4. D jako Deník Malfoye

Mávnutím hůlky otevřu dveře…
 

„U Merlinových vousů!“ ulevím si a roztřesu se zlostí. Potter je pryč!

Vpadnu do místnosti se zrakem přikovaným na prázdné posteli. Je pečlivě ustlaná stejně jako včera, když jsem odcházel.

„U podělanýho Merlinovýho plnovousu!“ zahřmím znovu.

Otočím hlavu a pohled mi sjede automaticky k místu, kde zaznamenám nečekaný pohyb. Na prázdné podlaze po mé pravici hned za dveřmi u rohu sedí Potter v tureckém sedu a se zavřenýma očima. Obě ruce má vyzdvižené vzhůru a obě dlaně se navzájem dotýkají špičkou palce a ukazováčku. Nebýt jeho podivného mručení a hýkání, tak by snad působil, že spí. Ale pár nádechů poté Potter otevře oči a podívá se přímo na mě.

„Pottere, co to prosalazara děláš?“ optám se rozladěně. Už jsem vážně myslel, že se mu nějak povedlo utéct. Ale všechna opatření jsou zřejmě funkční. Je pořád tady a sedí tady v téhle podivné pozici. Asi se zbláznil.

„Jóga, Malfoyi!“

„Jo-co?“

To je nějaká droga?

„Cvičení, při kterém se člověk uklidní a zrelaxuje.“

Jak zrelaxuje! Ty se tady nemáš co relaxovat, Pottere! Máš být vzteky bez sebe!

„Jak často tohle… Ehm, praktikuješ?“ asi jsem ztratil nit nebo co, když se ptám zrovna takto nesmyslně, ale vážně mě to zajímá. Jde o nějaký kouzelnický trik s myslí? Trik, ke kterému nepotřebuje hůlku, pouze vlastní magický potenciál?

„Jen, když je to potřeba.“

Rozumím. Takže když seš totálně vytočenej a potřebuješ se uklidnit. Takže seš teď hrozně naštvaný na mě a takhle si to kompenzuješ. Promnul bych si spokojeně dlaně, ale bylo by to moc nápadné. Snažím se tvářit kamenně. Žádné emoce, žádná nerozvážnost, žádný projev jakéhokoliv potěšení.

„Aha. Výtečně, tak to budeš mít asi hodně práce. Nicméně jsem tě přišel pozvat na snídani.“

„Snídani?“

Špatně artikuluju, nedoslýchá nebo je idiot? Ne, dobře, na to poslední není třeba odpovídat ani řečnicky. Ale řekl jsem snad: „Přišel jsem tě pozvat na obchůzku do továrny na čokoládu?“ Ne, řekl jsem jasně snídani. Nejen, že je Potter slepý, ale nejspíš dokonce i hluchý.

„Ne, na představení,“ opáčím zostra.

„Představení?“

Snaží se mě vytočit? Nebo vážně nemá mozek? I améba na bleše zmoklýho psa by pochopila, že to byl sarkasmus!

„Pottere! Jde se prostě jíst a neštvi mě už!“

„Tak si máš pro příště vybrat, co chceš, Malfoyi! Navíc na snídani už je nějak pozdě, ne?“ stočí svůj zrak k hodinkám na jeho pravačce.

„Máš hlad nebo ne?“

Vidím na něm, že hlad má, ale nepřizná to. Celej Potter. Raději bude trpět on sám, než jeho hrdost.

„No jak myslíš, tak si tu zůstaň, ale pokud chceš dneska vůbec něco jíst, pojď za mnou! Dvakrát ti to nabízet nebudu.“

Asi to na něj zapůsobilo, protože se zvedl a teď tady stojí a dívá se na mě. Obracím se a jdu chodbou do jídelny.

Nakonec jde přece jen mlčky za mnou, ani nedutá. Ta jeho jóga bude později zřejmě zase potřeba.

V jídelně je už prostřeno, když vstoupíme.

Sleduju, jak se rozhlíží po stěnách a vybavení a na tváři se mu rýsuje zaujatý výraz. Působí to, že ho jídelna poměrně nadchla. Ne, že by byla podle mého vkusu, ale u Pottera se příliš nedivím. Je vážně dobře uspořádaná. A je to asi nejsvětlejší místnost v domě díky francouzským posouvacím oknům, které směřují přímo do zahrady a podél kterých visí krémové průsvitné závěsy. Stěny zdobí světle okrové tapety s rudými růžemi. Trochu kýč, ale docela to funguje. Byl to nápad matky a otec jí nikdy nic neodepřel i navzdory rozdílnému vkusu.

Uprostřed prostoru stojí stůl s načervenalým lakovaným povrchem. Višňové dřevo. Vešlo by se ke stolu i dvacet lidí, jak je protáhlý a objemný, přesto tady nikdy tolik návštěv nebylo ani dohromady v průběhu let, takže jsem nikdy nepochopil účel.

Pokynu rukou k židli v čele, aby se Potter posadil. Usadí se ke stolu k talíři, před nímž je hromada různorodého jídla. Od vajíček, pečiva, jamu, lívanců, slaniny, ovesné kaše přes topinky až k pudinku. Djuky splnila můj příkaz až nad rámec, ale nic jiného bych od naší skřítky ani nečekal. Připravila snad všechno, co by si milostpán bystrozor mohl přát.
Vidíš Potty, jaký komfort ti to dopřávám? Asi měknu, vážně měknu. Za to, že se na mé hebké a atraktivní tváři objevily byť bezmála tři vrásky navíc od doby, co jsem tě viděl naposledy, bys měl dostat jen suchý chleba a vodu!

Hlasité klap klap mých bot ozývající se od parket podlahy hlásí, že si jdu sednout hned naproti Pottera do druhého čela. Vyhrnu si rukávy tak, abych se neušpinil, a nandám si trochu jídla na talíř. Do číše si naliju čerstvé mléko. Tak, jak mě to učila matka v dětství. Po ránu vždy čerstvé mléko, abych byl zdravý, abych měl dostatek vápníku a bílkovin. A k tomu horký černý čaj do dalšího šálku.

Potter stále jen strnule sedí a hledí na mě jako by čekal na příkaz a v ten moment mi dojde, že nejspíš na příkaz opravdu čeká. Vyletí mi koutek rtů, ta myšlenka, že je Potter už teď poslušný, mě pobavila. Ale jsem si jistý, že tím jenom něco sleduje a pokouší se uskutečnit nějaký svůj plán.

„Co na mě tak zíráš, Pottere, jez! Pro tentokrát jsem to neotrávil, zatím nebyl důvod,“ škodolibě se zakřením. Nedůvěřuje mi. No, neměl bys, Pottříku, vážně neměl. Já jsem přece padouch.

Zahryznu se do obloženého toastu a zapiju to mlékem. Ani si neuvědomuju, že svět kolem mě splynul.

Myšlenky se mi trochu rozutečou, když se zamyslím. Kdy tohle vlastně skončím? A jak to skončím? Co konkrétně od toho očekávám? Že se mi Potter za všechno omluví? Že zešílí a stane se z něj psychopat? Že se zabije? Co vlastně čekám, že se stane? On mě osvobodil, osvobodím nakonec i já jeho? Dám mu volnost? No ani náhodou! Ale kdy je ten správný moment pro zakončení celé pomsty? Nemůžu ho tady držet do konce jeho života. Nebo vlastně můžu, pokud ten konec nastane brzy, ale do konce mýho určitě ne!

Jak to vlastně všechno chci ukončit? Nechám ho tady stejně dlouhou dobu, jakou jsem já hnil v Azkabanu? To je bláhovost. Nikdy bych nevydržel tak dlouho v jeho společnosti. Tolik let ho věznit nezvládnu, pro dobro svého mentálního zdraví bych ani neměl.

A co Temný pán? Doteď jsem se nad svou situací vůbec nezamyslel. Potter mě příliš zaměstnal. Hledají mě smrtijedi a Pán zla? A matka? Vážně bych se jí měl ozvat. A co Snape? Co si asi teď myslí. Chybím vůbec někomu? Co když se Pán zla dozví, že držím u sebe Pottera? Měl bych mu ho předhodit? Asi ano, byla by to správná volba. Ale co kdyby se dozvěděl, že byl nějaký čas u mě a já mu ho nepředhodil hned? Pochopil by můj důvod? Potrestal by mě?

Zamračím se. Situace není jednoduchá a je v ní mnoho proměnných. Kromě jiného i fakt, že mě Potter zachránil, i když nemusel. No a co! Nic mu nedlužím, vůbec jsem se ho o to neprosil. Nejsem samaritán jako on. Jsem na té špatné straně, teda podle nich. Já jsem tady ten zlý! Nehraju podle pravidel a nikomu se odvděčit nemusím. Jsem Malfoy. A Všichni, kdo se mi postaví do cesty, zaplatí. I svými životy. Zatím jsem nikdy nikoho nezabil, ale cruaciatus mi není až tak cizí. Já jsem tady teď pánem a všechno si můžu dovolit. Z přemýšlení mě vytrhne naléhavost druhého hlasu.

„Malfoyi?!“

Cuknu sebou a podívám se na něj.

„Je ti něco? Tvářil ses dost divně!“

Cože? Jak si dovoluje… Dělá, jako by snad byl u mě na návštěvě nebo co. Neuvědomuje si, že je vězeň? Nikdo mu nedovolil mluvit a už vůbec ne mě obtěžovat.

„Co se staráš? Raději přemýšlej nad sebou a nad tím, jak budeš trávit zbytek svýho mizernýho života!“ zareaguju popuzeně.

Na jeho tváři se nemihne jediná emoci naznačující grimasa. Prostě se netváří nijak. Nejsem idiot, je mi jasné, že je na výhružky zvyklý a rozhodně nechce dát najevo, co si doopravdy myslí, protože má dojem, že je to jeho výhoda, ale rád bych věděl, co se mu ve skutečnosti honí hlavou? V Nitrozpytu nejsem tak dobrý jako Snape.

No tak, podívej se na mě, Potty. Upřeně si ho prohlížím, ale on stočí svůj obličej zpátky k jídlu, aniž by něco podotknul, namísto toho změní téma. Tak strašně mě rozčiluje!

„Tak dobře jsem se nenajedl od doby, co jsme chodili do školy,“ zašeptá po chvíli. „Nejspíš vařili vaši skřítci? Nečekám, že jim za mě poděkuješ, ale možná bys je mohl někdy pochválit, vím, že má vaše rodina ve zvyku svoje služebnictvo terorizovat.“

Dělá si ze mě legraci?! Odmítám zvyšovat hlas, nepochybuju o tom, že se mě snaží rozpálit do běla, ale tuhle hru hrajeme dva. Nejraději bych mu zabodl vidličku, kterou držím v ruce, do oka. Ale neudělám to. Co by na to řekla etiketa stolování. Oční bulvy k čaji jsou nepatřičné.

Však ono ti to dojde, Pottere. Že to není žádná sranda a nikdy nebyla.

Teď je to pohodlí a taková malá dovolená, ale k tomu, abych tě zlomil, nepotřebuju být nelítostný hrdlořez. Najez se třeba k prasknutí, ať víš, že jsem dobrý hostitel, ale brzy tě to všechno začne svírat. Budu jediná osoba, na které budeš závislý, Pottere! S nikým jiným se totiž nebudeš moci bavit. I skřítkům jsem zakázal, aby ti odpovídali nebo s tebou jakkoliv komunikovali. Když budeš něco chtít, tak budeš muset jít za mnou a budeš se muset přenést přes svou hrdost. Ponížit se. Doprošovat. Moc se na to těším.

Dívá se zpříma na mě. Konečně. Z očí do očí. Vyzývá mě, čeká, co udělám. A možná tuší, co chci udělat. Určitě to ví. Záměrně pohledem neuhýbá a ty pronikavé zelené oči mě propalují až na kost. Chce snad oční souboj?

Srdce mi tluče tak hlasitě, že ho slyším v uších a ani po několika tepech Potter neuhýbá, stále se na mě dívá. Pokusím se dostat se mu do myšlenek. Vidí mě vůbec bez brýlí ostře, nebo je to jen snaha působit suverénně? Zaměřím se na každý stín v duhovkách. Z této vzdálenosti nejde rozeznat detaily, ale stačí mi si domyslet z toho, co znám a co vidím. Neuhýbám. Něco uvnitř v hlavě mi říká, že bych si měl pro jistotu zatarasit cestu ke svým myšlenkám. Co když právě Potter chce udělat to samé jako já? Někteří kouzelníci k tomu nepotřebují ani hůlku, stačí dynamika vlastní magie a přesvědčení. Nevím, co všechno se Potter za ty roky ve výcviku naučil, a vím, že je to nebezpečné zkoušet, ale něco tam je.

Za hradbou jeho pohledu cítím tlak, neviditelnou stěnu energie, která mě nechce pustit. Nějaká vypěstovaná nitrobrana. Potter to ví. Cítí to. Brání se. Není pochyb, že poznal, jak jsem se mu pokusil nabourat do mysli. Moc nenápadné to nebylo.

Ale co to? Že by… No jistě… Takže oplácíme stejnou mincí, Potty? Myslíš si, že tě k sobě jen tak pustím?

Vnímám, jak se mi nějaká síla nenápadně otírá o samotné vědomí. Jak se magické opevnění mého vědomí snaží proti nátlaku bojovat. Není to tolik naléhavé, jak bych čekal, moje vzpomínky i myšlenky jsou v bezpečí. Nastává otázka, jestli se Potter na víc nezmůže, nebo mi tím snad dává šanci se bránit. Nebelvír až na půdu. Na podobný výhody nehraju. Takže zapomeň na to, Pottere. A když nemůžu já, tak ani ty. Divil by ses, co bys tam našel. Takže rychle na to zapomeň, protože tě nikdy nenechám vstoupit do mojí hlavy. Nikdy. Mysl smrtijeda je poklad, který je třeba chránit.

Zatvářím se vražedně, ale neuhnu. Oba víme, co to znamená. Víme, o co jsme se právě navzájem pokusili. Ale kdo s koho. Není vítěze ani poraženého. Potter se nehezky usměje. Teda možná hezky, ale já na tom nic hezkého nevidím. Snaží se tvářit naivně? To mu nesežeru.

Neuhnu pohledem dříve než on, protože se nehodlám jen tak vzdát. A když už jsme u toho, tak bych mu mohl vysvětlit, jak to tady teď bude chodit.

„Bavíš se, Pottere?“

„Ne víc, než ty, Malfoyi,“ řekne s klidem, který ve mně vyvolává averzi.

„To jsem rád, protože to, že jsi tady se mnou, má příčinu. Za normálních okolností bych tě klidně dneska nechal pojít hlady,“ samozřejmě přeháním. To bych z té pomsty nic neměl. „Ale seš tady, aby sis mě vyslechl.“

Pořád se na mě provokativně dívá. „Poslouchám!“

„Jak se ti líbí tvoje nová komnata?“ začnu s lehkým pobavením v hlase.

„Je perfektní. I když musím uznat, že přístěnek na košťata byl trochu víc osobitý.“

Pamatuju si nějaké zvěsti o tom, že Potter ještě předtím, než nastoupil do Bradavic, bydlel v přístěnku pod schody, ale nikdy jsem ty řeči nebral vážně. Myslel jsem si, že chce jen někdo z Pottera udělat týraného chudáka. Nebo snad on sám ze sebe, aby byl zajímavější. Samozřejmě nemůžu jeho prohlášení brát jako fakt, určitě se pokouší hrát na city. Jako bych nějaké měl.
Z tónu hlasu jsem slyšel jasnou ironii. Dobře, to znamená, že se svojí situací rozhodně spokojený není.
„A jak ses vyspal?“ ne, že by mě to zajímalo, ale provokovat Pottera mě baví. Trocha mentálního mučeníčka nikdy není na škodu. Uvidíme, jak moc je pan bystrozor odolný. Každý má své hranice, je to jen otázka času.

„Skvěle, jako dlouho ne,“ opáčí s ledovým klidem znovu.

„To jsem rád, že se ti tam tolik líbí, protože tam budeš trávit většinu času. Pokud sám nedovolím, aby ses mohl potulovat jinde. Jinak budeš dělat, co já budu chtít. Odteď jsi, Potty, moje loutka. Rozumíš? A jestli snad budeš proti, zaplatíš za to. Buď rád, že jsem dnes v tak dobrém rozpoložení a dovolil jsem ti tuhle snídani. Nebudou všechny dny takové příjemné jako dnes,“ odsunu od sebe talíř a napiju se čaje, který už je spíš vlažný.
„Nicméně pro dnešek ti dovolím se po mém domě porozhlédnout, abys věděl, jak to tady vypadá. V osm večer se zase vrátíš do svého hnízdečka, aby sis mohl popřemýšlet nad vlastním osudem. Do té doby ti povolím volný průchod. Na nic nesahej. Nic si nepůjčuj, nic si neprohlížej, pouze máš dovoleno se v těchto prostorách pohybovat. Všechno tady je začarované tak, abys s ničím nemohl manipulovat. Řekněme, že jakmile to porušíš, užiješ si pořádnou jízdu.“

Potter semkne rty. Konečně nějaký ukazatel toho, že není tak v pohodě, jak se dělá. To gesto naznačuje, že by zřejmě vzteky skřípal zuby, ale jednoduše skousnul tak pevně, aby se udržel.
„Ale abys viděl, že nejsem takový nelida, když budeš něco chtít nebo potřebovat, můžeš mě přijít hezky poprosit a já uvidím, jestli ti to povolím. Jak už jsem říkal, odtud se nedostaneš a teď už znáš podmínky. Ne vždycky to bude takové. Každý den se bude odvíjet podle toho, jak já budu zrovna chtít. Pokud budu chtít, aby si celý den trpěl hlady ve své komůrce, tak budeš. Pokud budu chtít, abys mi dělal sluhu, Pottere, tak budeš. Když budu chtít, abys mi dělal pouze společnost, tak to tak bude, ale jinak ne. Bez výjimek.  Je ti to jasné? Pokud nebudeš plnit, co budu po tobě chtít, dopadneš mizerně. Hodně mizerně. Teď jsi vězněm ty. Rozumíš mi?!“ ani jsem nezaregistroval, kdy jsem začal zvyšovat hlas.

Navzdory tomu na mě Potter pořád hledí s nebetyčným klidem. I když v mém monologu byla hrozba snad jasná, tak proč se mu na obličeji nehne ani sval? A proč ještě stále neuhnul pohledem? Do myšlenek se mi nedostal, i když jsem se chvíli v zápalu hněvu neuhlídal. To bych cítil.

Je to pořád jen ta samá provokace. Snaha dostat mě na kolena napříč kognitivním pozorováním. Ale tak snadno mě nedostaneš, Pottere. Už ne. Tentokrát ne.

„Tak rozumíš mi?!“ zavrčím hrozivě. Nic. Bouchnu pěstí do stolu a vytáhnu pomalu hůlku.

„Odpověz!“ namířím s ní na Pottera. Pořád nic, ani náznak strachu. Nemrknul ani víčky, skoro to vypadá, jako by přestal i dýchat, ale to bylo nemožné.

„Crucio!“ křiknu a Potter se ze židle svalí na zem.

Postavím se a přejdu k němu, přímo nad něj a zvyšuju intenzitu kouzla. Můj vztek dost snadno podněcuje efektivitu zakázané kletby, protože když kouzelník inkantaci nemyslí upřímně, nemá výsledky. A teď může Potter na vlastní kůži a v kostech cítit, jak moc upřímně to myslím.
Kdybych se teď viděl v zrcadle, určitě mi z očí šlehají ty příslovečné blesky. Krev v žilách mi vře z mnoha důvodů. Napětí, frustrace, nenávist, vědomí, že mám navrch, že mám nad Potterem moc.

Nejsem žádný slaboch, pokud si doteď Potter myslel, že mu neublížím, šeredně se spletl. Bude hezky poslouchat a já mu ukážu, kdo je tu pánem. Hněv Malfoye není to, co by chtěl mít každý den na talíři a musí se o tom přesvědčit.

Kroutí se na zemi jako červ na hnoji a já si užívám pohled na to, jak trpí. Oči má zavřené a skousnutý dolní ret zuby, aby se mu přes tu jeho nevymáchanou hubu nedostal jediný bolestivý sten. Hrdost už tady dávno nemá místo. Ruce má omotané kolem podbřišku, zatímco kope nepravidelně nohama v opakující se intenzivní křeči. Já vím, že to bolí. Hodně to bolí. Nejednou jsem měl taky tu čest, od samotného Pána zla, dokonce i od otce. Míval netradiční pohled na výchovu.

Odtáhnu hůlku. „Tak jaká je odpověď?“

Potter se rozvalí na zem, nehýbe se, prudce oddechuje a přes jeho rty se překlene hluboké povzdechnutí. První ponížení.

„No? Já stále čekám,“ namířím mu hůlku znovu k hrudníku, tyčím se nad ním s jasně vepsanou ochotou znovu mu ublížit.

Chvíli čekám, až se jeho dech lehce zklidní, aby mohl promluvit, a skloním se níž, abych se dostal těsně k jeho obličeji. Stále maje hůlku zapíchnutou špičkou do jeho hrudního koše, zdvihnu jedno obočí. „Budeš poslušný?“

„Ano,“ špitne tiše, sotva ho slyším. Nenechám ho z toho vyváznout tak lehce.

„Cos říkal? Nerozuměl jsem ti.“

„Ano,“ promluví o něco hlasitěji.

„Stále ti nerozumím,“ zasyčím nebezpečně.

„Ano, sakra!“ zařve na mě a mně se samovolně rozšíří rty do úšklebku. To bychom měli další ponížení.

Vstanu a nechám Pottera s hanbou ležet na zemi. Popojdu ke dveřím a lusknu. Přede mnou se objeví skřítka.

„Pán si přeje?“ zašvitoří nesměle.

„Ukliď stůl, snídaně skončila,“ nařídím ji, naposledy zhnuseně zkontroluju Pottera a odejdu pryč.

Nemám na něj už náladu. Ale mé slovo platí a nechám ho volně pohybovat po domě, aby si to tady prohlídnul. Pokud na něj během dne narazím, budu se tvářit svatě, ale teď… Naštval mě. Věděl jsem, že je Potter tvrdohlavý, svéhlavý, nesnesitelný a že nikdy neuznával autority. Až na Brumbála, kterému zobal z ruky jako sova na bidle.

Ale teď se to bude muset naučit a je mi jedno, jak to udělá. Jinak bude dostávat kapky každý den a nebudu ho šetřit. Mě taky nikdo v Azkabanu nešetřil. A Potter mě ponížil víc než dost. Zaslouží si za to pořádný revanš.

***

Dobré dvě hodiny jsem ho neviděl. Pottřík si někde líže rány? Určitě se mi záměrně vyhýbá, aby se mi nemusel podívat do očí. Jeho ego a hrdost dostaly zabrat a teď to musí prostě rozdejchat.

Sedím ve svém původním pokoji. Našel jsem svůj starý deník. Celý obsah je k smíchu a ponižující. Jen ze čtení samotných řádků cítím, jak to degraduje celé moje bytí. Obsah je tak patetický a iritující, až se mi svírá žaludek pod návalem znechucení ze sebe samotného.

14. 2. 1996

Myslí si o mně, že jsem padouch. No, samozřejmě bych mu to ani nevyvracel. Brzy se ze mě stane smrtijed. Ale proč musel jít zrovna s tou krávou Changovou? Viděl jsem je dneska v Prasinkách spolu. Jak vycházeli z toho trapnýho kafáče, kam se shlukují všechny ty trapně zamilované páry. Proč zrovna já musím mít rád kluka? A proč to zrovna musí být on?

Nebo tohle, to je ještě víc trapné. Jako kdybych tehdy neměl ani soudnost.

20.6. 1996

U Morgany, dneska se mi o něm zdálo. Že mě přišel přemluvit, abych se nestal smrtijedem. Políbil mě a řekl mi, že už na mě dlouho myslí, že moje city opětuje. Vím, že už nechodí s Changovou, ale…
Líbil bych se mu? Je to nesmysl, protože mě nenávidí a já se snažím dělat, že ho nesnáším. Kdyby se otec dozvěděl pravdu, bylo by po mně.

Kdyby se všechno změnilo a on to nějakým nedopatřením přece jenom zjistil, co by mi řekl? Opětoval by to? Zřejmě ne, Potter je evidentně na holky. Vysmál by se mi? Protože jsem to já? Nebo by byl jako vždycky ten ctnostnej a šlechetnej Nebelvír? Litoval by mě. To by bylo ještě horší. Nechci, aby mě litoval.

Zanedlouho zase všichni pojedeme na léto domů. Neuvidím ho dva měsíce! Dva dlouhé měsíce! A to po mně otec chce, abych vstoupil do řad smrtijedů. Proč bych to neudělal? Není důvod, abych nesplnil otcovo přání. Každý to ode mě očekává. I matka.  Až přijedu domů, budu se muset všem zpovídat. Možná, kdyby Harry… Ale ne, to by se nestalo. A on by nikdy neměl zájem. Ani o přátelství. I kdybych ho požádal, nevěřil by mi.

Je lepší ho nenávidět. Je snadnější stát se smrtijedem, než se takhle trápit. Pomůže mi to zapomenout na něco, co by se stejně nikdy nemohlo stát. Když bude můj nepřítel, všechno se vyřeší.

Ty můj svatý Merline, jak jsem kdy mohl napsat něco tak úděsného? Sentimentálního. Patetického. Jak jsem mohl být tak naivní. Tak pitomý a citlivý? Sám za sebe se stydím.

1. 8. 1996

Jsem u moře, v naší druhé vile. Jen s matkou. Otec je v Azkabanu. Potter ho tam poslal. Bylo by to na dlouhé vysvětlování, ale semlelo se to všechno tak rychle. Něco se stalo na ministerstvu a otce zatkli. Byl bez řádného soudu usvědčený a teď jen čeká, jestli se jeho případem bude Starostolec zabývat. Podle slov matky se ale na jeho osvobození pracuje.
 A já… Nic necítím. Vlastně se mi ulevilo. Měl jsem k otci respekt, ale jsem rád, že je pryč.
Měl bych být naštvaný. Samozřejmě až začne škola, tak se budu chovat jako pravý Malfoy a budu to muset Potterovi dát sežrat, ale já opravdu necítím žádnou zášť a nenávist. Chuť pomstít se. Kvůli otci určitě ne. Nikdy jsme si nebyli tak blízcí, jak si všichni mysleli. To jen s matkou. Otec pro mě byl vždycky jen otec, nikdy táta. Z jeho výchovy jsem si odnesl nejednu jizvu. Prý to utužovalo charakter.

Harry… Jak rád bych byl teď s tebou. Jak rád bych ti řekl, že ti to nevyčítám, ale nemůžu. Nikdy to nebudu moct říct, protože tohle Malfoyové nedělají. Zatracená výchova, zatracené jméno!

Pozítří se mám stát smrtijedem. Mám strach. Strach, že se všechno až moc změní. Na takovou zodpovědnou roli jsem ještě příliš mladý. Nestihl jsem si pořádně užít života, abych se svázal s takovým břemenem.

Není nikdo, kdo by mi pomohl. A ten jediný, ten ani neví, že bych o takovou pomoc stál.

Naštvaně deník odhazuju na stůl a vstávám. Nemám chuť si ty blbosti dál číst. Je to tak ponižující. Jak jsem kdy mohl takovou snůšku nesmyslů napsat, natož na ni myslet. Měl bych ten deník spálit. Hned zítra ho dám Djuky, aby ten deník zničila. Nemůžu žít s takovým odkazem na minulost.

 A už vůbec nehodlám připustit, aby to zhatilo moje plány.