Acta non verba - 2. kapitola

 

 

 

Bylo několik týdnů po svátcích. Dlouhých několik týdnů po svátcích. Dokonce šíleně nekonečných týdnů. Kdo to vlastně měl počítat.

 

Mladý Black seděl zasmušile u nebelvírského stolu a s nepřítomným pohledem hleděl na obsah své snídaně. Tvářila se stejně jako vždy. Ta snídaně.

 

James vášnivě debatoval s Petrem o famfrpálu, zatímco Remus si četl úryvek z učebnice a dopisoval do nažloutlého pergamenu nějaké detaily. Vždy pečlivě dbal na to, aby jeho domácí úkoly byly co nejlepší a nepřesnější.

 

Sirius se nimral v ovesné kaši a podpíral si bradu.

Jeho mysl se vznášela kdesi u zmijozelského stolu, tedy pomyslně, ne fyzicky!
Zkoumal přece svoji snídani! Ale jen občas, jen občas i fyzicky. Když se zapomněl a jeho pohled nečekaně vyjel ze své běžné trajektorie. Té, která se přece snažila běžným a normálním způsobem detailně vznítit ovesnou kaši.
Bloumala konkrétně někde u jednoho černovlasého prevíta, který seděl sám na rohu krajního kolejního stolu a taktéž byl tím svým hákovitým nosem zarytý v knize stejně jako jeho kamarád.

 

Sirius vzdychl. Ne přímo nahlas, ale vzdychl. Poklesl v ramenou.

 

Tento vzdych neunikl bystrému úsudku Remuse Lupina, který seděl naproti němu, přestože se tvářil, že je začtený do učebnice a celkově zabraný do nějakého úkolu.

Vědoucím zrakem si ho změřil a snažil se na jeho tváři najít stopy trápení. S velkým úspěchem - jak předpokládal. Chvíli ho pozoroval, Tichošlápek si toho kupodivu vůbec nevšiml. Přeci jen zarytě bojoval s ovesnou kaší, která mu podle výrazu jednoznačně zničila život.

 

„Co se děje, Tichošlápku?“ zeptal se nakonec co nejtišeji, aby je James s Petrem neslyšeli. Snad jako by tušil, že následující dialog není pro uši jiných.

Navíc měl nějaké podezřelé nutkání, že onen problém jistojistě souvisí s jejich oblíbeným spolužákem ze Zmijozelu.

Sirius si téměř nevšiml, že na něj někdo mluví. Až teprve když svůj dotaz Remus zopakoval, otočil na něj svůj kouřově zbarvený pohled.

 

„Promiň, Remusi, jsem dneska nějaký přetažený…“

 

„Všiml jsem si. A stihl jsem si všimnout, že on v poslední době taky není zrovna ve své kůži…“

 

„O kom to mluvíš?“ optal se hraně černovlasý mladík a dal si záležet, aby v jeho hlase nebylo znát zaujetí. Podle výrazu jeho spolužáka zřejmě bylo.

 

„Ty moc dobře víš, o čem mluvím, kamaráde. A jestli stojíš o můj názor, tak si myslím, že jste oba dva pořádně tvrdohlaví.“

 

Sirius věděl, že nemělo smysl před Remusem cokoliv skrývat, protože ten kluk jako by se narodil s nějakým šestým smyslem. Možná za to mohl fakt, že byl vlkodlak a měl mnohem vyvinutější smysly v mnoha ohledech, tedy oproti běžným smrtelníkům, zejména čich, ale on jako by v sobě měl i nějaký další smysl. Nebo nesmysl. Kdo by se v tom vyznal, že ano.

Empatické vnímání, nějaký vnitřní zrak. Vlkodlaci bývali citlivější, pokud to nebyli magoři, co podlehli svým instinktům, což nebyl případ Remuse Lupina. Ale až natolik? Zřejmě za to mohla běžná Remova lidskost, která předčila kohokoliv jiného. Byl to skutečný přítel, který se nevymlouval na své prokletí.

 

Věděl i to, co ostatní sami o sobě nevěděli. Vyčmuchal to!

 

Bylo mu tedy naprosto jasné, že pochopil, jaká je mezi Siriem a Severusem situace. Možná i dřív, než to pochopil sám Black. Sirius nahlas polknul. Nechtělo se mu nad tím přemýšlet, vážně ne.

 

Mladík s očima nebe před bouří se na Rema na okamžik unaveně díval, načež s jistotou pravil: „Ty víš, že tohle nemá budoucnost. My dva jsme jako oheň a led, každý jiný. Div, že jsme se v minulosti dávno nezabili. A teď je to ještě horší. Kdykoliv kolem mě projde, ta nenávist… No přímo z něj vyzařuje. Stačí se jen podívat. Tady není co řešit, Remusi.“

 

„Sám sebe by ses měl ptát, co se stalo.“

 

„Moony, jestli narážíš na to, jaký jsem idiot, tak si to můžeš ušetřit, protože to už dávno vím. Vím, že jsem to podělal, jasný? Ale kašlu na to, stejně je to celý divný, nemyslíš? Vždyť je to… Snape.“

 

„Ano, je to Snape. A taky je to první člověk, který způsobil, že se cítíš tak mizerně, Tichošlápku. Nedělá už tohle z něj někoho výjimečného? Nepamatuju si jedinou tvou holku, která by tohle dokázala…“

 

Sirius se zamračil. „To přejde. To nic neznamená. Je to jen zvědavost, možná jsem jen nepříčetný, co myslíš…“

 

Remus chytil svého kamaráda za dlaň a stiskl ji, aby mu dodal podporu, „Víš, že sobě nemůžeš lhát, natož mně, Tichošlápku. Neřeš rozdíly mezi vámi, je to zbytečnost.“

 

A Sirius znovu vzdychl. Dvakrát. Sklonil hlavu. Vlkodlaci mají vždycky pravdu. Zatraceně!

 

 

Ani jeden z nich si nevšiml, že je od jistého stolu někdo pozoruje.

 

A kdyby pohled mohl verbálně komunikovat, řekl by; „Takže sis našel náhradu v Lupinovi? Neztrácíš čas, Blacku! “

 

 

***

 

 

Noci bývaly dlouhé.

 

Zvlášť pro Siriuse Blacka, lamače dívčích srdcí, toho, který neměl rande už několik týdnů, možná měsíců, a všechny jeho aktivity se smrskly na přípravu na závěrečné OVCE. Protože proč ne. Investovat svůj přebytečný entuziasmus do zkoušek mělo smysl. Lepší, než čekat nějaký zázraky.

 

James se někde po večerech ruku v ruce ploužil s Lily Evansovou, pod záštitou výmluv - jsem primus. Petr byl chycen do pasti Remuse, který se rozhodl, že svému kamarádovi pomůže připravit se na zkoušky a on sám… Sirius zatracený Black… On zůstával vysloveně sám, mnohem častěji, než by mu bylo milé.

 

 

***

 

 

V poslední době jeho mozek nepřestávaly obtěžovat myšlenky na Srabuse.

Co asi tak v tuhle dobu dělá?

 

Určitě se někde učí v koutu své komnaty, opakuje si nějaké vhodné kletbičky, kterými by ho mohl uhranout, šprt jeden. I když, některé by mohly být fajn, že? Kdyby…

Promerlina, na co to zase myslí?! Žádné nepříjemné nebo příjemné kletbičky, které by mohly cokoliv a zatraceně a nikdy žádný Snape!

 

Ale představa, že teď kupříkladu leží na své posteli a honí si ho, Siriuse vzrušovala víc, než si dokázal přiznat. Merline, proč? Do prdele, proč?

 

Stačilo pár vteřin nevhodné obrazotvornosti, kterou Black nepochybně oplýval a vnímal více, než bylo pro veřejnost známo, a jeho spodní partie si začaly dělat, co chtěly. A jeho ruka nakonec taky.

Snažil se ignorovat, že je vzrušený. Tohle byl zatracenej omyl!

Nešlo to.

 

„Krucinál!“ zaklel nakvašeně s dlaní celou ulepenou, teď už pomalu ochabujícím ptákem a hrudí, která se vzdouvala, jak jen to vzduch plicím umožnil.

Takhle to dál nešlo.

 

Musel si najít nějakou holku, aby ukojil svůj apetit. Dlouhé týdny abstinence mu zřejmě nedělaly dobře.

 

 

***

 

 

Hodiny přeměňování se Zmijozelem Siriovi na náladě moc nepřidávaly.

 

Severus Snape sedával sice v první lavici, ale z konce třídy, kde seděli záškodníci, bylo na něj vidět opravdu dobře.

 

Sirius proti své vůli sledoval každý jeho pohyb. Jak si pravou rukou ladně zastrkává prameny spadlých vlasů za ucho. Jak se při psaní poznámek kouše do spodního rtu. Jak se soustředí na výklad učiva a zaujatě pozoruje ředitelku nebelvírské koleje.

No, kdyby byla Minerva McGonagallová tak o třicet let mladší, určitě by si dal Sirius taky říct. Teda, kdyby tu nebyl Snape.
Kurva drát!

 

A proto se však mladý Black začínal cítit stísněně, jako nějaký šílenec, který nedokáže z hlavy vypudit myšlenku, která jeho nitro nahlodává do hloubky. A hlodá dál a nedá mu spát.

Tohle nebyla jen fyzická přitažlivost.

Bylo v tom něco víc, nedokázal ani sám pochopit co. Ale víc, než aby se ptal, co v tom všem vězí, tak ke svým myšlenkám vysílal vyčítavý dotaz, který se spíše ptal PROČ?!

ZATRACENĚ PROČ?!

 

 

***

 

 

Po dlouhých měsících si dokázal prvně přiznat samotnou skutečnost.

Zamiloval se.

 

A sám tomu sotva dokázal uvěřit, ale bylo tomu tak. Nebo aspoň to tak vypadalo. Podle řečí lidí, kteří popisovali samotnou podstatu té pitomé lásky, které se vždycky tolik vysmíval. Jo, láska, pitomý slovo. Koho to zajímá, no ne?

Podle těch trapných článků, co četl v Týdeníku čarodějek, co mu propůjčila občas Lily.

Remus se mu to snažil naznačit už od začátku, ale on to prostě nechtěl slyšet.

 

Jenže tohle nemělo smysl. Vztah Snapea a Siriuse by byl už od začátku odkázaný ke zkáze. A navíc Sirius pochyboval, že by ještě Snape měl nějaký zájem. Vždyť za celou dobu neprojevil vůbec žádnou snahu. Ignoroval ho stejně jako v minulosti. Není to důkaz absolutního nezájmu?

Ani po tom všem, co se mezi nimi stalo, se jejich vztah nevylepšil. Možná spíš naopak.

 

Nejenže už si ani jeden druhého nevšímali, ale pokud šlo o střety (také tomu všemu pomohl fakt, že střetů ubývalo, neboť James se před Lily snažil sekat latinu, Petr se sám na nic nezmohl a Remus to nikdy nepodporoval), tak jejich počet se značně reguloval, což znamenalo, že Sirius už Severuse Snapea vídal prakticky jen v hodinách, kde s ním vůbec nepřišel do styku. Styk. Ach, jak rád by s ním měl styk!
Merline, dost!

 

Ignorace.

 

To bylo nejvhodnější slovo.

Dříve po sobě aspoň metali kletby, řvali nadávky, dělali si naschvály, jejich pozornost se jim vzájemně vracela, byť negativní formou, ale teď – nebylo mezi nimi už ani to. Nebyla to ani nenávist.

Nebylo to doslova a do písmene vůbec nic.

 

Ignorace.

 

 

***

 

 

„Siriusi, vnímáš mě?“ Amanda, blonďatá šesťačka z Havraspáru, se snažila získat seladonovu pozornost, ale i když souhlasil, že si s ní vyrazí do Prasinek, vypadalo to, jako by vůbec netušil, že po jeho boku vůbec jde.

 

Zatímco vyprávěla své zážitky a snažila se navázat kontakt, on byl duchem úplně mimo.

 

Teprve až do něj loktem vrazila, otočil se obličejem k ní: „Promiň, co jsi říkala? Trochu jsem se zamyslel…“

 

„Všimla jsem si,“ podotkla nedůtklivě dívka a zamračila se.

 

„Fakt promiň, dneska není můj den.“

 

„Den? Možná si myslíš, že jsme všichni ignoranti a nevidíme, že se s tebou něco děje, ale to není den. Spíš několik měsíců. Nepozval si mě na rande už půl roku.“

 

„Máš v tom vážně přehled,“ zazubil se. „Dokázala bys mi určit i den a hodinu?“

 

„Nedělej si ze mě legraci, Blacku, nezamluvíš to,“ opáčila bezmyšlenkovitě. „Co se s tebou děje? Poslyš, pokud se mnou nechceš randit, fakt mi to nevadí, ale zřejmě tě něco trápí. Můžeš se svěřit, třeba ti pomůžu.“

 

„To bys nepochopila.“

 

„Nepodceňuj mě,“ usmála se a poplácala ho po paži. „A nepodceňuj ženskou vynalézavost a logiku. I když si vy chlapi myslíte, že jsme blbé nány,“ vyplázla jeho směrem drze jazyk. Hned na to si odfrkla.

 

Zaujatě se na ni podíval. Uvědomil si, jak ji zřejmě celá ta léta podceňoval. Vždycky ji měl jen za kus masa, se kterým si může užít a ona vlastně nemá nic proti, nikdy jí nedal prostor, aby se víc projevila, i když si často povídali o nesmyslech. Ale když ji tak poslouchal, začínal sám sebe nesnášet za to, jaký byl nadržený debil, že se k ní choval tak, jak se choval vlastně k většině svých obětí.

Určitě stála za víc a rozhodně si nezasloužila, aby si s ní jen hrál.

 

„Půjdeme ke Třem košťatům?“ nabídl jí rámě a mile se usmál.

 

„Jen v případě, že mi řekneš, co se děje. Znám tě už dost dlouho na to, abych věděla, že to není jen tak. Tebe přece nikdy nic tak nezdeptá. Je v tom ženská?“ popíchla ho, ale nebyla v tom nenávist. Ba ani žádná výčitka. Zněla přátelsky a vstřícně. Dokonce působila, že ji ta konverzace neskutečně baví. Zvláštní.

 

Nečekal to.

 

Pocítil k ní sympatie, které neměly nic společného s jeho sexualitou. Znal Amandu od druhého ročníku a vždycky si s ní ze všech holek rozuměl nejvíc. Byla hezká. Nebyla ani tak hloupá jako zbytek těch husiček, co mu nadbíhaly. Dokonce se spolu občas bavili i o věcech, co s holkami normálně neřešil. Byly to blbosti, ale bavilo ho to.

Ona nebyla jen známost na nudné noci.

Teprve teď si uvědomil, že byla něco víc. Byla to kamarádka. Vážně kamarádka. Možná s výhodami, ale kamarádka. V pravém smyslu toho slova a významu.

 

Kamarádka, která o něj měla obavy.

 

„Abych byl upřímný – a nesměj se prosím – ano… Je v tom někdo další, ale ani zdaleka není tak přitažlivý jako ty. A to myslím vážně, což je fakt divný.“

 

„Lichotníku,“ odfrkla si pobaveně. „Ale přesto ten někdo dokázal něco, co nikdo v celý historii tvého studia na týhle škole – získal si to zarputilé srdce Blacka! Tak to jsem víc než napjatá a zvědavá, až mi řekneš, která slečna si dobyla takový poklad.“

 

„Myslím, že budeš šokovaná stejně jako já sám.“

 

 

***

 

 

„Děláš si legraci,“ Amanda seděla naproti Siriovi a popíjela svůj máslový ležák, zatímco se po tom Siriově sdělení, v něm více méně málem utopila. „Snape?!“ zopakovala šeptem jméno, které před chvíli vyplulo ze Siriových úst. I tak se její hlas projevil dostatečně ostře na to, aby vyjádřil šok z oné informace. Pořád nemohla uvěřit tomu, co slyšela a snažila se sama sebe přesvědčit, že je buďto nedoslýchavá, nebo si z ní její příležitostný milenec dělá dobrý den. Ostatně, to byl přece jeho styl. „To je nějaký z tvých dalších vtipů, Siriusi, že jo?“

 

„Nežertuju,“ prohlásil naprosto vážně mladík a unyle se na ni koukl. Jeho oči jasně dávaly najevo, že pro tentokrát to opravdu myslí tak, jak to řekl.

 

„Svatá Roweno! Ty to fakt myslíš vážně!“ otevřela šokovaně ústa a chvíli na něj zkoumavě hleděla.

 

„Jsem rád, že to bereš zcela normálně a vůbec se netváříš vyděšeně ani překvapeně, moc mi to pomáhá se uklidnit,“ nadhodil Black ironicky a pramen havraních vlasů si zasunul za ucho třesoucími se prsty.

 

„Promiň, já… No, je to tak vysoce nepravděpodobné jako kdyby McGonagallová začala nosit růžové mini, chápej… Překvapilo mě to. Nemůžeš se mi divit. Ty a Snape? Vždyť jste se vždycky nesnášeli.“

 

„Takže tebe nepřekvapuje, že je to kluk?“ zagestikuloval dlaněmi mladík, zatímco s podmračeným obočím zakroutil hlavou v pomyslné opozici.

 

„Možná trochu, ale nepřijde mi to divné, u tebe možná, ale sám víš, že kouzelníci už vztahy mezi stejným pohlavím nějak moc neřeší, teda, vznikají na to už zákony, ne? Nebo je možná už i respektují stejně jako normální vztahy, není to nic neobvyklého, teda myslím. Já bych to neřešila, jsou to blbosti. Mudlové tomu říkali před nějakým časem období hippies,“ nakrčila pobaveně rameny blondýnka a zazubila se na mladíka. „Ale Snape?“ zvolala hlasitěji a několik osob u vedlejšího stolu se po ní otočilo s podmračenými výrazy. Kupodivu je následoval i Sirius Black.

 

„Myslím, že bys to jméno měla vyslovit aspoň ještě pětkrát a pokud možno, co nejhlasitěji, mám dojem, že na konci Prasinek tě ještě neslyšeli! A vůbec, Bradavice jsou odtud dost daleko, přidej!“ neudržel se a hladina podráždění u něj dostatečně stoupla.

 

„Omlouvám se,“ stále nemohla uvěřit tomu, co se právě dozvěděla. Ne, že by vztah mezi nimi vypadal zcela uskutečnitelně, ale i tak se snažila dopátrat toho, co vlastně Siria trýznilo. On se nikdy nevzdával. Ne nadarmo měl po škole pověst Casanovy.  „No a v čem je problém? Chci říct, já vím, že je to Snape, ale podle všeho, cos říkal, mu asi taky nejsi lhostejný. Tak proč si spolu nepromluvíte? Neřekneš mu to?“

 

Sirius pak věnoval několik desítek minut vysvětlování o jejich vzájemné rivalitě, která všechno nakonec znovu zkazila. O blbosti jeho vlastní, která dopomohla k tomu, že byť jen střípeček šance se teď jevil zcela absurdně a nepatřičně.

 

Promlouval o tom, že svou šanci promarnil a že už pochybuje o tom, že by o něj Zmijozelák vůbec měl zájem, ať už jakkoliv. Navíc jeho obavy čišely taky z toho, že si to sám sobě ještě pořád nedokázal úplně přiznat, a že i když cítil, co teda asi cítil, stále tam byla špetka nějaké té nenávisti. Aspoň to tak ve vnitru vnímal. Vždyť, kdo by se divil, byl to Snape!

A co by na to řekli jeho kamarádi? A co jeho rodina nebo jeho blízcí? Co jejich koleje? U Merlinových vousů, vždyť to byl zatracený průser sám o sobě.

 

A bylo tady plno jiných vnějších vlivů.

 

Amanda si zlehka povzdychla. „Nevěřím tomu, že zrovna tobě něco takového říkám, protože tys byl vždycky ten, co se nenechal odradit, ale Siriusi, nikdy není nic ztracený, dokud to nezkusíš a nebojuješ do poslední chvíle. Na ostatní bych se úplně vykašlala, jde o to, co chceš ty a pokud je Snape to, co chceš, měl bys pro to něco udělat. A pokud se obáváš jeho reakce, pak mám pro tebe jeden návrh, jak si ověřit, jestli o tebe má nebo nemá zájem,“ lstivě se usmála, způsobem, který jasně dával znát, že ten úsměv sám o sobě není až tak úplně havraspárský. Možná, že nikdy nebyl.

Občas měl dojem, že je v té holce něco zmijozelského.

 

„Tenhle úsměv znám,“ zazubil se Nebelvír. „To nevěstí nic dobrého… A nevím, jestli se mi líbí,“ přesto nechal svůj hlas prostoupit vlastním pobavením, protože veskrze pobavený byl.

 

„Žárlivost,“ pronesla jednoduše a bez dalších slov.

 

„Žárlivost?“ zopakoval Black. Zřejmě úplně nechápal, nebo ne přímo chápal, kam tím míří, tedy zprvu, než nad tím začal více přemýšlet.

 

„To je ten nejlepší důkaz vzájemné touhy, Siriusi. Nech Snapea, aby na tebe žárlil. Aby dal najevo, že mu nejsi lhostejný.“

 

Siriovi došlo, co má na mysli. Nebo alespoň si to domyslel. „Takže myslíš… Ale no jistěže,“ hlasitě se zasmál. Přikývl. „Vždycky jsem věděl, že mám důvod tě před ostatními upřednostnit. Jsi Havraspárka. Ty jsou přece zatraceně chytrý, že?“

 

Dívka jen ledabyle pokrčila rameny a předvedla pomyslné pukrle, nakonec se ale přeci jen zatvářila jako osoba, která stojí stranou a o ničem se nikdy nezmínila, jako by snad chtěla prokázat, že je v tom naprosto nevině.

 

„No, proč ne, že jo. Chceš se této akce účastnit?“ zachechtal se, a jak naznačovaly okolnosti, automaticky předpokládal kladnou odpověď. Byla to spíš řečnická otázka, než otázka jako taková a oba to věděli.

Na ty její nevinné výrazy neskočil. Možná ji kdysi měl za husičku taky, ale tyhle výrazy znal. Poznával je, teď už mu dávaly větší smysl, než kdy dřív.

 

Vážně měl tu holku rád. Zdvihl koutek úst.

 

 

Přikývnutím byl stvrzen pakt.

 

Amanda se k němu naklonila a zcela bezostyšně pronesla: „Co kdybyste světu ukázal, pane Blacku, jak neodolatelná žena pro vás umím být? A jak… nenahraditelná stejně tak?“ naklonila pobaveně hlavu a mrkla na něj, zatímco nos lehce nakrčila ve škodolibé grimase. „Zejména, pokud bude přítomen jistý zmijozelský student, že. Zbytek už se tak nějak… Jak se to říká… No. Zařídí se to samo, nebo ne?“

 

„Uvidíme.“

 

Mladík s černými vlasy se ošil, tak nějak vzrušeně, jako by v samotné podstatě cítil úspěch. Natáhl se k dívce a samým nadšením jí líbnul na rty, i když to byl spíše přátelský polibek a očividně to poznala i ona sama.
No, holt už mezi nimi nikdy víc nebude, co naplat.

Na druhou stranu, získal výhodného spojence.

 

„Kdyby nebyl Snape, Am… Fakt bys pro mě byla jednička, věř mi,“ přiznal nakonec Tichošlápek a i když v tom bylo jakési to citové obnažení, za které by se normálně styděl, zejména před svými kamarády, znělo to skoro až hrdě. Ale smál se. Konečně se od srdce smál.

 

Takže výlet do Prasinek nebyl až takový propadák.

 

„Oooh, zlato, ale kdyby tomu tak bylo, nebyla by to taková sranda!“ zasmála se taky. A myslela to podle všeho dokonce upřímně.

Poznal to i on, nebelvírský seladon, kterému jinak byly výrazy cizích tváří tak nějak u šípku.