Zdroj: http://candita.cz/index.php?a=pretty-woman/38.triceti-osmi-strankovy-rad  •  Vydáno: 3.8.2020 23:18  •  Autor: Blanch

38. Třiceti osmi stránkový řád

Fandom: Harry Potter
Rubrika: Pretty woman
Hl. postavy: "Harry Potter", Draco Malfoy, Remus Lupin, Severus Snape, Ron Weasley, Hermiona Grangerová, Ginny Weasleyová, Charlie Weasley, Kingsley Pastorek aj.
Páry: Harry Potter/Draco Malfoy, Severus Snape/Remus Lupin aj.
Žánr: genderswap, slash, het, pwp, smut, humor, detektivní, dobrodružný, darkfic, depresivní, angst, fluff, romantika

 

 

 

„Patrisho, Patrisho!“ plavovlasá boubelatá dívka se radostně vrhla ke své sestře, která se s vypětím sil ještě snažila stát pevně na novou.

Obě dvě dívky podlehly eurofii z náhlého setkání. Jejich ustarané tváře se naplnily štěstím, oči se zalily slzami a v nekonečném objetí si snažily vynahradit ty ztracené měsíce, kdy se neviděly.

Hluboký a štkavý pláč naplnil místnost.

 

Draco, teď už opět ve své pravé podobě, konsternovaně stál se skloněnou hůlkou a díval se na místo, kde se před chvílí zjevila ta smradlavá a otrhaná mudla, která si ho spletla s její sestrou. Naštěstí pravá Lina přišla dřív, než ho ta smraďoška stihla objímat a líbat na tváře. Protože kdyby ano, zřejmě by se na místě pozvracel.

 

V hlavě si pořád přehrával poslední události, jak se ho snažil Stan Silnička napadnout, jak mu jako Lina Roseová odpovídal kletbami a jak nakonec Stan Silnička s pocitem, že tady něco nehraje, zmizel zase pryč.

 

„Jak ses naučila kouzlit, ty špíno! Jsi jen moták, kdes vzala hůlku?!“

Otázka postrádala odpověď.

Stanovi hned bylo jasné, že je něco špatně. „Ty nejsi ta lůza, bombarda!“ zvolal hlasitě, aby zmátl nepřítele a pilíř nad ním se sesypal dolů. Využil situace a přemístil se.

 

PRÁSK!

 

Notná část Linina přijímacího salónu byla zničená. Popálené závěsy, rozdrolená omítka, zničená křesla a zuhelnatělý koberec, všechno následkem kleteb, které padaly a kterým se díky Salazarovi Draco mistrně vyhnul, seč měl několik tržných ran, podlitin a zřejmě naštípnutou kost v levé ruce, mohl být šťastný, že v rámci možností přežil bez větší újmy.

Přesto šťastný nebyl. Plán nevyšel, jak měl. Jednak Stan Silnička opustil Linin dům poněkud brzo a nebyl dopaden a jednak… Kde byla Harriet? Měla se vrátit společně s tou holkou.

Ale ona… Ona tady nebyla.

Mladík nebyl schopný se hnout. Jímala ho hrůza, uvnitř vlastní hrudi cítil podivné sevření. Ten pocit, který měl, než se na tuhle haló akci vydali. On věděl, že ho měl poslechnout, jeho zatraceně špatné pocity totiž nikdy nelhaly. A on jí to říkal, říkal to!

 

 

***

 

 

Harry otevřela oči ve chvíli, kdy dostala do nohy prudký kopanec.

Z nějakého podivného důvodu se cítila rozlámaná, ale ne zraněná. Ne tak, jak si pamatovala, že byla.

Stan ji musel vyléčit. Zřejmě proto, aby si mohl znovu dál hrát s jejím tělem a zubožit ji ještě víc. Tohle přece smrtijedi dělali, ne? Mučili a následně zase léčili, aby jejich oběť příliš brzo nepošla a oni měli o zábavu postaráno.

Než si její oči opět navykly na tmu, dal o sobě její věznitel opět vědět dalším kopancem, tentokrát do boku.

Harry k němu obrátila tvář a odhodlaně mu pohlédla do očí. Matně si uvědomovala, že už musí vypadat zase jako její staré já a Stan musel prokouknout tu habaďůru.

„Ty jsi ta čarodějka, co ji na mě nasadili. Ta bystrozorka, že jo?“

Harry na něj dál zarytě koukala, přesto nic neřekla.

„Odpověz mi,“ zdvihl nad ni hůlku a skláněje se k jejímu tělu, zabodl špičku své hůlky pod ohryzek na jejím krku, přímo do důlku pod její hrtan.

Ticho.

„Jak je možné, že ještě žiješ? Mělas chcípnout stejně jako ten povedený synáček toho ubožáka Luciuse!“

V Harriet to vřelo. Vzpomněla si na dobu, kdy byl Draco U Svatého Munga. Kdy mu šlo o život. Kdy museli zakamuflovat jeho smrt. Na období, kdy málem přišla o spřízněnou duši. Představila si, jaké by to bylo, kdyby byl Draco po smrti a jen ta myšlenka v ní vyvolávala nesnesitelnou hrůzu, děs a skoro se namístě rozbrečela.

Vztek. Cloumal jí vztek. Ten zmetek. Jak tohle může s takovým klidem říct. Jak to může dělat? Jak může zabíjet a mít z toho potěšení. Nejraději by ho zabila. Kdyby měla v ruce hůlku, v tomto momentě by neváhala použít avadu. Zasloužil by si ji. Za všechny ty hrůzy, které způsobil, za všechny oběti, které to nepřežily. Za Draca.

A co když už je Draco mrtvý? Co s ním vlastně teď je? Když se Stan vrátil bez škrábnutí, znamenalo to něco? Zabil ho? Co se tam stalo?

Nevědomost ji bolela víc, než kopance, které pravidelně poukazovaly na to, že ještě stále žije.

 

Přísun kyslíku jako by se zdál omezený. Čím dál hůř se jí dýchalo. Srdce v její hrudi myslelo, že se rozskočí a ruce, byť je měla položené klidně na zemi, se divoce roztřásly. Nenáviděla toho hajzla od morku svých kostí. Kdysi se to zdál být tak prima kluk. Když ho poznala, vezl ji záchranným autobusem. Jak se z něj mohla stát taková zrůda?

 

„Vysvětli mi to!“ zakřičel náhle mladík s uhrovitou tváří a jeho kyselý dech téměř omámil Harriet, jak blízkost jeho obličeje způsobila, že se otřel o její obličej.

V ten moment si uvědomila, že v životě neměla větší chuť udělat něco takového, než právě teď. Nahromadila hromadu slin v ústech, načež mu všechnu nadílku s obrovskou radostí a zadostiučiněním plivla do tváře. Na facku, která jí přiletěla, byla dávno připravená. Začala se hystericky smát.

„Ubožáku!“ dovolila si procedit skrz zuby. „Seš na všechno krátký. Jsou věci mezi nebem a zemí, které ty nikdy chápat nebudeš. Už teď si skončil,“ jako by se v ní nahrnula dávka naděje. Pokud by měla zemřít, tak ať zemře s úctou a ať si z toho Stan Silnička odnese co možná nejvíce obav.

„Děvko! Mdloby na tebe!“ mávnul Silnička hůlkou a poslal černovlasou dívku do němoty. „Už nemám chuť se s tebou dohadovat. Příště si pohrajeme víc! Ale předně mám ještě jinou práci.“

Sledoval nehybné tělo na zemi, naposledy do něj s chutí kopnul, a pak se mu přes rty rozlil spokojený úšklebek.

 

 

***

 

 

Ceremonie skončila.

Bylo to asi už hodinu poté, co poslední novinář opustil aulu a zůstalo jen několik odborníků a mistrů v daných kouzelnických oborech. Mezi nimi i Severus Snape coby právě oceněný tou nejúžasnější cenou, kterou kdy jakýkoliv odborník na lektvary může dostat. Flamelova cena, to už mělo grády.

Hrdě a vzpřímeně stál obklopený v hloučku mezi několika svými kolegy z akademie věd. Zaujatě gestikuloval a rozhazoval rukama, přikyvoval a s nadšením sledoval, co jeho kolegové říkají. Nechal si od nich pogratulovat a potřást rukou.

 

Remus stál opodál a snažil se jevit nenápadně. Působil by však nenápadněji, kdyby tam nestál sám jak solný sloup na konci sálu, a nehleděl přitom zvědavě na klub šprtů přes lektvary, jejichž nekonečná debata ne a ne skončit.

Mezitím, co si v hlavě přehrával celý den a snažil uklidnit vlkodlaka uvnitř sebe, který už nervózně přešlapoval a chtěl domů, se na něj Severus ani jednou nepodíval. Jako by úplně zapomněl, že vlastně nepřišel dnes sám. Přítomnost jeho milence šla najednou do pozadí a nehledě na čas, vkročil do dveří zvaných sláva a nechal se omámit faktem, že najednou se stal pro kouzelnický svět tolik důležitým a vyhledávaným elementem.

Když už se Remus asi popáté díval na hodinky a byl rozhodnutý, že jednoduše beze slova odejde, přišel nejspíš příkaz shůry, neboť Severus se najednou se spokojeným kývnutím bradou od davu odtrhnul a zamířil přímo k němu. Na rtech mu pohrával úsměv, který ještě nikdy Lupin neviděl, mnul si ruce a v očích se blýskaly ty známé jiskřičky, které mívá člověk, když se mu něco zásadního podaří.

Remus ze sebe smetl neviditelné smítko, rádoby dělaje, že vlastně vůbec nečeká a jen si tu tak znuděně stojí, zatímco jeho emoce vůbec nejsou takové, jaké ve skutečnosti jsou. Byl naštvaný.

Ano, přál to svému příteli. Chtěl, aby byl spokojený, byl rád, že se mu splnilo přání, ale někdy – co je moc, je zkrátka moc.

Ale třeba byl jen příliš sobecký a přese všechno viděl jen své nepohodlí, místo toho, aby se vžil do Severusovy kůže. Kdyby mohl a nebyl by nápadný, vzdychl by. Nesměl být tak zlý. On přece nikdy nebyl tak netrpělivý, nepřející… Nebo ano?

Musel to Severusovi přát. Vždyť to tolik chtěl.

 

Když však Severus kolem něj beze slova prošel, s jistotou, že jeho drahý ho bude poslušně následovat jako věrný pes, Remus už to nevydržel.

„Udělal jsem něco?“ jistota hlasu, kterou do této otázky chtěl dát, se vypařila jako pára nad hrncem a on místo toho zašeptal. Připadal si znovu jako puberťák, který v Bradavicích s ostatními Poberty něco provedl a ona je při tom načapala McGonagallová.

Černovlasý muž se na místě zastavil a otočil se. V obličeji se mu zračil výraz, který naprosto neodrážel žádné emoce. Ten pohled byl chladný, vykalkulovaný a stoický, takový, jaký často Severus míval před svými studenty, které podle všeho dvakrát v lásce neměl.

„Pokud nemáš nic jiného na práci, než nesmyslně řešit nějaké své dosavadní jednání, kterým si snad nejsi jistý, tak mě omluv. Já jsem poněkud unavený a chtěl bych si jít odpočinout, zítra mě čeká velký den a hodně vyřizování,“ řekl to s takovým laxním přístupem, že samotného Remuse zamrazilo. „Navíc mě čeká třiceti osmi stránkový řád k přečtení.“

Kdo byl tento člověk, který stál před ním?

Ještě dnes ráno byl Severus – dle svých pochybných měřítek- milý a najednou, jako by se vrátili znovu do starých kolejí. Vlk uvnitř Remuse řval roztrhej ho, ale Remus Lupin, pacifista a dobrá duše od kosti, jen sklopil víčka, aby se snad nějakým nedopatřením nedostala ven neposlušná slza. Tohle bolelo. A mnohem méně chápal, o co tady běží.

 

Zatímco nějakou chvíli Remus neodpovídal, protože jednoduše ztratil řeč, protože na tohle se snad ani nedalo nic odpovědět, Snape se chystal vykročit.

Předtím ještě vyřkl ta osudná slova: „Jdu domů,“ a s bohorovným klidem tam zanechal Remuse stát napospas své bezmoci.

 

 

***

 

 

Draco stál v kuchyni a němě hleděl z okna ven na černé havrany, kteří se usadili na okapu okna na protějším domě.

Černočerná tma rozprostírající se za okny, byla děsivá. Třásl se jako osika. Nedokázal s tím přestat. Mít po ruce cigarety, určitě si odpaluje jednu od druhé, ale on nebyl ani kuřák, ani se v jeho blízkosti takové mudlovské vynálezy, které ničí zdraví, nevyskytovaly. Proč by měly.

Přemýšlel. Byl vyděšený. Po Malfoyovsku. Tak, jak to uměl jen on a jeho rodiče. Stát bez emocí, nic na sobě nedávat znát, jen nesmyslně zírat do určitého bodu a nechat se vnitřně užírat obavami.

Mnohé to vždy kolem uklidňovalo a přesvědčovalo o tom, že daná věc není tak vážná a neřešitelná, díky tomuto jednání dokázal uklidnit i ty dvě husy, které mu doma pak spustily hysterický záchvat. Nebýt Patrishiny totální vyčerpanosti a toho, že sotva stála na nohou, asi by je obě dvě musel uspat sám.

Ale ten třas… Nemohl ho zastavit. Nešlo to. Ovládal jeho tělo. Jeho mysl. Ovládalo ho to víc, než byl zvyklý. Musel něco udělat. Musel jednat a rychle. Musel zjistit, co se stalo dál.

Potom, co mu Patrisha všechno povyprávěla, ji poslal s její sestrou umýt, najíst a odpočinout. Uklidnil je, obě dvě. Ale kdo u hadích ocásků uklidní jeho?

Nemohl jít spát a už vůbec nemohl jíst. Jeho nezměrná fantazie si pořád přehrávala fantaskní scénky, ve kterých Harry umírala několika odpornými způsoby.

Ze začátku měl plán. Věděl, kdo mu pomůže. Vždycky mu pomohl, když potřeboval, ale dnes, jako by to osud sám nechtěl. Nemohl ho sehnat. Když se snažil jakkoliv zkontaktovat svého kmotra, Severuse Snapea, nebylo to možné.

Krb do bytu, který sdílel s tím vlkodlakem, byl zapečetěný. Když se tam snažil dobýt osobně po mudlovsku, nikdo neotvíral, sovy mu nepřinášely žádné odpovědi. Ani ten zablešený vlkodlak nebyl k sehnání.

Dokonce ani sám ministr kouzel. Všichni, jako by se propadli do země. Na ministerstvu už nebyl žádný bystrozor. K čertu, u sta hromů… Nikde nikdo! Zrovna teď!

V tak životně důležité situaci se všichni někde courají, zatímco jeho… Ano, už si to dokázal plně přiznat, jeho nejmilovanější osoba, teď byla někde mučená, nebo možná ještě hůř – byla už dávno mrtvá.

Byl ztracený. A teď tu stál jako ten největší idiot, nechal minuty a hodiny plynout, ztrácel čas a nemohl v téhle krizové situaci přijít na vysvobozující plán.

Byl odhodlaný k nemožnému. Nebylo jiného východiska… Než jít sám. Nemohl ji tam nechat. Musel se ji aspoň pokusit zachránit, i kdyby při tom měl sám zemřít.

Jak ctnostné od Malfoye, že? Sám nad sebou si odfrknul. Patetické. A zároveň děsivé. A to hlavně proto, že to šlo přímo od srdce. Krutého a ledové srdce Malfoye.

Vždyť je to k čertu moje budoucí žena!

Jako by se snad sám omlouval sobě a své výchově.

A pak ho to napadlo…

Jak mohl na tu osobu zapomenout? Ona bude vědět, co dělat! Prohrábl si prsty své platinové vlasy, zhluboka se nadechl, vytasil hůlku a zamířil přímo ke krbu s jasnou představou, kudy povede jeho příští cesta.