3. C jako Cogito, ergo sum

„Harry Potter pověřen nalezením uprchlého smrtijeda Draca Malfoye.“

Odfrknu si, docela dost posměšně. Měl bych se nad těmi novinami asi dost rozesmát, když čtu takové tituly a přitom vím, že sám pověřenec mě z toho vězení dostal. Tohle byl už třetí článek, ve kterém se o tom zmiňovali. Musel jsem svým zmizením ministerstvu asi hodně zvednout mandle, jen co je pravda.

Potter je vážně bláhový. Samaritán jeden, má syndrom spasitele, to je ten jeho problém. Ale jak se říká, tak dobrý skutek je po zásluze vždy potrestán!

Cítím, jak se můj úsměv příslovečně krabatí do křivého úšklebku. Pottere, my si tak hezky spolu pohrajeme, skoro se až nemůžu dočkat.

***

Za přítomnosti hvězd rozpínajících se po tmavé obloze se dívám se na útesy, které omývá moře. Začíná být pozdě, ale něco v pohybu vln té vody dole, mě zaujalo. Vracejí se s pravidelným intervalem tam a nazpět a narážejí do nejvyšších stěn kamenných ostrůvků.  Má to uklidňující účinek. Možná trochu rozptylující, protože to nebyl důvod, proč jsem se posadil na verandě.

Natáhnu se na stolek pro noviny a rozevřu je na dvojstraně. Vlastně čekám. Už by tady měl být.

Dopis jsem odeslal nejméně před hodinou, takže by ho už měl dávno dostat, pokud poslanou sovu po cestě nesejmula nenadálá mrtvička. Čekám, že se tady objeví co nevidět, přece jenom nejsem ještě tak neschopný… Nebo ano? Za tu dobu v Azkabanu se snad moje schopnosti nevytratily.

V jednom z těch méně střežených okamžiků zaslechnu ránu. Dutá ozvěna se pronese obývacím pokojem, jako by někdo odhodil na zem pytel brambor. Nečekám a zamířím na místo. Vím, co se děje a s jasným záměrem jsem nechal zhasnuto, aby můj vpád do místnosti byl dramatičtější a temnější. A hlavně aby zapůsobil.
 

Zřejmě vůbec netuší, co se s ním děje. V šeru není téměř nic vidět, jen pár stínů díky oknu a pásu pronikajícího měsíčního světla.  Stojím ve stínu, takže mě nevidí, za to já vidím na něj, na to, jak se přes jeho tvář rozlévá nechápající výraz. Musím uznat, že mě to dost baví. Je docela dezorientovaný a to je jenom dobře. Podle jednání je poznat, že si mě ještě nevšimnul. Otáčí hlavou dokola, jako by hledal styčný bod a nějaké odpovědi.
Postoupím blíž, tíha bot se odráží od podlahy s halekavým zvukem parket, a když se vynořím ze stínu, všimnu si, jak se jeho tvář obrací mým směrem a naše oči se konečně střetnou.

Škodolibě se zakřením, „Ahoj, spasiteli!“

Můj hlas tomu všemu asi dodal takovou tu příslovečnou třešničku na dortu.

„Malfoyi! Ty!“ Potter se najednou zvedne a popadne znovu hřeben, který jsem mu dnes večer poslal poštou. Docela vtipná narážka na minulé časy, ne? Zřejmě ho to nepobavilo stejně jako mě.

„Nepokoušej se, Pottere, je to jen jednosměrné přenášedlo. Omlouvám se, že jsem se neozval dřív,“ nadechnu se zhluboka. Dělaje, že je mi všeho strašně líto, si prsty pročešu vlasy od čela až k zátylku a s cynickým tónem pokračuju ve svém nacvičeném monologu.

„To víš, povinnosti. Jinak dobrý nápad s tím přenášedlem. Nevadí ti snad, že jsem si propůjčil váš patent a nápad, že? Taková maličkost,“ zazním sladce, že bych ani sám sobě neodolal. Jsem úžasný a Potter to taky musí vidět. Jsem prostě skvělý.

„Ty!“

Zdá se, že jeho verbální komunikace se zasekla někde u ukazovacích zájmen. Snad mu to přenášedlo nezkratovalo závity? To už je podruhé během chvíle, co na mě ukazuje. Měl by si zamluvit nějaké lekce fonetiky, rétoriky a společenského vystupování, tohle je tak… Omezené!

„Jako doma, Potty!“ přistoupím k němu blíž.

Stojí strnule, je jako paralyzovaný, asi mu chvíli trvá zpracovat, co se to vlastně stalo. A tohle je kvalifikovaný bystrozor, ochránce zákona a nevinných? Stihl bych mezitím povraždit menší vesnici mudlů, kdybych měl větší ambice.

Ani nezpozoruje, když ho tiše vyřčenou formulí zbavím hůlky. Vážně, tohle nemůže být přece tak snadné! Skoro mě to ani netěší, čekal jsem litější boj o moc a při nejmenším pár modřin. Ne, že by mě netěšilo, že je ze mě Potter tak vykolejený.

„Tohle nebudeš potřebovat!“ zamávám mu s hůlkou před očima. Vidím na jeho obličeji, jak se v něm prožene koktejl emocí. Nakonec se na jeho obočí a rtech usadí vztek a výčitky. Snaží se mi hůlku znovu sebrat, ale byl bych bláhový, kdybych předpokládal, že to neudělá. Vždyť je to Potter. Každý by to udělal.
„Nemusíš se o nic pokoušet, dům je pečlivě zapečetěný a celý pozemek i s krby je začarovaný proti přemístění. Za jakýkoliv pokus o komunikaci s vnějším světem tě černá magie tohoto domu náležitě potrestá. A věř mi, Pottere, zatraceně to bolí. Otec se kdysi postaral o to, abych pochopil, jak tyhle kletby fungují,“ odfrknu si.

Tváří se, jako by byl nad věcí, ale ten výraz ve tváři se nedá přehlédnout. Jako by se mu pod nos vydělal domácí skřítek. Dobře, aspoň jsme v tuhle chvíli za jedno. Nenávidíme jeden druhého.

Nadechnu se, abych pokračoval s klidným hlubokým tónem, „Můžeš se snažit, jak chceš, Pottere, ale myslel jsem úplně na všechno. Měl jsem dostatek času si všechno promyslet. A nemyslím tím jen poslední dva týdny. Nemáš se odtud jak dostat, ani možnost se komukoliv ozvat, nemůžeš prostě nic. Pokud ti to já nedovolím.“
Černovlasá hlava toho idiota se natočí opačným směrem, hledá únikový plán. Za námi je lodžie, není těžké si domyslet, nad čím přemýšlí.

„Ani se tam nedívej, na všech lodžiích, terasách a balkónech je nastavená bariéra, kterou nemůžeš překročit, jak jsem říkal, myslel jsem na všechno, na každý titěrný detail a znám tady každý kout, takže mě nepřekvapíš, Potty.“
Jeho zelené oči, které tentokrát nezakrývají obroučky brýlí, prozkoumávají každý detail místnosti.

„A teď co,“ zvýší na mě hlas a to mě ještě víc pobaví.
Jen do toho, jen do toho, čím víc budeš křičet, Potty, tím víc mě potěšíš. Křič klidně tak nahlas, že ztratíš veškerý rozum. Tvoje nepohodlí a vztek jsou pro mě jako nebeská mana.
Ztratí nervy a zatímco se vzteká, pronesu další inkantaci, sotva zřetelně.
„Co čekáš, že udělám, Malfoyi?“ pokračuje. „Co to má všechno promerlina znamenat? To neumíš být chvíli sám nebo co? V cele ti to docela šlo!“
Myslí si, že mě vytočí, ale vím, o co mu jde a nehodlám hrát jeho hru na vyvřelé emoce. Od toho je tady teď on a s klidem v srdci ho tohle kolo nechám vyhrát.
„Proč si mě přenesl? Čeho tím docílíš? Co tím sleduješ?“

Přivřu slastně víčka. Je to nádherný pocit dohnat Pottera k šílenství. Oko za oko, zub za zub! Rozlévá se mi na tváři tak nechutně škodolibý úsměv, i já cítím, jak se mi od toho krabatí tvář. Zahřeje to u srdce, teď by mi mohl závidět i samotný Snape. Nicméně musím toho teď nechat.

Vykouzlím svůj nejvražednější výraz, který jsem kdy komu věnoval a probodnu ho pohledem. „Za všechno zaplatíš! Hezky a na vlastní kůži poznáš, co je to být zavřený a odtržený od světa! Co je to být vězeň! Nemít s kým komunikovat a být jen se svými myšlenkami a pocity!“
Rozšíří se mu oči. Je snad překvapený, že má Malfoy taky pocity, nebo mu konečně došlo, v jakém je průšvihu?

„Budou mě hledat!“ ozve se. Co si o mně myslí? Že jsem snad na tak zásadní věc nemyslel?

„Neboj se, Pottříku,“ zahlaholím temně, já měl jít hrát divadlo, tohle se mi vážně povedlo, z toho musela Potterovi naskočit i husí kůže. „Nikdo tě hledat nebude. Zařídil jsem to. A nedělej žádné blbosti, šeredně bys toho litoval, jsem pojištěný pro všechny případy. Ani žádné fyzické násilí by ti nepomohlo.“
Udělám pár kroků jemu vstříc a skoro se špičkou nosu dotknu Potterovy tváře. Jeho hůlku jsem měl už v bezpečí uloženou ve své kapse a zapečetěnou kouzlem.

„Cos udělal?“ rozkřičí se znovu rozhořčeně.

„Řekněme, že si ještě dneska tvůj nadřízený přečte docela zajímavý dopis,“ otočím se vzad a popojdu od něj o dobrých deset kroků.

„Ty prevíte!“

Potter měl vždycky pohotové reflexy, to mu nemůžu upírat. Tím spíš se pobaveně zazubím v momentě, kdy se na mě pokusí zezadu vrhnout. Snad jako by mě ten ignorant celou dobu neposlouchal, když se po mně ožene. Ani nemusím mít starost, jestli se trefí, protože v tentýž moment zafunguje magie v domě a oslepující kletba ho odmrští silou opačným směrem, kde narazí zády do zdi.
Dobře mu tak, hlupákovi. Nevím, jestli je vážně idiot, že mě nebral vážně, nebo vzteky viděl rudě a bylo mu to jedno. V každém ohledu se snad pro začátek poučil a teď ví, co si může a nemůže dovolit.

Leží tam rozbolavěle na zemi, jak se svezl podél zdi dolů v momentě, kdy ho nohy neudržely. Rukou si mne hlavu a lehce zasténá. Divoce se mu vzdouvá hrudník, jak mělce oddechuje. Řekl bych, že částí rozlícením, částí zvýšeným adrenalinem v těle a nečekanou bolestí. Nenávist vepsaná v mimice obličeje je na hony patrná.

 „To bylo zcela zbytečné, Pottere! Máš v té palici vůbec něco, nebo ti tam zlatonka lítá ze strany na stranu?!“ odfrknu si.

V křečovitém gestu sevře čelist. Dobře, Pottříku, jen se vztekej. Víc se vztekej, pukni třeba vzteky, uděláš mi jenom službu.

„No, je už pozdě, dovol, abych tě seznámil s tvou celou, Pottere!“ rozesměju se. „Neměj strach, Azkaban jsem si tu nestihl zřídit. Ale nikdy neříkej nikdy. Pojď za mnou, pokud máš zájem se ještě dneska prospat. Jinak zařídím, abys nespal vůbec.“

Vedu společenskou konverzaci. Přesně, jak mě to učil otec. Slušné konzervativní vystupování, vybraná slova a artikulace. Jako bych přijímal anglickou královnu osobně. „A věř tomu, že je opravdu lepší ta první možnost.“

Obejdu celý pokoj, vstoupím do dveří a vyjdu na chodbu. Otočím se na vyjeveného Pottera s pohledem jasného vítěze a neverbálně ho vyzývám, aby nedělal víc potíže. Skoro jako bych mu viděl do hlavy. I když jsem asi rád, že nevidím, musí tam být pořádný chaos. Určitě se mu tam točí ta pomyslná kolečka, když se rozhoduje, co je pro něj lepší. Váhavost je na něm viditelná. Jaké chování zvolit, aby z toho neodešel s pošramoceným egem a modřinami.

Užívám si ten pocit malého vítězství. Dostat Pottera do tak prekérní situace byl jen začátek. Jen počkej, Pottere, protože tohle je jen část celé pomsty. Ještě mi budeš vděčný za každý sdílený dialog, přečtenou knihu nebo pohled z okna. Protože nejhorší, co jsem dosud poznal, byl ten pocit marnosti a bezmoci. Jen být zavřený, vědět, že nic nezmůžu a jediný, kdo mi dělá společnost, je moje svědomí a vzpomínky.

Nezáleží na pohodlí, nezáleží na okolnostech. Na čem záleží, je samota. Záleží na separaci. Vymezenosti nekonečného klidu slévajícího se do klubka emocionálního zatracení. Na tklivých momentech, kdy vrzání namožené palandy je ten jediný zvuk, který člověku dělá společnost a on v něm hledá vysvobození.
Snášet bolest, ať už v jakékoliv podobě, uchovává mysl v pohotovosti a bdělou, nechává to prostor k zamyšlení. Víru, že když to člověk zvládne, bude tady další den, který uvítá. Ale tápat ve věčném tichu sám a bezprizorně jako zapomenuté smradlavé štěně na ulici, je úděl daleko zlověstnější. Každý zítřek je beznadějnější, a pak už čas plyne jako by neměl začátek ani konec. A on vlastně nemá a nikdy neměl, ale běžně se nad tím člověk nezamyslí. Protože nemá důvod.
I bez přítomnosti mozkomorů se jeden zvládne zbláznit bez mrknutí oka. Ze vší té nemohoucnosti, bezmocnosti, bezcílnosti, s vidinou mlčenlivého nekonečna.

Tohle teď čeká tebe, Potty, a já si to budu pořádně užívat. Oplácet ti každý všivý den, každou krutou mrazivou noc, všechno to nepohodlí a ponížení. Zaplatíš za to, co jsem musel zažít já sám. Je to tvoje vina, tvoje a mého otce. Otci ortel vyřkli a Azkaban je mu dostatečným trestem. Zbývá potrestat svatého Chlapce, který Pánovi zla leze na nervy. A mně ostatně taky.

Nakonec se Potter pohne a beze slova mě následuje.

„Výborně, šípková Růženko, tak je hodný kluk!“

„Drž hubu, Malfoyi!“ zajiskří mu oči a popudlivě zbrunátní.
Normálně bych kdysi asi řekl, že je to roztomilé, protože mu to sluší. Dnes tvrdím, že je to roztomilé, protože se mi líbí, jak zuří kvůli mně. A mě to uspokojuje, protože mu tak můžu ubližovat. Je to velice příjemná terapie a dobře volené zadostiučinění.

„Pozor na jazyk, Potty! Nebo špatně narazíš!“ vytasím svou hůlku, otočím se a zapíchnu mu ji přímo doprostřed hrudi. „Teď jsem tu pánem já a ty nemáš proti mně sebemenší šanci. Jsi bezmocný a veškerou moc nad tebou mám v rukách právě já. A víš proč? Protože si byl takový sentimentální blázen, který mě dostal ven. Seš idiot, Pottere, jenom to. Jinak si nedovedu představit, proč si to udělal. Já bych to nikdy neudělal!“

Chvíli je tíživé ticho, zatímco mu chladně oplácím pohled. Dívám se na něj, jak mlčí a v jeho tváři se nemihne ani jediný náznak strachu. No tak, chlapče s jizvou na čele, mířím ti právě hůlkou na hrudník a ty se ani nepohneš! Chceš mě vyzývat? Dobře. Budu ti musel ještě ukázat, že máš mít proč strach.

Nakrčím ret a povolím postoj v ramenou. Teď už si nebudu špinit ruce. Jsem ospalý a unavený, půjdu rovnou spát a nebudu se tím bláznem zabývat. Zítra je taky den a navíc…
Čeká nás víc takových příjemných dní.

***

Jdeme delší chodbou, za mnou se neochotně loudá Potter. Nevidím mu do tváře, ale dokážu si představit, jakým nepříjemným výrazem se teď jeho tvář vyznačuje. Normálně bych použil nitrozpyt, abych zjistil, co si myslí, ale pro dnešek budu slušný. A ke všemu asi nebude jednoduché dostat se do hlavy zrovna Potterovi. Je to školený bystrozor, určitě umí nitrobranu i nitrozpyt. Idiot nebo ne, Potter býval vždycky docela slušný kouzelník s hromadou zatracenýho štěstí. A na tuhle variantu ho na ministerstvu jistě připravili.

Noha mine nohu ještě dobrých pár minut, než se zastavím a pootevřu dřevěné leštěné dveře z masivního cedru. Celé je rozevřu a odstoupím stranou, aby Potter mohl vstoupit. Nehodlám se zachovat hned jako tyran. Kde by v tom byla ta zábava?
Pokoj sice nemá žádné veselé nebelvírské barvičky, na které byl Potter určitě zvyklý, ale proti nepohodlí si rozhodně nemůže stěžovat. Je to malá místnost s jediným malým oknem, ale oproti azkabanským celám je to výsostný komfort.

Volba temných odstínů zdí a doplňků byl cílený tah, protože člověk mezi čtyřmi zdmi nevýrazné a potemnělé šedé barvy mívá mnohem depresivnější uvažování a úzkostlivější stavy. Sám jsem to za ta léta stačil poznat. Umocňuje to pocit stísněnosti, zatracenosti, melancholie a zbytečnosti. Jo, je to síla.

Jinak je to vkusně zařízený pokoj, co by taky po mně chtěl?

Kolem oken visí černé závěsy opředené kouzly tak, aby je nemohl nijak využít ve svůj prospěch. Na tmavě šedých zdech jsou na každé stěně lucerny. Zem je pokrytá cedrovými deskami stejně jako dveře. V samotném vzoru se zobrazuje několik zapracovaných suků, které jsou napuštěné v tmavém laku. Na první pohled to působí trochu psychedelicky.
Pod oknem stojí jediná věc, která je v pokoji k praktičtějšímu využití. Postel. Ze stejného dřeva jako zbytek a s černým povlečením.
Předpokládám, že nečeká, že mu opatřím saténové peřiny s hermelínem a polštáře vycpané labutími pery, takže prostý polštář a deka mu musí jednoduše stačit.

Vlastně jsem docela štědrý a shovívavý, když se nad sebou zamyslím. Mohl jsem být daleko krutější a hodit mu sem jen roztrhanou hryzavou deku, pod níž jsem ještě nedávno lehával já sám a stejně vetchou palandu, ze které akorát jen bolí záda. Ale zlomit někoho jde i jinými způsoby, než ztrátou pohodlí a svobody. A já mám rád výzvy.
Oproti tomu, co jsem musel snášet já v té plesnivé díře, je tohle nadstandard.
Abych se kompletně pomstil, musel bych nějakým nedopatřením dostat ministerstvem milovaného bystrozora do Azkabanu. Trochu o tom popřemýšlím, třeba na nějaký lstivý plán přijdu, ale zatím pro mé záměry postačí tohle.
Pokud stupeň Potterovy agresivity a frustrace nebude gradovat, tak vymyslím něco efektivnějšího. Ale na to Pottera docela dobře znám. A ačkoliv jsme se vždycky nesnášeli, vím, že Potter není ten typ, co dokáže sedět na jednom místě a nic nedělat. Je nesnesitelně iniciativní, energický a aktivní. Pořád by někoho zachraňoval a do všeho strkal nos. Být zavřený se svým otravným já v malé místnosti je pro něj v tuhle chvíli dostatečným vytrestáním. Pro začátek, než se rozhodnu, co dál. A že se mi v hlavě rodí hromada alternativ, jak se pobavit.

Potter se na mě nechápavě dívá.

„No co, Pottere! Nejsem zase takový nelida, jak si myslíš. Stejně nebudeš mít co dělat a uhryžeš se nudou. Zkoušel jsem prospávat dny. Po pár dnech tě ta chuť ke spánku dokonale přejde. A pak zase to velké nic. Užívej si to, hrdino, aspoň pro dnešek. Zítra ti vysvětlím zbytek pravidel,“ zatvářím se lišácky a se spokojeným úsměvem pokrčím obočí. Uvnitř hrudi mě úspěch z dobře naplánované akce zahřeje.
Ten pitomec netuší, co ho ještě může potkat. Nastínil jsem mu něco málo, ale nemám v plánu vyzradit všechno, co se mi honí hlavou. Nechávám prostor jeho fantazii, ať nadělá paseku i beze mě. Paranoia v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství. Lstivě se zazubím.

„Nezapomínej, že nemáš šanci na únik. Můžu tě znovu ubezpečit, že to nemusíš ani zkoušet. Dobrou noc, spasiteli!“ zavřu za sebou dveře a mávnu hůlkou. Zámek zacvaká a okolo dřeva se se zlatavou září začne rozpínat štít. Kdyby se cokoliv dělo i uvnitř, pojistil jsem se magickým alarmem.

S hrdým výrazem se vydám vstříc vlastním o dost pohodlnějším komnatám. Doufám, že se mi bude zdát o tom, jak se Potter v tom pokoji zalyká hrůzou a trpí v agónii plné odporných vzpomínek a špatného svědomí.

***

Otevřu oči. Je krásný slunečný den. O to krásnější s vědomím, že se mi podařilo polapit zjizveného chlapce, který přežil. Zpěv ptáků doléhá až ke mně. Kolik tak asi může být hodin?
Protáhnu se a zadívám na hodiny na nočním stolku. Je devět hodin pryč. Navykl jsem si v poslední době dohonit všechen ten pohodlný spánek, kterého ve vězení nebylo dostatek.
Dřív by mě za pozdní vstávání otec potrestal. Ale vlastně je ještě relativně brzy. Nechce se mi ještě vstávat. Ostatně, proč bych vlastně měl vstávat, když nemusím.
 

V mysli se mi vynoří vzpomínka ze včerejška. Spokojeně se sám pro sebe usměju a s myšlenkou, že Potter už může být dávno vzhůru, se zase obracím na druhou stranu postele a znovu zavírám oči, nechaje tak svého soka napospas sobě samému. Ať si to užije, pokud se zrovna hryže nudou!
 

Podruhé se probouzím do hřejivého poledne. Čas na mých hodinách ukazuje dobrých dvanáct hodin. Dneska jsem se vyspal do růžova. Musím se na sebe podívat do zrcadla, určitě mi to bude dneska strašně slušet. Kdyby to šlo, určitě bych se zamiloval sám do sebe. Matka mi opakovaně povídala, jak jsem atraktivní a zdědil jsem ty nejlepší rysy Malfoyů. Matky to sice svým potomkům zřejmě běžně povídají, ale já vím, že ta moje měla vždycky pravdu.
 

To mi připomíná, že bych se jí asi mohl ozvat. Určitě už zjistila, že jsem se dostal ven, Denní věštec se tím zrovna dvakrát netají. A celý ten humbuk kolem se taky nedá přehlédnout. A pokud tráví svoji obvyklou dovolenou ve Francii na riviéře, zatímco ji v náruči leží Snape, mám se na co vymluvit, že jsem s tím tak čekal.
Při představě Snapea se spálenou pokožkou, protože nepoužil opalovací krém v UV filtrem padesát, se znechuceně ošiju. Dobrý Merline, ještě tohle mi chybí. Myšlenka, že se tam někde Snape povaluje kompletně obnažený. Z toho už se mi dělá trochu mdlo.
 

Od včerejška jsem nic nejedl a mám hlad jako smečka vlků. A od doby, co mě svou milou návštěvou poctil i mladý pan bystrozor, nejedl ani on a jsem si jistý, že má hlad taky. Nebudu zlý ke svému hostu. Budu laskavý a poctím svého návštěvníka stejným druhem jídla, které mi bylo předhazované ve vězení.
Jsem schopný vytvořit vůbec nějaký takový blaf? Budu se snažit Pottera hned neotrávit. Byla by to škoda, mrzelo by mě, kdyby mi hned takhle na začátku mojí nové zábavné hry chcípnul na otravu. Pořádně bych si tu pomstu neužil. Že bych mu přece jenom dal nějaké to pečivo a jahodový jam?
Na druhou stranu je to jistější. Jsem dokonalý, ale někdy mi vadí, že se neumím rychle rozhodnout.

Mám fakt velký problém se svým rozumným já, které uvažuje racionálně a zodpovědně. A se svým spontánním já, které uvažuje lehkovážně, ale zato někdy dost vtipně. Jsou ve věčným konfliktu. Nevím, kterou svou stránku víc obdivuju, ale někdy je na obtíž vybrat si, co se zrovna víc hodí, když se chce jeden bavit a zároveň si nerozbít hračky.

Upravím se, abych vypadal co nejlépe. Kvalitní oblečení a sprcha po ránu dokážou divy. Vlasy jsem si po letité vizitě v Azkabanu nechal zase zkrátit. Jen k ramenům. Vždycky mi vyhovovalo mít trochu delší vlasy, jsem v nich víc přitažlivý a Pansy to kdysi nazvala slovy hříšně sexy. Nevymlouval jsem jí to, věděl jsem, že má pravdu. Tak to jsem přesně já, Draco Malfoy, hříšně sexy.

Nejenom Potter může mít delší vlasy. Stejně si pořád nemůžu zvyknout na to, že přišel bez brýlí. Vypadá jinak. Jeden malý doplněk mění celý jeho vzhled. Samozřejmě za ty roky, co jsem ho neviděl, se toho na něm změnilo daleko víc. Ale jako by to ani nebyl on. A ty vousy na bradě! Už to není můj Harry. Změnil se. Vyrostl, zmužněl.
Prosalazara! Nikdy to nebyl můj Harry! A nikdy nebude.

Neochotně otvírám dveře a přesouvám se do kuchyně, abych si přivolal skřítku, která měla doteď nařízeno nevytahovat paty ze svého brlohu.

A protože s Potterem potřebuju probrat všechna pravidla, tak bude jednodušší, když se pro dnešek najíme spolu v jídelně u stolu.
 

„Djuky!“ křiknu a v mžiku oka se přede mnou objeví malé ušaté stvoření s obrovskýma očima.

„Pán mě volal?“ ukloní se a špičkou nosu se v pohybu otře o moje boty.

Odporné!

„To bude nejspíš důkaz toho, že nejsi hluchá. Jistě, že jsem volal,“ osopím se na ni. „Chci se najíst v jídelně a očekávám obložené mísy, čerstvé pečivo, ovoce a konvici s černým čajem.“

„Pán chce snídat? Ale vždyť už je poledne!“ zašeptá zaraženě ten smradlavý pytel vrásčité kůže a její špičatá ušiska se strachy sklopí až k temeni hlavy.

„Mlč, ty špíno, nikdo se tě neptal na tvůj názor! Prostě to tam všechno nachystej a bez řečí nebo dostaneš něco na oblečení!“ praštím ji preventivně rukou přes hlavu a trochu se mi uleví. „A přines talíře a příbory pro dvě osoby. Pan Potter bude snídat se mnou. A obědvat se bude, až já budu chtít! Ještě jednou budeš drzá, tak si mě nepřej!“ otočím se dramaticky na patě a zamířím rovnou do chodby, ve které jsou dveře k soukromé cele mé Nemesis.
Mávnutím hůlky otevřu dveře…