9. I jako In omnia paratus

 

 

Vyhýbáme se sami sobě. Trvá to několik dní a je to překvapivě vzájemné. Jako by Potter vycítil, že s ním nechci být ve stejné místnosti a já sám nebráním tomu, aby se zabavil jinde. Měknu. Možná ano, ale je v tom samozřejmě vidina vlastního pohodlí. Uvědomuju si, že jsem ho sem dotáhl s tím, že ho zlomím, že mu ukážu trýzeň, která se dostávala celé ty roky mně. Ale navzdory celému přesvěcení dávám přednost vlastnímu pohodlí. To mě teď zajímá daleko víc. Nechci Pottera vidět, nechci vnímat jeho přítomnost, nechci dýchat stejný vzduch.

 

Nicméně neušlo mi, že Potter často sedává zaraženě v salónku na křesle a hledí tupě z okna. Stejně jako teď, dnes je to už třetí den po sobě. Má v obličeji zasmušilý výraz, sedí tam odhadem už hodinu a sotva viditelně zamrká víčky. Nevšiml jsem si, že by například pohnul hlavou nebo prsty na rukou, které má složené v klíně. Obdivuhodný výkon i na Pottera.

Nevím, co tím chce dokázat. Ať už mně nebo sobě. Je to zřejmě nějaký jeho způsob demonstrace nebo nějaký další třeskutě inovativní plán, jak se mnou zmanipulovat.

 

Odejdu. Nechci nad ním přemýšlet. Nechci přemýšlet nad celou situací. Nechci ani přemýšlet nad tím, že bych neměl o tom přemýšlet.

 

 

***

 

 

Denní věštec je zase plný nesmyslů. Než stihnu zpracovat, co se zase píše o tajné misi Harryho Pottera, ozve se praskavá rána. Tolik známý zvuk doprovázející přemístění. Vzhledem k tomu, že je dům opatřený proti podobné možnosti, nabízí se mi jen pár možností, které by to vysvětlovaly. A ani jedna se mi nezamlouvá.

Když v překvapení odhodím noviny na koberec, všimnu si v zorném poli vysoké tmavé postavy. Zatnu zuby, div mi stoličky nezaskřípou. Jak jinak, matka musela tomu chlapovi říct, jak obejít ochrany, aby se mohl dostat dovnitř.

 

Postavím se. „Snape?“

„Draco?“ pronese tvrdě. „Jak rád vidím, že jsi zdravý a v pořádku. Věřím, že tvou matku potěší, až jí vyřídím, že jsem měl celou dobu pravdu. Tvrdila, že kdyby ses tady schovával, už by ses totiž ozval. To bylo od ní pošetilé, že ano. Ten tvůj trik s útěkem do Ameriky by prokoukl i hlupák,“ dodá jakoby mimoděk. „Ale nechtěla si to nechat vymluvit. Její syn by se jí přece nezapřel.“

Černé oči si mě přeměřují způsobem, na který jsem byl zvyklý ze školy. Snape si pořád myslí, že to snad má nějaký účinek. Ale já už dávno nejsem jeho student a tohle divadlo na mě nedělá dojem. I přesto dobrých pár vteřin nejsem schopný slova a skoro přemýšlím nad tím, jak se vlastně dýchá. Zrakem si ho přeměřím a hned vzápětí se ohlédnu po nedalekých dveřích. V duchu si opakuju mantru, doufám, že Potter bude mít dost rozumu na to, aby se nám vyhnul, pokud uslyší hlasy. Ale co si to namlouvám, Potter moc rozumu nepobral a už vůbec ne pud sebezáchovy. U Merlina, ať při mně stojí štěstí, protože Pottera vrhajícího se na krk Snapeovi nezvládnu a nevysvětlím.
Polknu, ale pak se zhluboka nadechnu a zdvihnu hrdě bradu.

„Nemáš mi k tomu co říct?“
Nesnaží se svoji jízlivost krotit, co bych taky od něj čekal. Ani čas strávený v Azkabanu nesmaže vzpomínku na jeho typický výstup. Vůbec se na něm nepodepsalo několik posledních let, protože vypadá pořád stejně. Taky proč by ano, žije přece celou dobu v pohodlí, na výsluní a v přízni Temného pána. Ale divím se matce, že ho nedonutila změnit aspoň šatník, toho puncu nasraného mnicha se zkrátka nikdy nezbaví. Někteří lidé se holt nezmění.

Parchant. Má tu drzost vpadnout sem a kázat mi, zatímco byl jedním z důvodů, proč jsem se předně dostal za mříže. Nestvrdil snad matce slib, že mě bude chránit vlastním životem? Nebo se hnití za olezlými zdmi vězení nepočítá jako ohrožení na životě? Chce se mi odfrknout, jistěže si to každý může vyložit po svém. Ani mi nepřijde, že by celá ta skutečnost matku nějak hluboce zraňovala. Na to, jak se kdysi snažila, abych byl v pořádku, se příliš nesnaží. Vedle Snapea se naprosto změnila. Nepoznávám ji, nepoznávám její způsoby a tu jejich falešnou starost můžou strčit Pánovi do míst, kam obyčejně slunce nesvítí.

Jak se může matka tahat s takovým ubožákem? Kdyby ten parchant aspoň vypadal dobře, ale sotva se jeho křivý nos, zažloutlé zuby a mastné vlasy můžou rovnat přednostem Malfoyů. Ona má na víc. Jde jí snad o jeho postavení? Matka na mě nikdy nepůsobila jako věrný přívrženec Smrtijedů a teď si hraje na svrchovanost a užívá si privilegií Pánova prvního muže poté, co otec o to postavení přišel. Skoro jako by jí vymyl mozek.

Hledíme na sebe a já pořád nevím, co přesně říct, tak se aspoň zatvářím překvapeně a dovolím si se pousmát, jako by mě jeho příchod opravdu potěšil.

„To je ale překvapení,“ spolknu vlastní hrdost. Nesmím dát Snapeovi důvod, aby se mi hrabal v hlavě.

„Ví Temný pán, že se tu schováváš, Draco?“

Vážně je nutné pokládat tak zbytečné otázky? Oba dva víme, že to Pán neví, to už by se k tomu netopýrovi přece dávno dostalo. Vůbec se nesnažím na to odpovědět, nechám ho, aby si tu teatrálnost užil, ať mám klid. Odmítám tyhle hry hrát.

„Měl by to vědět. Co myslíš? Takže, co tady děláš, Draco? Dovolená? Užíváš si sluníčka?“

„No a co je na tom,“ opáčím. „Jestli vám to neuniklo, nechal jste mě hnít ve zpráchnivělé kobce. Po těch letech v Azkabanu mám snad na to nárok.“

„Dej si pozor na jazyk.“

Mám co dělat, abych po něm neskočil sám. Vidina toho, že to nejspíš brzo udělá Potter, mi najednou není tak nemilá. „Tolik let v zasmrádlým a vlhkým vězení a já nemám právo, abych se po těch letech zrelaxoval a pořádně si užil všeho, co mi tam scházelo? Musel jsem se někam schovat, než se dám do pořádku. Myslíte si snad, že pobyt na takovým místě prospívá zdraví a rozumu?“

„Hledáte jenom výmluvy, pane Malfoyi.“

Chce se mi smát, zkouší na mě staré způsoby. Snape, proberte se, mně už dávno není patnáct a pronesením našeho příjmením si respekt zpátky nezískáte.
 „O domě veřejnost neví. Jen pár rodinných… Přátel,“ zdvihnu koutek úst, když poukážu na očividné. Když píchá moji matku, říká se tomu ještě rodinný přítel?

„A nenapadlo tě třeba, že by ses ozval mně?“

Snaží se mě vyprovokovat sebevědomým úculem, ale co mi na trpělivosti nepřidala služba mezi Smrtijedy nebo pobyt ve vězení, to mě naučilo posledních pár dní vedle Pottera.
Oplatím mu podobným výrazem: „Vy máte s mou matkou jistě zajímavější věci na práci než přechovávat uprchlíka navíc.“

Než se naděju, chytí mě za košili a přitáhne k sobě, dotýkaje se špičkou nosu toho mého. „Ty drzý spratku. Tohle je vděk?“

„Neřekl jsem nic, co by nebyla pravda. Ovládejte se. Ani jsem nevěděl, jestli jste v Londýně. Mimo jiné naprosto netuším, za co bych vám vlastně měl být vděčný. Ani vy, ani matka jste mi nepomohli!“

Pustí mě, ve tváři jasně vepsaný vztek. Působí nebezpečně, já už tuhle leta cvičenou masku znám a jen tak mě něco nezastraší. Možná je to Pánův oblíbenec, ale moc dobře vím, že synovi své milenky cíleně neublíží. Ne potom, co slíbil, že mě bude chránit.

„To ses nemohl aspoň ozvat matce?“

„Nemohl jsem nic riskovat. Bez sovy je všechno obtížnější, mohla se o to pokusit první, všechno by se usnadnilo. Ale co bych vlastně od ní chtěl, vždyť ani jednou nebyla za mnou ve vězení. Nenapsala jediný dopis. Nemá o mě zájem, proč bych se vnucoval?“

„Nevděčníku. Ta žena ti dala život.“

„Chce ho snad zpátky? Můj život je jí dávno ukradený od doby, co je s vámi. Nestojím o nějakou lítost nebo přetvářku. Může si nechat svoje společenský vrtochy, můžu dál dělat, že se mě to netýká.“

„Hlupáku!“ přimhouří oči, až se mu skoro spojí obočí. Ten pohled nevěstí nic dobrého, ale odmítám si hrát na oběť. Koneckonců mám pravdu. „Dlouho se schovávat stejně nemůžeš. Buďto tě najde Pán zla, nebo to bude nakonec ministerstvo a ten hlupák Potter. Rozhodni si sám, co je horší.“

„Jako by to nebylo skoro totéž, každý by mi nejraději říkal, co mám dělat a udělal si ze mě poslušnýho podržtašku.“

 Zakroutí hlavou a semkne pevně rty. Chvíli na mě zírá, než nakonec podivně s klidem pronese: „Nevyzradím tvé tajemství, ale nebudu tě krýt, Draco. Pokud se někdo bude ptát, budu znát odpovědi.“

„Nechápu, co na vás má matka vidí,“ uklouzne mi, i když jsem se vážně snažil držet.

„To, co neměl tvůj otec, řekl bych,“ vycení nažloutlé zuby a mně se na okamžik z toho udělá mdlo. To je tak odporné. „Drahý synu, důvtip, inteligenci, rozvážnost a v neposlední řadě charisma.“

S hořkou pachutí v ústech znovu zaskřípu stoličkami. V samotném instinktu sevřu pevně dlaně, které mám svěšené podél těla. Tak moc toužím po tom toho chlapa praštit do toho hákovitého nosu. A než něco jedovatého opáčím, dvě zamrkání víček na to se znovu ozve hlasité prásk a on se přemístí.

U Salazarových fuseklí, ještě, že už je pryč nebo bych se vážně neudržel.

 

Vůbec mě nepřekvapuje, že Snape prorazil všechny mé magické bariéry, kterými jsem dům opatřil.  Hádám, že s tím už předem počítal a nebylo to poprvé, co se s něčím takovým setkal. A vůbec nepochybuju o tom, že to pro něj musela být hračka. Po Pánovi zla a Brumbálovi to je nejlepší čaroděj, kterého znám a i když se budu snažit sebevíc, nikdy nebudu lepší kouzelník. Dům mě před jeho další invazí neochrání, jak jsem se teď přesvědčil.
Je to parchant! A prospěchář.
„Zmetek,“ ulevím si. „Harry ho měl dávno sejmout, měl bych aspoň pokoj. Myslím, že mu dám tip, kde najít. Karma je zdarma, Snape, moc rád podkopnu židli, na které sedíš.“
A to jsem toho chlapa donedávna kryl a bránil, já jsem ale blbec.

 

Zaslechnu šramot. No jak jinak, bylo mi divné, že by vše proběhlo tak hladce. Otočím se a přejdu rovnou ke dveřím. Stojí za nimi samozřejmě Potter. Chvíli mezi námi zavládne ticho, zatímco si hledíme do očí. Nepochybuju o tom, že všechno slyšel. Ani se to vlastním výrazem v obličeji nesnaží popřít. Díky všem zakladatelům za to, že v sobě našel dostatek pudu sebezáchovy a zůstal za stěnou. Skoro mám potřebu ho obdivovat, protože vím, že umí být horká hlava a od začátku mu jde hlavně o to najít Snapea. Moc by mi nepomohlo, kdyby udělal nějakou scénu. Ve vzduchu visí nevyřčená slova.

 

„Tak si to slyšel,“ konstatuju, ptát se nemá smysl. Veškerý potlačovaný vztek vůči zlatému chlapci jsem vypudil, svoji dávku jsem asi vyčerpal na tom bastardovi. V tuhle chvíli nechápu, jak jsem kdy toho slizouna mohl mít rád. Obdivovat ho.

„Všechno?“ dodám ještě.

Přikývne. „Slyšel jsem, jak se někdo přemístil.“

„Asi bych ti měl poděkovat, žes zůstal schovaný,“ přiznám. Úplně neříkám děkuji, jen říkám, že bych měl poděkovat, víc ať ode mě nečeká.

„Pochopil jsem, že seš tady tajně a že o mně nikdo neví. Nejsem zas takový idiot, Draco. Četl jsem noviny a všechno mi došlo. A hlavně bych neměl vůbec šanci Snapea dostat na kolena, když nemám hůlku, nemyslíš? Nepopírám, že chuť pověsit se mu na záda a uškrtit ho, byla veliká, ale umím si spočítat vlastní šance.“

„Dokážu si to představit, sám jsem měl co dělat, abych to neudělal. Ten bastard umí být někdy tak arogantní a do sebe zahleděný, nikoho podobného neznám!“

Potter se zasměje. Vážně, co je na tom prohlášení tak směšného?

„Ty Spojené státy máš na svědomí ty, viď? Chtěl jsem se zeptat už dávno, ale…“

K vlastnímu překvapení chápu, proč jedná tak rozpačitě. Ty poslední dny to bylo mezi námi dost problematické a tohle je první debata pronášená s klidem, ve které se ho nesnažím uzemnit. Sám jsem překvapený tím, že mě dialog s ním neočekávaně uklidňuje. Na jeho otázku jen přikývnu a on se usměje, přirozeně a nenuceně, až se mi v žaludku něco zkroutí a ten záchvěv se mi prožene žilami. Chci věřit tomu, že je tohle jeho přirozené chování a ne žádné další představení.

 „Ministr z toho musí být asi na prášky. Určitě čeká, že se mu ozvu.“

„Před pár dny jsem mu posílal dopis.“

„Proč mě to nepřekvapuje?“ zazubí se. Vůbec nevypadá naštvaně. Já bych na jeho místě byl, tak proč se tváří tak pobaveně?

„Ale Ron a Hermiona určitě budou mít obavy, co se se mnou opravdu děje, oni všemu jen tak neuvěří,“ dodá, snad jako by mi chtěl dávat rady. Takhle se chová něčí vězeň?

„To jsem taky zařídil.“

„Myslíš na všechno, Draco,“ touhle odpovědí mě rozhodně dostane. To je nějaký druh odevzdání? Nebo mě snad chválí? Došel do stádia, kdy je mu všechno jedno a přijímá fakta laxně a flegmaticky? Bere to jako samozřejmost, která ho vůbec nepřekvapuje a zejména se ho to ani nedotkne. Mám pocit, že mi přeskočilo. Zahrává si se mnou? Chce, abych si myslel, že to bere s klidem. Nebo mi během hádky se Snapem někdo vyměnil Pottera!

„To ano,“ přitakám. Co na to říct. Hlavně se snažím, ať z mého obličeje nic konkrétního nevyčte navzdory tomu, že cítím podobné rozpaky. Celý náš dialog působí jako běžná přátelská výměna. Mezi námi nic takového nikdy neproběhlo, ani ve škole, ale to náhlé souznění se zdá být opětované. Vlastně mi to lichotí. Lichotí mi, že se Harry necítí mým jednáním pobouřený, že ho přijal a dokonce mi složil v podstatě poklonu.

Nevím, co mě to náhle napadne, ale už mám dost toho být pořád sám se svými výčitkami a strachy. Potřebuju taky trochu žít a než stihne moje myšlenky zmapovat nějaká cenzura, pronesu mezi rty:  „Jdu si dát něco ostřejšího na pití. Dáš si se mnou?“
Proč mu nenabídnout nějaké to pití. Nerad piju sám a Morgana ví, že v tuhle chvíli potřebuju trochu vypnout. Utopit svůj šok na dně lahve se mi jeví jako dobrý nápad.

„Jasně,“ zazní jednoduchá a odhodlaná odpověď.

„Ale já nepiju takové břečky jako je ohnivá whisky, Pottere, nic takového tady nevedu.“

„Tím líp, ne? Nebude nás z toho zítra bolet hlava.“

 

Nakonec se pro změnu usměju já. Možná si trochu vyskakuje, ale ostatně má pravdu.

 

 

***

 

 

„Vzpomínáš si, když jsme měli z obrany Umbridgeovou?“ téma na školu stočí jako první Potter, dívá se přitom na mě trochu zvláštně, nedokážu vyčíst, co za tím pohledem vězí, ale zřejmě se tak chce dobrat pointy.

 „Byla to pěkná můra,“ odvětím se zdviženým koutkem vzhůru. Před námi leží dvě poloprázdné sklenice a z poloviny vypitá láhev archivního skřítčího vína.

Naše rodina měla vždy přístup k těm nejlepším vinicím a díky Salazarovi za to, že dost pití je pořád i ve zdejším sklepě. Otec se kdysi podle svého azylu zařídil.

„Vždyť si ji celou dobu lezl do zadku,“ zareaguje a obemkne prsty stopku. Zní trochu podrážděně.

Zazubím se a sklopím zlehka zrak, „To ale nevyvrací tvrzení, že to byla můra. Máš s tím snad problém? Jak si říkal, umím si spočítat vlastní šance. S tou růžovou žábou jsem měl vyšší šanci, že přežiju zbytek školy. Na rozdíl od tebe. Nepochybně ti dělalo radost snášet všechna ta příkoří, kolovaly dokonce zvěsti o tom, že tě ve svém kabinetu mučila pokaždé cruciem, je to pravda?“

„Cože? Za to by ji přece zavřeli.“

„Vážně si to myslíš? Ta růžová kráva spolupracuje s Ty-víš-kým,“ řeknu vážně a dopiju do dna. Levitační inkantací nechám zdobenou butylu, aby mi doplnila obsah. Stejně tak i Harrymu.

Otevře překvapeně rty. Trochu mě to zarazí, myslel jsem si, že ministerstvo o machinacích té babizny ví, ale jak se zdá, tak vůbec.

Podívám se na hladinu tekutiny. „Stejně jsem dělal jen to, co mi řekl otec. Byl jsem hlupák a všechno vždycky dělal kvůli otci, abych se mu zavděčil. Ne, že by mi to často dělalo takový problém, ale moje nápady to většinou nebyly. Neřekl mi tehdy, proč to po mně chce, ale potřeboval mít přehled o tom, co se děje v Bradavicích a asi už tehdy tušil, co je ta ženská zač. Vlastně mě to neudivovalo. Nevěděl jsem, co má v plánu nebo tak, ale bylo mi jasné, že za tím něco bude a nedělalo mi problémy být parchant. To je přece kouzlo mojí osobnosti. Měl bys to někdy zkusit, Pottere, je příjemné a osvobozující být ten špatný. Pravidla jsou pro tebe jen slovem, ničím jiným.“

„Ne, díky za nabídku, znáš mě, raději zůstanu tím hrdinou s údělem zachránit zbytek světa. Vypadá to dobře v životopise.“

Zasměju se, myslím, že jsem celé ty roky Pottera podceňoval, netušil jsem, že umí být takhle vtipný.

„Lézt do zadku té ropuše bylo dost snadné. Co nakonec chtěl otec, už si ani nevzpomínám.“

„Zato já si vzpomínám,“ skloní rezignovaně hlavu.

„Vlastně. To divadlo na odboru záhad, je mi to líto, Harry,“ pronesu automaticky, cítím, jak mě víno hřeje v hrdle, když polknu. Nejinak i na dně žaludku. Pak si uvědomím, co jsem to vypustil a instinktivně si překryju ústa.

Harry pobaveně zdvihne obočí v teatrálním gestu. „Malfoyové se přece nikdy neomlouvají!“

„Ujelo mi to.“

„Všiml jsem si,“ rozesměje se a zdvihne sklenici, aby mě vyzval k přípitku. „Tak na tvoje omluvy, které už nikdy zase neuslyším.“

Nedá mi to, aby mě to taky nerozesmálo. Tolik pravdy v jedné větě. Cítím horko ve tvářích, ale Harry na tom není jinak, protože je má lehce zrůžovělé. Vypadá strašně roztomile a rozverně, jak pohazuje hlavou a lítají mu přitom už tak nepoddajné vlasy do všech stran.  K zulíbání. Očima opíšu trajektorii až k jeho rtům, jsou tak vlhké a zarudlé od pití.

Alkohol si začíná vybírat svou daň, omámení mysli je příjemná změna. Naproti všem útrapám posledních týdnů se cítím neskutečně volný a pocit, který mi našeptává, že dnes večer můžu cokoliv, se značně stupňuje s každou vypitou sklenicí. Pro dnešek, Harry, můžu vše, na co si vzpomenu. Můžu se smát, užívat si a dokonce i děkovat.

„Žádný Malfoy se taky ještě neopil tak, jako jsem teď já. Můj otec by nade mnou zhrozeně spráskl rukama a náležitě mě potrestal,“ znovu zdvihnu sklenici k přípitku. „Ať shnije v Azkabanu!“ cinknu o druhou sklenici, než znovu dopiju.

Nic neříká, prostě se jen usmívá, tak nádherným úsměvem, že se mi roztřesou kolena. Ještě, že sedím. Tohle není přetvářka, není to snaha se mi vlichotit, Potter se mnou sdílí nadšení, pobavení i ten břitký humor. Sdílí se mnou celý tento večer, protože stejně jako já už má v sobě dost alkoholu na to, aby se nehlídal.

„Počítám, že do několika dní dorazí i moje matka, jak ji znám,“ položím dlaň na stůl a zatrylkuju prsty o dřevo. „Měl by ses mít na pozoru, snažit se být nenápadný a dávat si pozor na to kam chodíš. Neovlivním, kdy dorazí, ale můžu si být jistý tím, že se přemístí do hlavního sálu jako Snape.“

„Jak je vůbec možné, že se Snape přemístil? Myslel jsem, že to nejde,“ zajímá se.

„Jedná se výjimku, která se týká rodinných přátel. Myslím, že když ti někdo šuká matku, tak se to na něj taky vztahuje.“

Zírá na mě, dobrých pár nádechů jako by přemýšlel, jestli se má smát nebo mě politovat. A tak než to ticho začne být trapné, tak se sám rozesměju.

„Mě už to víc zklamat nemůže, Pottere, štve mě víc to, že jsem se na tuhle možnost nepřipravil.“

„Mrzí mě to, Draco.“

„Jo, mě taky. Ale mrzí mě i to, že Montroseské straky už pět let nevyhrály pohár!“

Trochu to uvolní napětí. Všimnu si, že Potterův pohled sklouzne na moje rty. Určitě si to jen namlouvám.

„Každopádně,“ vzdychnu, „doporučuju ti, aby ses vyhýbal pokojům s krby, přijímacímu salónku, hlavní chodbě a pokoji rodičů, protože pokud se moje matka přemístí v nejbližších dnech, může to být kamkoliv. Nejspíš by nevolila moji ložnici a zcela určitě ji nenapadne přemístit se k tobě, o existenci toho pokoje sama ani neví. A určitě se nepřemístí do kuchyně k Djuky, to by pro ni bylo potupné a absolutně nevhodné, co kdyby si umazala lem svých šatů.“

„Dobře, budu s tím počítat.“

„Říkal jsem si, že už bylo dlouho nějaké ticho před bouří, nicméně tak brzo jsem nikoho nečekal. Byla to zvláštní návštěva. I na Snapea. Nechce se mi to nějak líbit,“ přejedu si palcem po spodním rtu, znovu ten pohyb doprovází Potterův zrak, i když se mu na čele rýsuje vráska.

„Začínám si zvykat,“ prohodí prostě. Pořád mi civí na rty. „Líbíš… Líbí se mi tady.“

Zkusmo zamrkám. Možná jsem se přeslechl, možná prostě už jenom toužím po tom, aby říkal, co chci celý život od něj slyšet. Nečekám to a rozhodně nevím, co na to vlastně říct. Nachytá mě nepřipraveného na to čelit podobným přiznáním, a tak mu prostě jen mlčky doliju sklenici, ze které se vzápětí napije.

„Řekni mi něco, Draco…“

Z těchto frází mám strašný strach. Nikdy nepřinesou nic přívětivého. Jen zvídavé, mnohdy dotěrné a nepříjemné dotazy, na které bych čas od času rád neznal odpověď ani já. Tak nějak tuším, na co se mě zeptá.

„Uvidíme, co to bude,“ představím hned v úvodu vlastní neochotu odpovědět na nepříjemná témata. Jsou věci, které se snažím před sebou zatajit i já sám.

„Proč si mě tu vlastně přemístil? Jaký byl tvůj záměr? Jak jsem měl skončit? Co bylo důvodem, abys mě vůbec unesl. Byl si volný, mohl si prostě zmizet a ke všemu se postavit zády. Neohlížet se. Chtěl bych to vážně vědět. Vím, žes říkal, že jde o pomstu, ale nějak se mi tomu nechce věřit. In vino veritas, Draco. Ve víně je vždycky pravda,“ jeho ruka se natáhne, aby se sklenicí zařinčela o sklo té moji.
Nevím, jestli za to může vypitý alkohol, jestli nějaké moje prozření nebo únava, ale tentokrát už se mi nechce schovávat a jeho otázka mi překvapivě nepřijde dotěrná nebo nepříjemná. Mám chuť být upřímný, i když toho možná budu zítra litovat.

„Důvodem? Samozřejmě pomsta. Hrozná pomsta, ničivá a krutá. Oko za oko, zub za zub. In vino veritas, říkáš? Já zase in omnia paratus, Pottere. Připraven na vše, hlavně být připravený na všechno. I na to, že tvůj původní plán jaksi přestane dávat smysl a všechno nabere nový nečekaný směr.“

Vypadá, že úplně nerozumí tomu, co tím chci říct, nebo možná odhaduje.

„A co chceš se mnou dělat teď?“ ledabyle odloží pití na okraj stolu a zatváří se vážně, jako by z něj všechen alkohol vyprchal.

Já vím, že z něj nevyprchal, protože jinak by nekladl otázky, na které vlastně ani nechce znát odpovědi. Ne tak hloupé a troufalé. I jeho opatrné pohyby ho prozrazují. Asi na tom nejsem o moc lépe, když se opřu zády do židle a musím chvíli balancovat. Stejně mi přijde k pomuchlání, protože se tváří, jako by se ho něco bolestivě dotklo. Skoro mě to svádí, abych ho objal a pochoval jako ublížené štěně. Prohrábl mu prsty vlasy, rty se něžně otřel o ty jeho, obtěžkal j jazykem. Utěšil ho. Natiskl se na něj, abych se znovu mohl dotýkat těch vypracovaných svalů a ucítil tu podmanivou vůni. Sakra, začíná mi být trochu moc horko, rozhodně se mi rozdivočil tep.

V hlavě se mi pletou nemravné myšlenky, mám co dělat, abych nenatáhl ruku a Pottera na sebe nesvalil. Kašlu na zábrany, dnes je dnes a zítra je zítra. Zítra to oba můžeme svést na alkohol.

Zatvářím se rozverně, nebo alespoň doufám, že to tak nějak vypadá, už si nejsem úplně jistý, mám pocit, že to ani nejsem já.

Nakonec mu přece jen odpovím. „Teď bych s tebou chtěl dělat hromadu věcí, Harry,“ opřu se lokty o stůl a hlavu si položím do dlaní, zatímco se konsternovaně zahledím přímo do jeho značně se červenající tváře. Je zaskočený.

„To-totiž… Já… No… Cože?“

„Obdivuju tvoji schopnost vyjádřit slovy emoce, které obcházejí veškeré verbální dovednosti. Nad takovou slovní zásobou by jeden až žasl,“ nadhodím s ironií sobě vlastní, abych ho popíchnul. Je to jako součást denního režimu. Je to zvyk, špatně se toho zbavuje. Skoro se nadechnu, abych se vzápětí hned omluvil, ale on mě překvapí. Namísto toho, aby se urazil, jak původně čekám, bezelstně se zastřeným zrakem pronese něco nečekaného. Něco, co se mi vpije do morku kostí jako božská mana. A já pevně doufám, že slyším správně.

„A já tvoje úžasné rty!“

 

Rezignuju v roli nepřítele. Kolena se mi konečně roztřesou naplno a v krku mi vyschne. Jak to říkal. In vino veritas?
Jsem připraven na vše!