Laureátem počtvrté

John se rozvážně odpojil od Tiny tak, aby jí dal prostor, zbavil se kondomu a svalil se na chvíli na postel, načež si naposledy zrekapituloval, co se stalo.
Pořád mu to připadalo jako historka někoho jiného, které byl jenom svědkem z druhé ruky jako posluchač. Ale skutečnost dorážela na jeho spánky, bušila do nich v rytmu vlastního srdce a on se tentokrát nebránil přiznat si, že ničeho nelituje.

Podíval se znova na Sherlocka, který v temném koutě vydechoval, ale nespustil z něj oči. Byl nádherný.

John si dodal odvahu.

Přesunul se k němu, a zatímco se jejich čela dotkla v prostém a jednoduchém doteku, který vydal za všechna slova, John cítil, jak se mu přes rty přelévaly teplé obláčky dechu. Ten moment byl důležitější, než celá ta sexuální eskapáda, v níž hrál hlavní roli.

Sherlock zašeptal jeho jméno v ohromené úctě a zbožňování. A John byl pořád i po těch letech v úžasu, že si je od něj vůbec zasloužil.

Sklouznul k Sherlockově pasu, kde leželo jeho péro – stále vlhké a v zajetí véčka černých společenských kalhot. Skoro zalitoval, že v tuhle chvíli neměl odvahu kleknout na kolena a celého ho očistit jazykem.

Možná kdyby tu nebyla Tina…

Ale Tina je na posteli zvědavě sledovala, jinak neřekla ani slovo. Vypadala, že důvěrnost celého okamžiku respektuje a zároveň jako by ji dojímal, ale ne tak úplně. Usmívala se spokojeně a nepůsobila jako někdo, kdo by se cítil zneužitý. Když už, tak z dnešního večera profitovaly všechny strany a po vzájemné domluvě i ujištění po nich ani nezůstala žádná očekávání.

Možná až na to nové, které tiše viselo mezi oběma muži.

John se cítil vyždímaný do sucha. A to i mentálně. Pod kůží mu mravenčila zvědavost a uvědomění, že je připravený posunout jeho vztah se Sherlockem na další rovinu.

Byl to nakonec Sherlock, kdo se první z doteku vymanil. A upravil. Naklonil se k Tině, zašeptal jí něco do ucha poté, co jí odhrnul zpocené vlasy z čela. Pohladil ji prsty po křivce boku a políbil na čelo, jako by jí chtěl vtisknout cejch. Ale v celém tom gestu byla podivná - a na Sherlocka neobvyklá - něha. Vděčnost.

Sherlock byl šťastný.

I John byl šťastný.

Zvedla se a začala hledat svršky.
„Měla jsem v plánu si dnešní večer s někým užít, ale nečekala jsem takové dobrodružství. Když mi Sherlock předložil nabídku s tím, že se bude dívat, nevěděla jsem, co vlastně čekat, ale znělo to zábavně. Nadto mi slíbil, že nebudu litovat, protože jsi exemplární milenec, Johne, a musím přiznat, že nelhal,“ zazubila se na ně.

Sherlock si skoro uraženě odfrknul, ale nahlas nijak neprojevil, jak je očividné, že on má přece vždy pravdu. Její pochybnosti ho nejspíš lehce popudily, ačkoliv by to nepřiznal. Nakonec zapadl do koupelny a hned vzápětí se zase vrátil.
 

John polknul, ve tváři byl zarudlý, ale lichotka mu samozřejmě pohladila ego. „Já jsem tohle neplánoval určitě. Vlastně jsem…“ nervózně se ohlédnul na Sherlocka. Nedokončil myšlenku.

Oba páry očí se na něj upřely se zvědavostí.

Odkašlal si.

Nadhodil dlaněmi do vzduchu v obranném gestu. „Tak trochu jsem se smířil s tím, že už je mým dnům konec.“

Tina se na něj zamračila: „Vždyť seš pořád ještě dost mladý, Johne.“

„S věkem to nijak nesouvisí,“ ohlédnul se významně na Sherlocka a tomu se uvolnily vrásky kolem očí, když pochopil. „Nicméně nikdy jsem to nedělal, zatímco se někdo dívá. Měl jsem docela obavy, že to neskousnu.“

„A jak se ukázalo, byly naprosto zbytečné,“ mrkla na něj, a pak ještě i na Sherlocka. „I když chápu proč.“

Než stihl na to doktor zareagovat, pokračovala vědoucně: „Myslím, že máš štěstí, že tvůj přítel ví, co chceš, a rád ti to poskytne.“

„Jo, uhm. Zatracený štěstí,“ John zhusta polknul, ale souhlasně přikývnul. „Někdy mám pocit, že to ví mnohem líp než já. Vlastně to není jen někdy, spíš skoro pořád.“

Tina se zasmála tím tichým tónem, který by normálně Johnovi připadal jindy sexy a svůdný, ale v tuhle chvíli ho nezhodnotil jako něco, co by rád zkoumal dál. Uvědomoval si, že ani ten její postoj nepůsobil úplně přirozeně.
Ale faktem bylo, že to nevyznělo to jako výčitka. A neznělo to ani jako výzva. Ta žena mu jednoduše chtěla sdělit, že jakákoliv volba byla v pořádku a neměl by se jí bát.

V tu chvíli měl pocit, že ji přečetl právě tak jako Sherlock. Tina nehledala romantické vztahy, chápala jejich smysl a podstatu, ale zejména proto o ně nestála. Přála je druhým, třebaže sama nebyla typ, který by o ně dlouhodobě stál. Na rozdíl od milostných prožitků. Sherlock ji vybral, jelikož byla aromantik.

Její oči ho ubezpečily, že sexuálně by si dala znovu říct. Pokud by John měl zájem o další kolo, neřekla mu by ne. Ale v jejich uspořádání nehledala nic hlubšího nebo niterného.
Pořád na jazyku cítil její chuť, vracely se mu vjemy a vůně, Tina by rozhodně stála za hřích. A mít pravidelně nezávazný sex bez následků a s nulovou zodpovědností, že zlomí něčí srdce, bylo lákavé. Ale vedle Sherlocka právě teď vypadala nezajímavě. I ona to tušila.
Jediné, na co John právě myslel, bylo vrátit se Sherlockem domů a prozkoumat všechny nové touhy právě s ním.

Nejen ty erotické.

Upravili se a oblékli.
Tina si smotala vlasy do drdolu, aniž by bylo poznat, že jí ještě před chvílí trčely prameny do všech stran.
Uhlazený a vždy dokonalý Sherlock po očku sledoval Johna, jak se zbavuje posledních důkazů proběhnuvších aktivit. Téměř klinický charakter toho pohledu v Johnovi probouzel nové fantazie. Sherlock ho analyzoval, přestože se tvářil netečně.

John skoro očekával, že rozloučení s Tinou bude trapné, ale Sherlock byl i za něj tak netypicky okouzlující a očividně v dobrém rozmaru, takže mezi všemi panovala smířlivá a vděčná nálada.

A poté, co Sherlock Tině poděkoval, se na něj žena otočila s úsměvem a slovy: „Spíš bych měla poděkovat já tobě za vzrušující a jedinečnou vzpomínku.“
Otočila se na Johna s flirtujícím úsměvem, vylovila z kabelky vizitku a podala mu ji. „Budu na aktuálním projektu dělat ještě pár týdnů, zdržím se, kdybyste měli zájem si to zopakovat, zavolejte mi.“

John vizitku nepřevzal, zato Sherlock se toho ochotně ujal.

***

Cesta domů se nikdy nezdála tak nepříjemně dlouhá. A to jeli jen něco přes hodinu. Oba dva se shodli na tom, že protentokrát v hotelu nepřenocují.

Mlčky seděli na zadním sedadle taxíku, který se jim nějakým zázrakem podařilo sehnat i takto pozdě. Hleděli každý ze svého okna ven, ale ruce měli k sobě na sedačce natažené tak, že se dotýkali špičkami prstů pokaždé, když taxikář přejel výmol nebo prudce zatočil.
 

Pole za okny se vlnila, stromy v měsíčním světle vrhaly děsivé stíny na silnici i okolí a John v hlavě přemítal o tom, co všechno by chtěl Sherlockovi říct.
Co se ještě před několika desítkami minut v hotelovém pokoji s Tinou odehrálo, se zdálo být tak snadné, v tu chvíli přesně věděl, co svému spolubydlícímu řekne. V tu chvíli totiž bylo všechno tak nekompromisně jasné. A teď tady seděl a najednou mu připadalo, že slova jsou na jeho pocity krátká. Pocítil vůči sobě hořké zklamání, protože po dnešním večeru jednoznačně věděl, co chce a co nechce.

Sherlock, který Johnovi nechával prostor k myšlenkám, jako by přesně tušil, co se příteli honilo hlavou. Vlastně komu by co John nalhával, Sherlock to rozhodně věděl. Vždyť byl hotový atašé dedukcí. Ale ve své velkorysosti jako by chápal, že John přece nepronesl žádné plané sliby. Jeho přítomnost vedle Johna byla neohrožující, neokázalá, hřála, ale nepálila.
Kdyby chtěl teď couvnout, mohl by.

Doktor sevřel volnou pěst v klíně ve snaze bojovat s vlastní zbabělostí. Ten strach byl podivně neuchopitelný, nedokázal ho vlastně ve své podstatě definovat, poněvadž jeho přesvědčení změnit věci mezi nimi bylo ještě před půl hodinou tak pevné a neoblomné.

Hlavou se mu dokola promítaly vzpomínky na proběhlý večer. Na Sherlockovy oči. Na to, jak si ho prohlížely. Na pohyb jeho dlouhých prstů a na to, jak oba dosáhli vrcholu s myšlenkou na toho druhého. S upřeným pohledem na toho druhého.
To si přece nedomýšlel, že ne? Bylo to skutečné. Stalo se to. Nenamlouval si to. Nebo ano?
Jak by to asi vypadlo, kdyby se ta velká dlaň dotýkala přímo Johna?
Jeho strach byl pošetilý, neboť dávno pochopil, že chce, aby se ho ty dlaně dotýkaly. A logicky chápal, že Sherlock by podobné doteky uvítal od něj jakbysmet. Nebo snad ne?
Nebyl přece zmatený.

Nemohl být.

Nechtěl být.

Nebylo vhodné, aby teď byl zmatený! Po tom všem.

Rozhodně to nebylo fér k Sherlockovi.
Měl sucho v ústech. Chtěl toho tolik říct, ale slova mu pořád vázla někde v hrdle.

Nevyslovená. Palčivá.

Doznávající.
 

***

Na Baker street 221A dorazili velmi pozdě. Pouliční lampy osvětlovaly dokonale ztichlou ulici, jen někde v dálce bylo slyšet, jak se rvaly kočky. Za okny bytů bylo temno a hlubokou noc jinak nenarušovalo nic. Jen hlasitý tlukot Johnova srdce, který mu bubnoval v uších. Jakmile se však ohlédl na Sherlockovu vyhlazenou tvář a připomněl si oddanost v měňavých očích, úzkost a strach začínaly ustupovat.

Nadechl se čerstvého vzduchu, zatímco Sherlock odemykal dveře. Načež se o něj znenadání otřela detektivova dlaň na spodní straně zad, aby ho ponoukla dovnitř. A John se nechal převálcovat vnitřním uspokojením z toho hřejivého doteku, který ve skutečnosti znamenal víc, než na co vypadal.
Trvalo pár vteřin, než si skutečně uvědomil, čeho se vlastně bál. Mohl být takový idiot? Překvapením mu skoro spadla čelist.

Nebyl to jeho vlastní strach z nejistoty. Ani žádná vnitřní zmatenost. Nebyl to ani strach z odmítnutí, který mu bránil v autě natáhnout k Sherlockovi ruku a stisknout ji pevně.

Šlo o Sherlocka.

Protože jeho nejlepší přítel byl navzdory tomu, co mezi nimi proběhlo, pořád nejistý tím, co John cítil a chtěl. Nejistý, jestli celá ta situace nevygradovala právě díky přítomnosti Tiny, přestože mu musely jeho dedukce naznačit celý obraz. Vnitřní pochybnosti se neštítily ani geniálního Sherlocka Holmese.
Sherlock byl vždy ochotný bezpodmínečně přijmout vše, co mu John dovolil. A nic nad rámec. Nikdy se neodvážil požádat o víc, protože nechtěl o Johna přijít. I kdyby měli být jen spolubydlící.

Nebyl to Johnův strach z toho, co se stane.

Byla to Sherlockova nejistota. Tichá oddanost, která se smířila s málem.

Vstoupili do chodby, v domě byla tma tak černá, že bylo sotva vidět na špičku nosu. A stejně John věděl, kam jeho kroky zamíří.

Sherlock vpadl do své ložnice jako by se chtěl před Johnem skrýt, ale doktor ho vzápětí následoval. Světlo lampy se rozlévalo do chodby, než za nimi zavřel dveře.

Sherlock nezareagoval. Ale John věděl, že ho svým jednáním překvapil, ačkoliv nevypadal zaskočeně. Sherlock se tak choval zřídkakdy, měl naučené pózy, vzorce chování, reakce. Na svém renomé sociopata bez emocí pracoval dlouhé roky. Taky jak se říkalo – zvyk byl železná košile.  Ale John ho znal dost dobře na to, aby významově rozpoznal i ten nejmenší pohyb vrásky na čele.

Usmál se na něj.

A Sherlock využil situace, aby to tíživé ticho vyplnil. „Bavil ses dnes večer?“

Jeho hlas byl klamně nenucený. Zdánlivě pevný a monotónní.

„Jasně, že jo,“ opáčil John s povzdechem a semkl na okamžik víčka. „Bylo to… nečekané. Díky, Sherlocku.“

Otevřel znovu oči a uviděl svého spolubydlícího, jak ho se zájmem pozoroval. V tom pohledu se na krátkou vteřinu mihl doslova obnažený hlad, než se Sherlock odvrátil, aby si sundal sako.

„Příští víkend bychom si to mohli znovu zopakovat. Tinu to jistě potěší,“ pronesl k Johnovi ledabyle, přičemž pověsil sako na ramínko do skříně. A když se na Johna znovu otočil, mezi ukazováčkem a prostředníčkem svíral vizitku.

John se na ten kus papíru letmo zadíval a kousnul se do spodního rtu. Ale nakonec zavrtěl hlavou. Všiml si, jak Sherlockova ramena při tom gestu ztuhla. Znovu se usmál a udělal pár kroků vpřed, aby se postavil přímo před Sherlocka. Vytrhnul mu vizitku z prstů, roztrhnul ji na několik malých kousků, a pak je nechal s nezájmem dopadnout na zem.

V očích mu zajiskřilo. Skoro se až zatvářil nadějně. Ale ten pohled laně v záři reflektorů stále naznačoval, že potřeboval ujistit nahlas, co si John o celé situaci doopravdy myslel.

John Watson tedy dal přesně najevo, co si myslel.

Natáhnul dlaň k detektivově tváři a obemkl ji kolem čelisti, aby si ho naklonil k sobě.
A pak se jednoduše přitiskl k jeho plným rtům. Byl to nevinný polibek, v podstatě se jen otírali a sotva dotýkali, nebyla v tom přímo vášeň.

Ale byl to příslib.

Sherlock se mu se zavřenými víčky zachvěl v náruči a liknavě s výdechem zasténal: „Johne…“

Kůže pod Johnovými prsty nebyla tak hladká, jako byl zvyklý u žen. Nevoněla jako levandule, ibišek nebo vanilka. Sherlockova pokožka byla drsná jako den neoholená tvář, byly na ní stopy nedokonalosti, na bradě byla cítit hrana jizvy – pravděpodobně z dob, kdy detektiv naháněl po světě Moriartyho síť.
Sherlockova pleť byla všechno, jenom ne jemná a ženská. A přesto to v tuhle chvíli bylo Johnovi šumák, protože muž před ním byl vše, co od života chtěl.

Znovu políbil Sherlockovy rty. Mužské rty. Dokonalé rty. Ty, které toužil líbat až do konce života. A tentokrát do toho vložil víc nadšení, i když se pořád držel trochu zpátky.
Zatraceně, jak mohl mít takové štěstí?

Líbat Sherlocka bylo jiné. Snad až zakázané. Vzrušující. Přitažlivé. Jinak přitažlivé, než líbat ženy. Nedokázal vysvětlit jak, nedokázal říct proč. Prostě tomu tak bylo. Polštářky prstů mu hladil krk, místy mu prsty zajížděl až do černých kučer a probíral se jimi, jako by je chtěl učesat. Vychutnával si Sherlockovo chvění, pulz na krku - tep srdce, který připomínal smyčcové staccato.
Do háje, jak on toho chlapa miloval. Nikdy v životě nikoho tolik nemiloval.
Proč si to nedokázal uvědomit dřív?

John putoval rukama po ramenou, pažích, až nakonec zakotvil u Sherlockových dlaní, které vzal do svých. Jejich prsty do sebe zapadly jako puzzle.

„Nevím, proč jsem byl takovou věčnost zmatenej. Neměl jsem ponětí, co vlastně chci,“ začal k němu John tlumeným hlasem. Každé slovo stvrdil letmým polibkem do koutků rtů, na špičku nosu, na hranu čelisti.

Sherlock se tlumeně nadechl. Jeho pohled se zdál až skelný. Dlouhé prsty se nesměle prohýbaly v Johnově dlani, vrývaly se do kůže. A když se na něj menší muž usmál, Sherlock se odvážil vyklouznout z dlaní a položit ruce na Johnův pas, kde je zoufale sevřel ve snaze být mu co nejblíž.

Opřeli se o sebe čely podobně jako večer v hotelu. Celé to gesto bylo zatížené totožnou intimitou.

„Už nejsem zmatenej, Sherlocku,“ pronesl odhodlaně John Watson.

A Sherlock naproti němu šťastně vydechl, než se kousl do rtu.

Jejich následující polibek zdaleka nebyl tak nevinný jako dva předešlé.