KČNTNŽ - 1. kapitola

John pevně semkne rty, až mu téměř zaskřípe čelist. Nespouští z ní oči. Sedí si tam u baru jako by jí to tady patřilo, a neustále se usmívá. Usmívá se na Sherlocka. Ten se na druhou stranu tváří jako naprostý ignorant, i když John nepochybuje o tom, že její přítomnost dávno zaznamenal.

Vlezli do tohoto baru v tom nejzazším zapadákově někde mezi Cardiffem a Bristolem asi před čtvrt hodinou poté, co úspěšně vyřídili případ jednoho z klientů. Stěží šestka. Otázka asi dvou hodin.

Jaká je zatraceně pravděpodobnost, že ji tady potkají? Tu Ženu. A nemá být náhodou mrtvá?! Johnovi se jeví živá až příliš. A je si jistý, že žádné psychotropní látky nepožil.

Sherlock předstírá, že ho zaujal vzor mozaiky na protější zdi, který vyobrazuje znak waleského draka a pár keltských písmen. To je snad nějaká jejich tajná taktika? Randíčka v zapadlých putykách někde na konci světa, pak levný nenápadný motel na krajnici a nakonec snídaně do postele? Dvě volská oka, trochu slaniny a čaj, prosím. Díky!

John znovu zaskřípe zuby a vlastně ani ve skutečnosti neví proč. Vadí mu, že Sherlock lhal a zatajil, že Irene Adlerovou – jak se zdá – zachránil? Vadí mu ona? Její přítomnost v něm vyvolává pokaždé nechuť a podivný pocit, který mu našeptává, že něco zase nedopadne dobře. S tou ženskou nešlo nikdy nic normálně, takže proč by to tentokrát mělo být jiné.

Podívá se na Sherlocka. Nejspíš zaujal roli dvanáctiletého stydlivého kluka, který se rozhodl dělat nedostupného a kouká kamkoliv jinam, jenom ne na ni.

John se posadí vedle něj, a když k nim přijde obsluha s jejich objednávkou, poděkuje za ně za oba. Jedno pivo a pro Sherlock pouze minerální vodu. Podivný pocit na dně žaludku. Snad záchvěv podobný nervozitě.

Takže detektiv chce zůstat při smyslech, no jistě, aby taky ne. Další z úsměvů Irene Adlerové v Johnově hrdle přivolá žluč, kterou musí rychle spláchnout vychlazeným ležákem. Jen z pohledu na ni mu je podivně zle. Teda víc než obvykle a musí své pěsti zatnout do kalhot pod stolem ze strachu, že když to neudělá, neovládne se.

Pak uslyší klapot podpatků. Ten nezaměnitelný zvuk, který mu evokuje jen zklamání a frustraci. Zdvihne pohled, obemkne prsty svou sklenici, až mu zbělají klouby na prstech, a srovná ramena jako voják, kterým vždy byl. A jen pár úderů srdce poté, co se ta domina postaví přímo před jejich stůl, se přemlouvá k tomu, aby neřekl nic nepatřičného.

Dlouhé rudě nalakované nehty zatrylkují svůj svůdný taneček o dřevo stolu a úlisný úsměv se pokusí přilákat pozornost Sherlocka, který poprvé od té doby odvrátí pohled od stěny naproti.