Kouzelný to večer. John přemítá, co by v tuto chvíli dělal raději. Představí si, jak nachází další zkrvavenou lidskou hlavu v lednici, prolézá zapáchající londýnské kanály plné krys a fekálií, diagnostikuje hemeroidy umolousanému bezdomovci na rohu ulice. Nebo taky vede naprosto nudnou a iritující celovečerní debatu s Mycroftem. Tohle všechno v tuto chvíli působí jako mnohem příjemnější aktivita, než sedět u jednoho stolu se Sherlockem Holmesem a Irene Adlerovou.
U stolu, kde mu sexuální napětí mezi nimi znechucuje chuť k jídlu.
Jak John předpokládal, Sherlock sleduje hosty a chrlí jednu dedukci za druhou, aby udělal dojem na Adlerovou. Ta už podle všeho toho věčného usmívání musí trpět značnou křečí ve žvýkacích svalech, ale nevzdává to. Sem tam nenápadný dotek na hřbetu ruky, sem tam rádoby ladné naklánění, aby vynikl už tak hluboký výstřih. Lichotka střídá bezostyšný flirt. S postupem večera vytahuje další a další ženské zbraně.
A zrovna v momentě, kdy se snaží doktor rozžvýkat zelenou fazolku, drobné prsty s nalakovanými nehty vjedou do tmavých neposedných kudrlin a John se skoro svým soustem udusí.
„Měl jste tam smetíčko,“ stáhne Ta Žena zase ruku pod svou bradu a prsty, kterými se dotýkala géniových vlasů, si přejede po spodním rtu, zrak nerušeně upřený do těch měňavých duhovek.
Detektiv poděkuje a chvíli na ni zvědavě hledí. Všichni u stolu vědí, že už nemá, co by na Irene dedukoval, takže zkrátka jen hledí a John se obává, že Sherlock vnitřně zpracovává zcela jiné faktory. Sentiment.
John hlasitě zacinká s příborem, jak ho rozrušeně odloží na talíř, aby se napil. Sherlock se po něm ohlédne a pro změnu zase chvíli mapuje jeho znepokojenou tvář, neříká jediné slovo. Oči jakoby mu nadšeně zářily.
A doktor ten pohled poznává, je v něm zvědavost a ještě něco dalšího, možná nadšení. Nicméně zřejmě to celé začíná dávat větší smysl, protože John Watson si něco uvědomí a nevěřícně vydechne.
Sherlock se baví. Sherlock si vychutnává novou hru.
Sherlock Holmes a ten jeho nepříjemně rozčilující nešvar. Manipulace s lidmi.
John si není jistý tím, jestli zdrojem jeho zkoumání je on sám, nebo ta Adlerová. Je si však jistý tím, že ať už je obětí nebo nedobrovolným spolupachatelem v celé této komedii, nelíbí se mu to. Zamračí se na něj, aby dal najevo svůj nesouhlas – s čímkoliv.
Zbytek večeře proběhne i tak ve frustrujícím duchu. Irene Adlerová je Irene Adlerová a i kdyby probíhala apokalypsa, nic by jí nezabránilo na Sherlocka sahat, flirtovat s ním a být prostě protivná coura.
Zelené fazolky na doktorově talíři to odnesou za všechny křivdy, které na něm tihle dva kdy napáchali. Je to údajně legálnější, než podříznout té ženštině krk, a tak se John krotí, i když se neubrání zlozvyku zavrčet tiše pokaždé, když se Sherlock jejím svodům a útokům nebrání. Spíš naopak. On je vítá.
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).
Já ani nevím proč, ale vždycky všude trápím nejvíc Johna. Asi proto, že vždycky tak vtipně reaguje :)