John zůstává nechápavě stát a hledí na Sherlocka jako na přízrak. A zatímco se nadechuje k peprné odpovědi, uprostřed toho nádechu se mu jaksi vytratí slova. Co by měl říct?
„Prostě ji nemám rád. Víš, že ji nemám rád.“
„Měl jsem nějaké tušení…“
„Tak on měl tušení. Nehraj si tu na neviňátko, Sherlocku.“
„Tím ale neodpovídáš na mou otázku, Johne. Nemáš ji rád, ale co ti na ní tolik vadí? Co v tobě vyvolává tu averzi?“
„Ty se ještě musíš ptát? Po tom všem, co udělala?“
„Zřejmě to chci slyšet od tebe. Tobě přeci nic neudělala, Johne, to já jsem byl cílem jejích úkladných metod.“
John otvírá znova ústa, aby něco řekl, ale pak je zase zavírá a párkrát nesouhlasně zakývá hlavou. Rozhlíží se, kam daleko ta domina odešla a jak moc hlasitý může být, protože má chuť začít po Sherlockovi řvát. Něco uvnitř jeho hrudi jako by ho dusilo a nutilo lapat po dechu.
„O tebe jí přece vůbec nešlo, to ti vadí? Že si tě nevšímala, ale upnula pozornost na mě?“ naváže konzultující poradce a semkne pevně rty. Ví, že to tak není, nicméně dostat z Johna Watsona přiznání je holt někdy na delší tahanice.
„Můžeme alespoň jednou nemluvit o tom, že je všechno o tobě?“ zavrčí John a sám nad vlastními slovy se zarazí. Ale ono tak nějak všechno o Sherlockovi je, že ano. Proč by mu jinak Ta Žena vadila? Kdyby se mu dostala do cesty za jiných okolností, vůbec by ji neřešil, tak proč…
„Takže o čem to je? Jsem více než ochoten si vyslechnout lítou přednášku. Jistě v ní bude plno ponaučení a morálních zásad, že ano, doktore Watsone.“
Ale doktor Watson namísto toho, aby se při té provokaci rozčílil, najednou polevuje v ramenou a v obličeji se mu objeví zmatek. „Já…“
Odkašle si a zkusí zformulovat větu, která ho úplně nezesměšní. „Manipulovala s tebou, ponížila tě, ublížila ti, hrála si s tebou, ale i se všemi tak, jak se jí to hodilo…“
„…protože ty ses s takovým chováním ještě nikdy nesetkal a velmi tě to rozhodilo,“ skočí mu do řeči s ironií Sherlock. Tváří se pobaveně a zároveň poukazuje na fakt, že on sám není z jiného těsta.
John zavrčí. „Chci říct, že nechápu, proč bys měl udržovat přátelské vztahy s osobou, která tě jednoznačně chtěla zdiskreditovat a ještě tě zneužívala. Navíc je to protivná mrská kráva,“ uteče doktorovi v nestřežené chvíli a z nějakého důvodu se Sherlock stále víc a víc usmívá.
A s každým širším úsměvem detektiva ten Johnův víc polevuje, zato naopak jeho puls se rozhodl, že trhne rekord.
„S osobou, jako jsem já.“
„Ne, ty… Ty nejsi…,“ doktor se do toho trochu zamotává, ale přesně ví, co tím myslí. Třebaže to neumí podat adekvátním způsobem.
„Takže tím chceš říct, že ji nemáš rád, protože si myslíš, že mi ublížila.“
„Jo, no, ano. A ranila tvoje city.“ Výřečný jako vždy, Watsone.
„Byl jsem z dobrých zdrojů informován, že žádné nemám, nerad se opakuji, to bys měl přeci vědět,“ pronese detektiv, ale zní to spíš jako otázka než jako konstatování. A že byl o tom ještě před časem pevně přesvědčený.
„Jo to povídej holubům na střeše. Já jsem viděl, co to s tebou dělalo, Sherlocku,“ hlas se mu zavlní v neustálém pocitu marnosti.
„Tohle opravdu není vůbec o mně?“
John neví. John je zmatený a odkašle si. Taková poznání nejsou vůbec vítaná a Sherlockův průzračný pohled je tak intenzivní a pichlavý, že ho skoro cítí, jak se mu prodírá štítem příčetnosti. Celej tenhle výlet byl pořádný omyl. Hlavou mu proletí nevyřčené: „To přece nejsem já!“
„Viděl si, co jsem chtěl, abys viděl, Johne,“ dodá nakonec vyšší z mužů a jeho sytý baryton pročísne doktorovy rozvířené emoce.
A jemu se nechce věřit, že by pronesenou větu měl chápat jinak, než jak ve skutečnosti zní. Ale možná ji tak chápat má.
Dívají se na sebe, jeden zrak je naplněný zmatkem a rozporuplnými pocity, jeden si je jistý a chystá se přijmout cenu pro vítěze.
A John pochopí. Kristepaneježíši. On žárlí. Žárlí na Irene Adlerovou a pozornost, kterou jí Sherlock věnuje.
Bezděky mu sjede pohled na Sherlockovy plné rty a vypadá to, že ten měňavý pár očí zvolil zrcadlově stejnou trajektorii.
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).
Tady se ani nejde splést.