O rok později…
Obývákem na Baker street se pronáší pobavený Johnův hlas, zatímco drží v rukou noviny a mezi řádky společenské rubriky se jednoduše směje.
„Britský politik a bratr nejvyhledávanějšího detektivního konzultanta, Mycroft Holmes, se včera tajně oženil. Kdo je tajemnou ženou, která si získala srdce nedobytného starého mládence, je stále záhadou, ale je na první pohled zřetelné, že novomanželský pár se k sobě velmi má.“
Sherlock se mu nahýbá přes rameno, aby se podíval na titulek, který v něm vyluzuje naprosté pohrdání. Fotografie Mycrofta v doprovodu Irene, jejíž tvář je dobře skrytá pod širokým kloboukem se závojem, zaujímá třetinu stránky.
„Nechutné,“ pronese detektiv s jasným nepohodlím a čte tiše další řádky, přičemž se nenápadně ovíjí blonďatému muži okolo krku a myslí si, že John to nevnímá.
Oba dva si na vzájemnou blízkost dávno zvykli a ba co víc, vyhledávají ji a naučili se ji projevovat i před zraky lidí, aniž by už měl Sherlock nutkání růžovět nebo se roztomile zadrhávat uprostřed věty.
John ale samozřejmě jeho doteky vnímá a je za ně rád.
„Taková škoda, že jsme nemohli na svatbu, musela být impozantní,“ nadhodí žertem k druhému muži.
Mycroft Holmes se samozřejmě zmínil, že svatbu plánuje a jak to tak u Holmesů bývá, naznačil taky sobě vlastním způsobem, že by je tam rád viděl, nicméně Sherlock celé pozvání jednoduše sabotoval. Tím spíš, že se měl stát svědkem.
John Watson, jeho idiot a bloger to svému géniovi nevyčítá a jednoduše přijímá fakt, že teď už není on, ale jsou oni. A jako oni podpořil svého partnera v rozhodnutí vynechat tak jedinečnou příležitost vidět Mycrofta – no, zřejmě šťastného.
John posune jednu ruku nad sebe do Sherlockových kučer a láskyplně je prohrábne. Ten pocit vlastních prstů v hedvábí havraních vlasů ho nikdy nepřestává fascinovat. „Jedno musíš uznat. Vymyslela to dobře, nemyslíš? Po boku Mycrofta si už na ni nikdo netroufne. Změna jména, změna původu, změna image, žádní potencionální nepřátelé. Britská vláda na její straně. Mycroft jako rytíř des Grieux, co zachrání svou Manon. Akorát nerozumím tomu, jak jim to může fungovat, oba jsou tak..."
Sherlock – teď už skoro plazící se po Johnovi jako deprivované dítě, co nezažilo matčin dotek – se zatváří jako by Mycrofta viděl tančit kankán, nebo hůř, dělat přesně to, co John naznačuje.
"Vůbec nad tím nepřemýšlej, Johne! Vůbec, nebo se té myšlenky už nikdy nezbavím! Na takové obscénnosti není v mém paláci místo!"
"Ale vážně, Sherlocku, myslíš, že si po večerech Mycroft užívá bičíků a pout?"
"JOHNE!"
„Nebo bondáží a zarytých podpatků v…“
„JOHNE!“
„No ale co když…“
A Sherlock ví, že není jiná cesta, než jak jinak toho chlapa umlčet. Vezme mu dech. Vrhne se na jeho ústa, a když s tím vášnivým tanečkem přece jen po pár vteřinách skončí, smyslně mu zašeptá do ucha: „Co kdybychom si spolu raději užili my dva?“
No a proti tomu John Watson rozhodně nemá námitky!
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).
Neni zac, ja dekuju. I za snahu vzdycky komentovat ;)