KČNTNŽ - 11. kapitola

Sherlock chvíli stojí nehnutě, zpracovává Johnovo prohlášení, dedukuje jeho výrazy a pohyby, zatímco na jeho samotné tváři se nehne ani sval. Zhluboka se nadechne nosem, nedává na sobě znát žádnou emoci, ale na to je ostatně John zvyklý.

Po chvilce ticha přesyceného Johnovým přiznáním, detektiv vážným tónem pronese: „Měl jsem za to, že sis už na všechno odpověděl sám, ale jak vidím, tak tebou projevený a spíše negativně laděný požadavek si vyžaduje trochu objasnění z mé strany.“

John nevěřícně zakroutí hlavou a vlastně se u toho usmívá. „Ty nemůžeš prostě nikdy odpovědět normálně.“

„Není to dobré? Mám mlčet?“

„Víš, že tak jsem to nemyslel. Ale mám trochu strach… Že…,“ Johnovy oči se podvolí plíživému smutku a Sherlock si všimne, jak se jeho tvář zároveň s nimi napne.

„Máš strach, že to ovlivní naše přátelství.“

John přikývne. „Nechám tě mluvit, ale něco mi slib. Pokud bude celá tahle situace divná, pokud by nám to mělo jakýmkoliv způsobem ublížit nebo nás ovlivnit, pokud se mi to nebude líbit, na celou tuhle věc zapomeneme a už se o ní nikdy nebudeme bavit. Jako by se nestala.“

„Ale…“

„Žádné ale, Sherlocku. Slib mi to. Slib mi, že tohle,“ rozhodí okolo sebe rukama, a pak s nimi plácne o stehna, „neovlivní nijak naši práci a naše přátelství. Budeme přáteli, ať se stane, co se stane.“

„Nevidím důvod, proč bych se o tohle privilegium připravoval, Johne, víš dobře, že jsi můj jediný přítel.“

„Řekl jsem slib mi to.“

„Jsou věci, které s ohledem na vnější vlivy nemůžeš přislíbit. Když vezmeme v úvahu, že by…“

„To mě nezajímá, Sherlocku, prostě na pár vteřin vypni ten svůj geniální mozek a zcela iracionálně mi to slib.“

Sherlock krátce a prudce přikývne, až mu poskočí temné klubko kučer na čele.

„Výtečně, teď můžeš vysvětlovat.“

Detektivní konzultant si dramaticky upraví lem kabátu kolem krku, než spustí: „Jak si sám řekl, tohle nebyla ani šestka, stěží to dosáhlo na pětku. Ale Johne, když jsem říkal, že jsme sem přijeli vyřešit zajímavý případ, nelhal jsem. Jenže tys o tomhle případu neměl mít zdání. O případu, který už řeším takovou dobu, případu, který je spletitější, než všechny ostatní. O případu s příhodným názvem John Watson.“

Obočí doktora jakoby sroste, když se na přítele zamračí. Semkne pevně rty, až se mu kolem nich svraští kůže, ale nepřerušuje Sherlocka, i když má chuť něco říct.

„Ty jsi ten nejdůležitější případ, Johne. Od samotného začátku, kdy jsme se poznali, jsi byl jediný můj nevyřešený případ. Stále jsi. Průměrný člověk, i když ne takový idiot jako ostatní,“ John se nad tím prohlášením ani nepozastaví, ví, že ze rtů slovutného Sherlocka Holmese je to něco jako pochvala. Sherlock tedy dál bez přerušení pokračuje, „Výtečný doktor, ale tak předvídatelný a zároveň mnohokrát nečitelný. Paradox, který nedává smysl. Fascinující. Abych tím vyjádřil, co chci říct, pokud tě mám nazvat případem, Johne, jsi zcela určitě jedenáctka. Vždycky si byl.“

Johnovo obočí poleví, svaly na celém těle se uvolní, není si úplně jistý, jak má takovou věc chápat, ale má jisté tušení, že to má být lichotka a tím spíš, že Sherlock nikdy nebyl ten typ, co by něco podobného přiznal. Takže John je jeho jedenáctka? Může si dovolit myslet, že by to mohlo snad znamenat, že…

Tok jeho myšlenek zase přeruší vysoký detektiv. „Měls pravdu. Zmanipuloval jsem vás, předpověděl vaše reakce a priori jednal podle nich. Ne pro zábavu, ne pro nějakou kratochvíli, Johne. Já jsem to potřeboval vědět, protože jsi byl tak nečitelný.“

„Potřeboval vědět co?“ nechápe bývalý voják, i když směr jejich rozhovoru nabírá vskutku zajímavý směr.

„Potřeboval jsem vědět, jestli je tvůj vztah ke mně čistě přátelský. Irene se zdála být jako skvělá volba, co se týče testování mých prognóz. Nikdy si ji neměl rád.“

John netuší, jestli má rudnou vzteky nebo jestli má začít uklidňovat své srdce, které začalo tlouct tak vehementně a v plné polní, že na pár vteřin jen nehybně zírá. Může doufat? Chápe to celé správně: Prosím, ať je to tak, jak doufá.

„Chtěl sis otestovat, jestli na tu ženskou budu žárlit,“ řekne prostě. Tohle je fakt, to ví, ale může i přesto doufat, že…

„Ano. Já… Chtěl jsem se ujistit, že mé domněnky nejsou mylné.“

„Proč, Sherlocku?“

„Ty víš proč. Nejsi takový idiot, chceš si vychutnat mou verbální vivisekci?“ zní to jako výčitka, ale tón Sherlockova hlasu je v naprostém klidu, jen ho zkouší.

„Chci to slyšet, protože jinak tomu neuvěřím.“

Zazní odkašlání. „Tenhle, ten… Sentiment mě pohlcuje… Nevím, jak to říct. Vyjádřit. Já… Těžko to přiznávám, ale jsem v tomto ohledu naprostý amatér,“ pronese neochotně detektiv a uhne pohledem, skoro jako by snad i zrůžověl ve tvářích.

On se vážně stydí!

John se usmívá, tělem se mu prožene vlna příjemného tepla a na tváři se mu usadí dojatý výraz. „To je ve skutečnosti dost… No, vzrušující, abys věděl,“ nakonec přizná.

Nejspíš blázní, musí, ale zároveň to musí ze sebe dostat.

„Tebe vzrušuje nezkušenost a neschopnost, Johne? V tom případě musí pro tebe být nesmírně obtížné setrvat na místě činu v přítomnosti Scotland yardu.“

Plavovlasý doktor se rozchechtá, ani ho za tu urážku nenapomene. Protože Sherlock přiznává, že prožívá totéž, co on. Přiznává, že ano? Nevykládá si to jinak?

John se cítí se jednoduše šťastný a neskutečně si tu chvíli užívá.

Sherlock ho po očku pozoruje s tváří netečnou, ale v těch očích jiskří zájem.
Kapitán nakonec neodolá, temně modré duhovky opět spočinou na plných rtech detektiva, snad jen proto, aby mu daly předem najevo, co má v úmyslu. A když už se k němu sklání, aby konečně okusil, jak chutnají rty Sherlocka Holmese, jen pár metrů za nimi se ozve ten protivný, ale rozhodně pobavený hlas, který všechno naruší.

„Sherlocku, drahoušku, neuvěříte, koho jsem potkala!“