John se líně protáhne a zamrká. V obličeji se mu zračí spokojenost, úsměv se rozšíří. Venku svítá. Včerejší den se Sherlockem strávili celý v posteli a věnovali se poněkud více přízemním potřebám, než je řešení případů.
O rameno se mu opírá houšť černých prstýnků. Teplo druhého těla je něco, na co si dávno odvykl a tetelí se blahem, když ho může sdílet.
Sherlock stále spí, což je pro Johna neobvyklá, ale vítaná situace, protože obvykle nebývá ten, kdo je dříve vzhůru. Skloní špičku nosu, aby vdechl vůni jeho vlasů, a opájí se skutečností, že mu v náruči leží tolik asociální a nepřizpůsobivý všeználek Sherlock Holmes.
Pořád tomu není schopný uvěřit, ale některé části jeho těla jsou jasným ukazatelem, že včerejšek se opravdu stal. Včerejšek se stal několikrát. A John hodlá zařídit, aby se včerejšek opakoval, až dokud toho bude fyzicky schopný, a klidně i poté.
Volnou rukou se dotkne vystouplé lícní kosti a ty nestoudné rty majitele něco tiše zabrblají. John si pomyslí něco o tom, že Sherlock ještě nikdy dřív nebyl tak roztomilý a k sežrání. Možná proto, že nikdy neměl možnost takto Sherlocka zažít. A teď, teď patří tahle chvíle jenom jemu a je dost možné, že nikdy dřív nikomu jinému nepatřila.
Na druhou stranu, co se týká schopností vysoce funkčního sociopata v oblasti, o které si myslel, že je mu naprosto cizí… No, možná by své domněnky měl přehodnotit, protože Sherlock vůbec nepůsobí jako někdo, kdo neví, co má dělat.
Zabrblání se změní v nějaká slova. Zřejmě dobré ráno, Johne. Sherlock zakloní zlehka hlavu a vyhledá Johnovy hlubiny, aby se v nich sám topil. Vypadá jako kočka, která přede. Možná je to jen hra stínů a možná jen Johnova představa, ale tváře detektiva vypadají jako by zrůžověly.
Oplatí si vřelý úsměv a několik ostýchavých doteků.
Pak doktor vypálí otázku, která mu už pár dobrých minut vrtá hlavou: „Sherlocku? Proč jsme museli odjet mimo Londýn, abys mohl vůbec tu svoji šarádu spustit?“
Druhý z mužů na okamžik semkne rty, uvažuje, jak přesně to říct, v tuto chvíli netouží Johna rozčílit, nepřizná to živé duši, ale nejspíš se mu zalíbil lidský kontakt a bude ho vyžadovat i nadále. Mazlení, tak tomu běžní smrtelníci říkají.
John mu nejspíš vidí do samotné duše, protože působí, že chápe, co se mu honí hlavou. „Nemusíš mít strach být upřímný. Znám tě, vím, jakej seš. Ať už řekneš cokoliv, neodpovím ti, že už nikdy nebude sex.“
Sherlock si odkašle a v malé milostné ofenzívě se kolem Johna ovine jako chobotnice, aby se pro všechny případy pojistil. „Chtěl jsem tě znevýhodnit. Dostat do situace, kdy si nebudeš jistý sám sebou. Ve vypjatých situacích ze sebe lidé dělají idioty… Uhm, chci říct, že v takových situacích nepřemýšlejí nad následky a jsou upřímní, k sobě i ostatním. Obvykle. Baker street je tvé teritorium, cítil by ses jistě, měl výhodu domácí pohody. Navíc by sis to sám před sebou omlouval jako ochranu vlastního domova. Nebylo by průkazné, že reaguješ na samotnou Irene Adlerovou.“
„Mluvíš o mně, jako bych byl nějaký cvičený pes, nejsem si jistý, jestli je to horší, než být tvůj experiment,“ zahuhlá doktor. Zní to dotčeně, ale v rozporu se svými slovy se k druhému muži ještě víc přitiskne a vlepí mu na čelo drobný polibek. „Připadám si jako idiot.“
„To nemohu vyvrátit, Johne. Ale považoval bych za přijatelné, kdybys… Tedy, jestli ty taky…“
„Jestli co, Sherlocku?“
"Líbilo by se mi, kdybys byl můj idiot."
Johna to doznání upřímně rozesměje a nechá svou osobní chobotnici, aby se kolem něj ovinula ještě víc, než s hlubokým nádechem odpoví: "Budu tvůj idiot, když budeš můj génius."
"Myslím, že to je přijatelné."
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).
Oni jsou tak roztomilí!
Sakra, štve mě jen to, že to vychází tak pozdě :D čtu vždycky až další den... :D Ale jinak díky, Blanch!
Nicmene, neni to jedno,kdy to ctes? :D To je prece na tobe.
Ja se k tomu jednoduse driv nedostala :)