Seděl na dřevěné podlaze v přítmí poblíž krbu, zatímco odvracel tvář poznamenanou poměrně čerstvým zraněním. Jed Nagini dávno ustoupil, ale ještě než stihli profesora zachránit, zvládl nadělat dost paseky. A bylo vysoce pravděpodobné, že se jizev táhnoucích od hrdla přes lícní kost už nikdy nezbaví. Ne, že by mu na tom tolik záleželo. Záleželo jen na tom, že mohl být teď a tady. Že mohl mít konečně to, co nikdy dřív neměl.
Za život posbíral už jizev tolik, že o tom ztrácel přehled. A jestli byly ve skutečnosti vidět nebo ne, bylo ostatně jedno. Nikdy nebyl takový krasavec, aby mu na tom sešlo. Hodnoty lidí se měřily jinými ctnostmi a mezi ně fyzická krása rozhodně nepatřila. A podle jeho měřítek byl nejkrásnější právě muž, jenž tady byl s ním a kvůli kterému se cítil krásný bez podmínek.
Věci se odehrály natolik rychle, že pořád sotva věřil tomu, že nesní.
Vydechl a přivřel oči.
Matně si pamatoval, že poté, co Severuse Potter během bitvy o Bradavice opustil s jeho vzpomínkou, začalo všechno černat. Byl srovnaný s tím, že si pro něj přišla smrt a břímě, které celý život nosil na ramenou, konečně povolí. Zasloužil si odpočinek, za ta léta odehrál nespočet šachových partií a cítil se příliš unavený. Smíření bylo jednoduché, dokonce si zvládl konečně odpustit.
Ale pak se nad ním zjevila starostlivá tvář a někdo s ním pohnul. Slyšel konejšivý hlas a tiché prosby.
„Mám tě!“
Ruce, které ho držely – a měly, byly pevné a odhodlané. Palce, kterými opsaly jeho tváře, byly jednoznačně mužské, ale navzdory tomu šetrné a jemné. Severus byl už značně ovlivněný hadím jedem na to, aby dokázal rozeznat, komu patřily, ale v duši byl vděčný, že nebyl sám a někomu stál za to, aby se rozloučil. Až na samém konci mohl konečně poznat, jaké to bylo, když něco znamenal. Alespoň pro někoho. Ten dotek lidskosti z něj vyloudil melancholické uculení. Zemře s úsměvem na rtech, důstojně a s pocitem uznání.
Zpomalující tep srdce mu bubnoval v uších, až nakonec odezněl.
Když se o týden později probudil na nemocničním lůžku, byl zmatený. Takhle přece život po smrti nemohl vypadat. On by si ho tak rozhodně nevysnil. Nadechl se, aby něco řekl, ale zdálo se, že toho nebyl schopný.
Léčitelka mu vysvětlila, že má poškozené hlasivky a chvíli bude trvat, než se zotaví. Trvalo to další měsíc a už nikdy nezněl jako dřív. Ale časem si na svůj chraplavý přízvuk zvyknul.
Nicméně ještě toho večera měl návštěvu. Překvapilo ho to. A ještě víc ho překvapilo, o koho šlo, když spatřil jeho tvář zpoza bílé plenty.
Jak se pak dozvěděl od personálu, tento muž mu zachránil život. Nedokázal svůj vděk projevit nahlas, ale zdálo se, že nemusel nic říkat. Svorně mlčeli oba dva. Jen se na sebe dívali a na rtech jim cukaly nesmělé úsměvy. Projevy úcty. A v ten okamžik se mezi nimi něco zlomilo. A Severus dostal chuť zase žít. A vynahradit si všechny křivdy, které na něm napáchala Brumbálova manipulace.
Argus Filch byl vůči Severusovi vždy ochranářský. Ještě i v dobách, kdy mezi nimi neklíčilo nic intimního. Často ošetřoval jeho zranění, kdykoliv se vrátil od Temného pána. Večery trávili družným mlčením a nebyla třeba nikdy nic říkat, protože vždy porozuměli tomu, na co myslí ten druhý. A Severus ve svém pobláznění k Potterově matce si ani neuvědomoval, co měl celou dobu před očima.
Natočil se, aby se opřel do hřejivých nohou, které visely z pohovky za ním. Dlaní se dotkl kolena a slastně se zapřel do prstů, které mu pročesávaly černé vlasy, ve kterých se odrážely plameny. Dokázal takhle trávit celé hodiny. Zkrátka jen být. Nic neřešit. Vnímat sounáležitost. Nechat se opečovávat, zatímco měl sám potřebu ten zájem oplácet. Pro mnohé byl Argus jen obhroublý mrzutý školník, jehož kočka děsila studenty, ale nikdo další neviděl za tu dobře stavěnou fasádu. Právě pro ty povrchní hodnoty, díky kterým si pokrytci vytvářejí předsudky. Argus Filch nebyl tradičně krásný, ba dokonce nebyl ani netradičně krásný, ale pro Severuse byl nenahraditelný a jedinečný.
A moc dobře věděl, co se v něm skrývá. Byl tím, co jeho bytost činilo celou. Polovinou, která mu za života scházela.
On a Argus byly dvě ztracené duše, které se v nejtemnější hodině našly, aby konečně získaly ve společnosti toho druhého odměnu, která se nedala vyvážit zlatem.
Lásku.
I s jizvami.
A bez podmínek.
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).
Omlouvám se za pozdní odpověď, ale v podstatě mě moc ani nenapadlo sem koukat, dokud jsem něco nevydala, protože mi sem obvykle lidi nepíší :D
Díky!