1. kapitola - Odměna

 

 

„Luciusi, mazlíčku. Pojď blíž!“

„Přál sis se mnou mluvit, můj pane?“ Plavovlasý muž si dřepl a sklonil hlavu i se svými dlouhými vlasy k zemi. V jeho hlase zněla oddanost a vděčnost, ale také i něco jiného – jistá neochota. Neochota podvolit se, být něčím poskokem, on sám byl přece Malfoy, to on by měl poroučet!

 

Po té dlouhé válce, kdy temná strana vyhrála, ho jeho Pán konečně osvobodil z azkabanského vězení a znovu přijal mezi své nejvěrnější. Jeho velkorysost tehdy probudila mezi smrtijedy závist a poté následovaly i nepěkné klepy o tom, že Pán a Lucius museli být v minulosti milenci, jinak by jo lord Voldemort přece nikdy nevzal nazpět, po tom, co zbabral tak jednoduchý úkol jako bylo přinést tu věštbu.

Dnes už to samozřejmě bylo jedno, jelikož Brumbál byl mrtev, Řád byl povražděn, ministerstvo zabrali smrtijedi a celá Anglie byla pod vládou temných sil. Zlo zvítězilo, ale stále tu byl ještě On… Vyvolený chlapec.

Pán zla se usmyslel, že z něj bude dobrý domácí skřítek. Připravil ho sice o hůlku, ale hlavně ho připravil o sebezapření, soudnost, sebeuvědomění a o vnímavost vůči okolnímu světu. Harry Vyvolený Potter už nebyl tím, čím býval dřív. Zbyla z něj jen ubohá skořápka. Křehká skořápka, a kdyby na ni někdo šlápnul, lehce by se rozdrtila na jemné kousíčky. Nezbylo by z ní dočista nic. Už tak byla citlivá na každý dotek.

 

„Jistě, že jsem si s tebou přál mluvit, jinak bych tě nevolal a nepokládej tak hloupé otázky, Luciusi!“ Zasyčel tvor, který se těžko dal pokládat za plnohodnotného muže. Jeho obličej byl šupinatý a sinalý, oči rudě žhnuly nenávistí a místo nosu měl dvě úzké štěrbiny.

Na rukou měl hubené pařáty s drápy, pokryté lesklou pokožkou. Byl vysoký a nepřirozeně hubený a jeho strašlivé vzezření umocňoval černý smrtijedský plášť.

 

„Omlouvám se, pane,“ procedil skrze zuby poníženě Lucius Malfoy. Ani očkem se na něj nepodíval, jeho tvář téměř zrudla vzteky, ale nic nedal na sobě znát. Jako obvykle.

„Vím, žes udělal chybu, můj věrný… Vím, žes nezískal to, co jsem po tobě žádal…“

Lucius zatajil dech. Čekal, co teď přijde.

„…ale odpouštím ti to. Koneckonců, dnes už je to úplně jedno,“ rozpřáhnul ruce a obhlédnul okolí, „podívej se kolem sebe. Vše mi teď patří. Dosáhl jsem toho, čeho jsem chtěl a vím, že stejně tak i díky tvé zásluhy. Proto tě chci odměnit.“

„Odměnit?“ Lucius poprvé od doby, co přišel, odvrátil tvář od země a poprvé se podíval Pánovi přímo do jeho žhnoucích očí.

 

Lord Voldemort lusknul prsty. Dva smrtijedi se odněkud vynořili a táhli s sebou tělo. Naprosto nešetrně s ním praštili na studenou zem, přímo před Luciovy nohy.

„Tohle je můj dárek pro tebe, Luciusi,“ ukázal jedním ze svých pařátů k bezduché polomrtvole na zemi.

„Potter?“ Užasl Lucius, ale v jeho hlase byla cítit spíš averze.

„Ano,“ zasyčel jemně Pán zla.

„Co mám dělat s Potterem?“ Opovážil se procedit skrze zuby Lucius, až po chvíli si uvědomil, že zřejmě přestřelil. Ale jak se zdálo, Voldemort přešel jeho drzost bez poznámky.

„Je mi to jedno, dělej si s ním, co chceš. Věnuji ti ho. Už s ním nemám žádné plány. Je naprosto k ničemu. Třeba ho zabij, muč ho…,“ přiblížil se k jeho obličeji a svým hadím jazykem si olíznul dolní ret, „však ty už budeš vědět, jak s ním naložit, drahý Luciusi.“

 

Ve skupince mezi smrtijedy se ozval ostrý smích.

Pán se k němu ještě více přitisknul, „Vím, jaké jsou tvé touhy a jsem obeznámen s tvými experimenty, Luciusi. Teď už tady není žádná Narcissa, aby tě kontrolovala.“

„Jistě, pane!“ Lucius se neopovážil jakkoliv protiřečit. Uvnitř v něm to vřelo. Jak si mohl tenhle slizoun jenom pomyslet, že by kdy mohl něco mít s Potterem? Jasně z jeho náznaku pochopil, kam tím míří. Potter ale vůbec nebyl někdo, koho by si vybral! Byl to drzý spratek a navíc vychrtlý obrýlený spratek.

Uchopil ze země zubožené tělo toho kluka a odešel s ním skrze krb do svého sídla Malfoy manor. Ale nadšený tím rozhodně nebyl.

 

 

***

 

 

Lucius seděl u krbu ve svém oblíbeném křesle a v ruce třímal sklenici s bourbonem. Točil s ní a hnědavá tekutina se kutálela podél obvodu ze strany na stranu. Na stolku poblíž něj stála karafa, z poloviny už prázdná.

 

Neustále očkem zahlížel do boku, přibližně o dva metry dál. Ke své posteli, kam uložil Pottera. Byl bláhový? Nikdy se s Potterem neměli v lásce. Navíc Potter zabil jeho syna a jeho ženu, měl by ho za to nekompromisně zabít. Ta sžíravá myšlenka ho dovedla k dalšímu loku.

Od doby, co se temná strana dostala do vedení, už neměl takovou chuť zabíjet jako dříve. Jako by ho přešla ta krvelačnost. Získali, co bylo nutné. Nutné oběti za svou věc padly. V Anglii už se nevyskytoval jediný nečistokrevný kouzelník a všechny špinavé mudly poslal Pán zla pracovat do různých táborů.

Až nehezky tohle všechno Luciovi připomínalo tu mudlovskou pseudosvětovou válku, Adolfa Hitlera a židovské příslušníky. Zas tak neznalý v této oblasti nebyl. Netýkalo se to přímo kouzelníků, ale v historii je to taky ovlivnilo.

Tohle všechno zavánělo tím… Jak tomu ti špinaví mudlové říkali? Nacismem. Neměl s tím problémy, ale svět se stal tak trochu… prázdným.

 

Už několik let žil v Malfoy manor sám. Bez syna, bez ženy, bez jakékoliv společnosti. Jedinými jeho společníky byli domácí skřítkové, ale ty nikdy nebral na vědomí, nebyly to hotové bytosti. A už vůbec pro něj nebyli hodni jakékoliv diskuse. A teď? Teď tu byl Potter.

Lucius věděl, že by ho měl zabít. Za to všechno, co způsobil. To Potter způsobil jeho samotu. To je jeho vina, že tady Lucius zůstal sám a že tolik let strádal.

Možná měl Pán zla přece jenom pravdu. Využít Pottera k něčemu takovému, to by nebyl až tak špatný nápad.

 

Sám věděl, že mu schází lidský kontakt, i nějaké ty něžnosti, nebyl až tolik chladný, jak si všichni mysleli, ale hlavně mu chyběl sex. Navíc by se tak Potterovi dostatečně pomstil. Kdepak smrt. Tohle by byla mnohem lepší satisfakce. Zabil by dvě mouchy jednou ranou. Potter nebyl až tak hrozný, ale pro ten pocit moci, pomsty a cizího ponížení to přeci jen možná stálo víc.

Hm. Možná přece jenom dá na Pánova slova.

 

Když si tak prohlížel Pottera, jak nečinně leží na jeho posteli a spí, musel uznat, že je i možná docela přitažlivý. Teda byl by, kdyby se ostříhal a umyl. Za ty roky poměrně vyrostl, už nepůsobil jako dítě, a bez brýlí… no. Ušel.

 

Severus už dávno nestál o žádné intimnosti, jako tomu bývalo kdysi, když byl ještě ženatý s Narcissou. Od doby, co ho Pán zla udělal svým prvním mužem, s ním nebyla řeč. Zpychnul. A to se říkalo o Malfoyích, že jsou snobové, zejména Lucius.

 

Lucius odložil dopitou sklenici na stůl a pomalu se přiblížil ke své posteli.

Třeba je Potter pitomec, ale má vcelku přitažlivé tělo, když se to vzalo kolem a kolem.

Palcem se dotknul jeho obnažené kůže na zádech. Sledoval, jak mladík pravidelně oddechoval. Jak se mu zvedala hruď a pak zase klidně klesala dolů.

 

Dnes ještě ne. Nejdříve se musel zotavit, aby toho hodně vydržel. Navíc Lucius vychrtlé téměř mrtvoly v posteli nechtěl. Bylo to nechutné.

Taky se mu nelíbily ty jizvy, které zdobily Potterovo tělo. Ty jizvy a modřiny. Potter toho jistě mnoho zažil. Ne, vůbec ho nelitoval, protože on si to zasloužil. Ale jeho tak pěkně vypracované snědé tělo vypadalo takto méně přitažlivě, ačkoliv si Lucius uměl ty rány odmyslet. Bylo to zkrátka neestetické.

Sledoval jeho ne tolik široká ramena a trapézové svaly, jak byly poměrně vyvinutější, než by u kluka jeho postavy čekal. Černé vlasy měl slepené krví a spadaly mu na záda. Měl zatraceně dlouhé řasy. Malfoy neochotně zavrčel. Dlouhé řasy ho vždy na lidech fascinovaly, ani netušil proč. Nejhorším zjištěním pro něj vždy bylo, že většinou mají nejdelší řasy právě muži, a také často mívají mnohem hezčí oči než ženy.

A to samotné započalo jeho „experimenty“, jak tak zmínil jeho Pán. Ty oči ho sváděly.

 

Potter měl docela hezké oči, to věděl, i když měl teď víčka zavřená. Ale nikdy si nevšiml, že má tak zatraceně dlouhé řasy.

 

Paže měl mohutné, stejně tak i dlaně měl na svůj věk docela velké. Potter nebyl taková třasořitka, jako si ho Lucius pamatoval z minulých let. Vyrostl z něj dosti pozornosti hodný mladý muž. Žádný svalovec, ale rozhodně si nemusel stěžovat na to, že byl příliš vachrlatý.

 

Potter měl pootevřené rty. Byly suché, ale stejně byly rudé a jemně vykrojené.

Lucius stáhl přikrývku z jeho těla. Byl nechutně špinavý a doškrábaný. Věděl, že spí, ale musel ho vykoupat. Nehodlal strpět tuhle špínu ve své posteli. Zvlášť, když v ní hodlal spát i on sám.

 

 

Popadl kluka do své náruče a přesunul se s ním do koupelny. Tam napustil vanu, mladíka svlékl a položil jej do ní. Všiml si, jak pevná má stehna a ke svému zděšení i zadek. Dvě hbité dlaně by se ho s radostí dotkly, ale to si Lucius zakázal.

Povědomě si upravil kalhoty v rozkroku. Měl by tuhle práci nechat skřítkům, nerozuměl tomu, co ho to napadlo, že Pottera vykoupe sám. Ale v opozici se svými myšlenkami pokračoval v tom, co dělal.

 

Pak už jen Pottera umyl houbičkou namočenou v nějakém francouzském tekutém mýdle a záměrně se přitom vyhýbal místům, která ho podivně znervózňovala. Nebo lépe řečeno, k jeho překvapení docela vzrušovala.

Přepadly ho podivné myšlenky, které mu našeptávaly, že by tento urostlý chlapec – mladý muž, opravil se - rozhodně stál za hřích.

A hned poté si v duchu vynadal.

 

 

Ještě několik minut vydržel toho kluka umývat. Nakonec na jeho šrámy použil mast, kterou mu dodával Severus Snape na různá drobná zranění, rány a oděrky. Uložil ho nazpět do své postele. Přesně tak, jak byl. Nahého.

 

Znovu usedl do svého křesla a během půlhodiny do sebe vhodil zbytek karafy. Mozek utopený v bourbonu už neměl tak šílené nápady.

 

Byla téměř jedna hodina ráno, když ulehal na své místo, hned vedle Pottera. Naprosto společensky zmožený byl sotva schopný sundat si boty, a pak už jen vnímal, jak mu víčka klesají a klesají.

Objala ho černočerná tma.

 

 

***

 

 

Ráno se bohužel vzbudil jako druhý.

 

Nevěřil, že se nevzbudil dříve, že spal tak dlouho. Podíval se na nástěnné hodiny. Bylo deset hodin dopoledne. Otočil se bokem na svého společníka, ale ten tam nebyl.

Ihned se vyhoupnul do sedu. Rozhlížel se kolem a ihned zjistil, kde Potter vězí. V záchvatu sebelítosti děkoval bohu, že nedopustil, aby ho Potter nějak uškrtil nebo aby ho nezabil. Ale vypadalo to, že by toho ani nebyl schopný.

 

Kluk seděl v rohu místnosti. Apaticky hleděl na drahý koberec, ruce měl omotané kolem kolen a s falešným pocitem bezpečí se houpal dopředu a dozadu.

Luciem projela nečekaná vlna lítosti. Co s tím klukem museli dělat, že je v takovém stavu? Ten hrdina Potter, který se vždycky všemu stavil čelem a byl tak nechutně arogantní?

Představil si svého syna, jak by asi vypadal, kdyby zažil to, co Potter, ale náhle vystřízlivěl. Jeho syn je mrtvý a může za to právě on, Potter.

 

Vstal. Oblékl si župan a ignoruje Pottera, prošel kolem něj přímo do koupelny. Ten jako by ani nezaregistroval, že kolem něj vůbec někdo prošel.

 

Když se Lucius vrátil, přivolal k sobě skřítka. Nechal si přinést oběd, pro sebe i pro Pottera. Aby s tím klukem něco bylo, musí mu dát prvně pořádně najíst, musí z něj znovu udělat člověka, v tomhle stavu by pro něj v dané situaci pomsta neměla smysl.

 

Přehodil přes něj svůj župan, jako malé dítě ho usadil do proutěného křesla na verandě a jako kdysi krmil Draca, když mu byly tři roky, lžičku po lžičce se snažil do Pottera dostat ovesnou kaši. Bylo nutné postavit se k tomu humánně, jak by to ti pošetilí Nebelvíři chtěli, Prostě aby to ten kluk nějak přijal. Kdyby to nechal dělat skřítky, té apatie by ho nezbavil.

 

A věděl, že musí začít od něčeho, co nebude muset tolik žvýkat. Koneckonců si už určitě odvykl na něco tak lidského jako je kousání jakýchkoliv soust. Pán zla mu maximálně dával trochu vody a prohnilý chleba. Pokud vůbec. Šla mu vidět žebra.

 

 

 

***

 

 

Několik dní trvalo, než se mladík dostal z toho nejhoršího. Ta absolutní apatie a nepřítomnost sice opadla, ale stále byl Potter citlivý na jakýkoliv dotek, a jeho vědomí často opouštělo přítomnost. Utápělo se v nekonečně tiché depresi.

 

Po dvou týdnech Lucius usoudil, že už kluk podstoupil dostatečnou rekonvalescenci. Dokonce už vnímal, když na něj Lucius mluvil. Jedl sám a v noci už nekřičel ze spaní kvůli strašidelným snům.

Jeho pohled přestal být tak prázdný a začal více vnímat, co se kolem něj děje.

 

Když si po dalších dvou dnech uvědomil, že je v domě Luciuse Malfoye a že o něj pečuje zrovna tento smrtijed, pokusil se utéci, ale bezvýsledně.

Lucius ho jedním mávnutím hůlky přikoval na pohovku a svým výhružným pohledem dal jasně najevo, že nemá šanci utéct a neměl by se o to pokoušet.

 

 

 

***

 

 

Na dnešní večer se Lucius těšil už hrozně dlouho.

Potter už byl téměř v pořádku. Sice moc nemluvil, ale vnímal. Uvědomoval si, kde a s kým je.

Pán domu si dal hodně záležet na tom, aby byl co nejpřitažlivější. Uštědřil svému tělu vřelou hodinovou koupel s bublinkami. Vlasy si umyl v heřmánku. Poté své tělo natřel vonným olejíčkem a vlasy si volně rozprostřel po ramennou. Věci, za které se mu Severus Snape vždycky smál. Podle jeho slov o sebe pečoval víc, než jeho vlastní žena. Odfrknul si. Jeho pečlivost udržovala jeho svěží a mladistvý vzhled, který by mu mohl každý závidět.

 

Zkontroloval své tělo v zrcadle a spokojeně, jako bůh pomsty, vkráčel do ložnice. Jakmile byl ve dveřích, uvolnil pásek od županu a vstoupil tak, jak ho ten pomyslný bůh stvořil, v přítmí svíček, které obléhaly jeho pokoj jako každý večer.

Potter už spal. Nebo spíše raději dělal, že spí.

Lucius ho záměrně celé ty týdny nechával spát ve své posteli. Čekal, jak hoch zareaguje, ale ten se pro jistotu celou dobu držel v pozadí a ani se nesnažil na Lucia jakkoliv zaútočit. A to Luciovi strašně lichotilo. Obvykle celou noc Potter ležel strnule na druhém konci postele a ani nedutal. Možná, že ani nespal, ale o to se Malfoy nestaral.

 

Očividně ale na něj Luciova výstraha tehdy udělala dojem a zanechala v něm stopu pokory.
A Malfoy nebyl hlupák, chránil se kouzly. I ve spánku.

 

 

Usadil se na kraj postele, stejně jako každý večer. Nenápadně se položil vedle mladého těla. Chvíli nečině ležel, načež neverbálním zaklínadlem sfouknul všechny svíčky v místnosti.

Zaslechl, jak se vedle něj dvakrát Potter vyděšeně nadechl. Že by tušil, oč mu dnes půjde?

Naklonil se nad něj. Opravdu dělal, že spí. Víčka měl zavřená, ale dlouhé řasy se neposlušně třepetaly, stejně tak i jeho rty. Nedokázal v sobě ten strach potlačit.

 

Lucius obrátil kluka na záda, ten se stále snažil hrát, že už dávno spí a tenhle bezvýznamný pohyb s ním nic nedělá. Ale strnulost jeho svalů byla dostatečným důkazem.

Malfoy odkryl z hocha peřinu a mávnutím hůlky ho ihned zbavil přebytečného oblečení.

Ve stejnou chvíli si představil, jaké ponížení bude ten spratek cítit. Jak bude prosit o pomoc, jak bude žadonit, ale nic z toho pro něj Lucius neudělá. Jen si ho krásně vezme a odkopne.

Jen tahle představa jej vzrušila nadmíru. Zlotřile se pro sebe usmál. Už ho nic nemohlo zastavit.

 

Odrhnul Harrymu vlasy z očí. Jemně ho v očekávání políbil na čelist a jeho ruka doputovala k Potterovým slabinám.

Oběť se stále nehnula. Spíš jen strnula.

Možná, že Harry čekal, že se tohle všechno semele. Že ty dlouhé týdny byla jen příprava na tuhle noc. A na ty další, které budou následovat.

 

Políbil mu krk, pak klíční kost, sjel na bradavku a jazykem obkroužil ten malý hrášek, který pod jeho nemravnými údery jazyka tak lehce ztvrdnul. Pokračoval dál. Jazykem vertikálně objížděl dolík, který vedl od hrudního koše až téměř u slabin. Líně se ploužil po kůži a horkým dechem zanechával na ní neviditelné stopy.

U slabin se Lucius zastavil. Podíval se na výraz v Harryho obličeji a jízlivě se ušklíbnul. Bylo vidět, jak pod zavřenými rty Potter tvrdě skousnul čelist. Byla napnutá. Ruce měl zaťaté v pěst a oční víčka křečovitě semknutá. Bál se a možná byl i naštvaný. Rozhodně něco z toho.

 

Lucius chtěl, aby si to Potter užil. Aby cítil tu rozkoš, aby se jí cítil ponížený. Pošpiněný. Aby nenáviděl vlastní těla za to, jak ho zradí. Hodlal ho ponížit, zejména tím, že i když je mysl proti a je situací znechucená, jeho tělo nikoliv.

 

Rty obemknul jeho penis. Jazykem ho obtáčel a místy mučivě sál. Věděl moc dobře, co dělat, aby Pottera zbavil soudnosti. Rukou si dopomáhal. Stáhnul z jeho špičky předkožku a jazykem začal rejdit po jeho vrcholku. Po chvíli se kluk vzepjal a na jeho špičce se začínala objevovat kapka touhy a trocha z ní začala stékat po stěnách jeho penisu. Lucius znovu pohltil rty jeho chloubu a začal se jí pracně věnovat.

 

„Prosím, pane, ne!“ Zaznělo z Harryho úst skoro plačtivě.

Lucius na chvilku přestal, jen proto, aby mohl promluvit. „Co ne?“

„Přestaňte, prosím! Nechte toho!“

„Tobě se to nelíbí?“ Nadhodil ironicky plavovlasý muž.

„Ne!“ Snažil se ho usměrnit Nebelvír.

„Takže ty říkáš, že se ti tohle,“ zabořil své rty do jeho rozkroku a hluboko ho pohltil, nechal si ústa naplnit jeho velikostí, „nelíbí?“ Zahuhlal a vibrace jeho hlasu byla pro Harryho to poslední.

Naplno s nehlídaným třasem se v jeho ústech udělal.

 

Lucius se stáhnul a hůlkou vyčistil ten nepořádek. Nepolykal. Rozhodně ne u Pottera.

Harry se poníženě rozbrečel a své dlaně si vložil před obličej.

 

Malfoy si pohoršeně odfrknul. Byl nad věcí, navíc nesnášel pláč. To ubohé fňukání, stejně nikdy člověku nepomohlo.

 

Pro dnešek se rozhodl, že se stáhne. Měl k dispozici ještě spousty času. Pro dnešek nechá Pottera, aby to řádně rozdýchal. Salazare, ten kluk měl být spása celého světa! Vždyť vůbec nic nevydrží!

 

Vstal z postele a vyklidil pole. Rázně vykročil do koupelny, nechal Pottera, aby se z onoho zážitku vybrečel jako malé dítě a sám si šel do koupelny pomoci. Protože to bylo více než nutné. Věděl, že kdyby teď na toho ubožáka naléhal, bylo by to zbytečné. A všechna ta práce by přišla vniveč.

 

Ještě stále netuší, s kým má tu čest a jakou sílu má jméno Malfoy!