18. R jako Rendez-vous

 

 

Hlavou mi prolítnou desítky výmluv během několika vteřin, ale ani jedna se mi nezdá dostatečně uvěřitelná na to, abych ji použil. Potter… Harry je naštvaný. Výraz v jeho obličeji jasně vypovídá o tom, že mám dobře volit další slova. Cítím, jak mi srdce tluče až někde v krku, zatímco mám žaludek na vodě. Následujících pár vteřin rozhodně o mém osudu a já jsem ochotný ho přijmout.
Ještě chvíli se pokusím hrát svou roli, protože to mi šlo vždycky nejlépe. Třeba se mi ještě podaří z celé té patálie nějak vykroutit.
Rozpačitě uhnu pohledem, nejsem už ani schopný se mu dál dívat do očí. A Harryho stín se nade mnou tyčí, jak mi blokuje únikovou cestu. Ani nemusím vzhlédnout k jeho tváři, aby mi došlo, jaký má pořád výraz. Výhružný, vyzývavý, démonický a určitě zatraceně sexy jako pokaždé, když se naštve a snaží se působit nebezpečně. Jako tehdy v Azkabanu, když mě přišel vyslýchat. V tuhle chvíli je lovec a já kořist. Polknu a zadívám se do země, jako by snad vzory na koberci byly záchytný bod, fascinující a pozoruhodný, daleko převyšující problematiku přítomnosti.

 

V ruce mi zaškube, nevím, jestli to horko, které z ní sálá, je jen v mých představách, nebo skutečné, ale pálí to a svědí zároveň. Očekává ode mě Temný pán, že dorazím na shromáždění smrtijedů?

Myslím, že netuší, že jsem tady, pokud mu Snape zase něco nevyžvanil, ale sám mě pověřil úkolem, na který se můžu kdykoliv vymluvit. V tuhle chvíli odejít rozhodně nemůžu.

 

K uším mi začne doléhat protivné klapání. To když Harry začne špičkou boty narážet o podlahu v netrpělivém gestu. Pořád se dívám k zemi a všimnu si toho na vlastní oči. Je to rozčilující a myslím, že si to uvědomuje i Potter. Jen se mě pokouší vytočit dřív, než podlehne agresi sám. Najednou ta tvrdá podrážka bot v pohybu ustane. A on přešlápne z nohy na nohu, aby vybalancoval postoj.

Ten nepřirozený klid se vzduchem šíří jako jedovatý plyn, který štípe v hrdle. Někdo to ticho prolomit musí jako první a rozhodnu se, že to tentokrát budu já.

„Když se ohradím, že slavného Harryho Pottera zná úplně každý kouzelník, který posledních dvacet jedna let nežil pod plesnivým kamenem, asi to nezabere, že?“ vzhlédnu a naše pohledy se znovu začnou přeměřovat.
Rozhořčeně si odfrkne. „Ne, to opravdu nezabere. Zejména u osoby, která měla údajně ztratit paměť a která se tvářila, že mě nepoznává a neví, co znamená slovo mudla.“

Pokusím se postavit. K mému překvapení Potter o krok ustoupí a dá mi prostor, zatímco si upravím zmuchlané šaty. V těch zelených tůních se nebezpečně blýská a mám nutkání se otřepat, jako by se mi z toho ježily chlupy po celém těle.

Zmateně se porozhlédnu a v hlavě se mi zrodí další plán.

„Přemýšlet nad únikem je naprosto zbytečné, krasavice, protože jsem před chvílí byt pojistil proti přemístění.“

No dobře, asi jsem nebyl tak nenápadný, aby mu nedošlo, o co se snažím, ale zkusit jsem to přece musel. A pak mi dojde tvrzení těch slov a otevřu překvapeně rty. Kdy to zatraceně stihl? Otázku mám nejspíš jasně vepsanou na tváři.

A on dodá: „Neverbálním zaklínadlem.“

„Čteš mi myšlenky?“ zeptám se opatrně. Buď tohle, nebo jsem předvídatelnější víc, než si o sobě myslím. Než bych chtěl věřit.

„Sama je necháváš nechráněné, je to až příliš snadné,“ prohlásí potutelně a škodolibě se usměje. Tenhle úsměv ti vážně nesluší, drahý Harry. Ten mívají na fasádě jen prohnaní Zmijozelové jako jsem já. A choleričtí vizionáři s nafouknutým egem jako je Pán zla. No dobře. Já taky. Nebudu si nic nalhávat.

„Sám,“ vyletí ze mě automaticky. Už nemá smysl tuhle chvíli protahovat, stejně by se dopátral nějaké zrady a bude lepší, když to zjistí ode mě.

„Cože?“

„Má tam být sám. Sám je nechávám nechráněné. Ne sama,“ zašklebím se a koutek rtů se mi zkřiví.

Potter zamrká a poprvé za celou chvíli se zatváří víc překvapeně, než popuzeně.

„Kdo jsi?“ zeptá se mě dneska už podruhé.

„Myslíš, že ti to prostě jen tak vykecám? Za koho mě máš? Nedělám jednosměrné obchody. Něco za něco. Řeknu ti to, ale musíš mi slíbit, že jakmile si promluvíme, pustíš mě.“

Přimhouřím oči. Někde uvnitř hlavy se objeví nápadný tlak a já mám pocit, že mi snad praskne lebka. Takový mentální útok jsem nečekal. Nechám vlastní magii a vůli, aby se proti tomu chránily, a kolem vlastního vědomí vyvolám nitrobrany. Dost možná ale nejsem dostatečně rychlý, aby mu prostředí v mojí mysli nebylo podezřelé a známé.

„Tohle už znovu nezkoušej. Umím uzavřít svou mysl, nejsem hlupák.“

„Draco…“ vydechne přidušeně.

Semknu pevně rty. Pravdou je, že se už příliš nesnažím zachovat si cizí identitu, je snadné sklouznout ke svým zvykům. Něco mi říká, že Pottera nikdo neoslovuje s tak svéráznou dikcí, jakou používám já sám.

Než stihnu cokoliv říct, visí na mně a moje rty pohltí teplo. Idiot. Co kdyby se spletl? Nechám ho, aby mě políbil, ale nesnažím se na tom podílet.

Na okamžik se zarazí, chvíli mi jen tak dýchá na tvář, zatímco se snaží z mých očí vyčíst, jestli se opravdu nezmýlil. Tvářím se ledově a nezúčastněně, jako by se mě právě netýkalo, že mi chtěl do krku strčit svůj jazyk.

Ještě trochu zábavy si ale snad užít můžu, než to celé rozsekneme.

„Pošetilý kluku,“ zadeklamuju s tónem, který vždycky používá Snape. „Teď bych tě klidně mohl zabít. Taková školácká chyba nechat se rozptýlit.“

Zadrhne se mu dech v hrdle. „Nehraj to na mě. Kdybys byl Snape, byl bych dávno mrtvý za to, že jsem se ho vůbec dotknul.“

„Pravda. Zřejmě by z tebe udělal nějakou vkusnou tapisérii do své pracovny,“ pronesu ironicky.

Zazubí se. Hádám, že můj břitký humor už mě definitivně prozradil.

Praští mě do ramene. „Skoro jsem z tebe měl infarkt, pitomče. A vůbec, Draco,“ zamračí se, „můžeš mi říct, co to se vší tou parádou vyvádíš? Jak se můžeš tak nerozvážně producírovat Londýnem, jako by se ti nemohlo nic stát? Nikdy jsem tě neměl za pošetilého osla! Mohl jsem tě zabít zatraceně!“

„To vezmeš zpátky. Já vůbec nejsem nerozvážný nebo pošetilý, Pottere, tos přehnal!“

 „Věděl jsem, že seš to ty!“ zatváří se spokojeně a pak vyvolá hůlkou tempus. „Ne, že by ti to neslušelo, ale i když mám chuť tě znovu políbit, počkám si ještě čtvrt hodiny. Zhruba. Za předpokladu, že sis vzal mnoholičný lektvar. To už by mohla být hodina, ne?“

Odfrknu si. Chytrák jeden. Kdo říkal, že mě může líbat?

„Moc se nenaparuj, Pottere, ty seš tady ten, co si zve domů úplně cizí lidi, když má za krkem hotový konkláve smrtijedů. Seš padlej na hlavu?“

„Ty mě fakt musíš mít za kreténa.“

„Konečně se taky na něčem shodneme.“

„Vážně sis myslel, že jsem ti věřil jediný slovo od chvíle, co jsem na tebe narazil? Že jsem se v momentě, kdy jsme vstoupili do bytu, nepojistil? Dělám tuhle práci už dost dlouho na to, abych věděl, kdy si mám hlídat krk a záda. A zrovna si to s tím hereckým výkonem nepřeháněl, abych tak řekl. Jen jsem chtěl, aby sis to myslel.“

To vážně? Pravda, nikdy jsem Po-Harryho neviděl přímo v akci a vždycky jsem ho měl za naivního hrdinu, co zachraňuje koťata ze stromů. Ani za mák by mě nenapadlo, že mě dokáže takto převést. Dělá to na mě dojem, ale nahlas to samozřejmě neřeknu.

„Vůbec si nevěděl, že jsem to já, dokud jsem ti nedal nějakou indicii,“ pronesu nabubřele. Musím si udržet nějakou důstojnost.

„Ne, to jsem nevěděl, protože jsem si myslel, že tvůj zadek teď hlídá Vol… Prostě on. To ale neznamená, že jsem od prvního okamžiku nepoznal, že není něco v pořádku. Měl jsem tě za jinýho smrtijeda. Nebyl bys první, kdo se mě snažil dostat. Volili i pitomější metody.“

Semknu pevně rty, div mi nezaskřípou stoličky. Zdvihnu bradu a vedu litý boj s vlastní ješitností, protože mě Potter tak trochu převezl, ale na druhou stranu mi spadne kámen ze srdce. I navzdory tomu, že jsem ho zradil, je šťastný, že mě vidí. Nečekal jsem to.

Naoko se tvářím uraženě, pohoršeně, ale zdánlivě nad věcí. Je to póza, která se dědí u Malfoyů už po generace. Chce to důvtip a šarm, aby se to jeden naučil. Důležité je nedat najevo ani špetku ponížení nebo zklamání. Ostatně v tuhle chvíli stejně cítím hlavně radost z toho, že mě i přes všechny naše spory neposlal dávno k šípku. V tom lepším případě. V tom horším bych už dávno koukal na tolik známé zdi cely, ve které jsem trávil dlouhé měsíce. A roky.

Vlastně ani nevím sám, co tady dělám. Proč tady jsem. Kromě toho, že tady být podle Pánova příkazu vlastně musím. Ale přišel jsem Harryho zničit? Určitě ne. Udělat z něj návnadu? To už vůbec ne. Říct mu, co se chystá? Co jsem vlastně dostal za úkol? Zhluboka vydechnu. Uvědomím si, že se mi třesou ruce. Tak trochu panikařím, protože vůbec nevím, jaké by bylo ideální řešení téhle situace.

Když ho zase vidím takto z blízka, vrací se mi všechno, co jsme spolu prožili. Pořád mi brní rty od toho zbrklého polibku. Na mojí kůži je vepsaná naše historie, vsadím se, že kdybych se vážně snažil, najdu ještě i nějaké škrábance a modřiny jako důkaz.

 

Najednou se uslyším, jak říkám: „Nech mě jít, Harry.“

Tohle byla velká chyba a já za ním dnes vůbec neměl chodit.

Narovná se v ramenou a užasle se na mě zahledí s obočím vysoko na čele.

Chvíli je tíživé ticho. Slyším i zběsilý tlukot srdce. Jestli jde o jeho nebo to moje, to si nejsem vůbec jistý. Možná obojí.

„Kouzelné slůvko,“ pronese nakonec.

„Avada kedavra?“

Podívá se na mě způsobem, ze kterého se mi podlamují kolena. V tom pohledu se leskne empatie. Je vřelý a překvapivě chápavý. Nejraději bych se na něj pověsil a už ho nikdy nepustil. Skvorejš vem Temného pána a jeho suitu. Proč jsem hned poprvé nepřijal Harryho nabídku? Všichni mudlovští šmejdi jsou mi v tuhle chvíli naprosto ukradení.

 

Znovu sebou lehce škubnu a tentokrát je to z jiného důvodu. Mezi prsty a v ohybech kloubů to začíná svrbět a cítím ten nepříjemný vjem dokonce až k patám. Vím, co se děje. Nadešel čas. Jako by mi pod kůží bublala krev a mám tendence se zpotit jen z toho, že se mi póry začínají roztahovat a celé tělo na to nepříznivě reaguje. Přeměna mnoholičným lektvarem není nikdy dvakrát příjemná a ani v učebnicích lektvarů nikdy nedokázali dost přesně popsat, jak moc nekomfortní zážitek to je. Nebolí to, ale nadšením z toho rozhodně neskáču.

Je mi nepříjemné, že mě Harry u toho musí sledovat. Ustoupí, když si všimne změny a když mám dojem, že už je po všem, na tváři mu zacukají koutky. Nevím, co je tady k smíchu. Zase jsem to já, neodolatelný, atraktivní a sexy já. Jen tak trochu v ženských šatech. Jo, to se už vysvětluje ten povyk. Začne se smát.

To je tak ponižující a ubohé!

 

„Přestaň se smát, Pottere. Buď té laskavosti a udělej něco užitečného. Mohl bys mi třeba půjčit něco na sebe. Ta podprsenka mě docela škrtí!“ sundám z kloubu ramínko, které se mi zařezává do pokožky. Jak tohle můžou ženský snášet?

„Kam sis schoval hůlku?“ zeptá se najednou a zvědavě nakloní hlavu.

Dostal mě, chvíli vážně přemýšlím nad tím, co jsem s ní udělal. Byla přece v tašce, kterou jsem měl kolem ruky. Celou tuhle zapeklitou dobu mi to nedocvaklo. Vůbec mi nedošlo, že mi něco chybí. Protože když se zadívám k místu, kde by měla viset, nic tam není.

Zakleju. Nahlas a s jasným úmyslem si pořádně ulevit, neboť mi ta taška musela vypadnout z ruky, když mě Potter přemístil. V zápalu té naší verbální výměny jsem ani nepomyslel na to, že mám ruce prázdné.

„U sto košťat, u Salazara, Merline, krucifix!“ zanadávám si znovu, protože jsem imbecil a do téhle patálie jsem se dostal jen vlastní blbostí.

„Chápu,“ přikývne. „Takže tu není šance, že by sis mohl oblečení změnit sám.“

Něco v jeho pohledu působí až příliš nebezpečně, zejména poté, co se zazubí a znovu se ke mně přitiskne.

„Pottere, to není sranda. Fakt se v těch nedbalkách cítím dost nesvůj.“

„Můžeš si je sundat, vždyť ti v tom nikdo nebrání,“ zaleskne se mu v očích.

Já jsem to věděl, že to s ním nepůjde snadno! Chce si mě vychutnat.

„Pottere, to bych byl ale…“ v ten moment mi svitne. Počkat! On nenaznačuje to, co si myslím, že ne?

Couvnu. Ještě se o kousek přisune, až se mi doslova nalepí na figuru. Pokusím se vymanit a ustoupit, ale došel prostor. Jeho rty se roztáhnou způsobem, který jsem ani netušil, že je možný. Narazím lopatkami do zdi a už není, kam bych se pohnul, načež ucítím na krku jeho horký dech.

„Mám tě,“ zašeptá mi do ucha nízce posazeným tónem.

Jestli jsem si doteď myslel, že mi divoce bije srdce, tak to nic nebylo, protože nepotrvá dlouho a ta aktuální tachykardie mě rozhodně brzo sejme. Po zádech mi přejede mráz. Polknu a v sebeobraně zavřu oči, protože Potterův pohled mě vybízí a svádí a já mám strach, že mu v mžiku oka podlehnu.

„Draco,“ zašeptá svůdně a zakousne se mi ušního lalůčku.

„Harry,“ unikne mi tichý sten ze rtů, ovládat se je v tuhle chvíli naprosto nemožné. I dlaně mi automaticky vyletí vzhůru, a když omotám ruce kolem jeho krku, je mi jasné, že jsem naprosto ztracený.

„Chyběls mi, Draco,“ zašeptá znovu, odvrátí obličej tak, aby mi viděl přímo do očí, a olízne se jazykem. Sleduju, jak se ten růžový sval prohne proti spodnímu rtu, a sám se musím kousnout do úst, abych nezasténal nahlas.

A než se stihnu nadechnout, pohne se a s naléhavou vášní mě políbí. Sotva stihnu zareagovat.

Ten polibek je jako jízda na horské dráze. Je prudký a dravý. Nebezpečný, ale zároveň uspokojující. Motá se mi z něj hlava, ale chci víc. Horký jazyk mě plení jako by to mělo být naposledy. Zuby občas stisknou, aby zase povolily. Každý dotek pálí a žhne, všechno je tak rychlé a zároveň mi přijde, že se to děje zatraceně pomalu.

Harry uchopí jedno z mých stehen a vytáhne mi nohu, aby se mohl ke mně přitisknout víc svým klínem. Cítím, jak se proti mně pohne jeho naběhlá erekce zakrytá vrstvami látky. Vzdychnu mu do rtů. Ani mě to nenechává chladným a nejraději bych z něj strhal svršek po svršku sám.

Šaty, které sotva skryjí to nejnutnější, mi vyhrne nad pas, aby mi rukou přejel po podbřišku. Ten dotek ve mně vyvolá třas. U Merlinových vousů, vážně strašně doufám, že mě tvrdě opíchá proti týhle ledový stěně.

Ztrácím dech, sotva se zvládám držet na nohách, protože se mi pod vší tou touhou podlamují kolena. Zavrčí někde k mému krku, ke kterému se lehce přisaje. Ochotně zdvihnu bradu, aby měl lepší přístup. Prosalazara, může si se mnou dělat, co bude chtít!

Než se naděju, šaty jsou pryč, ani nezaznamenám, jestli to bylo kouzlem, nebo je ze mě jednoduše sundal. Avšak jeho zálibný pohled mě v tu ránu odzbrojí definitivně.

Vypadá nádherně. Oči tak tmavé, že je sotva vidět zelené duhovky, hrudník se mu divoce vzdouvá, přičemž rty má lákavě otevřené. Dotek prstů mě pálí u pasu, kde mě palcem hladí po kyčli. Pokud by chtěl využít situace, měl by hned teď, protože já tu sotva stojím na nohou, ale rozhodně připravený k tomu, aby si mě vzal.

A on to z mého výrazu nejspíš vyčte, protože jen pár ostrých nádechů na to už se ocitám v jeho náruči.

Pár kroků nedaleko jsou dveře. A za nimi – jak to tak vypadá – i jeho ložnice.

 

A když se moje záda dotknou povlečení na posteli, tentokrát se nehlídám a hlasitě zasténám. Svět kolem přestává existovat, protože jediné, na čem záleží, je Harry. Jeho doteky, jeho polibky, jeho touha. Jeho pohledy a vše, co s ním souvisí. S Harrym. S mým Harrym. Protože mi nepřestal patřit, stejně jako já nikdy nepřestanu patřit jemu.

O spánek se mi otřou rty. Zavřu víčka, aby políbil i ty. Každý pór na kůži mi brní vzrušením. Mám pocit, jako když mi tuhne krev v žilách. Zakloním hlavu a nechávám oči zavřené, když se mi o hrudník otře letmý dotek. Špička jazyka je sotva zřetelná a působí možná ještě víc vzrušujícím dojmem, než kdyby mi kůži zahalilo to vlhké horko.
Harry se záměrně vyhne mým bradavkám, protože ví, že jsem na nich citlivý. Ale rozhodně si nechávám takovou péči líbit. Ztracený ve vlastních myšlenkách, v té naší bublině, do které nikdo jiný nepatří.

Vzrušení už těžko dokážu skrýt, nejen kvůli těm zvukům, které vyluzuju, aniž bych si to uvědomoval, ale můj klín se už nějakou chvíli hlásí o slovo. Tím spíš, když se mu ty šikovné ruce opět vyhnout. Na vnitřní straně stehna mi přistane polibek. Je slyšet zpupný smích poté, co frustrovaně zavrčím. Potter mě rozhodně chce zničit, mělo mi to být jasné už od začátku. Znovu mi trhne ve slabinách a konečně otevřu oči, abych si všiml, jak mě pozoruje s roztouženýma očima.

 

„Harry,“ vzdychnu sotva slyšitelně a kousnu se do rtu. Musí vidět, jak prudce se nadechuju. Chápe, že ho prosím. Jo, Pottere, já tě zatraceně prosím, abys to už neprodlužoval.

„Ano, Draco?“

„Prosím,“ házím hrdost za hlavu. Jsou momenty, kdy je stejně akorát na škodu. Přesně jako tenhle.

„O co mě prosíš?“ zazubí se.

Nesnáším ho.

A miluju. Není to žádné překvapivé prozření. Neříkám to nahlas, ale i on to dávno ví.

„Ty mi to prostě musíš dát sežrat, že?“

„Nechápu, o čem to mluvíš,“ pronese naoko nechápavě.

A ve stejný moment se konečně kolem mého naběhlého penisu sevře hřejivá dlaň a donutí mě znovu zasténat, když se mučivě pohne. Netrvá to dlouho a dlaň nahradí něco daleko víc žhavého. Špička Harryho jazyka mi krouží kolem žaludu. Zatřesu sebou a prsty mi samovolně zajedou do černých vlasů. Přirazím proti těm úžasným a hříšným rtům, protože se nedokážu udržet.

Ruce mě přitisknou k matraci. Jednou dlaní se vymaním z té černé kštice a mezi prsty naléhavě sevřu prostěradlo takovou silou, že mi na nich musí zbělat i klouby.

Svět se se mnou zatočí a naprosto se rozskočí pod náporem barevné hvězdokupy, když mě ty obscénní rty pohltí až ke kořeni.

Vykřiknu jeho jméno. A on začne sát celou moji délku. Přitlačí, vysune se a zase celý ten postup zopakuje. Pomůže si prsty, aby stáhl předkožku, až se nakonec začne rytmicky pohybovat způsobem, který mi naprosto krade vzduch v plicích.

Cítím, jak se mi blíží vrchol, ale nechci, aby bylo po všem, protože to by znamenalo, že se budeme brzy muset rozloučit. S naprostou oddaností a blahosklonně sleduju, jak mi věnuje svou péči a donutím se ho gestem zastavit.

Zmateně se na mě podívá, přičemž si roztouženě olízne rty, které se rajcovně lesknout.  

Snažím se zklidnit dech, než pronesu: „Ještě chvíli pokračuj a bude po všem. A myslím, že ani jeden z nás to teď nechce.“

Skoro nepoznávám svůj hlas, vkrade se mi do něj něha a touha a Harry se na mě usměje s výrazem, z něhož mě bolí srdce. Lítost. Důvěra. Vděčnost. Utrpení. Vidím v tom všechno. Je tohle druhá šance, jak si říct sbohem? Nebo se všechno změní?

Nakloní se ke mně, aby mě políbil. Tentokrát je ten polibek ale jemný a pomalý. Napěchovaný emocemi a vzájemností. A když se od sebe odlepíme, dívá se mi chvílí do očí.

Dovolím si laškovně pronést: „Myslím si, že je pěkně nefér, že seš pořád oblečený.“

Rozesměje se. A napraví to. Jedno ledabylé mávnutí hůlkou vyřeší náš problém.

Když konečně cítím jeho rozžhavenou kůži na té svojí, projede mnou elektrizující impulz. Ruka mi sklouzne k jeho bokům a zaboří se do místa nad kyčlí. Opře se mi proti klínu a naše tvrdé erekce se o sebe otřou. Ani jeden z nás neodolá, aby neprojevil nahlas vlastní slast. Roztáhnu nohy, abych mezi námi vytvořil prostor. Stehny se vyklenu proti jeho pasu. To gesto samotné mu snad napoví, o co ho žádám.

Znovu se na mě usměje a krátce přikývne. Výměna slov není vůbec nutná.

 

Znovu si z nočního stolku podá odloženou hůlku a něco neslyšně zamumlá. Pottere, ty rošťáku, tahle kouzla nás ve škole neučili!

Ucítím tlak, když do mě vstoupí vlhký prst. Není to bolestivé, jen trochu nepohodlné. Ale když se po chvíli dotkne bodu, ze kterého doslova blázním, uvolním se a k prstu se přidá druhý. Harry si dává záležet, aby mi neublížil. Jeho technika mi bere všechen zbylý rozum a já praskám ve švech vzrušením. Ale pořád to není dost. Potřebuju víc. Mnohem víc. Ani třetí prst nedokáže to rozechvění zastavit. Jen ho prohlubuje.

 

„Harry,“ křiknu, když prsty prohne ve správném úhlu. „Víc, potřebuju víc. Potřebuju tebe.“

„Draco, vůbec netušíš, co mi to děláš. Ještě chvíli budeš takhle žadonit a vezmu si tě bez přípravy. Tvrdě a naléhavě. Otočím tvůj svět vzhůru nohama, že už nikdy nebudeš chtít nic jiného!“ pronese hlubokým a slyšitelně nadrženým hlasem.

Merline! Ať to udělá. Teď hned!

„Merline! Udělej to! Včera už bylo pozdě!“

Zasměje se, ale pak mě chytne za stehna a obtočí si moje nohy ještě výš nad pas a přisune se. Cítím, jak se špička jeho lubrikovaného ptáka otře o prstenec svalů. A pak přijde tlak. Konečně. Opatrně vstupuje do mého těla a šeptá přitom moje jméno jako svatou mantru. Tváře má zarudlé, stejně tak i nateklé rty. Je nádherný. A je jen můj.

Vyklenu se v zádech, jakmile se ponoří nadoraz a oba dva si na to spojení chvíli zvykáme. Pevně doufám, že se brzo pohne, protože mám pocit, že se brzo vystříkám jen z vědomí, že se mě zase dotýká.

Když mě znovu políbí, je to živočišnější, stejně jako zavlnění jeho boků. Přirazí. Neodolám touze chytit ho dlaněmi za půlky. Chci, aby se ve mně ztratil celý. Aby se stal mojí součástí. Navěky.

Vytáhne se ze sevření svalů jen z poloviny a zase prudce vyrazí vpřed. Změní přitom úhel a mně se před očima zjeví mžitky. To když se jeho erekce dotkne prostaty. Celé tempo se opakuje a stává se prudším. Přivádí mě to k nepříčetnosti. V podbřišku to svrbí a bráním se potřebě začít rukou zpracovávat vlastní vzrušení.

Bere si mě divoce, instinktivně a s naprostou přesností se pokaždé strefuje do míst, která mě pomalu ale jistě vynášejí na samotný vrchol. Dost možná se ani nebudu muset vyhonit, abych měl orgasmus, protože se mi začíná nebezpečně zadrhávat dech, pulz mi rezonuje svoje staccato až někde ve spáncích, a můj penis je rozhodně toho názoru, že už je čas.

Harry na tom není o moc líp. Vidím na jeho výrazu, že se drží z posledních sil, když se proti mně s rozkoší pohybuje. Samotný pohled na něj uspíší můj vrchol. Vykřiknu něco nesmyslného a nehty se zaryju hluboko do jeho snědé kůže, když bez jediného doteku na vlastním ztopoření doslova bouřlivě vyvrcholím.

Harry mi ještě v posledních vteřinách vzrušujících dozvuků zavzdychá do ucha, než dosáhne kýženého vrcholu sám. Vnímám, jak se v mém těle napne, a pak se do mě udělá.

 

 

***

 

 

 

Když se vzbudím, venku je ještě tma, ale slyším zpěv ptáků, takže to vypadá, že se brzo rozední. Budou přibližně čtyři hodiny ráno, řekl bych. Ale nemám hůlku, abych si vykouzlil čas. Na obloze je ještě z okna vidět postupně mizející měsíc. Díky světlu, které vychází z pouličního osvětlení, je vidět do místnosti.

Podívám se na spící Harryho tvář. Je tak bezbranný a nádherný pod tím přítmím, že mi hruď sevře bolestivý tlak. Přemýšlím, co pro nás včerejší noc vlastně znamená. Dávno vím, že ho nemůžu zradit a že to ani nehodlám udělat.

Ten hrdina, který vedle mě leží, je to nejkrásnější, co mě v životě potkalo. V nepřízni našeho osudu jsme si pro sebe ukradli chvilku, abychom byli šťastní. I když to mohlo trvat jen zlomek hloupého dne, nikdy bych ten čas za nic nevyměnil. A uvědomím si, že jsem ochotný pro Harryho položit vlastní život.

Špičkami prstů zlehka přejedu po jeho rtech. Už nejsou tak nateklé, ale pořád mám chuť je zlíbat. Ošije se, ale nevzbudí. Usměju se. Chci si ten obraz vtisknout do paměti, až bude nejhůř, protože nepochybuju, že to nejhorší teprve přijde.

Jsem toho citu tak přesycený, že nevím, co si se sebou počít.

 

Otevře oči. Než se mu úplně rozlepí, tak jeho ruce zmapují terén po mém rameni a krku. Zašimrá to a vzbudí hejno motýlů v klíně. Otočí se ke mně celým tělem a nahne ke mně tvář, aby se na usmál s výrazem naprosté fascinace. Přitiskne se ještě víc a ty nenechavé prsty se proplíží od kolena přes stehno až k mému probouzejícímu se vzrušení. Vydechnu, když ho začne třít.

 

„Oko za oko, zub za zub, Draco,“ zaševelí svůdně. „Myslím, že je řada na tobě.“

Odkryje z nás deku a bezostyšně se mi nabídne.

 

Všechno se seběhne tak rychle, že si ani nevybavím, kdy jsem na něj jeho vlastní hůlkou použil příslušné kouzlo a jak je možné, že jsem se tak náhle ocitl v sevření jeho těla a připravený ošukat ho do bezvědomí. S kotníky Vyvoleného chlapce přes ramena a s polštářem pod tím horoucím tělem.

Zadívám se mu do očí, jako to předtím udělal on. Má rozšířené zorničky tak moc, že ty oči působí, jako by byly celé černé.

V tom touhou zastřeném zraku se odráží propastná touha, ale zároveň i něco mnohem hlubšího a cennějšího. Pochopil jsem co. Je to vyznání. Zní: miluju tě. Nemusí to říkat nahlas. Dnes jsme si to oba dali dostatečně najevo i beze slov.

Pohnu se a divoce do něj vniknu. Netrvá to dlouho a naše pohyby se sladí. Políbím ho na lýtko, a pohladím pokožku na kotníku. Kéž by tahle noc nikdy neskončila.

 

Tohle kolo netrvá dlouho. Když dlaní obemknu jeho ptáka tvrdého jako kámen, trvá to jen pár svižných tahů, načež oba vyvrcholíme ve stejný moment jako na povel. Spolu.

 

Očistí nás kouzlem, zatímco oba popadáme dech a nepřestáváme se na sebe vyjeveně šklebit. Naše hlavy se položí na stejný polštář a já se mu vetřu do náruče. Hladí mě po vlasech a já jeho něžnosti oplácím doteky jakbysmet. Nemůžu se ho nabažit.

Chvíli je ticho a já si všimnu, že celá atmosféra tak nějak potemněla. I pohyb jeho prstů podivně ztuhne. Zhluboka vydechne. Tuším, co se mu honí hlavou a nejraději bych tohle téma přeskočil. Válka nás postavila každého do jiné role. A já jsem to celé podělal.

 

„Harry?“ pronesu zastřeně k jeho hrudnímu koši. Prsty pohladím pokožku, na které se odráží naoranžovělé světlo pouličních lamp.

„Ano?“

„Musím ti něco říct. Musím ti to celé vysvětlit…“

„Pšt, teď ne, Draco. Nenič nám tenhle okamžik. Chci mít pocit, že můžeme být šťastní. Řekneš mi to ráno,“ vlepí mi do čela pusu a prohrábne mi vlasy.

Chce mít pocit, že můžeme být šťastní, protože má dojem, že nemůžeme. Uvědomím si. Na dně žaludku se mi zhmotní těžký kámen a žluč v krku je doslova odporná k zalknutí. Chci se nadechnout, abych na to něco řekl, ale přistane mi prst na rtech.

„Prosím,“ dodá.

Přikývnu. Má pravdu. Ráno je moudřejší večera. Ne, že by už nebylo ráno, ale pořád nám zbývá pár hodin blažené nevědomosti. Předstírání, že je všechno v pořádku. Že všechno dopadne dobře.

 

Natisknu se k němu ještě víc. Zrak mi spočine na předloktí s tetováním a já si poprvé uvědomím, že jsem přestal vnímat pálení, které z něj vycházelo.

Bolest na ruce je sice fuč, ale ta v mém srdce stále neodezněla. A já si uvědomím, že mám strach. Strach o nás. O Harryho. Strach z toho, co bude.

U kostnaté testrálí prdele. Co teď bude dál?