..: Továrna na absolutno :.. Pavoučí síť: 5. kapitola - První setkání - Továrna na absolutno
Kategorie: Pavoučí síť

Pavoučí síť: 5. kapitola - První setkání

Fandom: Sherlock BBC
Rubrika: Pavoučí síť
Omezení: 15+ kvůli občasným vulgárním výrazům
Žánr: angst, preslash, do budoucna určitě slash ;)
Slova autorky: Tak zde máme konečně první setkání Johna Watsona a Sherlocka Holmese a tak nějak nedopadá úplně podle jejich představ.

 

 

 

Prostorem zazněl hlasitý vzdech.

 

John nervózně seděl na místě, v koženém křesle soukromého letadla. To ho mělo dopravit na místo určení, které mu nikdo - kdo ví proč -  nechtěl sdělit, a v ruce žmoulal své nové doklady. Pročítal si znovu detaily o svém novém já. Tedy, tak rozdílné nebyly, v něčem. Až na nepatrně pozměněné jména, jak jinak. Ale jak pozměněného!

 

John Wayne.

 

​Nebyl si jistý tím, jestli tohle byl nějaký Mycroftův vtípek (věděl, že Sherlock nebyl úplná kapacita, co se týkalo znalostí v oblasti kinematografie, a u Mycrofta se taky dost špatně představovala možnost, jak sedí nadšeně u bijáku, v jehož hlavní roli hezounský chlápek flirtuje s Marlene Dietrichovou), nebo posraná shoda náhod. Ale když si už potřetí četl své nové jméno, neudržel se a jednoduše se rozesmál, až se jedna z Mycroftem najatých letušek na něj nechápavě ohlédla.

 

Teď je z něj vlastně hrdina a lamač ženských srdcí!

 No, minimálně tohle celé je přece jedno velké dobrodružství, jeden nepovedenej western, ne?

 

Schoval všechny doklady do svého zavazadla, které měl položené na protějším křesle a podíval se z malého okénka. Vyletěli z Londýna už před pár hodinami a zatím to nevypadalo, že by se blížili k cíli. Zatraceně, doufal, že neskončí někde v nějakém zapadákově v Číně. Moriarty byl dost velký magor na to, aby spolupracoval s Triádami.

 

Na jednu stranu ho od samého vzletu pronásledovala nervozita. Sám nevěděl, co má dělat. Poslední dny nepřemýšlel nad ničím jiným než nad tím, že se setká se Sherlockem. Stokrát si přehrával, co mu řekne, co mu v zápalu vzteku a křivdy provede, a v těch představách to všechno vypadalo zcela reálně. Ale faktem bylo, že doopravdy vůbec netušil, jak zareaguje, až se s ním konečně setká. S ním. Přítelem, který pro zbytek světa byl stále mrtvý a který s Johnem původně v jeho plánu vůbec nepočítal, což taky dost zraňovalo jeho city.

 

Na jednu stranu jeho rozhodnutí akceptoval a chápal. Sám si představoval, jak by to vypadalo, kdyby byly role naopak a kdyby John byl v roli Sherlocka, věděl, že by udělal cokoliv, aby své blízké ochránil. I za cenu vlastního života. Ačkoliv si nedokázal představit, že by je podobným způsobem týral ještě další rok na to. Ale co pochopil z Mycroftova popisu událostí, zřejmě se Sherlock poslední rok nenudil a dost věcí to vysvětlovalo.

 

Přesto ho jeho další racionální část upozorňovala na to, že podobné věci si přátelé – a oni byli velmi blízcí přátelé, ať už si Sherlock myslel cokoliv – nedělají. Zranil nejen jeho city, ale taky pýchu. Zradil důvěru.  

 

A John ve skutečnosti ani nechtěl chápat. Nechtěl být ten chápavý a akceptovat to. Protože on si to nevybral. Jeho nejlepší přítel ho zradil. Ublížil mu. Má důvod být naštvaný a dát mu to pořádně sežrat.

 

Tyhle myšlenky byly protivné a už třetí den mu skoro nedávaly spát, takže nebylo divu, když ho pár hodin na to klid a vyhlídka dlouhého letu, ukonejšily do spánku. Nevzbudilo ho ani mezipřistání v Bangkoku, kde nabírali palivo.

 

 

Když konečně přistáli a mladá stevardka Johna probudila, do paluby letadla prosvítalo znovu bílé denní světlo. Koukl se na své hodinky, kde mu ručičky hlásaly, že by mělo být půl druhé ráno a rozhodně by nemělo být slunce nejvýše nad obzorem, z čehož doktor usoudil, že musí být ve skutečnosti zhruba poledne.

 

Protáhl si krk a ramena, kupodivu se mu spalo docela dobře a cítil se i částečně odpočatý, přesto ho náhlá změna časového pásma nějakým podivným způsobem zasáhla.

 

Popadl svá zavazadla.

 

Když venku nasedal do vozidla, které tam na něj čekalo, neměl ani příležitost zjistit, kde vlastně jsou. Podle času odhadoval opačnou část polokoule, což značilo, že měl značný důvod se obávat, že se v těch Triádách možná nespletl. Soukromé letiště mu však nijak nenapovědělo.

 

Najatý řidič mu z nějakého důvodu na otázky vůbec neodpovídal, což Johnovi vůbec nezvedlo náladu, ale když míjeli několik cedulí psaných v jeho rodném jazyce a pár podivných značek s klokany, dovtípil se.

 

Trochu se mu ulevilo.

 

 

***

 

 

Stál na místě, na tom proklatém místě, o kterém mu nikdo nechtěl nic říct, a srdce cítil až v krku. Bušilo tak divoce, že jeho vibrata rezonovala od chodidel až po konce uší. Polknul. Třásly se mu ruce jako by se zrovna vrátil z Afghánistánu, ale byl to přece voják a výzvy pro něj byly vždy velkým pokušením. Alespoň tohle si snažil namluvit v tuhle chvíli.

 

Prohlédl si dům, který detektivní konzultant obýval. Spíš to byla chata. Největším vtipem byl asi fakt, že šlo nejspíš o loveckou chatu – tedy podle skeletální mordy jelena (pravděpodobně), která visela nad hlavními dveřmi a pravidelně tak z procházejících dělala paroháče - a Johna na moment napadlo, že měl Sherlockovi vzít jeho ikonickou čepici.

 

Stála na kraji lesa. Stejně tak pár kilometrů od Adelaide, kam původně přistál. A podle slov řidiče, který zase odjel, kdo ví kam, byl několik kilometrů odtud i oceán.

 

Chata nedaleko od civilizace, ale přesto bokem, aby nevzbuzovala zájem cizích lidí.

John se ošil a napočítal do tří, než vyšel vstříc svému novému osudu.

 

 

***

 

 

Pokud měl na počátku dojem, že ho Sherlock přivítá s natěšenou a hřejivou náručí, mýlil se. Tedy ne, že by to čekal, ale jeho přítomnost přeci jen možná čekal.

 

Když zaklepal, nikdo mu neodpovídal. Ani na druhý a třetí pokus. Nakonec si dovolil vstoupit dovnitř bez pozvání. Dveře nebyly zamčené, a když je otevřel a vstoupil do hlavní chodby, skoro ho trefila mrtvice, když na něj z pravé strany vykoukla poměrně obrovská vycpanina kňoura. Měl co dělat, aby hlasitě nezařval.

 

Ale měl pravdu. Byla to chata, nebo spíš srub, protože všechno tady bylo ze dřeva od podlahy, přes stěny až po strop. Srub, který byl očividně loveckým sídlem někoho, kdo si každou ze svých trofejí hrdě vyvěsil na každé prázdné místo na stěně, zkrátka kam mu to přišlo pod ruku. Působilo to poněkud ponuře a místy až odporně kýčovitě.

 

Bylo to jako by navštívil nějaké bestiální mauzoleum. Kde nebyly vycpané části těl různých savců, tam byly jejich lebky nebo parohy.

 

A pak, v ten moment, kdy to vůbec nečekal, ho ze samotné výstavy postmortální moderny, vyrušilo odkašlání. A když se ohlédl, byl tam.

 

Sherlock Holmes.

 

Živý a zdravý, i když se značně fialovým monoklem na levém oku, nervózně zdvihal koutek úst v pomyslně stydlivém úsměvu, který měl zřejmě Johna obměkčit.

 

Chvíli na sebe zírali, ani jeden ani nehlesl. John znovu polknul, měl pocit, že to muselo být slyšet, jako když pustil své zavazadlo s hlasitým zaduněním na zem. A pak pevně semknul rty, které vytvořily přísnou linku. Srdce se znovu rozbušilo. Adrenalin proudil krví a on sevřel obě dlaně v pěst.

 

Sherlock si toho pochopitelně všiml a nebylo těžké vydedukovat, co se v Johnovi v tento moment odehrávalo. Pokusil se o smířlivý tón, když vyslovil jeho jméno.

 

„Johne, já…“

 

Víc už toho nestihl, protože v dalším zlomku vteřiny se tíha Johnova těla po podlaze přenesla přímo k němu. A ve chvíli, kdy Sherlock přikrčil ramena a zavřel oči v očekávání přímé konfrontace levého háku a smířený s tím, že bude mít monokl i na druhém oku, jeho široká ramena a potažmo i celou osobu, pevně objaly silné ruce Johna Watsona, který zabořil svůj obličej někam k jeho ramenu.

 

Sherlock v samotném překvapení nestihl ani úlevně vydechnout. Když o pár úderů srdce později ten šok pominul, dovolil si letmo se usmát. Pro sebe, John to v objetí nemohl vidět.

 

„Seš naprostej šmejd a nebetyčnej sobeckej kretén, Sherlocku, a zasloužil bys ránu pěstí,“ zaznělo huhlavě z látky detektivovy košile. „Ale vypadá to, že mě už někdo předběhl.“

 

Ramena oproti blonďákovi se uvolnila: „Já vím, Johne…“

 

„Nemysli si, že je tohle nějaká forma odpuštění, protože není!“ hlas zněl tvrdě a nekompromisně v rozporu s tím, jak se doktor Watson – tedy Wayne - k detektivovi tiskl.

 

„Já vím, Johne,“ zopakoval vyšší muž a položil jednu ze svých dlaní na doktorova záda a přivinul ho k sobě, přestože to bylo tak neskutečně Nesherlockovské.

 

„Jsem na tebe kurevsky nasranej, abys věděl!“

 

Poskládav svoji druhou ruku na Watsonova záda, Sherlock zopakoval svoji repliku do třetice.

 

 

***

 

 

Oheň v krbu byl uklidňující. Neplnil vyloženě funkci tepelného zajištění, neboť venku bylo jaro pomalu v rozpuku a počasí bylo přes den poměrně hřejivé, nicméně vytvářel jakýsi efektivní smyslový doplněk.

 

Bylo to skoro jako ten známý pocit déjà vu, seděli naproti sobě, oba v křesle poblíž krbu a popíjeli čaj, i když ne příliš kvalitní. Chutnalo to spíše jako odvar z týden nepraných ponožek, ale John to neřešil. Pořád nemohl uvěřit tomu, že se díval do tváře svého přítele.

 

Sherlock se naproti tomu zdál být jako vždy nad věcí a bez sebemenší grimasy, která by ho v něčem usvědčovala, si Johna prohlížel. Dedukoval ho, jako vždy. Nic překvapujícího.

 

„Zhubl si,“ pronesl ledabyle a hned na to mu došlo, že to nejspíš nebyl nejlepší začátek jejich konverzace.

 

„Kvůli komu to asi bylo,“ spřáhl ho John vyčítavým pohledem a znovu upil z šálku toho smrdutého utrejchu, od kterého každou chvíli očekával, že mu proleptá dno žaludku.

 

„Já… Omlouvám se,“ pronesl ihned vyšší z mužů, ale nezúčastněný tón v hlase podkresloval odosobnění samotného prohlášení. Nebo to tak při nejmenším působilo. Sherlock byl stále Sherlock.

 

„Neobtěžuj se. Oba víme, že jsem tady a že omluvy neočekávám. Alespoň ne ty neupřímný,“ řekl John tak nějak automaticky.

 

„Myslím to…“

 

„Ne, nemyslíš to vážně. Pro tebe je to jen fráze. Projev, který ses ve vhodnou chvíli naučil formulovat, protože běžně to ostatní lidé považují za morální a vhodné. Vlastně si dost dobře dokážu představit, že vůbec nerozumíš tomu, proč by ses mi měl omlouvat,“ zagestikuloval dlaní rozezleně bývalý voják a Sherlockovo obočí na okamžik vyletělo vzhůru do čela, kde na chvíli zůstalo viset.

 

Ten pak s neochotou přikývl a přiznal, „Ne, vlastně nevím. Myslel jsem, že ti to Mycroft vysvětlil.“

 

„Jistěže mi to Mycroft vysvětlil, ale to nemění nic na faktu, že ses zachoval jako hajzl.“

 

„Jsi naštvaný,“ detektivův hlas zněl stále stejně monotónně, ale na krátkou chvíli naklonil hlavu do strany jako projev jakéhosi zaujetí.

 

„Ovšemže jsem! Ale nehodlám ti vysvětlovat proč. Nehodlám ti to ulehčovat, Sherlocku. Na to si musíš přijít prostě sám,“ vzdychl frustrovaně John a prohlédl si znovu tvář naproti. Nad Holmesovým monoklem, který se zprvu zdál fialový, ale v tuto chvíli působil spíše, že hraje všemi barvami, se nakonec posměšně zasmál. „Takže, komu připadlo to privilegium?“ pokusil se změnit téma.

 

Sherlock se na pár vteřin zamyšleně zamračil, chvíli na něj jen tak hleděl, na tom výrazu bylo jasně poznat, že tu narážku ihned pochopil, aby taky ne, ale dost neochotně nakonec přiznal: „To nic není. Jen takové bezvýznamné nedorozumění… A malá neshoda v názorech.“

 

„Jistě, to si dokážu představit. Některé věci jsou konstantní a stále se nemění,“ pronesl John s lehce jízlivou nadsázkou, která jeho společníkovi rozhodně neunikla.

 

Sherlock uhnul na okamžik pohledem, zatímco dopil svůj čaj a odložil ho na stolek opodál, aby sebevědomě dodal: „Pochopitelně ten můj byl správný.“

 

Bylo to jen pár vteřin, které Johnovu zraku unikly, i když si ho většinu času jinak prohlížel a snažil se z jeho gest a chování vyčíst něco, co by alespoň minimálně prozrazovalo nějakou formu pokání nebo lítosti. Ale ať už se v tom mezičase snažil jakkoliv, jednoduše v Sherlockově jednání nic nenacházel. A umění dedukce mu bylo naprosto cizí. To důležité mu už uniklo.

 

Zatvářil se na chvíli trochu zklamaně, i když věděl, že tohle bude běh na dlouhou trať, ale jakmile si uvědomil, že se ten pocit odrazil na jeho obličeji, zapudil ho tak rychle, dokud nebyl tolik čitelný. Chtěl si tu masku neprostupnosti udržet, chtěl, aby Sherlock na něm jasně viděl, že je naštvaný a má k tomu důvod. A stejně tak, že nehodlá ustoupit.

 

 „Samozřejmě, no jak jinak,“ procedil nakonec plavovlasý muž se stříbrem linií, které protkávaly jemně jeho skráně, a svému hlasu propůjčil jistou ironii. „Tvůj názor je vždycky ten správný.“

 

 

***

 

 

Bylo to celé jednoduše divné. Rozpačitě sterilní. Odtažité. V jistém ohledu konzistentní a stejně tak vůbec.

 

Počáteční přivítání se neslo v překvapivém duchu sounáležitosti, ale pak…

Pak to bylo prostě divné.

 

Seděli tam a dívali se na sebe, řekli si jen pár vět a celá ta situace byla nepříjemná. Ne-li dokonce trapná a absolutně absurdní. Skoro jako by si neměli co říct. Po tom všem. Jako by si nechtěli nic říct. A to bylo možná o to horší.

 

Snad obavy a nedůvěra narušily jejich pouto. Ale kdo by se tomu divil. Po celém tom roce. Jistěže narušily, John byl nejenže pekelně nasraný, jak sám řekl, ale stejně tak dával znovu všanc svou důvěru, kterou prve Sherlock zradil. Kterou tak bolestivě zneužil.

 

Přestože měl do jisté míry radost, že toho muže vidí na vlastní oči a že si tím potvrdil jeho hmotnou existenci, sžíral ho uvnitř pocit, že možná už nebude nic jako dřív.

 

Možná se přes to nikdy nepřenese a možná to Sherlock nikdy nepochopí. Proč by taky měl. Žil si v tom svém světě bez emocí, světě zažitých premis a axiomů, úsudků založených na jasně vytyčených bodech, pozorováních a obecně vžitých zákonitostí.

 

Nehledě na jasný fakt, že Sherlockova přítomnost v Johnovi vyvolávala hromadu jiných – zdaleka novějších – pocitů, které tam nikdy dřív nebyly, dokud si to před pár dny neuvědomil. Pocitů, které ho znervózňovaly.
A pevně tak i doufal, že na jeho samotném vzezření nebudou nikdy pro Sherlocka čitelné, protože to bylo to poslední, co chtěl, aby o něm jeho spolubydlící vydedukoval.

 

Trvalo to možná pár minut, kdy se opět ztratil v analyzování sebe sama, ale nakonec taky odložil svůj nedopitý šálek na nedaleký stolek vedle toho Sherlockova, a vstal.

 

Kouknul na druhého muže, který se zdál být zamyšlený. Zamlkle a bez výrazu hleděl do plamenů v krbu, ačkoliv postrádal ten prázdný a nepřítomný pohled, kterým jasně naznačoval, že v paláci jeho mysli ho není schopen nikdo vyrušit.

 

„Měl bych si vybalit a trochu odpočinout. Jsem po té cestě dost unavenej, Sherlocku, mohl bys…“

 

Tmavé kudrny na čele se v mžiku oka zhlouply, když jejich majitel věnoval Johnovi opět svou pozornost. „Jistě,“ zvedl se na nohy. „Pochopitelně. Pojď, ukážu ti tvůj pokoj. Až si odpočineš… Tak tě zasvětím do případu, který momentálně řeším.“

 

 

John tiše přikývl a nechal se svým kolegou odvést do patra, kde měl přichystaný pokoj. Nahlas Sherlockovi poděkoval, přestože se snažil udržet jistý odstup, a pak za sebou prostě zavřel dveře.

 

Osvobození přišlo tak náhle!

 

Jakmile uslyšel odcházející kroky, sesunul se doktor podél dveří k zemi, až to zadunělo, a jednou rukou si objal konejšivě kolena. Tou druhou si promnul vyčerpaně obličej.

 

Tohle bude zřejmě těžší, než si vůbec představoval.

A vůbec to neprobíhalo dobře!

 

Celkově neměl ze své cesty dobrý pocit. Možná se na to celé měl jednoduše vykašlat, nechat to být, zůstat doma a jednoduše posunout svůj život směrem, který by nezahrnoval toho vysoce funkčního sociopata.

 

Do prdele práce!

Do čeho se to zase namočil?


Vydáno: 15.10.2018 3:17 | 
Přečteno: 260x | 
Autor: Blanch
 | Hodnocení:

Komentáře rss

Přidat komentář >

, - odpovědět
avatar
Možná to bude na přeskáčku děvčata. 9
icon odpověděl(a)
Blanch
Možná! :D
, ... odpovědět
avatar
Drahý Johne, pokud to ještě nevíš, namočil ses do toho, co tak moc miluješ :)
icon odpověděl(a)
Blanch
A co kdyz se namoci Sherlock do nej? Jeden nikdy nevi :D


Nejnovější komentáře
23. Třiadvacáté narozeniny - Draco s... Zaslal/a: Karin  •  Čas: 3.12.2019 21:26
23. Třiadvacáté narozeniny - Výborné... Zaslal/a: Market  •  Čas: 3.12.2019 10:11
23. Třiadvacáté narozeniny - Po delš... Zaslal/a: K  •  Čas: 3.12.2019 9:24
23. Třiadvacáté narozeniny - A? A? A... Zaslal/a: Miona  •  Čas: 3.12.2019 8:17
2. kapitola - chňa ch... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 2.12.2019 21:01

Více komentářů...



Statistiky se započítávají zhruba od roku 2009.



Pokud chcete, aby vám chodily novinky webu na e-mail, přihlašte se k odběru!
Stačí zadat pouze adresu.


Jméno
Text
icon Právě teď ;)
Ahoj, kdy zase bude novy dil Pretty woman?
icon Pardon, ja opravdu netouzim po tom, aby to nekdo cetl v tyhle forme :)
No taaak, to mi nemůžeš udělat :( Zbývá mi pár kapitol :(
Já si před chvílí říkala že jsi to nejspíš smazala, protože mi to nešlo zobrazit...
icon No, ono to tam hlavne cele neni, ja to tusim skryla, aby to nikdo necetl :D
Nejde o nic, co by bylo nesnesitelné nebo iritující. Takže pohoda :) :D
icon Ten blogovy nedoporucuji cist, je tam hromada chyb, silena stylistika :D, ale chapu, ze clovek to skrze zvedavost kolikrat ignoruje.
Tak jsem hledala hlouběji a našla tvůj blog, kde to všechno máš. Opravdu moc děkuji za kvalitně propracovaný příběh.
To naprosto chápu. Navíc, nemohla jsem kvůli tomu spát, protože jsem byla hrozně zvědavá...
icon se vratim za tyden z dovolene. Takze proto dokoncena, ale trinactkou to nekonci.
icon Linn: i kdyz ti to ukouslo konec komentare, chapu, kam smerujes. PW je povidka, co jsem dopsala pred lety, ma 68 kapitol. Nevlozila jsem vsechny, protoze jsem se rozhodla udelat korekturu a beta-read. Mam v planu denne vlozit aspon jeden dil, jakmile s...
icon Domco, Emalion, Ginger: mockrat dekuji. Ruby: jeste nevim, WP pro me neni stezejni a beru ho spis jako ulet.
Zdravím. Měla bych dotaz, který se týká tvého příběhu "Pretty Woman". Když jsem ji četla na Wattpadu, úplně mi vyrazila dech... Ale, jelikož mi přišla nedokončená, podívala jsem se na tvoje stránky, jestli tady je příběh dokončený. U statusu je přímo n...
Muzu se zeptat? Pridas vsechny povidky i na wattpad? Divala jsem se, ze tu mas i nejake, co jsem jeste necetla a na wp si je muzu pridat do knihovny. Diky za odpoved. Mej se krasne.
patříš mezi moje oblíbené autory !
Ahojky. Našla jsem tě přes wattpad a musim řict že to tu máš moc hezke a vidim že i hodně povidek co jsem nečetla. Jinak moc hezky píšeš ! Je vidět že už máš něco za sebou. Doufám, že toho ještě hodně napíšeš. Ještě jsem nečetla všechno, ale už teď
Taky nestačim koukat. Fakt moc hezke to tu máš. Hlavně povídky.
<3 uzasny web
n
icon nakopnou a motivují ;)
icon psát, že nevím, kde začít :D, takže nechci nic konkrétního slibovat. Něco brzy přibude, ale co mi zrovna trkne do oka, to je druhá věc... Ještě jednou díky za to, že jsi trpělivý. Jsem ráda, žes dal vědět, i když nepíše komentáře, autora takové vzkazy ...
icon Zdravím, Davide, děkuji ti za milá slova a trochu té motivace :), poslušně hlásím, že PC je v pořádku a připraven ke spolupráci, a já se zrovna vrátila z dvoutýdenní dovolené a třeasu se na to, až zase sednu k wordu, ale je toho tolik, co bych chtěla p...
Moc komentare nepisu, protoze sem bohuzel liny, ale chci abys vedela, ze sem chodim skoro denne, abych se presvedcil jestli prece jen nahodou neni neco noveho. Drzim palce! Ses fakt skvela!
Vim, ze si mela nejake potize, Blanch. Ale muzu sezeptat, jak natom ted jsi? Dockame se brzy nejakych kapitol? Strasnese tesim naPavouci sit i na Status Quo! Nechci vubec na tebe tlacit, jen me to zajima, protoze jsem nateseny! Pises skvele. Moc koment...
icon Uhm, snad co nejdrive. Potrebuji dodelat jeden vetsi projekt, a pak uz konecne bude vic prilezitosti a casu :)
Kdy bude zase Pavouci sit?
icon Hodila jsem pro všechny případy do sekce HP kapitolovek text s odkazy, najdeš to případně tam ;)
icon na ty povídky, které jsou teda ale v hrozné podobě a neopravené tak, jak byly před lety. A nejde tam přidávat komentáře.
icon Pokud myslíš v sekci tvorby HP, tak ty, které nejsou žlutě, nemají odkaz (záměrně), nejsou tady ještě vložené. Pracuji na jejich korektuře. Ale když si najedeš do sekce PROFILY, najdeš tam odkaz na můj starý blog nebo slash web, jsou tam staré odkazy n...
Máš tam některé povídky dopsané ale nemůžu se na ně dostat.
icon Davide: diky moc za podporu ;), Drarry psat urcite budu, je to moje srdcovka a jsem rada, ze se libi.
icon Keiji: No, aktivne se moc rict neda no :D, ale tak ja jsem par let mela pauzu taky, psala spis pro sebe, jen mi to webovani a vykecavani proste chybelo :). Jako tytam jsou ty stary casy, kdy to slo vsechno snaz, ted je to narocnejsi :). Davide: diky mo...
*v hlavě rodí dál. (Nevím, jestli se ten zbytek věty umazal, nebo je to někde schované :D)
Máš můj obrovský obdiv, že stále dokážeš aktivně (ať už si pod tímto slovem člověk představí cokoliv :D) psát. Mně i dalším lidem, které znám a psali často a bavilo je to, se to nějak bloklo a je dost těžké ty ledy prolomit, i když příběhy se v hlavě r...
Hojda. Jsem nadsenej, ze ses vratila, Blanch. Doufam, ze budes zas psat drarry jak driv. Ctu tu novou povidku a vypada bezva. Tesim se na dalsi. Vzdycky jsem mel rad tvoje povidky!
icon Tak já jsem tu měla Harryho Pottera a ani o tom nevím...
Harry Potter
icon Abych tě svou "přehnanou" aktivitou nezklamala :D, ale díky. Budu se snažit.
Skoro neverim svym ocim! Blanch je zpatky?! Blanch je zpatky! Budu se tesit, co vymyslis. Prectu si vsecko!
icon Prosím, pokud máte na mě nějakou prosbu nebo žádost, vkládejte komentáře spíš do Knihy. Kecálek slouží spíš k ptákovinám ;)
Design vytvořila Blanch © 2002 - 2019