Naprostá bomba.
Zasraný sluníčko skoro ve středu blankytné oblohy, příjemné teplo, prozpěvující ptáci, zeleň okolo v rozkvětu. Den jako stvořený pro romantickou vycházku s dominou s lesbickými sklony. Jako by nemohl být další z těch protivných deštivých dnů. Zrovna teď, když John stojí na štěrkovém rozcestí s Irene Adlerovou a už dobrých dvacet minut na sebe zírají, zatímco Sherlock Holmes se neobtěžuje dorazit.
Kdyby pršelo, aspoň by mohl použít výmluvu o nevhodném počasí a ve slušnosti se vytratit z jejího zorného pole, ale takhle tu jen stojí pod dotěrným a pobaveným pohledem brunety a snaží se tvářit, že je mu to vlastně jedno.
Na druhou stranu, Sherlockova nepřítomnost v něm vyvolává jistější pocit a sebevědomí. Teď může té ženské říct, co si opravdu myslí a neudělat ze sebe před svým přítelem absolutního vola. Vůbec se nezamyslí nad tím, proč ho vyvádí z míry, že by si o něm Sherlock mohl myslet, že je vůl. Ta myšlenka mu proletí hlavou jen na pár vteřin a hned nepozorovaně zmizí.
„Je opravdu nádherně, viďte,“ nakonec to ticho prolomí ona a přičichne si k narůžovělé květině na nejbližším stromu.
John se se svou averzí k ní netajil ani včera, takže nevidí důvod to dělat dnes. "Oba dva víme, že jste nepřijela, abyste tady obdivovala magnólie a posekanou trávu, o co vám jde?"
Ireniny bílé zuby se objeví v kontrastu s rudou rtěnkou. "Ale doktore, snad nežárlíte?"
"Já? Cože?! Absolutně ne, jste vážně šílená."
"Možná. Šílená dostatečně na to, abych navštívila pana Holmese, když dostanu chuť."
"Jako by to byla náhoda, přečetla jste si to na mém blogu."
"Ale nikdo vás nenutil to tam psát, že ne?" nadhodí Adlerová a pročísne si nehty své precizně sčesané vlasy. Nakloní zvědavě přitom hlavu, jako by ta otázka obsahovala ještě nějaký podtext.
"Nevěděl jsem, že čtete můj blog,“ odkašle si John.
"Vlastně ani ne, doktore. Ale pan Holmes psal, že se nudí a zajímalo mě, co to způsobilo. Tak jsem trochu zapátrala a váš blog je proslulý."
John se asi na dvě vteřiny zatváří, jako by snědl zvláště kyselý citrón, ale o pár úderů srdce později mu něco dochází, "Počkejte, Sherlock vám psal?"
"Ano, poslal mi SMS."
"Tohle už jste předtím říkala, že jo?" doktor se zarazí při vrzpomínce na jejich setkání v baru. "Sherlock Holmes vám napsal zprávu. Ten Sherlock, který vaše zprávy celé měsíce ignoroval. Tento Sherlock vám odpověděl? Když celou tu dobu, kdy... Ale..."
„Vlastně neodpovídal na mou zprávu. Ozval se sám od sebe,“ Adlerová vytahuje mobil ze své malé kapesní kabelky a vyhledá na něm zprávu, kterou si zobrazí a ukáže Johnovi. Stojí tam: Nuda.
Byla pár dní stará.
John chvíli na telefon zírá. To je vše? Nic víc? Prostě nuda? Napíše jí nuda a ona to vezme jako pozvánku? Zatímco on na svůj blog shodou okolností napíše, kde přesně se budou vyskytovat dva dny poté, co jí Sherlock pošle zprávu po měsících mlčení a ignorace?
John nevěří na náhody a začne mu pár věcí docházet. Jeho tvář se pročistí a Irene se usmívá od ucha k uchu.
Vybaví si Sherlocka, který nikdy Adlerové neodepisuje, Sherlocka, pro kterého slovo nuda znamená výzva. Nuda v jeho řeči znamená něco jako – udělej s tím něco. On chtěl po Irene, aby něco udělala. A ona to udělala přesně, jak předpokládal. Přečetla si blog a přijela. Přečetla si článek, kde se John na Sherlockovo doporučení zmiňuje o zdejších památkách. O zdejší krajině a architektuře, jak mu opakovaně s entuziasmem detektiv opakoval do takové míry, že se John jeho nadšením doslova nakazil. Takovým nadšením, že neodolal a napsal to veřejně na svůj blog, aby takříkajíc nečekaným hostům postrčil zeměpisné souřadnice.
Naplánoval za ně zdejší výlet za případem, který byl stěží dostatečně důležitý pro Sherlocka natolik, aby se sem obtěžoval jet. Nebyla to ani šestka. Ale on jel. Daleko z milovaného Londýna.
Sherlock Holmes tohle celé plánoval. Tahal s figurkami na šachovnici, jak byla potřeba. Hraje tu svoji malou hru a John absolutně nechápe, co je jejím cílem. A cítí se zneužitý a podvedený, protože Sherlock s ním jedná jako s kusem hadru.
Ten prevít! On zkrátka věděl, jak se všechno odehraje, jak kdo zareaguje. Předpokládal chování všech zúčastněných ve svém scénáři, vydedukoval následné situace.
„Ten zmetek!“ prohlásí nahlas John a Irene Adlerová vypadá, že ví přesně, co se mu honí hlavou. „Vy jste to věděla, že ano?!“
„Jestli se mě ptáte na to, zda jsem to s ním nějak konzultovala, tak vůbec, doktore Watsone. Ale nejsem tak hloupá, abych nepochopila, že je v tom něco víc než pouhá nuda. Jak jste si sám teď jistě odvodil, ta zpráva byla pozvánka. Věděl, že neodmítnu. Já jsem věděla, že on to ví. Proč bych to dělala, je to zábava.“
„Pro vás je všechno zábava.“
„Jste roztomilý, když žárlíte.“
„Už jednou jsem vám řekl, že nežárlím. Já a Sherlock nejsme a nikdy jsme nebyli pár.“
„Vážně, Johne? A proč vás tedy má přítomnost tak rozčiluje? Co vaše noha?“
„Tohle je zbytečná ztráta času. Tak mi řekněte, o co tady jde…“
„Ale doktore, já přece nejsem ta správná osoba, které byste se na to měl ptát.“
„Vy víte, o co jde, že ano?“
„Možná. Možná ne.“
„Jste mi neskutečně protivná.“
Irene teatrálně zakroutí boky a pobaveně se zasměje. „Opravdu jste rozkošný.“
John to vzdá. O pár kroků se vzdálí a zhluboka se nadechne. Potřebuje chvíli pro sebe, potřebuje vstřebat, že je zase součástí něčeho, aniž by s tím souhlasil. O co sakra tomu Sherlockovi jde?
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).
Díky moc, Blanch!
Helsl na Ao3 furt duma, co za tim vezi a jestli uz to nejaky ctenar uhadl. Rikala jsem ji, ze jsem to v podstate vykecala v uvodu, neni to nic slozityho a nema nad tim prilis dumat :)
Myslim, ze tohle snad nikoho neprekvapuje.