17. Q jako Quo vadis

Ode dne, kdy jsem se vrátil, uplynuly asi tři týdny. Nejsem si pořádně jistý, přestávám ty dny počítat, protože se nekonečně vlečou. Splývají. Rána jsou pořád stejná. Stejně stereotypní. Zbytek dne se tolik neliší.

Mám zvyk denně číst noviny, abych měl přehled. Zejména proto, že pořád očekávám novinky o Harrym. Nic nového se nedočítám a pěkně mě to irituje. Jak je to možné? To si Rita Holoubková šňupla letax a sjíždí se na tom někde v Prasinkách? Proč se o Harrym najednou přestalo psát? Pan velectěný hrdina Potter je přece vyvolený chlapec. Předurčený k tomu, že nastolí klid v Británii a potom možná i na celé zeměkouli. Nevím, všechno postupně, je třeba si prvně určit menší cíle. Ale jsem nervní z toho, že se ke mně nedostávají žádné novinky a o Harrym jednoduše není slyšet.

Pán zla mě pověřil úkolem. Chce, abych se vetřel do jeho přízně, myslí si, že jsem dokonalá návnada. Ani netuší, jak moc. Myslí, že se mi pod záminkou prosby o pomoc podaří Harryho nenápadně vlákat do pasti. Nařídil mi, abych ho požádal o odpuštění. Aby mi pomohl se vymanit ze sevření jeho spárů a jakmile by past sklapla, přivedl bych Harryho přímo před Pánův šavlozubý a spokojený úsměv. Fakt si myslí, že je Vyvolený takový hlupák? No, dobře, excesy z minulých let mu zrovna nehrají do karet, ale neměl tu čest s Harrym, ze kterého se stal bystrozor.

Úkolu se samozřejmě zhostím ve vší noblese, která mi ještě zbyla, ale trochu mě sužují obavy, že to nebude jen tak. Něco mi na tom plánu nevoní, protože to skoro působí, jako by mu nevadilo mě obětovat, kdyby se situace vyhrotila jinak. A já jsem si jistý, že tohle nechce. Takže kde je háček?

Snape mi odmítá říct k tomu víc. Jak jinak. Hadí vlezdoprdelka.

Trochu mám z toho pocit, že pokud kvůli tomu skončím znovu v Azkabanu, bude o dalšího šikovného smrtijeda postaráno. Azkaban, to už je vlastně takový rodinný podnik.

Včera si Snape ode mě vzal několik kapek krve do lektvaru pro Temného pána. Pořád nepřestávám být udivený z toho, že se mi Pána podařilo obelstít. Mám z toho podivný pocit na dně žaludku. Proti tomu, co umí Snape nebo Temný pán jsem naprostý žabař, tak jak je možné, že mi to prošlo? Že bych sám sebe tak podcenil? Proč mi ten protivný tichý hlas v hlavě našeptává, že je v tom něco víc?

***

Doneslo se ke mně, že je Harry ve Svatém Mungovi. Nejspíš jde o rutinní záležitost bystrozorů. Aspoň doufám. Představa, že se Harrymu něco stalo, mě znervózňuje.
Čekám ukrytý za rohem skoro celou hodinu, pevně doufám, že se nepřesunul krbem. Vím, že na půdě nemocnice se nesmí přemisťovat, ale existují výjimky pro cestování letaxem.

Naštěstí mám s sebou zásoby mnoholičného lektvaru na několik hodin, musím být připravený na jakoukoliv možnost. A já se Harrym vážně potřebuju mluvit. Ale bude mě poslouchat? Po našem odloučení řekl naprosto jasně, jak si teď stojíme. Už když jsem Snapea žádal o ten lektvar, bylo mi jasné, že mě Potter jako Draca nebude poslouchat. Ale potřebnému v nouzi jistě neodolá. Jeho soucit mu to nedovolí.

Pořád se nemůžu zbavit toho divného pocitu. Jako by se ve vzduchu vznášelo něco zlověstného. Svrbí mě ruce a na jazyku se mi nevalně povaluje nevyřčené slovo. Podraz. Pořád mi moje mysl podsouvá stihomamy. Ohlížím se za každým rohem, mám pocit, jako bych slyšel zvuky. Otočím se znovu za sebe, něco se za rohem děje. Hůlku mám v pozoru, cítím, že něco není v pořádku. Vyhmátli mě bystrozoři? 
Polknu a snažím se zklidnit, v takové situaci je panika na překážku. Pokud musím bojovat, budu! Postoupím o několik kroků dál a nahlédnu za cihlovou zeď. V tu chvíli mě překvapí kvapný pohyb a já se svalím na zavšivenou zem. Neudržím v sobě výkřik. A ve stejný moment čelím z očí do očí svému nepříteli, když se mi opře do hrudníku.
Má nazelenalé duhovky a černou srst. Je to jen zatracená kočka! Podělaná kočka, u všech svatých zakladatelů. Draco, vzpamatuj se! Tohle je mudlovská čtvrť, nic se nestane. Seš jen přehnaně paranoidní.

Naštvaně tu chlupatou potvoru ze sebe shodím a umně se vyšplhám na nohy. Jednoduchým kouzlem si očistím šaty, zatímco se rozhlédnu kolem sebe. Je to jen špinavá zapadlá ulička s převrácenou popelnicí. Působí spíš jako malá skládka, všude jsou poházené odpadky. Jasně, že se tu stahují pouliční kočky, aby ukořistily něco k snědku.

Merline, jsem nebezpečný sám sobě.
Zavrčím, abych si ulevil, a zamířím zpátky na svoje místo a jako by přišel zásah shůry, objeví se on. Konečně. Nakonec teda Harry krb nepoužil. Obrátím do sebe další lahvičku s mnoholičným lektvarem, abych nemusel počítat každou minutu.

Podívám se na svoje drobné dívčí ruce a strčím hůlku do malé tašky poté, co si kouzlem obměním garderobu. Zajímá mě, odkud Snape vzal tuhle podobu a trochu mi vyschne v krku, když si uvědomím, že jde nejspíš o nějakou mudlu, která už nežije. Trochu mám podezření, že Snapeovi šlo o to, abych Harryho svedl, nemám sice úplně představu, jak vypadám, ale vnadná postava a dlouhé hnědé vlasy mi toho naznačují dost. Taková urážka, Pottera nějaká prsatá nána vůbec zajímat nebude, jemu se líbím já!

Podrážděně vzdychnu, ale nic jiného mi nezbývá. Upravím si světlé šaty a vyrazím.

Prosalazara, vždyť ani nevím, co mu mám říct. Proč jsem si tohle nedomyslel trochu víc předem? Možná nebude od věci zahrát si na dámu v nesnázích, takové Potter dozajista neodolá.

„Pane,“ křiknu naléhavě a z hrdla se ozve hlas, který je mi naprosto cizí. Zní až příliš tence a na můj vkus dost protivně.
Ale nic se neděje. Harry, který už je pěkný kus cesty přede mnou a zatím naštěstí nemá v úmyslu se někam přemisťovat, mě neslyší.

„Pane, stůjte, prosím vás, pane!“ zavolám o něco hlasitěji a uběhnu dalších pár yardů. Ale pořád nic. Pottere, merlinhergot, neštvi mě! Už si někdy utíkal v podpatcích?!

„Pane!“ tohle Snapeovi nedaruju.

Konečně to zabere. Harry, můj zatraceně sexy Harry, se na mě otočí. Zastaví se. Spěšně se za ním přesunu a v duchu si přísahám, že ty boty rituálně spálím.

Mlčky na mě hledí, jako by přemýšlel, jestli mě zná, ale když nazdvihne obočí a letmo se pousměje, vím, co bude následovat. Je tak předvídatelný. Ale namísto očekávané reakce se dostaví jiná odezva a nakonec mě překvapí tím, že si mě znovu prohlídne od hlavy až k patám jako by mě hodnotil. Jeho úsměv se ještě víc rozšíří.

Co to má znamenat, Pottere? Proč si mě tak prohlížíš? Neříkej, že se ti ta ženská líbí, to bys mě vážně nakrknul!

„Přejete si, slečno?“ dá ruce do kapes.

„Promiňte, že vás takhle obtěžuji. Ale… Kde to jsme?“ pronesu zoufale a zmateně.
Opravdu úchvatné, Draco. Lepší dotaz tě nemohl napadnout? Jak geniální, vážně. Mám chuť se na místě vypařit. Znovu zdvihne obočí.

„Cože?“ optá se nechápavě.

„T-totiž…“ mám nápad. Možná to můžu ještě obrátit ve svůj prospěch. „Co je za den? A kde… Kde to jsem?“

„Vy nevíte, kde jste?“ zopakuje a tváří se u toho nevěřícně.

Povzdechnu. Sklopím oči. Kdo ví, jakou mají barvu. „Totiž, já ani netuším… Neznám svoje jméno.“

„Jak je to možné?“

„Já, já nevím,“ zalknu se. A cenu za nejlepší herecký výkon letos vyhrává… Draco Malfoy. „Nepamatuji se.“
Snažím se nemyslet na to, že vůbec není nenápadné, že hrdina kouzelnického světa v zapadlé uličce u Munga potká hezkou holku se ztrátou paměti. Musím svou roli zahrát do konce. Musím… Zkrátka ho musím donutit, aby si se mnou promluvil.

Harry se starostlivě zamračí a jednou rukou si zajede do vlasů. „Nepamatujete si nic?“

„Ne.“
„A jak jste se sem dostala, to víte?“

Zakroutím hlavou a zafňukám jako správná patetická koza bez špetky hrdosti.

„Nikdo s vámi nebyl?“

Znovu zakroutím hlavou.

„Máte u sebe doklady?“ koukne na moji malou tašku.

Salazare, mám v ní hůlku, ale jinak nic, doufám, že ho nenapadne se mi v ní hrabat. „Už jsem se dívala, až na pár kapesníků v ní nic není. Ani peníze, myslím, že mě asi někdo okradl, ale nemůžu si na to vzpomenout.“

„Prostě jste se tady zjevila před Mungem a nic nevíte?“

Pokrčím bezradně rameny. „Před čím?“

„Třeba vás tady někdo nechal, aby se na vás podívali,“ ukáže k budově za námi k nápisu. „U Svatého Munga. Je to nemocnice. Možná trpíte nějakou nemocí a měla jste tam zamířeno, než se vám tohle stalo?“

„Já opravdu nevím. Nevím vůbec nic.“

Nakrčí čelo. U třaskavých skvorejšů. To gesto znám. Nevěří mi. Taky aby ne, celá tahle situace je jako ze špatného hororu, kde hned na začátku zabijí naivku bez pudu sebezáchovy. Myslím, že to trochu přeháním.

Natáhne ke mně ruku v příznačném gestu. „Jsem Harry.“

Přijmu dlaň a věnuju mu tupý výraz. To jméno mi přece nic neříká, žádného Harryho neznám.

„Máte štěstí, slečno, protože jste narazila na cvičeného byst…vyšetřovatele. Měli bychom váš problém nahlásit úřadům. Pojďte, prosím, se mnou.“

„Ne, to ne!“ zpanikařím.

„Proč ne?“

„Já, já nevím, pane…“

„Říkejte mi Harry.“

„Něco mi říká, že bych neměl-la chodit na veřejná místa. Tady,“ ukážu na střed hrudníku do výstřihu, kam se Potter s ochotou podívá, „je to takový svírající pocit, který mi našeptává, že mě hledá někdo špatný, nebo že snad… Nevím, nedokážu to vysvětlit, Harry. Mám strach.“

Chytí mě něžně na ruku. Pottere, to se dělá? Osahávat cizí holky na ulici?!
„A pak to zelené světlo,“ dodám a podívám se do prázdna s výrazem naprostého děsu. To ho na chvíli určitě zaměstná.

„Zelené světlo,“ zopakuje a přikývne. „Vy jste…Vypadá to, že mudla nejste.“
„Mudla? To je něco jako šmudla? Chcete říct, že jsem špinavá?“ mávnu rukou v předstíraném gestu rozčílení. Plakát na cihlové zdi kousek za námi se roztrhne v půli a gravitace si ho přitáhne k zemi.

Harry přivře víčka. „Ne, rozhodně nejste.“

Nezdržuj, samaritáne, potřebuju s tebou mluvit a nemám na to celý den. Ani ne za hodinu bude zase starý Draco Malfoy, tak se přestaň pořád blbě ptát. Prostě mě vezmi někam do soukromí, přece tu nebudeme lidem hrát tyjátr. Je schopný mě vzít přímo na ústředí bystrozorů, to by tomu vážně nasadil korunu.

„Podejte mi ruku,“ natáhne se ke mně.

I když spěchám, nesmím se dát snadno, bylo by to podezřelé. „Proč?“

Usměje se. „Nebojte se, podejte mi ruku, někam vás vezmu, budeme mít aspoň prostor si v klidu promluvit.“

„Dobře,“ vložím svoji drobnou dlaň do jeho a ve stejný moment se mi divoce rozbuší srdce. Jen ten hloupý dotek způsobí, že se lekce zatřesu. Naštěstí si to zřejmě vyloží jako strach. Tak rád bych se ho dotkl víc, zajel mu prsty do vlasů, políbil ho na rty.

„Teď se nelekněte, trošku to s vámi škubne,“ oznámí mi a hned na to se oba dva objevíme v prostorné místnosti, kterou jsem nikdy neviděl.

Za námi jsou dveře do chodby. Místnost se nese v pastelových barvách. Stěny jsou jemně okrové, zatímco závěsy na oknech jsou meruňkové. U okna je světlý stůl s růžovým polstrováním. Působí to přeslazeně a jen při pohledu cítím, jak mi to zvedá cukr v krvi. Pottere, prosím tě, řekni mi, že nejsem u tebe doma a ty sis to tu nevybavil sám.
Pustí moji dlaň a podívá se omluvně. Pokynutím ruky mi naznačí, abych se posadil na tu hroznou židli u okna.
„Omlouvám se, že to tady působí jako v cirkuse, žiju tu teprve chvíli a pořád jsem se nezbavil vybavení po předešlých nájemnících.“

Máš se za co omlouvat, Potty. Tohle je zločin páchaný na lidském vkusu. A myslím, že z toho mám trauma.

„Co to bylo?“ mávnu kolem sebe rukama. „Před chvílí jsme byli na ulici a teď… Kde to jsme?“

„Ah, to… Přemístili jsme se. Vy i já máme tuhle schopnost, ale bohužel si na ni nepamatujete.“

Zasměju se, zatvářím se jako někdo, kdo si o něm myslí, že je blázen. „Dobře… Možná bych měla raději jít.“

„Ne, počkejte. Opravdu. Mluvím pravdu. To je na dlouhý povídání a bude toho třeba vysvětlit víc, ale v tuhle chvíli se musíme hlavně zaměřit na váš problém.“
Možná je problém v tom, že si domů taháš kdejaké ztracené existence, Pottere. Tohle přece normální člověk neudělá. A hlavně by to neměl dělat takový, o kterého stojí Pán zla. Seš idiot? Řečnická otázka. Odpověď znám. A to má být cvičený bystrozor.

Vzdychnu a znovu se zadívám okolo, nedokážu se ubránit kyselému výrazu. „Máš to tady děsný, Harry,“ ujede mi.
Prázdně se mi zadívá do očí a rty se mu stáhnout do úzké linky hned na to, co chladně kontruje. „Změnil se vám přízvuk.“

Polknu a přitáhnu si šaty k tělu. Tohle není dobrý. „Vážně? Ani jsem si to neuvědomil-a. Chci říct, že nad tím nepřemýšlím.“

Chvíli je tíživé ticho, o krok ustoupí a pozoruje mě pohledem, který způsobuje tuhnutí krve v žilách. O pár zběsilých tlukotů srdce později vytáhne z kapsy hůlku a namíří ji mým směrem, což mi skoro vyrazí dech. Překvapený jeho reakcí skoro nezaznamenám, že se mě na něco ptá.

„Kdo jste?“ protne ten děsivý klid znovu, když napoprvé neodpovím.

„Promiňte, ale nerozumím vám.“

„Kdo sakra jste?“ zopakuje a dlaněmi se opře o stůl. S hlavou skloněnou těsně nade mnou působí hrozivě.

Snažím se udržet si masku. Jsem zmatená naivní a vyděšená holka, která si nic nepamatuje. Přece si nemyslí, že se tak snadno vzdám.
„Na to, že jste právě ztratila paměť a máte být naprosto dezorientovaná, vypadáte až příliš klidně. Už jsem se setkal s takovými případy a věřte mi, že neodpovídáte běžnému vzorci chování. Lidé se v takových situacích chovají mnohem víc zmateně a hlavně je v jejich očích vidět strach a frustrace. Ve vašich očích vidím spíš rafinovanost. O něco vám jde. Takže s tím divadlem můžete přestat,“ zaklepe špičkou hůlky o stůl těsně přede mnou. „Takže to vyklopte. Kdo kurva jste a co po mně chcete? Poslal vás Voldemort?“

„Nějak nerozumím. Proč bych měla po vás něco chtít? Kdo je Vol…,“ hlesnu, nezvládnu to doříct.
Zazubí se. „Ani nedokážete jeho jméno říct nahlas!“

„Jak jsem vám řekla,“ snažím se držet dál svojí kamufláže, ale špička Harryho hůlky mě popravdě docela znervózňuje. „Opravdu si nic nepamatuju. Poslední, co si vybavuju, je to zelené světlo. Víc už nevím.“
„Jasně, zelené světlo, to je nenápadné. Nehrajte si se mnou. Nemám na to náladu!“ švihne hůlkou a cukřenka na stole se roztříští.

„Jste blázen!“ křiknu a předstírám strach, ale je neoblomný a nenechá se zviklat.
„Víte, s kým máte tu čest? Jsem školený bystrozor. Pokud to nepůjde po dobré, půjde to po zlém a já to z vás dostanu. Pokud budu muset, prolustruju vaše vzpomínky a vůbec mě to nebude trápit,“ o kus se posune a najednou se nade mnou tyčí jako bůh pomsty. Až nápadně mi připomíná Snapea.

Nečekaně syknu a poté stisknu pevně zuby, až slyším zaskřípat stoličky. Někde v místech, kde mám normálně tetování znamená zla, to štípne. A hned na to se mi předloktím prožene bolestivý a žhnoucí impulz. Někde na druhém konci Londýna Pán zla svolává svoje služebníky.
„Pokud to takhle vnímáte, tak bych možná měla odejít. Nechci dělat potíže,“ nasadím smutný štěněčí pohled. Pokusím se postavit, ale už se nepohnu dál, protože cestu mi cloní on.
Jako by to snad poznal, že se něco děje. Možná jsem ho celou dobu podceňoval.

Neustoupí. Místo toho najednou ucítím, jak mi ruku sevře pevný stisk přesně na místě, kde moje kůže žhne jako rozpálený uhlík. Mám problém udržet na uzdě bolest. A tentokrát to vypadá, že Harry ví, odkud vítr vane, protože se podívá na moje předloktí.
„Myslíš si, že si mě dostala? Máš mě předhodit svému pánovi? Tohle byla jeho past? Na Voldemorta dost ubohé.“

Náhle mě pustí, protože mi kůží projede daleko intenzivnější stimul, až mě to donutí zakřičet a kdyby mi Harry nestál v cestě, určitě bych padl na kolena. Sevřu v dlani hranu stolu, abych zmírnil bolest.

I navzdory tomu pořád bojuju a stojím si za svým.
„Pořád netuším, o čem to mluvíte, pane Pottere,“ procedím mezi zuby rázně a chci konečně odejít, ale neuhýbá.
Zlobně mě zase usadí na židli a já nasucho polknu, když na mě zavrčí.
„Já jsem ti neřekl, jaké mám příjmení.“

A je to všechno v místech, kam obyčejně slunce nesvítí!