Část třetí

Dalších deset dní se od poledního setkání z nějaké příčiny, jejíž původ Lucius neznal, neviděli. Pochopitelně mu myslí proletělo několik nepříjemných myšlenek, ale v důsledku Potterovy důvody nezpochybnil, ať už byly jakékoliv. Vůbec se ho to nijak nedotklo. Proč by mělo. Vlastně ani vůbec na Pottera nemyslel. Nikdy. Nebo jen výjimečně. Když si náhodou vzpomněl. Vlastně si ani už nepamatoval, jak vůbec vypadal.

A přesně z toho stejného důvodu ho ani na okamžik neovlivnilo, když na další benefiční akci narazil na nevhodně opilého Vyvoleného. Poddajného a přítulně opilého Vyvoleného.

Potěšení, zvrácené a sobecké, mu cirkulovalo v žilách, když si uvědomil, že po sobě nechali svinčík v jedné z bystrozorských tréninkových šaten. Věděl, že měl Potter jako bystrozor ve výcviku přístup k většině stěžejních míst v budově a mohli skončit v podstatě kdekoliv, přesto jeho ego neochvějně blažilo, že si to spolu rozdali zrovna na takovém místě. V prostorách, kde se každý den mladík setkával s ostatními bystrozory.

Jako by tak jeho mladým a pružným kolegům Lucius jasně vzkazoval, že zlatého hrdinu mohl mít jenom on a neměl v úmyslu se o něj s nikým dělit.

Harry na něj reagoval spontánně a v podstatě ihned. Jen ze zvuků, které vydával, měl Lucius pocit, že se na místě udělá. Ani na okamžik nepřemýšlel nad tím, co ho vedlo k tomu, že klesl na kolena a pohltil naběhlou erekci do horkých úst. Orální sex byl pro něj vždycky umění. Způsob, jak si toho druhého podmanit a nechat ho podlehnout všem nabízeným svodům. Bylo to jako mít moc. Čarovat, ale nepoužít hůlku. A Zmijozel v tom byl mistr.

Avšak nikdo na něj nikdy nereagoval tak intenzivním způsobem jako Harry. Bylo mu víc než jasné, že to nedělali naposledy, protože už nikdy nehodlal přijít o příležitost slyšet ty steny a vzdychy. O ten pocit, jak se proti jeho rtům prohýbal. Jak se ztrácel v čirém opojení. O doteky prstů proplétajících se do dlouhých plavých vlasů. O opakované výkřiky jeho jména. O naprostou ztrátu příčetnosti, protože svatý Harry Potter klel jako námořník kdykoliv se blížil jeho orgasmus.

„Kurva, Luciusi, jo! Do prdele, přitlač. Přesně tam. Merline svatý, jsi tak dokonalý…“

Jistěže byl.

Poté, co se znovu vrátili na benefici, se po nich ohlédlo pár zmatených pohledů. Možná proto, že si Lucius zapomněl uhladit vlasy a trčely mu nedbale do všech stran. Nebo možná proto, že byl Harry ve tváři rozkošně zarudlý a jeho spokojený výraz v podstatě na všechny křičel, že ho někdo znamenitě vykouřil.

???? ???? ????  

Celá situace s Harrym Potterem se začínala vymykat kontrole a Lucius chápal, že by to měl ukončit dříve, než jim to exploduje do obličeje v nevhodnou dobu. Problém však byl v tom, že Lucius Malfoy měl odjakživa tak trochu sklony k závislostem. A Potter… Harry byl zatím tou největší, se kterou se kdy setkal.

Na veřejnosti spolu pořád zápolili, i když už do toho Lucius nedával tolik energie jako dřív. Bylo to škádlení a každá jejich slovní přestřelka vedla k divokému sexu někde v zákoutí. A Harry se pokaždé snažil Luciusovy argumenty chápat, i když si nakonec uvědomil, že je chápat vlastně nepotřebuje.

Ale aby byl k sobě aristokrat fér, od začátku byl Harry pro něj jen rozptýlení. Cesta, jak vypustit páru. A bez ohledu na následky se nechal touhle rvavou vášní spoutat natolik, že už nevěděl kudy ven. Teď už prostě Nebelvíra rád vytáčel jen z kratochvíle, protože vypadal tak zatraceně roztomile, když byl naštvaný.

Lucius Malfoy - čistokrevný kouzelník a bývalý smrtijed kdysi vzbuzující strach a respekt – zjevně ztrácel zdravý rozum.

???? ???? ????  

Život měl častokrát až podezřelý smysl pro humor a ironii. Takže když mu uprostřed deštivé noci zaklepal Harry na dveře domu se zlomeným výrazem na tváři, Luciusovi jako by někdo v pěsti sevřel srdce. Bez zbytečných otázek smáčeného hocha obalil do teplé osušky, a když se mu opřel zády do hrudníku a Lucius ho objal kolem ramen, něco se změnilo. Přiznal si, že se něco kolem nich měnilo už dlouhé týdny, ale až tento večer se zdál být zlomový.

Zbytek noci spolu leželi na rozlehlé posteli v Malfoy manor. Ovinutí do sebe jako dvě lžičky. Prsty na rukou spletené jako jeden celek.

Vyšlo najevo, že se během jednoho z rutinních výjezdů bystrozorů něco elementárně pokazilo. A zatímco Harry celý ten katastrofální nezdar přežil tak tak jen s několika modřinami po těle, jeho blízký kolega a přítel ten večer položil život, aby mu zachránil krk.

Tep se mu divoce rozkmital. Soucit byl jedním z důvodů, dovedl si představit, co nejspíš mladík cítil. Ale pravdou bylo, že tu nepravidelnou tachykardii způsobilo něco odlišného. Poněvadž chybělo málo a Harry Potter mohl být po smrti taky. Ten děsivý scénář se Malfoyovi vůbec nelíbil. Vyvolal v něm nejen intenzivní strach, ale i podivnou úlevu.

A v neposlední řadě cítil emoci, která mu byla po většinu života cizí. Vděk. Vděčil mrtvému bystrozorovi, kterého v životě nepotkal a který by mu měl být lhostejný. Jelikož jeho zásluhou mohl teď cítit tlukot druhého srdce proti sobě. Bude mu do smrti vděčný za to, že mu zachránil Harryho Pottera.

Ten vedle něj působil tak křehce a zranitelně, že mu Lucius dal slib. Už nikdy mu nikdo neublíží, a pokud ano, bude se osobně zodpovídat jemu. Políbil ho letmo do vlasů a ukonejšil ke spánku, až se mu skoro ztrácel v sevření.

Nebylo to tak, že by s tou myšlenkou Lucius Malfoy nesouhlasil. Nenávist byla jistá forma sentimentu. Emoce dostatečně silná na to, aby jí člověk zbytečně neplýtval jen tak pro nic za nic. Ale dokázal se jen stěží ovládat. Kdykoliv totiž spatřil zlatého chlapce, cítil, jak to v něm bublá a vře.

Až na to, že někdy byla nenávist mylně zaměňována za něco jiného. A někdy neměla daleko k jinému sentimentu. Jenomže ještě před časem byla pro něj láska jako nepochopená premisa. Nedokázal ji pojmenovat, protože ani jeho manželství nebylo uzavřené z lásky.

Zdálo se, že tentokrát měl šanci ten cit hlouběji prozkoumat. I navzdory tomu, že byl ten kluk jeho přesným opakem. Za každých okolností samý úsměv, laskavost a skromnost. Jeho otravný morální kompas a lítost často mířily i do jeho řad. Někdy až příliš. Jenže spolu s tím vším, co Lucius dříve s despektem považoval za nevýhody, byl Harry jeho. Zřejmě od toho ministerského plesu. A jak se ukázalo, tak stejně tak Lucius byl Harryho.

Starší muž neměl ponětí, jak se tak daleko dostali a kdy to přestala být hra. Neměl ponětí, kdy se přestal tolik hlídat. Ale jedno věděl jistě, nemělo smysl to popírat. Jediné správné a bezpečné místo bylo vedle Harryho Pottera. Asi se nakonec neměl ani čeho bát, neboť pokaždé, když držel chlapce v náruči, nechtěl ho už nikdy pustit. Stal se tou nejcennější věcí na světě.

Jakmile k němu ty zelené oči vzhlédly s tou největší oddaností, Lucius zatoužil po tom, aby se ho už nikdy nikdo jiný nedotýkal.

Pravděpodobně bylo brzy říct ta dvě slova nahlas, nicméně přiznat sobě to už zvládl. Protože neexistovalo nic krásnějšího a snadnějšího, než milovat Harryho Pottera.