6. Nekonečné štěstí

Oslepovala ho bílá mlha. Nebo to byl spíš pocit, jako by měl v hlavě bavlnu. Pravdou však bylo, že takto lehce se už celé věky necítil. Všechno vnímal tak nádherně. Celé tohle ráno. Venku svítilo slunce, spalo se mu pohodlně, vstávat byla čirá radost. Lehkovážnost bytí se zdála být bezmezná.

Na všechny dnešní předměty se těšil a na tváři se mu rozléval nadšený výraz, kdykoliv mu někdo oplatil pohled. Život byl neskutečně barvitý a úžasný, byla radost ho vnímat se všemi podněty a posílat pozitivní energii dál.

Kráčel po chodbách hradu, míjel studenty a s širokým úsměvem všechny zdravil. Bez rozdílů. Takže když ho minuli Rosier s Flintem ze Zmijozelu, div jim nepopřál i dobrý den a kdyby mohl, věnoval by jim i koláček štěstí. Oba dva na něj zaraženě hleděli a přes všechnu tu dobrotu srdce ani nestačili vymyslet vhodné invektivy, kterými by ho znemožnili.

Svět byl zkrátka čarokrásné místo.

U jídelního stolu ochotně všem rozléval dýňový džus. A když vcházeli na první hodinu lektvarů, nahlas projevil Křiklanovi nadšení z nadcházející hodiny. Nezapomněl k tomu i doplnit, jak protentokrát ochotně dorazí na setkání Křikova klubu. I s doprovodem.
Zbylí Pobertové se po sobě nespokojeně ohlédli a dokonce i Severus Snape v první lavici nad chováním Blacka nakrčil obočí, zatímco přemýšlel nad vším, co by mohl mít ten prevít najednou za lubem.

Ale Sirius Black si jen užíval každou minutu. A kdyby jednorožci kakali duhu, nanosil by ji spolužákům po hrstkách zkrátka jen proto, aby se jim dařilo.