1. kapitola

Bylo to těsně před Barryho jedenáctinami, když mu jeho matka svěřila tajemství spřízněných duší. Do té doby o tom Barry slyšel jednou nebo dvakrát ve škole a možná taky v televizi, ale nikdy víc se o to nezajímal. Proč taky, byl to malý kluk, kterého bavila věda a logické hry, na věci okolo lásky byl ještě mladý.

Ale když jednoho večera spatřil svou matku klečící v bolestech u kuchyňské linky, přestože nejevila známky jakéhokoliv zranění, vyděsilo ho to.

Henry Allen měl menší nehodu v práci, při které si zlomil žebro, a Nora Allenová ten večer svému synovi svěřila, jak se to má s ní a jejím otcem. Byly to dvě spřízněné duše, které se našly a které spolu sdílely emoce a bolest. A když si jeden ublížil, druhý to mohl fyzicky cítit taky. Tehdy mu svěřila tajemství spřízněnosti dvou lidí. A až jednou bude dostatečně zralý a stejně tak i jeho spřízněná duše, začne vnímat přítomnost druhé osoby, přestože mu nebude nablízku. I když nebude mít tušení, o koho se jedná. Trvalé spojení je však jednou svede dohromady, aby spolu mohli být šťastní.

Ta slova se mu vryla do paměti daleko víc, neboť pár týdnů na to se objevil podivný přízrak, který zavraždil jeho matku a způsobil, že Henry Allen skončil ve vězení. A přestože bylo pro všechny viditelné, jak ztrátou své ženy Henry trpí a to nejen na duši, nikoho ani na okamžik nenapadlo, že by ji nemohl chladnokrevně zavraždit.

A Barrymu samozřejmě nikdo nevěřil.

Vidět smrt vlastní matky bylo dostatečné trauma samo o sobě, vidět svého nevinného otce, jak se jeho celistvost trhá na kusy kvůli úmrtí jeho spřízněné duše, bylo něco, na co nikdy Barry nezapomene.

Mít spřízněnou duši nebyl dar. Bylo to prokletí. A Barry, ač zasažen laskavými slovy své matky, dlouho ani nepomyslel na to, že někde ve světě pobíhá druhá polovina jeho roztříštěné duše. A bylo mu to jedno, protože od chvíle, kdy začal žít s Westovými, byl přesvědčený, že tou osobou může být jedině Iris.

»»--->   Ϟ Ϟ Ϟ   <---««

Trvalo to dalších pár let, než si přiznal, že Iris, přestože byl do ní tajně zamilovaný, není jeho spřízněná duše. Začalo to drobnými emocionálními výkyvy a nevysvětlitelnými sexuálním apetitem. Většina jeho vrstevníků v posledním ročníku na střední škole běžně vedla zhýralý život plný dobrodružství, pařeb a nevázaných známostí, ale tohle nikdy nebyla Barryho doména. Držel se spíš při zemi, hluboké city k Iris ovlivňovaly jeho úsudek, co se týkalo vztahů a rozhodně nikdy nebyl žádný sexuální nadšenec, který si potřeboval užít. A šikana ze strany jeho spolužáka Tommyho Woodwarda tomu vůbec nepomáhala.

A proto, když se čas od času začaly objevovat stavy, při nichž by se nejraději zpil do němoty a ráno se probudil vedle neznámého obnaženého těla, došlo mu, že tyhle pocity nevycházejí z jeho nitra, ale že za to může spojení s jeho – pravděpodobně promiskuitní – polovičkou. O to víc byl zhrozený faktem, že zrovna on musí mít za spřízněnou duši někoho takového. Co to asi muselo být za dívku, která měla potřebu žít takový život?

Naučil se nevnímat podobné nálady, i když to nebylo lehké. A po pár měsících dokonce ustaly, nahradil je jiný pocit. Netušil, jestli za to mohl on sám, nebo se s jeho spřízněnou duší něco stalo, že změnila názor, ale nedělal si větší starosti, protože i přes tohle všechno stále někde v jádru cítil její přítomnost. I když se někdy ta přítomnost jevila jako zoufalé tápání a hledání místa na tomto světě.

A těmto pocitům dobře rozuměl. Začínal si stejně tak uvědomovat, že se nemůže zlobit na někoho, jehož zátiší a minulost vůbec nezná.

»»--->   Ϟ Ϟ Ϟ   <---««

Přežít univerzitu s nezakaleným rozumem bylo daleko těžší, než si představoval. Ne, že by měl problém se svým studiem. Vybral si obor, kterému se chtěl v životě věnovat, a věda ho vždy zajímala, miloval ji, miloval všechny předměty, na které chodil a ve všech vždy exceloval, profesoři si ho oblíbili a spolužáci stejně tak, vysoká škola byla jiná, než ta střední, ale…

Ale hned v prvním semestru přišly noční můry a s nimi následovalo dalších pět let téměř vytrvalé bolesti a zoufalství.

Jeho druhá polovička si někde na světě procházela příslovečným peklem, jinak si nedokázal představit, proč téměř každý den nebo každý druhý den cítil bezmoc, beznaděj, strach a smutek – a nejednou byl schopný i určit, že se ten smutek týkal ztráty blízké osoby. A to všechno bylo provázené fyzickým utrpením.

Jednou to bylo, jako by se ho někdo snažil rozřezat na kousky, ledové ostří klouzalo po povrchu jeho pokožky na hrudi a břiše a zanechávalo za sebou neviditelné jizvy, tedy pro něj neviditelné.

Jindy jako by mu ramenem někdo prohnal šíp nebo ocelový hrot. A nikdy by ho nenapadlo, že na vlastní kůži, přestože se to fyzicky na něm neprojeví, ucítí, jaké to je mít zlomenou snad každou kost v těle nebo mít popáleniny třetího stupně.

Byla to fantomová bolest, ale byla dostatečně skutečná, aby každé zranění Barry prožíval stejně jako ten někdo na druhém konci jejich spojení.

Který člověk je schopný vydržet tolik bolesti, všechny ty ztráty a zůstat při tom příčetný?

Začínal se bát. Ani ne tak o sebe, jako o tu druhou osobu tam někde na konci světa, která každý den čelila psychickému a fyzickému mučení. Jinak se to nazvat nedalo.

A pokud si za všechna ta zranění mohla sama, Barry byl přesvědčený, že pokud se jednou setkají, sám ji uškrtí za všechno, čím si musel projít. I kdyby to mělo bolet i jeho samotného.

»»--->   Ϟ Ϟ Ϟ   <---««

Stát se forenzním vyšetřovatelem byl vždy jeho sen, nejen proto, že miloval vědu, miloval záhady a nevysvětlitelné, ale byl to nevyřčený slib. Slib, který dal sobě a své mrtvé matce, a to, že jednou vypátrá jejího vraha a osvobodí z vězení svého otce. Muže, kterému jako jediný věřil, že je nevinný.

I když nikdo nevěřil jeho slovům, on sám věděl, co tam venku číhá za zlo a věděl, že jednoho dne tomu přijde na kloub. A když se naskytla příležitost, uchopil ji za pačesy.

Starling city bylo známé svou vysokou kriminalitou, ale také bylo v posledních dvou letech známé tím, že bylo chráněno samozvancem v zelené kápi. Tím samozvancem, kterého Barry tajně obdivoval a bránil před zlými jazyky. Byl přesvědčený, že tenhle samozvanec, kterému přezdívali Hood, mu je schopný pomoct osvobodit Henryho Allena a zjistit to kýžené jméno muže, kterého celý život nenáviděl.

Případ s vloupáním, které nedávalo smysl, ho zavedl přímo do Queen consolidated.

„On byl ve skutečnosti sám,“ Barryho entrée s omluvou o nespolehlivosti dopravy na přítomné vyšetřující v čele s Oliverem Queenem, slovutným a známým miliardářským synkem a sukničkářem, příliš neudělalo dojem.

„A tví rodiče ví, že jsi tady?“ pichlavý modrý pohled způsobil, že se mladíkovi zadrhl dech v hrdle a nohy mu lehce ztuhly, ale byl připravený čelit daleko horšímu přijetí. Podivné rozlévající se horko v těle sotva vnímal.

„Jsem Barry Allen, jsem vyšetřovatel od policie v Central city. A to přímo z kriminálního oddělení,“ opáčil pohotově a doplnil svoje představení o několik lživých vět o tom, proč vlastně přijel.

Pokud se o tom dozví kapitán Singh, určitě přijde o místo, ale to v tuhle chvíli bylo vedlejší.

Před očima se mu zjevil jeden nevysvětlitelný případ a on teď nesměl polevit.

Pronesl několik dalších dedukcí, opíraje se o viditelné důkazy.

„Asi nevíte, jak obtížný je někomu zlomit vaz,“ otázal se řečnicky Barry poté, co všem na tabletu ukázal fotografie z pitvy jednoho z hlídačů, na jehož krku byly viditelné otisky prstů pouze jedné ruky. Nervózně se se přitom zadíval na samotného Queena a usmál se, aniž by věděl proč. Podivná přirozenost velela jeho reakci.

Zamyšlený ředitel Queen consolidated se na něj zadíval s neidentifikovatelným výrazem ve tváři, „Ne, netuším.“

Pár skeptických pohledů ho sjelo od hlavy až k patě, ale když pokračoval ve svém výkladu, který se jevil zcela logický, i když nepravděpodobný, k jeho vlastnímu překvapení ho všichni přítomní, i ten zbohatlický floutek, poslouchali.

A ta milá Felicity Smoaková dokonce vypadala, že mu to upřímně věří. Když mu věnovala sympatický úsměv, něco se v něm pohnulo. Opětoval to gesto, aby si na oplátku všiml téměř vraždícího výrazu ve tváři jejího šéfa.

»»--->   Ϟ Ϟ Ϟ   <---««

Nebyl takový hlupák, aby si nevšiml, že ho Oliver Queen ve Starling city nechtěl a už vůbec ne ve své přítomnosti. Něco na tom muži ho děsilo a zároveň z něj měl podivně známý pocit. Někoho mu připomínal, když tedy pominul tu očividnou nesnášenlivost v jeho pohledu. Ale přikládal to faktu, že on a Felicity mezi sebou něco měli a Barry zřejmě narušil nějakou jejich komfortní zónu.

I přesto neodolal tomu, aby s Felicity trávil čas a příležitostně vyzvídal o samozvanci v kápi. „Takže jste ho viděla? Toho samozvance. Prej vás zachránil. Jakej je?“

„Zelený.“

„Zelený!“ prohlásil Barry nadšeně. „To je dost zajímavý, ne? Jako proč zelený? Černý by se mnohem líp skryl. Ve městě určitě. Já osobně si myslím, že se cvičil v nějakým lese, nebo džungli. A tou zelenou barvou to dává najevo.“

„Moc o něm nepřemýšlím,“ blonďatá žena nebyla moc sdílná, co se týkalo nových informací o samozvanci.

A i když Barry dál rozváděl svoje dedukce, které směřovaly až k přesvědčení o tom, že pan Zelený má pomocníky a mezi nimi je určitě někdo, kdo vystudoval technologie a počítačové vědy, Felicity místo reakce opáčila otázkou.

„Proč vás ten lučištník tolik zajímá?“

Svěřil jí část svého trauma z dětství a částečně vyřešil problém, kde hledat jejich zločince.

Cukr.

Na druhý den na něj Oliver Queen uhodil s tím, že si ho proklepnul, vytknul mu všechny lži a projevil nedůvěru.

Barrymu nezbývalo nic jiného, než říct celou pravdu. Převyprávěl jim příběh podivné šmouhy, které jeho otec kdysi čelil. Řekl vše i navzdory tomu, že očekával jen opovržení a výsměch, jako tomu bylo celý život se všemi, kteří mu jeho teorii nevěřili.

Mladý vědec věděl, že je světlovlasý ředitel v právu a i přesto v sobě pocítil podivnou zlost a zklamání jako už dlouho ne. Skoro jako by nebyla jeho vlastní, ale v ten moment se nad tím moc nezamýšlel. Zklamaný a zatvrzelý pohled druhého muže ho jednoduše odzbrojil.
„Je mi líto, že jsem vám lhal,“ klesl Barry pohledem, kupodivu to myslel i přes všechnu tu zlost upřímně. Načež bez čekání na další výčitky jednoduše odešel.

Už nemohl vidět ten vyčítavý pohled, který Felicity Oliveru Queenovi věnovala.

»»--->   Ϟ Ϟ Ϟ   <---««

Felicity byla milá, byla velmi hezká a vtipná, byla vlastně naprosto úžasná.

Byla podobný vědecký nadšenec jako on. Byla kouzelná, když mumlala podobné nesmysly jako on a zadrhávala se. Byli si tolik podobní, vlastně by byli naprosto ideální a dokonalý pár. V ideálním světě by se zamilovali a zůstali navždy spolu. Ale Barry věděl jedno, ani Felicity nebyla jeho spřízněná duše.

A stejně, když byl tady ve Starling city, měl pocit, jako by byla nějakým způsobem součástí jeho podivného spojení, které se v posledních dvou letech projevovalo hlavně nečekaným adrenalinem provázeným občasným zraněním. Naštěstí nešlo o tak vážná zranění jako před lety. Ne, že by to každý považoval za štěstí.

Felicity byla úžasná. Ale nebyla dostatečně úžasná. Ne tak, jak by si to představoval. Bohužel.

Barry tápal někde mezi neochotou setkat se s osobou, co mu ze života dělala překážkovou dráhu, a neochvějnou touhou tu jednu jedinečnou bytost, která mu byla souzena, poznat.

Rozloučení s Felicity bylo podivně skličující, ale věděl, že je to nutné a žádné přísliby do budoucna ani jednomu z nich nic nedají. I na ni někde čekala její spřízněná duše. A ona působila, že to cítí stejně tak.

»»--->   Ϟ Ϟ Ϟ   <---««

Aby toho nebylo málo, už když se zpožděním přijížděl na nádraží, věděl, že zmeškal vlak. Slíbil kapitánu Singhovi, že pojede prvním vlakem, který dorazí do Central city. S hlasitým vzdychem se usadil na lavici a zklamaně se zadíval na vlastní kufr. Nezbývalo, než počkat těch několik hodin v čekárně na ranní rychlík. Ostatně, měl toho hromady ve vlastní hlavě, čím se potřeboval probrat. Všechny ty divné pocity, které vnímal v přítomnosti Felicity nebo samotného Olivera Queena. Oba pro něj byli záhadní, každý jiným způsobem.

Možná by se měl vrátit do hotelu a nechat tohle přemýšlení až na ranní jízdu domů. Už tak se cítil být k ničemu. Ale než se stačil nad vlastní neschopností zamyslet, ucítil štípnutí na krku a najednou všechno okolo zčernalo.

Když se probudil, první, co uviděl, byly táhlé zářivky u stropu. Běloskvoucí ledové světlo v obrovské chladné a temné místnosti, možná skladu. Okolo bylo několik vitrín s metalickými figurínami a hned vedle nich stojany s šípy a luky. Vše nezbytně chráněné a prosklené a paradoxně v temnotě skryté.

Radost z toho, že se zřejmě probral ve skrýši samotného samozvance, prolomil vtíravý pocit strachu, který se nečekaně prolil jeho útrobami. Vše bylo rozmazané a mlhavé, ale byl si jistý, že vidí přesně to, co mu mysl ukazuje. Uvnitř ho začínala sužovat mučivá bolest. A ta se plížila žilami jako podbízivý jed a vytvářela v žaludku podivný těžký uzel.

Zhluboka se nadechl a ohlédl se bokem, jak mu radil instinkt. Tam spatřil na stole ležet muže v zeleném kevlaru. Muže, kterého tolik toužil poznat a kterého z dálky obdivoval.

Muže, jehož odhalená tvář Barrymu téměř vyrazila dech.

Nebyl to nikdo jiný, než samotný a jindy protivný Oliver Queen. 

O pár úderů srdce poté se nad něj postavila Felicity se slovy: „Prosím, zachraň ho.“