty ho zasvrběla živá magie.

Mrtvola jeho bývalého profesora se v mžiku oka sesunula na zem, ve tváři zachovaný překvapený výraz.

Harry Potter si odfrknul.

„Tohle jste nečekal, Snape, že? Nikdy neříkejte, že jsem příliš šlechetný na to, abych vás nemohl zabít. V tomto případě mi nezbyla pro vás ani špetka šlechetnosti. A už dlouho jsem o této chvíli snil.“

Kopnul do něj. Naplnilo ho uspokojení. A pravdou bylo, že jako bystrozor pověřený pochytat a zneškodnit všechny smrtijedy, měl udělenou výjimku, co se týkalo zakázaných kleteb. A teď se tady tyčil nad tělem chlapa, kterým z hloubky svého nitra opovrhoval. Na kterém se chtěl pomstít za všechny křivdy, které mu kdy způsobil. Za svůj zničený život, který mu přinesl jen samé trápení. Odplatit se za své rodiče. Za Siriuse. Za Brumbála. Za Draca! Za tu falešnou důvěru, která stála tolik nevinných životů.

Dopadl na kolena a vložil tvář do dlaní. Z úst se mu vydral žalostný bědující sten.

S očima zalitýma slzami do těch dlaní zničeně pronesl: „Já jsem Draca nade vše miloval, ty zasraný zkurvysyne. Byl moje všechno! A nestihl jsem mu to říct!“

Bylo mu jedno, že jeho vyznání už neslyšel. Potřeboval ho ze sebe dostat a poddat se bolesti. Bohužel ani pomsta už nedokázala vyplnit tu příslovečnou díru, která se mu rozšklebila v srdci.

 

 

***

 

 

Otevřel oči. Dlaně s nakrabatěnou kůží se spojily, zatímco se jeho myšlenky opět toulaly v minulosti. Znovu si ho vybavil. Draca. Dracovy oči. V momentech, kdy byly prosycené láskou. Ale i v momentech, kdy se vztekaly. Draco Malfoy byl jako výbušná směs. Nevypočitatelný, divoký a tolik svůj. To ho činilo nedocenitelným a nenahraditelným. Byl tak nádherný. A býval jeho.

Pořád před očima viděl toho mladého muže, jak se na něj posměšně šklebí. Jako by to bylo včera, i když uběhly desítky let. Pamatoval si každou drobnou vrásku na kůži, jak se mu dělaly drobné varhánky pod očima, když se zeširoka usmál. Každý neposedný vlas, který se svezl do tváře, když divoce zagestikuloval. Tu alabastrovou pleť, na které se dělaly neposlušné pihy, jakmile strávil na slunci moc času.

Sivý pohled, co vyzýval, co vábil a pokoušel. Pohled jeho Draca Malfoye.

Ohlédl se na odloženou myslánku, jejíž povrch nepřestal světélkovat. Vedle ní ležel nažloutlý pergamen. Skrčený a tolikrát ohýbaný, že se nejenže na některých místech drolil, ale zůstaly na něm i otisky prstů. Za svůj život ho měl tolikrát v ruce, že už to ani nedokázal spočítat.

Nedokázal ho ani po takové dobře přestat číst, protože to bylo to poslední, co mu po Dracovi zbylo. A jeho uhlazené písmo mu pořád připomínalo chyby, kterých se dopustil.

 

Harry,

pokud nepřežiju, chci, aby sis něco vzal. Moje úmysly byly vždycky upřímné. Nepochybuju, že tomu teď věříš. Chci, abys věděl, že jsem s tebou byl šťastný. I tu krátkou chvíli, kterou jsme spolu mohli mít. Ničeho nelituju. Pokud jsem mrtvý, muselo to tak dopadnout. Od samého začátku jsem zvolil špatnou cestu, i když si mi ukázal, že to může být jinak. Věděl jsem, že jsem měl odejít s tebou, chtěl jsem odejít s tebou, ale ta moje zatracená pýcha…

Však to znáš.

Něco jsem ti schoval a byl bych rád, kdyby sis to vzal. Najdeš to v naší rezidenci u pláže. Jako bystrozor tam určitě máš přístup, i kdyby byl dům vyvlastněný. Ale doufám, že s tím nebudou problémy.

V  mém pokoji pod postelí u zadní pravé nohy – třetí prkno od okna je uvolněné.

 

A Harry… Miluju tě. Chtěl jsem ti to říct a nevím, jestli to ještě stihnu, tak kdybych přece jen už nestihl, říkám ti to teď.

 

Sbohem, vždy jen tvůj Draco.

 

 

Harry si vybavil jejich první noc. Už to bylo tak dávno. Draco tehdy nevěřil, že to myslel vážně. A nevěřil, že by se doopravdy do něj mohl zamilovat. A stejně tomu nezabránil. Možná měl Harry na začátku v úmyslu využít situace, ale po jejich společné noci už neměl v plánu nic v sobě zadržovat. Ten aristokratický prevít si ho omotal kolem prstu, aniž by to tušil.
Tehdy po té společné noci už zkrátka nebylo cesty zpátky.
A všechny jejich ostatní intimní chvilky se mu vryly do vzpomínek jako memento. Protože to byly okamžiky, kdy se cítil nejvíc šťastný.
Když za ním Draco přišel proměněný v ženských šatech, vypadal tak směšně a zároveň tak roztomile a hříšně, že už si byl Harry naprosto jistý, že mu nadobro propadl.

 

 

***

 

 

Bylo dávno po bitvě. Většinu smrtijedů bystrozoři pochytali, několik jich padlo v bitvě. Na těch pár jedinců, kteří utekli, ministr nasadil zbytek svých lidí. Na obou stranách byly nějaké ztráty, ale naštěstí nepadl nikdo další, kdo by byl Harrymu drahý.

Největší starostí pro všechny bylo, že ačkoliv se vyřešil problém se Smrtijedy, lord Voldemort unikl.

Harry své misi chytit Pána zla věnoval veškeré úsilí a čas. Pomáhalo mu to na místě se nesesypat a nemyslet na nepříjemné věci. Na Draca. Na jeho náhlý odchod.

A zatímco se Voldemort pokoutně schovával na místech, která kvůli magické stopě měnil každý den, Harry zvládl během toho zničit skoro všechny jeho zbylé viteály. Až na ten poslední, protože Nagini byla věrně po boku svého pána po celou tu dobu.

Těsně po bitvě nebyl čas zjišťovat, co se vlastně stalo, ale nakonec mu to jeho přítel celé vysvětlil.

 

Potkali se U Svatého Munga. Harry tam měl běžnou pochůzku jako bystrozor a narazil na Remuse, který přišel za Tonksovou, která potřebovala ošetřit nějaká drobná zranění.

Ani nemusel být konkrétní, aby ho přítel jeho rodičů pochopil. Oba věděli.

„Zdravím tě, Remusi,“ kouknul za plentu, kde seděla žena s růžovými vlasy a měla obinadlem obvázanou nohu. „Bude v pořádku?“

Starší muž přikývl. „Je to jen povrchové. Dali ji na to hojící tinkturu, ale znáš Tonskovou, je jako malé dítě. Tak jsem je poprosil, aby jí to zavázali, protože se určitě bude chtít škrábat, až se to bude zacelovat,“ smutně se na něj pousmál.

Harry přikývl. Chvíli bylo ticho, a pak znenadání pronesl: „Jak jste mě našli?“

„To Hermiona. Byla za tebou doma, a když si tam nebyl, našla tohle,“ podal mu zašmudlaný lísteček, který zřejmě celou tu dobu nosil v kapse v domnění, že na Harryho narazí.

Harry se na kus pergamenu podíval a podvědomě rozpoznal Dracovo písmo. Text byl samozřejmě zašifrovaný, ale tušil, co na něm asi bude.

„Neboj se, nesnažili jsme se zjistit, co tam stojí. Respektovali jsme tvoje soukromí. Použili jsme na to jen pár formulí kvůli možnosti, že by nás to mohlo zavést k tobě. A nějaké zbytky magického rezidua nás nasměrovaly za Dracem Malfoyem. Přišlo nám zvláštní, že by za sebou smrtijed nešikovně nezametl stopy, ale byla to jediná naděje. A i když jsme počítali s tím, že to může být past, byli jsme ochotní to risknout. A vyšlo to.“

Černovlasý Nebelvír polknul a na pár úderů srdce se zadíval smutně k zemi. Jen tohle gesto způsobilo, že Remus pochopil. Vlídný Remus Lupin, který měl překvapivě mnoho pochopení.

 „Harry, ty a Draco Malfoy…“ nedořekl vlkodlak, ale věnoval mladšímu muži významný pohled, zatímco mu položil dlaň na paži v projevu sounáležitosti.

„Jsme byli milenci.“

„To je mi líto.“

„Já vím, Remusi,“ pokusil se Harry o úsměv, ale nebyl příliš úspěšný. Nic už nebylo jako dřív. Draco byl mrtvý a nic mu ho už nevrátí.

Ale jako by mu to pořád nedocházelo, byl podivně netečný. A nemohl na to myslet. Prvně musel najít Voldemorta.

 

 

***

 

 

Posunul si brýle ke kořeni nosu. Nebyly kulaté, jako míval kdysi. Tyhle nosil teprve pár let, když se jeho zrak znovu zhoršil. Možná ze smutku a možná z pouhé nostalgie začal nosit stejná půlměsíčková skla, jaká dříve nosíval Albus Brumbál. Ten muž byl pro něj skoro jako rodina. Jako dědeček, kterého nikdy neměl. Nebyl by na něj hrdý, pomyslel si zklamaně.

S myslánkou odloženou v klíně se zamýšlel nad tím, kolik věcí se změnilo. Kolik věcí zkazil. Zanechané vzpomínky uvnitř mísy s ornamenty otvíraly staré rány, ale nedokázal se jich vzdát. Vždyť byly i jeho.

 

Kolik životů jen zničil. Nejen ten Dracův.

 

„Harry, to nemá cenu…“

„Daro, já vím, že to se mnou nemáš lehké, ale ještě jedno tě prosím. Zkus to se mnou ještě.“

„Dávala jsem ti už dvě šance,“ dívka s plavými loknami a s očima tolik podobnýma jako měl ON, se zatvářila trochu posmutněle. „Je to pokaždé stejné.“

„Ještě jednou. Víš, co se říká. Do třetice všeho dobrého,“ zkusil to.

„Dobrá, Pottere,“ zdvihla potměšile koutek. „Ale máš poslední šanci.“

Přitáhla si jeho tvář blíž, aby ho políbila na špičku nosu.

 

 

***

 

 

„Harry,“ ozvalo se.

Bývalý Nebelvír vzhlédl od svého stolu. Práce na ministerstvu ho zaměstnávala většinu času. Vlastně ani neměl už žádné koníčky.

V otevřených dveřích stál jeho kolega, který zrovna procházel kolem. „Něco ti před chvílí přišlo. Z vyšších míst.“

Harry vstal a převzal od něj obálku s uhlazeně nadepsaným jménem. Něco oficiálního. Otevřel ji a hned vzápětí se sesunul podél zdi k zemi, když četl následující řádky.

 

Vážený pane Pottere,

s lítostí Vám oznamujeme, že dnes 28. července bylo nalezeno tělo vaší kolegyně Dary Wallshové.

Podlehla zranění způsobeném napadením během plnění bystrozorské mise.

 

S úctou a upřímnou soustrastí,

Amos Diggory,

ministr kouzel.

 

To byl poslední hřebík zatlučený do Harryho rakve. S Darou spolu byli dva roky. Střídavě oblačno a slunečno. Nemiloval ji tolik, jako miloval Draca, ale měl ji rád a líbila se mu. Možná s ní byl tak trochu ze zvyku a nedokázal být úplně šťastný, ale někdy to bylo fajn. Byla to přece jeho Dara. Ta jediná a poslední osoba, která byla ochotná ho milovat i s jeho vrtochy a kostlivci ve skříni, zemřela. A kvůli čemu? Protože on nebyl pořád schopný dopadnout Voldemorta a jeho zbylé smrtijedy.

 

A tehdy se rozhodl, že už nikdy nedopustí, aby kvůli němu ještě kdokoliv zemřel. Všichni, kdo ho milovali, byli mrtví. A on za to nestál. Raději by podstoupil celoživotní celibát, než aby byl svědkem toho, že ještě někdo kvůli němu zemře. To už nikdy nechtěl zažít.

Skrčil pergamen v dlani do kuličky, odhodil ho někam do rohu místnosti, a složil obličej do dlaní. Nechal to nekonečné zoufalství, aby si ho vychutnalo.

 

 

***

 

 

Netrvalo ani dva měsíce a dočkal se. Když po dvou a půl letech znovu uviděl tu hadí tvář, nenechal se už ničím odradit. Ve snaze to všechno skončit byl víc než ochotný obětovat vlastní život. Stejně neměl žádnou cenu.

A Voldemortův plán nevyšel tak, jak si to představoval, když se tajně vkradl do prostor ministerstva.

Jako by to sám osud a ironie chtěly, jejich poslední střet proběhl zrovna na odboru záhad. Na místě, kde se v pátém ročníku střetl s ostatními smrtijedy při ochraně věštby. Až v samotné místnosti, kde navždy ztratil svého kmotra.

A jako by to samotný kamenný oblouk vycítil, měl Harry dojem, že z něj slyší povzbudivé hlasy. Bylo to vůbec možné?

 

Stál před ním neochvějně a pevně na nohách. Nebál se. Neměl ani drobné obavy. Byl smířený s tím, co možná přijde a dokonce to vítal. Protože kruh byla potřeba uzavřít.

„Tentokrát zemřeš, Tome,“ oslovil ho křestním jménem, protože věděl, jak ho Voldemort nenáviděl a snažil se ho ignorovat. „Už žádné viteály. Nagini je mrtvá.“

Viděl, jak se černokněžník zarazil, nedokázal v těch rudých očích skrýt překvapení. Harryho ta skutečnost velmi potěšila, protože mu to dalo důkaz, že i ten mizera dokáže mít strach. Opodstatněně. Ztráta sebejistoty na něm byla znát i kvůli tomu, jak pevně sevřel mezi prsty svoji hůlku, jako by to byla jeho poslední šance na vítězství. A vlastně tomu tak i bylo.

„Harry Pottere…“ zazubil se ve snaze uhrát na něj suverénní postoj člověka, který má nad vším kontrolu a nadechoval se k jistě erudovanému proslovu plnému naučené dominance.

Harry už byl z těchto zbytečných a plochých rozhovorů unavený. Záporáci vždycky měli tendence zdržovat, na poslední chvíli prozrazovat svoje úmysly, pyšnit se svými geniálními dedukcemi. Koho to promerlina mohlo zajímat? Nebyl tady od toho, aby poslouchal ty kecy. Byl tady, aby naplnil jejich osud, aby toho hajzla zabil.

Nezaváhal a ani ho nenechal domluvit, když vyslovil zaklínadlo jeho nejvěrnějšího služebníka: „Sectusemra.“

Příjemný a uspokojující dramatický okamžik, kdy překvapený Tom Raddle nestihl kletbě uniknout, s Harrym příjemně zatřásl. Zadostiučinění. Odplata. Nenávist. To všechno v ní bylo obsaženo.

 Ostatní smrtijedi bojovali opodál s bystrozory a členy Fénixova řádu. Nikdo si jejich duelu nevšímal, takže nikdo ani nezaznamenal, že Pánovi zla bylo předurčeno osudem podlehnout vlastní samolibosti a chybnému přesvědčení o nadřazenosti.

Když ho kletba trefila, zavrávoral, zakopnul o vlastní nohu a přepadl přímo do oblouku za závoj, který pohlcoval duši i tělo na samotnou věčnost.

Vlastně to byla nejen úleva, ale i k smíchu. Voldemort zemřel, protože zakopnul a neudržel rovnováhu. To vážně jednoho dokáže vytočit, ne?

A když se Harry Potter hlasitě rozesmál, což vzbudilo významnou pozornost mezi ostatními kouzelníky, bylo všem jasné, že je naprostý konec. A tehdy Vyvolený, kterému bylo předurčeno porazit Pána zla, zvítězil.

Chlapec, který přežil, mohl zůstat na světě dál, i když o to vlastně vůbec nestál. Avšak věštba se jednoznačně naplnila, poněvadž jeden z nich zemřel rukou toho druhého, jak bylo předpovězeno. Neboť ani jeden nemohl žít, jestliže druhý zůstával naživu.

 

 

 

***

 

 

Opřel se týlem do křesla, aby ulevil bolesti hlavy. Přivřel znovu víčka, za kterými se střídaly vzpomínky jedna za druhou, stejně jako se začaly na povrch drát temné myšlenky a odevzdání. Apatie, která ho doprovázela posledních padesát let. Ani tolik oblíbená metoda, kterou se naučil využívat k vlastnímu klidu, neměla účinky. Jógy zanechal už před desetiletími.

Tehdy poté, co zabil Severuse Snapea, měl problém vnímat realitu. Nešlo mu uvěřit. Nechtěl uvěřit. Nechtěl si přiznat, že je to pravda. Vrátil se k Dracovu tělu, aby ho znovu ohledal, ale nic se nezměnilo. Zkrátka tam jen nehybně ležel bílý jako stěna a nehýbal se. Neměl žádný tep a rozhodně nedýchal. Nemohl, on přece nemohl jen tak umřít. Po tom všem, čím si prošli. Po tom všem, co obětovali. Tak hloupě a nečekaně.

Vždyť ho přišel zachránit, byl tady pro něj, snažil se ho vysvobodit. A Harry ho tolik miloval. A vědomí, že už to nikdy neřekne nahlas, bolelo způsobem, který neuměl vstřebat.

Měli tak málo času. Všechno mohlo být jinak, kdyby se každý z nich zachoval jinak. A čas nedokázal už změnit. Kde byly všechny obraceče času, když je potřeboval?

Proč ztráta milovaného člověka tak kurevsky bolela?!

 

Vzal Dracovo nehybné tělo do náruče. Chvíli s ním pohupoval, zatímco popadal mezi vzlyky dech. Kéž by to byl on, koho Snape trefil. Bylo mu jedno, jestli ho někdo vidí. Bylo mu jedno, jestli ho trefí jedna z kleteb, které občas prosvištěly vzduchem. S naprostým odevzdáním se nechal unášet trýzní a smutkem. Jedna hloupá osobní vendeta vyústila až do takového konce. Hladil bledé tváře teplými dlaněmi, ale bylo to zbytečné. Ten dotek studil a zanechával ještě větší prázdnotu. Sklonil se, protože toužil ještě naposledy políbit Dracovy rty, i když věděl, že mu ten polibek už nikdy nevrátí, ale potřeboval to. Potřeboval se rozloučit, i když nevěděl, jak to udělá.

Otřel se o chladné rty v něžném gestu, a pak se opřel čelem o čelo. To zoufalství bylo tak propastné a ničící, nikde nekončilo. Nebyly hrany, které by se daly obrousit.

 

Až po nějaké chvíli ho překvapil hysterický výkřik, který se linul z opačné strany.

 „Pusťte mě!“

Otočil se, aby se podíval, co to způsobilo, a setkal se s ledovým pohledem vyděšené čarodějky. Draco měl její oči. Jako nebe před bouří.

Nebyl si jistý, jestli ho pozorovala, nebo jestli se na místo dostala až teď. Když si zpětně uvědomil, měl pocit, že byla svázaná Petrificem. Ale pak ji vlastně nikde neviděl.

Všiml si, jak si ho prohlížela, jak jí celá situace docházela. Těkala pohledem z jeho tváře na mrtvé tělo jejího syna, kterého držel na klíně. Uhnul bokem, aby tíhu toho odsuzujícího pohledu mohl ignorovat.

„Pusť mě, ty odporná špíno,“ zvýšila zase hlas a pokusila se vysmeknout z držení Alastora Moodyho.

Starší a zkušenostmi ošlehaný Moody držel Narcissu Malfoyovou pevně a odmítal ji pustit, ačkoliv se mermomocí a se skřípajícími zuby snažila vytrhnout, dokud jí síly stačily.

Ne, že by to Harry nechápal. Na zemi ležel její padlý syn a ona se s ním nemohla ani rozloučit. Přesto nevěděl, jestli je mu jí líto, nebo jestli na ní byl naštvaný, že to vůbec dopustila. Protože také její rozhodnutí, stejně tak i její životní kroky, Draca dohnaly k cestě, která vedla až sem.

„Harry Pottere!“ křikla zlověstně a jejich pohled se znovu střetl. „Pokud existuje peklo, doufám, že v něm shniješ. Zabil si mého syna a zaplatíš za to. To kvůli tobě je teď mrtvý. Stal si se jeho záhubou, jeho zhoubnou nemocí. Položil svůj život zcela zbytečně za někoho, kdo si ho nezasloužil a kdo si ho nevážil,“ semknula rty.

Nic na to neřekl, nemohl. V její bolesti se odrážela i ta jeho a pocit viny byl v tu chvíli silnější.

„Proklínám tě,“ pokračovala a vzduch kolem nich podivně zavibroval. „Už nikdy nenalezneš spřízněnou duši. Nepoznáš pravou lásku a nedokážeš mít upřímně rád. Nechť je ti tato noc jedinou připomínkou na chvíle, kdys okusil opravdové štěstí a utrpění zároveň. A pamatuješ si každý detail až do konce smrti. Umřeš sám a nikým nemilovaný. Život promarníš zbytečným hledáním!“

 

 

***

 

 

Něco ve slovech Narcissy Malfoyové bylo opravdovým zaříkáním, neboť Harryho život už nikdy nebyl jako dřív. Přesně jak bylo vyřčeno, tak už nikdy nikoho upřímně nemiloval, i když tady pár pokusů bylo. Všechny jeho vztahy skončily katastrofálně, pokud ne přímo smrtí.

Už nikdy se nenašel žádný druhý Draco, ani nemohl, protože Draco byl jen jeden jediný a jeho památku by nezvládl pošpinit. Ale Zeměkoule se nepřestala otáčet dál a život šel bohužel svižnými kroky jakbysmet. Zůstaly jen promarněné sny. A žít pro radost už dávno zapomněl.

Nedokázal už ani pořádně brečet. I když byly ty vzpomínky živé, jako by to bylo včera.

 

„Kdo ví, kdo z nás dvou si zvolil tu špatnou cestu, Draco. Acta est fabula,“ zaševelil hlubokým hlasem. Jestli v něm bylo slyšet zármutek, se nedalo říct. Roztřesenýma rukama znovu odložil myslánku se šťastnými vzpomínkami Draca Malfoye, které mu zanechal jako poslední dárek.

Odevzdaně se postavil na nohy, které ho už nenesly tak pevně jako zamlada, a šel si vyzvednout poštu, kterou doručila sova už ráno.

Natáhl se pro Denního věštce srolovaného do ruličky. A hned jakmile rozevřel dvojlist stran, zatajil se mu dech.

Hned na přední stránce titulek hlásal: Narcissa Malfoyová, rozená Blacková, dnes ráno ve velmi brzkých hodinách podlehla v azkabanském vězení dlouholeté nemoci. Měla devadesát šest let.

 

 

***

 

 

Láska, ta nezná čas a živí trápí se zas.

Sám zločin už je trest, někde to psáno jest.

Peříčko od krve snáší se do bláta, krása se zašklebí, smrtka je vysmátá.

 

 

~ konec ~

 

Na balíčky s obsahem antraxu, střelných zbraní a s jedovatými hady jsem si zřídila P.O. Box na adrese: 

Pokud umřu, nedostanete další fanfikce 666
Peklo aneb počítej do pěti, aby ses zklidnil
123 45

Děkuji za pozornost. A užijte si Silvestr stejně barvitě jako Harry :P 
A teď do mě.


Vydáno: 31.12.2021 23:59 | 
Přečteno: 309x | 
Autor: Blanch
 | Hodnocení:

Komentáře rss

Přidat komentář >

, Boží odpovědět
avatar
Teď tě upřímně nesnáším, ale než seženu nějaký vhodný dárek do tvého P.O.boxu, zaručeně vychladnu ????
Bylo to skvělý.
Dík.
A dík za to, žes měla kule na špatný konec. Dává tam smysl.
Kdyby spolu odešli do zapadajícího slunce, zabila bys to. Takhle je to na kosočtverec, ale opravdu dobrý
icon odpověděl(a)
Blanch
5 5
Dekuju.
Jako ja jsem zamyslela, ze bych tomu dopsala jeste nejaky ten hepac, ale rikala jsem si, ze to uz po tech sestnacti letech fakt nema smysl menit. Jednak bych se tak zproneverila duvodu, kvuli kteremu to takhle dopadlo a ja jsem tehdy potrebovala, aby to tak skoncilo. Jednak by mi prislo klisoidni a prilis ruzove, aby to koncilo az moc fluffovite a dobre a taky jsem si rikala, ze to uz nema smysl a ctenari, kteri si tu ffku pamatuji a kdysi cetli, proste vi, jak to puvodne dopadlo.
Takze me uprimne tesi, ze to teda schvalujes, moc lidi mi to neschvaluje 5
Jeste jednou diky.
, Parada odpovědět
avatar
Krásné ale moc smutné. 1
icon odpověděl(a)
Blanch
Děkuji :)
icon , DĚKUJI odpovědět
avatar
Ačkoliv jsem tento závěrečný vývoj už trochu očekávala a psychicky se na to připravovala, (ovšem asi málo), nelze zastavit tu lavinu zarmoucených pocitů a stesk na tímto tragickým závěrem. 7

Achjo, no krásné to bylo, smutné, avšak krásnéé. Slzy mi tečou proudem :D Výborně napsáno, moc a moc děkuji!!!!

Přestože to nebyla happyendova story, moc Ti děkuji za celou tuto povídku. Napsané to máš skvěle, čehož je důkazem i má emoční záplava, do které si mě svým příběhem pravidelně dostávala. Tato povídka si dozajista našla místo v mém srdci a paměti (a to mi věř, mám toho načteného ze světa HP celkem hodně) a jen málo co mě takto podobně zasáhlo a utkvělo.;) 10

Famózně zpracovaná zápletka i charakteristika postav, celkově dokonalý příběh. Tvůj styl psaní mě prostě ohromně baví, což už víš. :D Zkrátka to bylo skvělé a teď už sebe lituji, že povídka skončila. :D Jsem si jistá, že se k tomuto příběhu ještě vrátím.:)

Děkuji za Tvůj čas a sdílení mimořádných příběhů, díky tobě máme my čtenáři dny o něco snesitelnější. Já si čas nad touto povídkou rozhodně moc užila a slova poděkování nemohou vyjádřit ten správný vděk, který pociťuji.

Moc děkuji!

Vrxx
icon odpověděl(a)
Blanch
A já ti zhluboka děkuji za všechny úžasné komentáře, kterými si mě v průběhu všech kapitol oblažovala. Byly pro mě velkou motivací a opravdu si toho vážím. A jsem ráda, žes mě za ten konec nezatratila ;)


Nejnovější komentáře
18. kapitola - Super s... Zaslal/a: Ester  •  Čas: 13.8.2022 21:17
17. kapitola - Snídaně u pottera - To jsem... Zaslal/a: Karin  •  Čas: 8.6.2022 22:17
17. kapitola - Snídaně u pottera - Výborně... Zaslal/a: Mirek  •  Čas: 4.6.2022 17:03
16. kapitola - Návštěva - Ach můj... Zaslal/a: Mysty  •  Čas: 19.5.2022 21:35
8. kapitola - Také by... Zaslal/a: Karin  •  Čas: 13.5.2022 23:02
16. kapitola - Návštěva - Já děku... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 11.5.2022 18:47

Více komentářů...



Statistiky se započítávají zhruba od roku 2011.



Pokud chcete, aby vám chodily novinky webu na e-mail, přihlašte se k odběru!
Stačí zadat pouze adresu.


Jméno
Text
my chceme Pretty woman, prosím prosím
Ahoj, kdy zase bude novy dil Pretty woman?
icon Pardon, ja opravdu netouzim po tom, aby to nekdo cetl v tyhle forme :)
No taaak, to mi nemůžeš udělat :( Zbývá mi pár kapitol :(
Já si před chvílí říkala že jsi to nejspíš smazala, protože mi to nešlo zobrazit...
icon No, ono to tam hlavne cele neni, ja to tusim skryla, aby to nikdo necetl :D
Nejde o nic, co by bylo nesnesitelné nebo iritující. Takže pohoda :) :D
icon Ten blogovy nedoporucuji cist, je tam hromada chyb, silena stylistika :D, ale chapu, ze clovek to skrze zvedavost kolikrat ignoruje.
Tak jsem hledala hlouběji a našla tvůj blog, kde to všechno máš. Opravdu moc děkuji za kvalitně propracovaný příběh.
To naprosto chápu. Navíc, nemohla jsem kvůli tomu spát, protože jsem byla hrozně zvědavá...
icon se vratim za tyden z dovolene. Takze proto dokoncena, ale trinactkou to nekonci.
icon Linn: i kdyz ti to ukouslo konec komentare, chapu, kam smerujes. PW je povidka, co jsem dopsala pred lety, ma 68 kapitol. Nevlozila jsem vsechny, protoze jsem se rozhodla udelat korekturu a beta-read. Mam v planu denne vlozit aspon jeden dil, jakmile s...
icon Domco, Emalion, Ginger: mockrat dekuji. Ruby: jeste nevim, WP pro me neni stezejni a beru ho spis jako ulet.
Zdravím. Měla bych dotaz, který se týká tvého příběhu "Pretty Woman". Když jsem ji četla na Wattpadu, úplně mi vyrazila dech... Ale, jelikož mi přišla nedokončená, podívala jsem se na tvoje stránky, jestli tady je příběh dokončený. U statusu je přímo n...
Muzu se zeptat? Pridas vsechny povidky i na wattpad? Divala jsem se, ze tu mas i nejake, co jsem jeste necetla a na wp si je muzu pridat do knihovny. Diky za odpoved. Mej se krasne.
Design vytvořila Blanch © 2002 - 2021