Dvě mužské postavy stojí proti sobě a obě zaměřují svůj pohled stejným směrem. Johnův tep snad jako by byl více výrazný. Alespoň má pocit, že tomu tak musí být. Žíla mu těká na straně krku jako by nebyla ochotná se podvolit, protože kapitán Watson uvnitř doktora ještě neurčil, co se smí a nesmí.
Trapné ticho se vzduchem nese jako jedovaté plyny. Na tvářích obou účastněných se objeví různá škála grimas od obav, přes stud až po smělé odhodlání. Ale nic se nestane a ticho začíná být neúnosné.
Posléze se beze slov přesunou pár kroků opodál a to hlavně na podněty detektiva, protože John stále neurčil, kde končí nebo vůbec začíná jeho hranice, nehledě na jeho rozbouřené srdce, které se odmítá uklidnit a absolutně netuší, co v této situaci dělat. Je si jistý, že Sherlock z něj čte jako z otevřené knihy.
John se i přes nevítanou tachykardii posadí na lavici, která je nejblíž, jakmile dostane možnost.
Zacuká mu v noze, nečekaně zaskřípe zuby, ale nespouští oči ze Sherlocka, který se snad snaží pohledem sežehnout samotnou podstatu jeho bytí.
Nakonec oba dva sedí vedle sebe, ramena se dotýkají, atmosféra mezi nimi je podivně křehká a snad jako by i měla podivnou pachuť. Na jazyku se podepisuje v hořkosladké podobě.
Pohled očí, ať už jakýchkoliv, těká do míst, kam by normálně nemířil. Sherlock sedí vachrlatě a neurčitě, John cítí jeho pohled na své kůži – jak taví každý atom jeho sebejistoty. Navíc se doktorova snaha vzepřít ozývá každou vteřinou jenom proto, aby dala najevo, že on je tady přeci ten, kdo je nad věcí. I když oba velmi dobře chápou, že tomu tak vůbec není.
John odkloní svůj pohled z těch lákavých rtů, přestože má pocit, že by se naopak nejraději k jejich povrchu přilepil (proč sakra, jestli to kdy zkoumal v nitru, potřeboval by teď nápovědu, jak se vším naložit).
A ty plné vykrojené rty se zaujatě zkřiví, Sherlockova poznámka ho zastihne nepřipraveného.
„Chceš mě políbit.“
John si odkašle, zkrátka jen z principu, ví, že ta nevyřčená myšlenka mezi nimi visí celou tu dobu a Sherlock to pronáší pouze na ujištěnou, ale i tak není připravený tomu takto čelit.
„Záleží na tom…“
Doktor se zlehka pousměje. Zdržuje. Potřebuje se vzpamatovat. Ne kvůli tomu, co Sherlock říká, ale kvůli tomu, že si to sám teprve před chvílí uvědomil. Netušil, že v něm něco takového vůbec je. Ale bylo a je, celou tu dobu. A je to mnohem hlubší, než by ho kdy napadlo. Jediný pohled na Sherlocka mu rozvibruje kůži po celém těle, jediná hláska hlubokého samotného hlasu mu vyvolá mravenčení v břiše. Má chuť zabořit prsty do tmavých vln a už je nikdy nepustit. Jak asi chutnají ty rty? Zatraceně, on toho chlapa zbožňuje každým centimetrem své existence od okamžiku, kdy pro něj zastřelil toho taxikáře.
Johnův úsměv znervózní, ale snaží se působit, jako by nebyl. Chvíli přemítá, jak tu větu dokončit a detektivův pohled zdůrazňuje, že to chápe a dává mu k tomu prostor.
A on ho využije.
Trvá to pár desítek vteřin a stojí to kus sebezapření. Ješitnost a obavy stranou. Menší z mužů se na lavici napřímí, vyrovná ramena a zdvihne hrdě bradu, konečně se kapitán Watson v něm probere a zavelí. Je čas si to přiznat, je čas určit, co se smí a co se nesmí.
Věnuje Sherlockovi upřímný pohled plný troufalé naděje a zhluboka se nadechne, odhodlaný to risknout. Teď, anebo nikdy přímou cestou do neznáma: „Záleží na tom, jestli by mě to stálo zlomené srdce.“
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).
Díky ;)