12. L jako Lži a pravdy

 „Matko,“ zopakuju nenuceně, ale vzápětí si uvědomím vážnost situace, protože je nad slunce jasné, jak to teď asi vypadá.

Postava v černém plášti se nehne a já vím, proč je tak zdrženlivá. Matka umí zachovat chladnou hlavu a to jsem jí vždy přičítal k dobru. Podívám se na Harryho, který je jako z kamene a ve tváři se mu nehne jediný sval, mám pocit, že ani nemrkl. Co dorazila, nespustil z ní oči.

Zaslechnu zašustění, než se stačím postavit na nohy, černá kapuce se jí sveze po dokonale plavých vlasech, a když se na ni znovu podívám, vidím v těch chladných vypočítavých očích výzvu. Mají barvu jako nebe před bouří a přesně tentýž pocit mám i z ní a nemýlím se, protože ve vteřině vytasí hůlku a několika ráznými kroky překlene vzdálenost mezi námi a s jasně vepsaným opovržením zamíří špičkou na Potterův hrudník. Sakra, možná jsem to s tou chladnou hlavou trochu přecenil.

Mám pocit, že kyslík v místnosti vyprchal, protože mi dělá problém dýchat.

„Dost, matko! Nech ho být,“ vzpamatuju se, bryskně se vymaním a postavím se jí do cesty, jinak by mu vážně ublížila.

 „Vysvětli mi, drahý synu, co v našem domě dělá Harry Potter a co před malou chvílí dělal na tobě?!“ Odolávám touze hlasitě polknout, když položí zcela relevantní otázku. No, co tady může taky Potter dělat, a se mnou, že?

Přeměříme se pohledem a znám ji dostatečně natolik, abych věděl, že nezaútočí, dokud nebude mít podnět. I když samotná přítomnost Harryho Pottera se jaksi nabízí jako podnět samotný, zvlášť když to ještě před chvílí vypadalo tak všelijak. Mám neblahé tušení, že ani můj obličej zrovna teď nevypadá jako ze žurnálu, ještě pořád cítím doznívající bolest pod okem a v ústech ocelovou pachuť z toho, jak jsem se kousnul v zápalu boje do jazyka. V obočí mám pořád tik a předpokládám, že se to do rána neobejde bez nějakých podlitin, pokud to nespraví kouzla.

„Dáš si čaj, matko?“ usměju se, snažím se ji přivést na jiné myšlenky a taky ji ukázat, že není důvod propadávat panice nebo zlosti. Můj dokonale klidný hlas ji, zdá se, trochu uklidní. Nebo je aspoň vidět, jak jí povolí ztuhlost v ramenou.

Podívám se znovu na Pottera s tichou prosbou o to, aby nedělal blbosti a držel hubu. Má ve tváři vepsaný pocit smíření a odevzdání. Vypadá to, jako by čekal na popravu a vlastně se tomu ani nedivím. Možná doufá, že to bude rychlé a bezbolestné. Přimhouřím oči a dovolím si uculit se. Do takových situací se můžeme dostat opravdu jenom my dva.

„Nevšímej si ho, matko. Není ozbrojený. Je zcela bezbranný, nemůže utéct a nemůže nám ublížit,“ to není až tak úplně pravda, protože jak já i Potter víme, dům už mi žádné zřetelné výhody nedává. Ale matka to nemůže vědět.

Vidím v její očích nelibost a taky jasné zmatení.

„Držím ho tu už několik dní,“ doplním. Milosrdná lež jistě nikomu neublíží… Nebo ano?

Zamračí se, Potter kus ode mě přešlápne z nohy na nohu a upřeně nás sleduje s jasnou ostražitostí v postoji. Matka semkne pevně rty, ale pořád mlčí a čeká na zbytek vysvětlení.

„Je neškodný. Je mým vězněm. Nebyl jsem tak pošetilý, abych neučinil jistá opatření. Jsem přece Malfoy, ne ignorant a hlupák,“ založím si ruce do kříže. „Nedívej se tak na mě a pojď si dát v klidu čaj, všechno ti vysvětlím. Mám s ním svoje plány.“

Nasadím jeden ze svých nejjízlivějších úsměvů, takový, jaký by mi i Snape mohl závidět. To zřejmě udělá trochu dojem, protože kývne, přestože následuje podezřívavý pohled, kterým oblaží jak Pottera, tak i mě. Hodnotí situaci a přemýšlí, jak moc jsem přesvědčený o své pravdě. Pak se beze slova obrátí na patě a zamíří rovnou do jídelny, kam si necháme od Djuky naservírovat čaj.

Pottera mezitím pošlu do jeho pokoje a s jasně vepsanou výhružkou v hlase mu doporučím, aby nevytahoval paty.

***

Matka se posadí do židle, opírajíc se tak rovně do opěradla, že to působí až nepřirozeně.

„Takže, synu, vysvětli mi, co se to tady děje. Co tady u samotného Grindelwalda pohledává Harry zatracený Potter?! Jak dlouho ho tady schováváš a proč už dávno o tom neví  Ty-víš-kdo?“ zlobně zatrylkuje upravenými nehty do stolu, zatímco si mě přeměřuje se znechucením, jako by se jí pod nos vydělal hipogryf. Dobře, tohle jsem tak trochu nečekal, matka bývala o dost mírnější, nikdy ne takto rázná, zřejmě na ni přítomnost Snapea má neblahý vliv.

Dávám si načas, protože přemýšlím, co vlastně říct a co zamlčet. Pochopitelně jí nehodlám vysvětlovat, že byl její povedený synáček léta zamilovaný do svého nepřítele. Že po něm toužil tak intenzivně, až se k Pánovi zla přidal z prostého zoufalství a touhy zapomenout. A vůbec jí nehodlám přiznávat, že i navzdory vlastní snaze tomu zabránit, to pořád cítím stejně a že tentokrát je to oboustranné, protože pokud Potter míní svá slova upřímně, tak cítí totéž.

„Víš, matko, tys přece vždy tušila, že já a Potter, to byla nikdy nekončící výzva. Pro mě byl Potter něco jako pro Snapea Potterův otec nebo ten tvůj povedený bratranec Black. Nesnášeli jsme se během celého studia. Metali jsme po sobě kletbami, uráželi se na každém rohu, dělali si naschvály a ponižovali se. Bylo to celá léta vzájemné a udržovalo mě to v pozoru, nutilo zlepšovat se. Nakonec, jak víš, jsem se díky Potterovi a ostatním z Řádu dostal do vězení. Kde jen tak mimochodem nebylo dvakrát nejlíp a tebe ani nenapadlo mě jakkoliv kontaktovat nebo mi pomoct. Oba dva moc dobře víme, že tady jsou cesty, jak toho docílit,“ položím si dlaně na stůl a spojím prsty do stříšky, tvrdým pohledem si ji přeměřím jako před chvíli ona mě.

Na okamžik to vypadá, že se jí moje slova dotknout, že se v ní probudí pocit viny. Ale ta emoce se jejím obličejem přežene tak rychle, že sotva stihnu zamrkat.

„Tím vším chci říct… Potter mi toho hodně dluží. Rozhodl jsem se mu za to všechno pomstít. On je důvodem, proč jsem dopadl tak mizerně a já si to hodlám vybrat i s úroky za všechny ty odporný roky v Azkabanu. Nepřipustím, aby z toho jen tak vyvázl.“

Doliju nám oběma černý čaj, který už pomalu začne stydnout.

„Jo, přiznávám, že jsem ho unesl, narafičil jsem všechny ty falešný stopy, o který se opírá Věštec, a všichni si myslí, že je na misi ve Státech. Zařídil jsem, aby nemohl čarovat nebo kohokoliv kontaktovat, posílil jsem ochrany domu a pojistil se, aby mi nemohl nic udělat. Nemůže odejít, nemůže v podstatě skoro nic, dovolil jsem mu dýchat, kdyby byl mrtvý, tak by to zdaleka nebylo tak uspokojující, msta je nejlepší servírovaná po částech. Přetvořil jsem kvůli němu jednu komnatu a udělal z něj jeho celu, kde tráví většinu času, pokud pro něj nemám jiné plány.“

Matka upije, vzápětí se krátce ušklíbne.

„Stav, ve kterém se nachází tvůj obličej, způsobil asi nešikovný pád ze schodů,“ pronese sarkasticky. „Nebo to možná způsobil Potterův pád na tebe, jak jsem byla svědkem.“

„Věř mi nebo ne, to byla jen hloupá shoda okolností. Kdybys nedorazila, dům by Pottera ihned potrestal, určitě ho už potrestal dodatečně. Je zpátky ve své cele a tam nějaký čas zase zůstane, než budu mít chuť ho zase mučit nebo nějak pokořit. Bývá to má oblíbená část dne. Nemůže nic dělat, je bezbranný. A mě baví ho týrat i psychicky. Jistě víš, že kolikrát je mysl daleko zranitelnější než tělo a na Pottera takové týrání platí dvojnásob. Chci zlomit jeho ducha, chci zpustošit jeho mysl, chci z něj udělat prázdnou schránku. Vzal jsem mu svobodu, vzal jsem mu rodinu a přátele, vzal jsem mu možnost se bránit. Mysl je to jediné, co člověku zbude, když už nic nemá. Zlomit Potterovu mysl je něco nevídaného a něco, co se stalo pro mě výzvou,“ snažím se znít přesvědčivě a podle pobaveného výrazu v matčině tváři to vypadá, že mi to i věří.
Pravdou je, že tohle byl můj plán na samém začátku, ale už nemá smysl si nalhávat, že jsem to ve skutečnosti chtěl, protože byla jen otázka času, než se mi Potter zase dostane pod kůži.

„Chci ho mučit, chci ho zničit. Chci si pro začátek užít svou pomstu, než ho předám Temnému Pánovi, tohle snad dokážeš pochopit. Jsem tvůj syn, nepomohlas mi ve vězení, tak mě zkus chápat aspoň teď a dej mi možnost si to pořádně užít, protože věř mi, dělá mi to opravdu velké potěšení, matko. A dlužíš mi to. Nesmíš mě připravit o takovou jedinečnou možnost, protože už se nikdy nebude opakovat a já toho chci využít,“ myslím, že zkusit to zahrát na její svědomí je dobrý tah. Někde tam uvnitř musí cítit, že mě zklamala.

A když krátce přikývne, mám už zpola vyhráno.

„A tohle?“ ukážu na svoji tvář, kterou podle všeho zdobí natržený ret a pár modřin. „Chvíli než si dorazila, jsem byl na Obrtlé. Nepohodl jsem se s jedním vetešníkem, řekněme, že ten už to nikomu nepoví,“ upravím si vlasy, aby mi nepadaly do čela. „Podařilo se mi přemístit se přímo na Pottera. Takové štěstí můžu mít jen já.“

Zasměje se. Krucinál, já se minul povoláním, měl jsem se dát na divadlo.

„A spraví to pár kouzel,“ dodám, než se znovu napiju.
„Necháváš Pottera volně se pohybovat po domě? To je poněkud nebezpečné a nezodpovědné, Draco.“

„Hlídá ho Djuky a nemusíš mít obavy, opravdu jsem se postaral o to, aby byl naprosto bezbranný a nezmohl nic. Víš, je to jako mít vyděšené zvíře v zajetí. Je třeba mu čas od času poskytnout komfort, aby se zklidnil, získal naději a pocit, že není všechno ztracené. Pak je totiž ta pomsta ještě sladší, když lámeš jeho nově nabyté přesvědčení, že má přece jen pořád šanci,“ zazubím se. „Hraju si s jeho hlavou. Funguje to. Věřila bys, že mě poslouchá na slovo? Svatý Potter? Kdyby ho tak viděli ti jeho úžasní bystrozoři a sluníčkáři.“
Matka znovu mlčí a její pohled potemní. Je na ní poznat, že nad něčím přemýšlí a ten pohled se mi upřímně nelíbí, protože za ním poznávám vypočítavost. Ona totiž určitě přemýšlí nad tím, co z toho bude mít, poněvadž přesně tak by přece přemýšlel každý Malfoy.

„Chápu, ale je tvou povinností předat toho spratka Ty-víš-komu. Jsi jeho služebník stejně jako já nebo Severus. A jen tak mezi řečí, milý synu, už se skrýváš měsíc. Nemyslíš, že by ses měl znovu přidat k našim řadám? Chováš se jako zbabělec, schováváš se tady a nedáš o sobě ani vědět…  Ani mně! Kdyby mi to Severus neřekl, nic nevím.“
Semknu pevně čelist, až slyším ve vlastních uších zavrzat stoličky. Věděl jsem, že mě ten chlap práskne.

„Tys mě vůbec neposlouchala, matko? Jediné, co mě teď zajímá, je moje pomsta. Kolikrát ti to mám opakovat. Když se znovu přidám do řad Smrtijedů, budu muset Pottera předat Pánovi. A nemyslíš si taky, že mám nárok si trochu povyrazit, když jste mě tak bezohledně nechali hnít v té kobce? Stejně jako otce? Pamatuješ si ho ještě? Jmenuje se Lucius, měl celu kousek ode mě a býval to kdysi tvůj manžel, vlastně pořád ještě je, kdybys to náhodou v zápalu pelešení se se Snapem nevěděla. Nebyl to zrovna hotel Ritz.“

Sotva stihnu nabrat nový dech, začne mi třeštit hlava hned poté, co mi přiletí pořádná facka a matka div u toho nerozlije konvici. Tváří se zuřivě a má rozšířené zornice.
Z natrženého rtu mi vyteče troška krve, hergot, štípe to, nešetřila mě.

„Jak se opovažuješ! Chováš se jako drzý spratek bez úcty, Draco,“ zvýší rozzuřeně hlas. „Já a tvůj otec už dávno spolu nežijeme a ty to víš!“

„Lépe řečeno od doby, co je v Azkabanu, matko,“ procedím mezi zuby. Jestli já jsem spratek bez úcty, tak ona je ignorantská potvora.
Nechám téma o otci stranou, nedosáhnu tím ničeho, vím, že v tomhle ohledu nebude cítit vinu. Tak zkusím znovu trochu toho citového vydírání. Jsem její syn, přece nemohla celý život předstírat, že mě má ráda.

„Tys tam nikdy nebyla, nevíš, v jakých podmínkách jsem musel přežívat, jaká mizérie to je a co všechno jsi ochotná udělat pro to, abys přežila další den. Kdybys byla na mém místě, taky by sis chtěla dát nějakou dobu oddech a nevrhala by ses hned z mostu. Práce pro Pána zla není žádný med, není to nic nenáročného. Myslíš si, že mám teď na to energii, že mám pro to pochopení? Po tom všem? Chci se dát dohromady, chci to být zase já. Nalhávej si, co se ti zlíbí, jen aby ses cítila líp. Oba dva víme, žes mě zradila a zklamala…“
Vidím, jak se nadechuje, aby se proti tomu ohradila, ale nenechám ji domluvit.
„Pobyt na tom místě tě změní. Změní tvůj přístup k životu, změní to tvoje priority a hodnoty a v neposlední řadě už nemáš chuť nasazovat krk za někoho dalšího, když sama nemůžeš usnout, aniž bys věděla, že tě noční můry zase nenechají spát. Že tě bude odér hniloby, moči a zoufalství doprovázet noc co noc.“

Sklopí zrak ke stolu. Nechce se mi dívat do očí, zřejmě pro ten pocit studu. A tentokrát nepřehrávám, všechno je to pravda. Člověk přehodnotí hodně věcí, na něco takového se dá sotva zapomenout.
„Posledně, když jsem za Ty-víš-koho nasazoval krk, mě Starostolec odsoudil. Nic mu nedlužím. To vy dlužíte mně a mám nárok se na čas držet stranou.“

„Nerouhej se, Draco. Ty-víš-kdo to přece nemohl vědět, opovaž se ho urážet.“

„Ten hadí ksicht je pro tebe modla, stejně jako Snape. Proč si vlastně tady? Nepotřebuješ mě, nemáš o mě ani zájem, tak co tě sem přivedlo? Snad ne skrytý mateřský pud,“ odfrknu si a pobaveně se opřu do židle. Čaj je dávno vypitý a už nemám sílu hrát si na dokonalou šťastnou rodinku. Je čas vyskládat karty na stůl.

 „Styď se, Draco Malfoyi, nevíš, co říkáš. Chováš se jako posedlý. Přišla jsem, protože jsem o tebe měla starost,“ odpoví rezervovaně, jako to u ní bývá zvykem, když ji někdo postaví před pravdu, kterou neumí zpracovat.

„To povídej holubům na střeše a nesnaž se mě tím rozesmát,“ odpovím přidrzle. Moje matka je stejná komediantka jako můj otec. Oni dva se opravdu hledali, až se našli. Snape jakbysmet, jak se říká – vrána k vráně sedá, že.

„Nevím, co chceš, matko. Proč se o mě zajímáš, když na tebe čeká tvůj drahý Severus. Mám pro tebe návrh. Vidím ti na očích, žes tuhle návštěvu brala jen jako povinnost a nesnaž se mi cokoliv namluvit,“ už se chystá znovu něco namítnout, zatímco pobouřeně pootevře rty. Pamatuju si, že to dělávala, když jsem byl malý. Při každé hádce s otcem.

„Něco za něco,“ pokračuju a nedám ji prostor mě vetovat. „Já ti nebudu dělat potíže a nechám vás se Snapem na pokoji. Už se nikdy před tebou nezmíním o otci, přestože by sis to vážně zasloužila, ale je to zřejmě nevyhnutelné. Na oplátku mi ale něco slíbíš!“

„Draco,“ špitne tiše, „proč mě tak nenávidíš?“ zní to skoro až ublíženě, ale hlas postrádá jakékoliv citové zabarvení. Vím, že umí svoje emoce skrývat bravurně, tak mohu jen odhadovat, že se jí to nejspíš doopravdy dotklo.

„Nepřerušuj mě, prosím a něco mi slib,“ odpověď na její dotaz ostentativně ignoruju. Nemám chuť jí vyčítat, že jako matka na plné čáře zklamala. Její rezervovanost, odměřenost a odtažitost ve mně zanechává jistou prázdnotu, zklamání. Není to přímo nenávist, ale neřekl bych, že je to láska, protože jí nedokážu už věřit a dnešní večer mi jen dokázal, že je sobecká a fanatická a že nespadám mezi její priority.
Uvědomění, že jsem vlastně nikdy neměl rodiče, bolí. Otec, matka. Osoby, které v životě jedince mají být nejdůležitější. Osoby, které se mají postarat o pohodlí, štěstí a spokojenost vlastního dítěte. Co moje paměť sahá, vždycky je zajímalo akorát to, abych je neznemožnil. Nejsme s Potterem od sebe tolik odlišní, on možná nevyrůstal s rodiči, protože o ně přišel, ale já vyrůstal s rodiči, jako bych žádné neměl.

„Co za to chceš?“ odpoví smířeně. Možná jsem opravdu zacílil na citlivé místo. Ale to ona v mém životě několikrát taky a vůbec jí to netrápilo, proč to teď má trápit mě?

„Je to jen můj boj, on je tu kvůli osobní vendetě. Až rozhodnu, že jsem se jeho mučením dostatečně nabažil, předám ho Pánovi na stříbrném podnosu. Ale v tuhle chvíli je jen můj. Nakonec z toho stejně nevyvázne živý, tak proč bych nepomstil, dokud můžu. Pán zla ho může popravit kdykoliv. Žádám tě, abys mlčela. Abys moje tajemství nikomu nevyzradila a aby sis nechala pro sebe, že se tady zdržuju. To platí i pro Snapea. O Potterovi neví a tak to zůstane. Stačí, že ví, že jsem tady a už jen tohle mě staví do nepříjemné pozice. Slib mi to, matko. Dlužíš mi to.“

Znovu uhne pohledem a na krátký okamžik zaváhá.

„Jak mám uhlídat, že mi to náhodou nevyletí z úst. Jak mám vědět, že se něco nezvrtne. Nebo že se něco nestane tobě. Nemůžu Pánovi lhát, co když se mě na to zeptá, Draco? Pozná, když lžu!“

„V tom případě… Zavážeš se mi neporušitelným slibem,“ rozhodnu napevno. Tak a teď to má spočítané. Z toho už se nemůže jen tak vyvléknout.

„Cože?!“ obličej se jí zkřiví do podivné vyděšené grimasy. Cukne sebou tak, že se jí do obličeje svezou dva plavé prameny vlasů.

„Jak si slyšela, matko. Zavážeš se mi neporušitelným slibem, abych měl jistotu, že budeš mlčet a dané slovo splníš. Dávám tady v sázku vlastní život, tak se mi nemůžeš divit.“

„Na to ale potřebujeme pečetního svědka,“ na tváři se jí rozlije škodolibý úsměv, jistá sama sebou, že má vyhráno.

To si vážně myslí, že jsem hlupák a nepomyslel jsem na to? Zdvihnu koutek, odsunu se z křesla, abych se postavil vedle jídelního stolu, a podívám se ke dveřím, kde tuším přítomnost Pottera. Nepochybuju o tom, že tam stojí celou dobu, aby nás mohl poslouchat. Poslal jsem ho sice zpátky do jeho pokoje, ale znám Pottera a jeho zvědavost a potřebu strkat do všeho nos.
„Pottere,“ pronesu s chladným klidem. „Vím, že tam seš a pro dnešek to beztrestně přejdu. Pojď sem.“

Nic se nestane, buď se snaží hrát mrtvého brouka, nebo jsem se pro jednou spletl.

„Pottere, nech toho a pojď sem. Já vím, že tam seš, tak se o nic nepokoušel a poslechni, jinak si to vypiješ.“

Ten odevzdaný výdech slyším až sem. Zašoupe nohama a s trucovitým výrazem vstoupí dovnitř. Naštěstí není takový idiot, aby se tak tvářil, když na něj pohlédne moje matka. Trucovitost vystřídá tupý pohled, mám co dělat, abych se nezačal smát. Pokynu mu rukou, aby přišel blíž, a on to slepě splní, zřejmě chápe, co dáváme oba dva všanc.

„Takže matko, tady máš pečetního svědka,“ otočím se tváří, abych se podíval do těch zelených očí, které se najednou zdají překvapené. „Stvrdíš nám kouzelnický slib.“

Harry záhy přikývne. Ví, že to dělá ve svém vlastním zájmu. Je potřeba, aby přistoupil na tuhle hru natlakovanou machinacemi a bojem o moc.

Matka se kysele zakaboní, spojí dlaně a skoro cítím, jak se jí ta hořká žluč povaluje na jazyku. Pohled pro bohy. A pro Malfoye juniory.

Váhá. Má strach. Poznám, když se něčeho zalekne. Na krku se jí rozkmitá sotva viditelná tepna, jak adrenalin spustí svoje staccato.

„Snad se toho nebojíš, matko. Jsi přece Malfoyová. Malfoyové mají svoji hrdost a nejsou zbabělci. Navíc jde o tvého syna, ty mu snad nechceš pomoct nebo si myslíš, že na to nemáš dostatek odvahy a síly?“

Ješitnost je u nás v rodině takový malý nešvar, stačí malá jiskra, aby zahořel plamen. Že jsem ji přesvědčil, už ve vteřině rozpoznám. Mrknutí oka poté už vstává a s pevnou odhodlaností se staví mezi nás.

Pohlédnu na Pottera a odolávám touze skousnout si ret, protože pokud se má stát pečetním svědkem, bude muset náš slib stvrdit hůlkou. Nechce se mi mu do dlaní vkládat takovou moc. Co když toho zneužije?

„Pottere, teď ti na okamžik půjčím hůlku. Ale jestli se o něco pokusíš, budeš toho do smrti litovat. Nikdy se bez mého vědomí a souhlasu odtud nedostaneš a matka bude mít v pozoru svoji vlastní hůlku. Pro tvé vlastní dobro ti doporučuju, aby ses o nic nesnažil. Buď na pár desítek vteřin zase ten férový samaritán s potřebou všechny zachránit a splň svoji povinnost. Hned po tom mi hůlku vrátíš. Stejně ti je na nic, protože tě nebude poslouchat jako mě. Teď mi slib, že se o nic nepokusíš!“

Možná to, co v Harryho očích vidím, je škodolibost. Možná to je pobavení, ale každopádně nevypadá, že by se chystal zneužít situaci. Zdvihne koutky, ten chabý úsměv na jeho tváři je rezignace. Přikývne a já mám pocit, že mu opravdu můžu věřit.
Matka si samozřejmě znovu vytáhne vlastní hůlku a pohotově s ní na něj namíří, pro všechny případy.

Opatrný pohybem se natáhnu pro hůlku, kterou jsem předtím položil na stůl a podám ji Harrymu. Zlatý Nebelvír ji beze slov přijme a čeká. Matka docela vtipně vykulí oči, nevěřícně rozevře rty, ale nic neříká stejně tak.

Harry pokyne bradou, čeká, až já a matka spojíme svoje dlaně, aby mohl rituál začít. Špička hlohového dřeva na naše spojené dlaně a já s čistou artikulací nahlas pronesu první slova

„Přísaháš Narcisso Malfoyová, že pomlčíš o tom, že tvůj syn Draco Malfoy sídlí v této vile?“

„Tak přísahám,“ procedí skrze zuby. Dnešní repertoár rozezlených pohledů se rozroste o další.

Z hůlky vylétl tenký paprsek oslnivé barvy a omotá se kolem našich rukou.

„Přísaháš, Narcisso Malfoyová, že pomlčíš o tom, že se v této vile vyskytuje Harry Potter?“

Vidím, jak se Harry pro sebe na okamžik zaculí, ale hned na to rychle semkne rty, aby si toho má matka nevšimla.

Další křiklavě rudý paprsek podobný plamenu vyletí z mojí hůlky a omotá se kolem našich dlaní, přidá se k tomu prvnímu a vytvoří tak žhoucí magickou síť.

„Tak přísahám,“ semkne zlobně víčka, načež se podívá na Pottera.

„A budeš-li muset, zamlčíš i před samotným lordem Voldemortem celou pravdu a budeš krýt jak svého syna, tak i Harryho Pottera?“

Matka musí být teď vzteky bez sebe.

„Ano, přísahám,“ vydechne zmoženě a zakroutí nevěřícně hlavou.

Všechny tři naše tváře osvítí další magický provázek a energie samotné magie je cítit ve vzduchu. Ovine se kolem našich prstů a zbylé reziduum se spojí. Neporušitelný slib je stvrzen. Následuje hrobové ticho.

Ženská dlaň se z té mé vytrhne záhy poté, co se magie vpije do naší kůže. Ozve se hlasité prásk a než stačím zpracovat, co se právě stalo, matka se přemístí. Chvíli předtím, než však opustila dům, si mě ublíženě prohlédla. Skoro bych přísahal, že jsem viděl slzy.