6. A je to venku

 

 

Za okny mizely poslední paprsky slunce a tma se začínala rozpínat pozemky jako mlha. Harry se podíval z okna, aby na obloze vyhledal měsíc, který odkryly mraky. Byl úplněk. Znamenalo to, že madam Pomfreyová už Remuse odvedla pod vrbu Mlátičku a zbytek Pobertů se chystá za ním brzy vyrazit. Mnohem raději by tam šel s nimi, i kdyby jako člověk. Přišlo mu to jako menší zlo, než plán, který měl na dnešní večer.

Byl nervózní. Přislíbil své matce doučování z obrany a každé jejich setkání doposud doprovázely situace, ze kterých nebyl zrovna nadšený. Bylo by mnohem jednodušší, kdyby Lily znala pravdu, ale něco mu říkalo, že ani kdyby se odhodlal jít s tím na světlo, neuvěřila by mu.

Pověstné trio už bylo připraveno. Harry seděl na svojí posteli a sledoval, jak James vytahoval neviditelný plášť, zatímco Sirius poklepal hůlkou na Pobertův plánek. Petr připraveně čekal u dveří a držel košík s jídlem, který si pravděpodobně vyžádali od skřítků. Harry začínal pochybovat o tom, že Brumbál doopravdy o těchto jejich eskapádách nevěděl, pokud do celého procesu byli zapletení i skřítkové, přestože byli známí svou diskrétností a loajálností. I tak míval přece Brumbál oči všude.

Vzdychl a upravil si brýle na kořeni nosu. Záviděl jim jejich dobrodružství. Mohl být rád, že měl jejich důvěru i přátelství. Natolik hluboké spojenectví, že se mu svěřili i se svými přezdívkami a odvyprávěli mu celý příběh Pobertova plánku, který teprve před rokem po letech testování konečně zrealizovali. Ale to neznamenalo, že se i navzdory tomu necítil jako páté kolo u vozu. Nebyl zvěromág, neměl ani dostatek času, aby se jím stal a mohl se v příštích měsících začlenit. Záviděl jim jejich možnosti a posteskl si nad tím, co ve škole zažíval s Ronem a Hermionou. Kéž by tady byli s ním. Ronovi by se Záškodníci líbili, o to by se klidně i vsadil. Hermiona by se jistě vyhranila proti některým jejich metodám a chování, ale nakonec by je taky vzala na milost. Jako to kdysi udělala s ním a s Ronem. Hluboká přátelství totiž nejsou nikdy o dodržování pravidel, ale hlavně o tom udělat vždy to, co je správné. A nepochyboval o tom, že by si rozuměla s Remusem.

 

„Tak,“ pročísl ticho Jamesův hlas. „Buď hodný kluk, když rodiče nebudou doma,“ zažertoval a Harry se při té poznámce zakuckal. Kdyby tak věděl.

„Škoda, že nemůžeš jít s námi,“ dodal Sirius.

„To nevadí, kluci,“ zdvihl na ně koutek, „až se vrátíte, pořád tady budu. Remus vás potřebuje.

Nikomu z nich se nezmínil, že má dnes večer schůzku s Lily, cítil se provinile, i když šlo jen o doučování. A měl strach, že by y toho jeho otec zase dělal zbytečné drama.

Jeho kmotr ho poplácal po rameni a významně se podíval na ostatní členy bandy. „Měli bychom Harrymu taky vymyslet nějakou přezdívku, nemyslíte?“

„To je fakt, Tichošlápku. Říkat Harrymu jenom Harry ztrácí to pobertovské kouzlo. Každý z party by měl mít přezdívku.“

Harrymu se po ploše hrudníku rozlilo teplo. Považovali ho za člena party dost na to, aby mu vymysleli přezdívku. O tom se mu mohlo zdát jen ve snech. Zazubil se a vlastně se tak trochu i bál toho, co ti dva hlavní kašpaři jsou schopní vymyslet. Nerad by skončil s přezdívkou, která by jim byla akorát jen pro smích. I kdyby to znamenalo, že je jeden z nich.

„Měl bych se toho obávat?“

Jeho otec s kmotrem se po sobě potutelně ohlédli.

„Neboj, Harry, my už ti něco vymyslíme. Viď, Péťo?“ přizval do konverzace Sirius taky třetího člena, který jen mlčky výměně slov přihlížel.

Vypadal, jako by byl duchem úplně mimo. Jen tam tak stál, drže v rukou košík s proviantem, a na všechny tři zmateně zamrkal. Harry měl docela představu o tom, co se mu zrovna honí v hlavě, ale nechtěl dnes pokoušet svoje štěstí a nechal to být.

A přestože si i James konečně začal všímat těch jeho podivných nálad, názorů a nepřirozené mlčenlivosti, nepovažoval to za dostatečný důvod, aby se snažil kamaráda při nejmenším vyzpovídat. A možná, že to byl ten moment, který rozhodl o osudu Harryho rodičů. Protože James Potter nepovažoval za důležité Petra v nejtěžších chvílích svého života podržet. Kolo osudu se točilo podle sebenaplňujícího proroctví.

Nervózní a roztěkaný Červíček byl na první dobrou vystrašený. A nedalo se to už vyložit ani jinak. Harry sám vůči jeho osudu začínal cítit lítost. I kdyby mu chtěl pomoc, něco mu říkalo, že by to nedopadlo dobře a situaci by to mohlo ještě víc zhoršit. Ovšem když viděl v Petrových očích, jak je vyděšený a zamlklý, tak ta nenávist, kterou k němu doteď choval, se otupovala. A měnila se z pohrdání na vinu a lítost. Neměl Petra rád za něco, co ještě neudělal. A to si vlastně nezasloužil. Ale když viděl, jak s ním ostatní jednají a jak ignorují jeho potřeby, nedokázal v sobě ten soucit potlačit. Na to měl zřejmě až příliš dobré srdce.

Ještě jednou se v posledních dvou týdnech pokusil na to upozornit, ale jediný Remus si s tím začal dělat větší starosti. James naopak pojal dojem, že Harry neměl Petra rád, což byla samozřejmě pravda, ale neznamenalo to, že musel jeho upozornění ignorovat. A při každém pokusu o rozhovor Petr pokaždé mizel jako pára nad hrncem. Bylo vůbec v jejich možnostech té katastrofě zabránit?

Měl by jim říct celou pravdu? Nebo se snad měl dívat na to, jak se ta tragédie naplňuje znovu? I se silnou vůlí bylo těžké odolat takovým svodům. Byli to přece jeho rodiče, zatraceně, kdo by nechtěl mít zpátky svoje rodiče? A zachránit nespočet životů? Rozhoupat misky vah?

 

 

***

 

 

S Lily byli domluvení, že se sejdou přímo v učebně v sedm hodin večer. Bylo už několik minut po sedmé a Lily stále nikde, ale Harry to přikládal faktu, že se mohla zdržet na večeři s kamarádkami. On sám taky někdy ztrácel přehled o čase, když se dobře bavil.

Když už to ale bylo skoro deset minut, chtěl to vzdát. Vlastně by mu spadl i příslovečný kámen z ramen, kdyby dnešní večer neproběhl. Ale v momentě, kdy už se chystal, že to zabalí, tak dveřmi prošla dovnitř ryšavá dívka.

Harry ji sjel podmračeně pohledem. Poprvé za celou dobu viděl svoji matku v mudlovském oblečení a musel uznat, že jí to vážně moc slušelo. Chápat tátovy pohnutky, kdyby Lily nebyla jeho matka, rozhodně by se dostala do jeho hledáčku taky. A jak to vypadalo, tak si na jejich dnešní doučování dala i pořádně záležet, protože mu přišla upravenější, než ji vídal. Na sobě měla tmavé přiléhavé džíny a smaragdově zelené tričko, které lichotilo její postavě i obličeji. Její zrzavé vlasy na něm kontrastně splývaly po lopatkách a přes ramena. Dokonce by přísahal, že si zvýraznila oči líčidly. Sice tomu moc nerozuměl, ale na první pohled to byl rozdíl. Co ovšem nespustil z očí, by to inkriminované tričko. S hlubokým výstřihem, který mluvil za vše. Pokud před jejich schůzkou neměla s někým rande, tak se těžko věřilo tomu, že by šlo jen o náhodu. Její koketující vizáž jasně dávala najevo záměry.
A v tu chvíli měl chuť vzít nohy na ramena a dát si pár facek za to, že se znovu nechal vlákat do pasti. Sundal si brýle a promnul si koutky očí. Nechtěl Lily urazit, a tak mlčel, ale stejně se mu v hlavě rojily myšlenky nevalného charakteru a bzučely tam jako roj divokých včel.

Přistoupila blíž a s naučenou pózou mu věnovala jeden z těch svých nevinných úsměvů.

A když se posunula ještě o krok, Harry ucítil, jak se k němu line její vůně. Na okamžik měl pocit, jako by mu mysl obklopila pára a on přes ni nedokázal vnímat realitu. Ta vůně se obalovala kolem jeho smyslů a kdyby byl méně zkušeným kouzelníkem, nejspíš by tomu vnuknutí i podlehl.

Vážně na něj právě jeho matka zkoušela ten starý fígl s lektvarem touhy? O téhle formě toaletní vody ve formě aerosolu mu kdysi vyprávěla Hermiona. Naštěstí nebyl tak agresivní a omamný jako lektvar lásky. Se slabou vůlí dokázal pouze uvolnit zábrany, a to naštěstí nebyl jeho případ.

Ale to už klesla Lily tak hluboko? Ona, dívka, která by si kluky mohla vybírat, chtěla toho jediného, jenž o ni nejevil zájem. A možná v tom byl ten háček. Dokud byl nedostupný, tak ji lákal jako můru na světlo bez ohledu na to, zda se spálí. Zatraceně, přece nemohla být jeho vlastní matka takto povrchní?

Myslel si, že tyhle trapný peripetie už byly dávno za nimi. Že ji celou situaci vysvětlil. A že ji konečně navedl na správnou cestu, kde na ní už čekal James Potter. Tak co se zase tak kardinálně podělalo?

Znovu se zamračil a dal tím svůj nesouhlas okatě najevo.

 

„Ahoj, Harry,“ naklonila hlavu.

„Ahoj,“ odkašlal si, načež mávnul hůlkou ke špičce nosu.

Sledovala ho se zájmem, formuli, kterou vyslovil, zřejmě ještě neslyšela. „Co to bylo za kouzlo?“

„Inkantace, kterou používají alchymisti a bylinkáři při práci s nervovými, paralytickými nebo omamnými látkami, které se zaměřují na čichové vjemy.“

Měl vlastně štěstí, že se mu ta formule vybavila. Nebýt toho fiaska s Romildou Vaneovou, tak by ho Hermiona zřejmě ani nedovzdělala.

„My budeme pracovat s takovými látkami?“ podivila se.

„Ne, ale musel jsem si utlumit čich, protože ten tvůj parfém je hodně nepříjemný a dráždí mě. Promiň.“

Klesla jí ramena, když jí to došlo. „Ah tak. Já, omlouvám se, asi jsem to s tou vůní trochu přehnala. Někdy neodhadnu svoji míru.“

No jistě, jak jinak. Ono to totiž zcela určitě nebylo naschvál, abys mě omámila, mami.

„Můžeme začít, co říkáš? Ať to máme rychle za sebou.“

Zakabonila se, ale jen nádech poté už se tvářila jako anděl, přestože tón, kterým promluvila, musel jednoznačně patřit ďáblu: „A to mi ani neřekneš, že mi to sluší?“

Takto přímý útok Harry nečekal, až ho to na pár vteřin odzbrojilo. „Dobře, tak ti to sluší.“

„Nic víc?“

„Lily, snad tady nejsem od toho, abych hojil tvoje mindráky nebo o co jde. Vždyť víš, že ti to sluší. Ale chtěla ses snad učit, nebo ne?“

Někde uprostřed hrudi se mu začínal šířit pocit rozhořčení. Věděl, že je Lily hodná holka a dost pravděpodobně asi dala na rady svých hloupějších kamarádek, ale copak si sama neuvědomovala, že už to přeháněla? Pokud byl tohle její dnešní cíl, tak to mohli rovnou zabalit.

Dotknul se jí, protože vzápětí si odfrkla a otráveně pronesla: „Potter by mě určitě samou láskou sežral.“

„No vidíš, tak možná by ses měla zeptat jeho, protože já nejsem James,“ zhrubl mu hlas, když už mu bouchly saze.

Za to Potter ano. A začínám pochybovat o tom, jak se to mohlo stát!

„Harry, je ti dobře?“ optala se starostlivě, tentokrát to působilo opravdu upřímně a nejen jako přetvářka. „Vypadáš nervózně.“

„Nejsem nervózní,“ promnul v dlani hůlku. Svrběly ho prsty. Takové jedno obliviate by přišlo najednou vhod. „Můžeme teda už začít?“

Pokrčila rameny a on s krátkým přikývnutím přešel ke katedře, na kterou si odložil pergameny s poznámkami. Postavil se k ní zády, aby zklidnil tep a našel opět svoji vyrovnanost.

To, co však následovalo, mu skoro zastavilo srdce. Kolem hrudního koše se mu obmotaly dvě drobné paže a za krkem ucítil dech.

„Uvolni se, Harry. Jestli chceš, můžu ti namasírovat ramena a krk, říká se, že to pomáhá.“

Tak a dost. Tentokrát už se neovládnul a prásknul dlaní o dřevo před sebou. Odstrčil od sebe Lily a s jasně vepsaným hněvem na mimice obličeje se obrátil k ryšavé Nebelvírce.

„Tak to by zatraceně stačilo, ma… Lily. O žádnou masáž ramen od tebe nestojím. A u vůbec nemám zájem se uvolňovat ve tvojí společnosti,“ zamrkal, to znělo vážně dost blbě. „Jestli ti šlo dneska jen o tohle, tak se zase můžeme sebrat a jít.“

Hlasitě polknula a dala si stydlivě ruce do kapes u džínů.

„Slíbilas mi, že jde pouze o doučování. Nevím, jak lépe ti ještě vysvětlit, že u mě nemáš šanci. Nestojím o tebe a nikdy o tebe stát nebudu, Evansová. To, jak se dneska chováš, zachází za hranice mojí trpělivosti. A jestli opravdu nechceš, abych tě nenáviděl, tak se začni chovat přiměřeně svému věku a ne jako zastydlá třináctka, co nedokáže přijmout odmítnutí. Ne znamená ne.“

„Harry, já…“

„Pokud se opravdu chceš něco naučit a nebyla to jen hloupá výmluva, tak už jsem řekl, že ti pomůžu. To platí. Vysvětlím ti a naučím tě, co potřebuješ, ale pak si každý zase půjdeme svojí cestou. A nepřeju si, aby ses o něco dál pokoušela. Ztrapňuješ akorát sama sebe a věř mi, že to není hezký pohled. Měl jsem o tobě vyšší mínění, ale asi jsem se spletl.“

Koukala na něj s rozšířenýma očima a lapala po dechu. Podle rytmu, s jakým se jí vzdouval hrudník, měla co dělat, aby to rozdýchala. Harry nepochyboval o tom, že jí srdce bušilo v divokém staccatu.

Ale byla to třeba. Byla třeba už jí od plic vysvětlit, že se chová jako puberťačka a že má daleko na víc. Nechtěl si kazit iluze o vlastní matce. Každý o ní mluvil vždy s takovou láskou a uznáním. Skoro jako by to nebyla tatáž žena.

„Jak… myslíš,“ pronesla ploše.

Tatam byl stud, zato něco zatvrzelého se usadilo v její tváři poté, co si vyslechla jeho monolog. Jako by se vzpurně rozhodla ignorovat všechny ty výčitky. Harry z toho nedokázal rozpoznat, jestli se jí to dotklo, nebo ji to naštvalo.

Znovu se na něj půvabně uculila a opřela se lokty o stůl naproti němu tak, že bylo vidět hluboko do jejího dekoltu. Těžko říct, jestli šlo o náhodu nebo záměr, ale Harry uhnul hned pohledem. Slyšel, jak něco bouchlo o stůl, zřejmě když složila ruce na jeho plochu.

Kdyby je teď takhle James načapal, nedokázal by mu to vysvětlit. Přestože v tom byl nevinně, James by mu to neodpustil. Jediné štěstí bylo, že se teď proháněli lesem se Záškodníky ve zvířecí podobě.

Olíznul si prsty a mechanicky prolistoval několik nažloutlých pergamenů. V mezičase obešla Lily stůl a postavila se těsně vedle něj, naklonila se i s tím svým dekoltem a šeptavým hlasem k němu vznesla otázku.

„Tak už se pusť do toho zaučování.“

Krve by se v něm nedořezal. Kvapně se vzpřímil a udělal krok vzad. „Vážně, Lily, poslouchalas mě vůbec? O co se tady snažíš?“

„Jakže?“

„Přišli jsme se tady učit!“

„Prosím tě, co blázníš, Harry? Vždyť o tom přece mluvím,“ dala ruku v bok.

Harry se nemohl zbavit dojmu, že v tom prohlášení stejně byl jistý dvojsmysl.

„Víš co? Posaď se. Sedni si třeba tady,“ pokynul gestem k první lavici u katedry. „A ukaž mi, v čem vlastně plaveš, abych ti to mohl vysvětlit.“

„No, víš…,“zrudla, ale nevyužila šance se posadit. „Já neumím třeba vytvořit štít. Prostě ať už se snažím jakkoliv, nejde mi to."

„Co?“ vyhrkl udiveně. „Vždyť to je učivo čtvrtého ročníku. Jak jsi prošla čtvrtým ročníkem, aniž bys ho zvládla?“

Pokrčila rameny. „Všechno ostatní mi tehdy šlo, měla jsem tam výborné známky a není to tak, že bych ho nevykouzlila vůbec, ale prostě… No nejde mi, jak by mi mělo jít. A myslím si, že je to důležitá součást magie, kterou by měl znát každý kouzelník. Víš… Zrovna teď, když všechno kolem vypadá černě, by se vážně hodilo mít možnost se bránit.“

„V tom s tebou samozřejmě souhlasím, ale štítové kouzlo není zrovna nic těžkýho, udivuje mě, že někdo tak talentovaný jako ty ho nezvládá.“

„Co dodat, Harry, prostě ani já nejsem dokonalá,“ zazubila se na něj.

„Dobře. Ne, že by tě dokázal štít ochránit před nepromíjenými, ale je to základ. Tak pojď sem,“ postavil ji naproti sobě. „Předpokládám, že inkantaci znáš?“

„Noo, v tuhle chvíli… Já jsem tehdy asi chyběla.“

„Jo, tak chyběla,“ nadhodil ironicky, „a jak tě znám, tak ses ani nezajímala o to, co zrovna v obraně v době tvé absence brali, viď?“

„Ovšem, že jsem se zajímala. Ale vždyť už jsou to pomalu tři roky a už jsme to pak neopakovali, některé věci zkrátka časem zapomeneš.“

Že se ti dva komedianti ale hledali, až se našli. Rodiče k pohledání. Herečka a šašek. A pak mám být já normální.

Promasíroval si prsty zátylek a zhluboka se nadechl. Hlavně, aby to už měli za sebou, než se z ní zblázní.

„Kouzlo zní Protego. Hůlkou přitom mávneš lehkým pohybem směrem k sobě. Tohle je základní a jednoduchá forma k posílení ochrany jedince. Je možné ho použít na sebe nebo na druhou osobu, ale slouží jen k individuální ochraně,“ mávnul ledabyle hůlkou a názorně jí to předvedl. Kolem něj se vznesl nazlátlý proud magie a jako by vytvořil kolem něj bublinu, která s povolením hůlky zase zmizela z dosahu. „Štít pohlcuje magii, která se k němu dostane. Nepropustí ji dovnitř.“

Sledovala ho s upřímným zaujetím, jak jím magie přirozeně proplouvala a zase se usazovala těsně pod hrudním košem.

„Pak je samozřejmě víc možností, jak využít tento druh magie a jak štít posílit. Protego maxima je silnější a vytvoří magický štít nejen kolem tebe, ale i v okruhu, který si určíš. Je důležité při kouzlení klást důraz na to, jak si to představuješ. Magie totiž není jen mechanický pohyb, ale reaguje na tvoji mysl a úmysly. Pochopitelně při souboji neodhadneš chvíli, kdy je potřeba ho použít, takže musíš předpovídat, o co se tvůj soupeř snaží. Musíš vnímat okolí a hlídat si koncentraci. Štít absorbuje i silnější kouzla, ale není to stoprocentní ochrana. A taky propustí zakázané kletby černé magie,“ opět demonstroval svoje slova a vytvořil kolem nich štít, jehož rádius se posunul až k lavicím. Zářil jako zlatá mýdlová bublina a byl jednoduše nádherný.

Lily to celé zkoumala s obdivem. „Zníš jako někdo, kdo už kouzlo v minulosti použil.“

„Dalo by se to tak říct.“

„Zřejmě to nebyl příjemný zážitek.“

„Nechci o tom mluvit, Lily. Soustřeď se, teď si to zkusíš ty.“

„Dobře, promiň. Co mám dělat?“

„Vyšlu proti tobě nějaké kouzlo. Něco nenáročného, řekněme třeba lechtací a ty se pokusíš vytvořit štít dřív, než se k tobě dostane. Jsi připravená?“

Přikývla a Harry se od ní na několik kroků vzdálil. Usmáli se na sebe. „Už sis někdy vyzkoušela kouzelnický souboj?“

„Ne, ale vždycky jsem to chtěla zkusit.“

„Tak teď budeš mít neoficiálně šanci. Budu počítat do tří a na tři vyšlu kouzlo. Nezapomeň se soustředit na vlastní úmysly. Čím víc je tvoje mysl propojená s magií, tím silnější může být.“

Postavili se v pohotovostním postoji a s hůlkami vztyčenými proti sobě. Na tváři Lily se objevil široký úsměv.

„Tři, dva,“ pronášel pomalu Harry, „jedna… Rictusempra.“

A ve stejném okamžiku zvolala hlasitě Lily své Protego, ale mávla přitom dost nešťastně hůlkou a její štít se rozplynul dřív, než se stačil zformulovat. Lechtací kouzlo zamířilo jejím směrem a udeřilo ji přímo do středu prsou. Začala se strašně smát. Zkroutila se k zemi a pisklavě se přitom hihňala.

„Finite,“pronesl k ní Harry a doširoka se usmíval. „No, tak to bychom měli první pokus,“ nabídnul jí dlaň, aby se postavila na nohy.

Neodradilo ji to a v očích se jí lišácky zablýskalo. „Ještě jednou.“

Odstoupil na své místo. „Dobře, tak znovu. Tři, dva jedna…“

„Rictusempra!“Křikla Lily a přímým gestem zamířila na Harryho.

Než stihl cokoliv pronést na obranu, schytal to naplno. Učebnou se pronesl hlasitý smích. Harry se snažil rukama škrábat všude, kde to jen šlo, ale nebylo mu to nic platné. Sesunul se k zemi a svíjel se dál smíchy, zatímco u toho kopal nohama. „Zastav...“

Lily ho dál sledovala, jak se tam kroutí jako červ na kompostu.

„Li-ly, zastav to,“ nešlo přestat. Měl pocit, že ho svědí i konečky vlasů, kdyby to jen bylo možné.

Jenže Lily pořád nic neudělala a jen se škodolibým úculem přihlížela, jak se mladík na zemi všemožně kroutí.

Ale když po chvíli Harrymu s hlasitým cinkotem o kamennou podlahu spadly z nosu i brýle, tak se nad ním slitovala a ukončila jeho trápení.

Zhluboka oddechoval, jak tam tak ležel rozplácnutý na zemi a hleděl na ni do výšky. „Tak to bylo od tebe skoro zmijozelské, Evansová. To znamená, že si to žádá odplatu.“

Jakmile se zase hbitě dostal na nohy, strnula. Ale neváhala dlouho, neboť úder srdce poté už brala nohy na ramena a vyběhla z učebny ven. Harry popadl ze země hůlku, která mu předtím z ruky vypadla, popadl ze stolu svoje zápisky a spěchal rovnou za ní.

„Evansová! Ty zbaběle prcháš! Nechtěla ses učit?“ křičel za ní se smíchem.

Utíkala, co jí nohy stačily.

„Pokud to znamená, že to dneska přežiju, Browne, tak se pro své vlastní dobro obětuju a vzdělání musí stranou,“ ohlédla se a zjistila, že Harry jí byl už v patách. Při první příležitosti zahnula za roh a schovala se mu.

Harry vyběhl hned za ní, ale jakmile zabočil, Lily se mu ztratila z dohledu. Otočil se na patě a v ten samý moment na něj spolužačka s výsknutím skočila a povalila ho za zem.

Ve tváři měla spokojený výraz, když pronášela: „Mám tě!“

Drobná dívka nebo ne, setrvačnost způsobila své, když Harry neudržel rovnováhu a kecnul na zem i s Lily, která ho v tom nečekaném pohybu úplně zalehla. Seběhlo se to příliš rychle na to, aby zvládl vůbec reagovat. Takže když se jejich oči střetly a smích náhle ustal, Lily využila situace a umlčela Harryho preventivně polibkem.

 

Zpanikařil. V poloze, v jaké byli, ji nestihl včas strhnout ze sebe a Lily ani nevypadala, že by ho chtěla pustit. Zmítal se, ale nebylo to dost. Položil jí ruce na bok, aby ji od sebe odtrhnul, když se v tom okamžiku za jejich hlavami ozvalo hlasité odkašlání.

Lily se od Harryho konečně odtrhla, díky Merlinovi za ty dary. Jenom to uvítal a začal si rukávem otírat rty, jako by se chtěl zbavit nepříjemné chuti.

Neměl příležitost všimnou si, kdo ho vlastně vysvobodil, protože mu během souboje s Lily z očí znovu sjely brýle na podlahu spolu s pergameny. Ale ať už to byl kdokoliv, doufal, že si to nevyložil špatně. Měl by mu poděkovat. Šátral dlaněmi okolo sebe, než nahmatal obroučky a nasadil si je na kořen nosu. A když se otočil, aby svému zachránci čelil, svět kolem zčernal. Nebo spíš Harry doufal, že brzy zčerná. Ideálně navždy.

„Lily? Harry?“

Co ten tady zatraceně dělá? Vždyť má být v Chroptící chýši s ostatními.

Jestli někdy nechápal význam rčení mít srdce až v kalhotách, tak ho právě pochopil. Nad ním se tyčil samotný James Potter a těkal pohledem z jednoho na druhého. Harry nevěděl, jestli ho bolí víc to zklamání a bolest v těch hnědých očích, nebo samotný fakt, že se Lily vůbec netvářila provinile.

„Tohle jsem si o tobě nemyslel, Harry. Myslel jsem si, že seš kamarád, ale přitom seš jen lhář a zrádce,“ plivl před něj opovržlivě a kvapně zmizel.

Trochu doufal v to, že z něj udělá třeba tlustočerva nebo mu přičaruje třeba prasečí ocas, ale tohle zklamané deklarování bolelo vlastně ještě víc.

„Počkej,“ škrábal se na nohy a vůbec nehleděl na nějakou zmatenou Lily poblíž. „Jamesi, je to jinak, než si myslíš! Stůj, prosím.“

Ale bylo pozdě, protože jeho otec se dávno ztratil v bludišti chodeb.

 

 

***

 

 

Atmosféra zhoustla. Harrymu se zdálo, že James proti němu naverboval i Siriuse. Petr, který ho nikdy neměl moc v lásce, byl samozřejmostí. Jediný, kdo s ním sem tam prohodil slovíčko, byl Remus. Sirius se mu nějak podivně vyhýbal pokaždé, když spolu zůstali někde sami. Harry nedostal ani příležitost, aby to komukoliv z nich vysvětlil. A že ho kromě otce teď nenáviděl i Sirius, bolelo.

On přece nechtěl, aby se to takto seběhlo. Neměl v úmyslu jakkoliv zradit. Poslední týdny byly nejlepší v jeho životě a všechno šlo tak bezvadně a hladce. Tahle životní příležitost mu mnoho dala. A stačila jedna hloupá situace a zase o všechno přišel.

Lily se mu vyhýbala jako upír kříži. Zdálo se, že se přece jenom za své chování styděla a Harry ji upřímně ani nevyhledával. Nechtěl hladit hada bosou nohou a podráždit ho ještě víc. Kdo by ale čekal, že bude jeho vlastní laskavá matka tak houževnatá a neodbytná. Kdyby jen znala pravdu! Kolikrát si tohle už řekl? Krucinál, proč byl tohle jeho život?

 

„Remusi?“ jeden večer Harry oslovil nejrozumnějšího z Pobertů.

Sedl si naproti němu v knihovně a pokusil své štěstí. Ten k němu i přes všechny výhrady zvedl pronikavě oči a prohlédl si ho. Ten výraz Harrymu nezamlčel, že ho zklamal. Cítil ty negativní vibrace i z Remuse, ale Lupin byl až příliš dobrosrdečný člověk na to, aby dokázal nenávidět. Nebo někým pohrdat. A tak byl jen rozmrzelý a zklamaný. Mlčení a tiché výčitky od všech. Bylo to horší, než kdyby mu dali nakládačku.

Otevřel pusu a jako kapr s ní jen naprázdno zavlnil.

Remusovo obočí vyletělo do čela. „Potřebuješ něco?“

„Promluvit si.“

„Teď není ten nejvhodnější čas, Harry. Je mi líto, ale tohle musí do zítřka počkat. Musím dočíst tři kapitoly, nebo nebudu zítra v Runách ničemu rozumět.“

„Ovšem,“ hlesl mladík a otočil se.

Nemělo to cenu. Poberti se chovali, jako by to byla záležitost všech. Jako by se to dotklo všech. A už od začátku se rozhodli ho soudit. Chápal, že byl James jejich nejlepší přítel, ale copak neplatila presumpce neviny? Copak k tomu neměl taky co říct?

Odsunul židli a zamířil k východu. Vlastně jim to nevyčítal. Ron s Hermionou byli pro něj taky všechno, dýchal by za ně, umřel by pro ně. A na oplátku stáli jeho dva kamarádi vždycky při něm. Ve zlém i v dobrém. Neměli před sebou tajnosti, pomáhali si. Byli nejlepšími přáteli, což obnášelo i to, že se za své přátele člověk postaví, ať už se děje cokoliv.

„Počkej,“ Remus zaklapl knihu a i přes protesty knihovnice na něj houknul. „Pojď sem.“

Harry věděl, že Remus není ten typ člověka, co nad ostatními zlomí hůl. Dával druhé šance. Dělal si vlastní závěry. Alespoň takový byl Remus Lupin ve své dospělé podobě. O kolik mohl být ten mladší jiný?

Znovu se usadil naproti němu s kajícným výrazem ve tváři. Blížila se večeře a v knihovně zůstali jen oni dva a nějaká studentka z nižšího ročníku, která seděla na druhém konci haly.

„Tak spusť, řekni mi, cos chtěl.“

„Já…“

„Nebo počkej ještě. Než ti dám šanci, chci, abys mi prvně něco vysvětlil.“

Harry polknul. Tady to bylo. Ten nevyhnutelný rozhovor, díky kterému ho bude bolet žaludek.

Remus si složil paže do kříže. „Jak si to mohl Jamesovi udělat? Po tom, co ti svěřil. Když víš, jak na tom je.“

„Nech mě ti na oplátku položit taky otázku, Remusi. Jak je možné, že jste si udělali závěr, aniž byste se mě zeptali na moji verzi pravdy?“

Bledá tvář ve svém rozhoření polevila. Bylo to teprve pár dní po úplňku a jeho bývalý profesor vypadal pořád dost strhaně. Nepomáhala tomu ani nová jizva, která se mu táhla pod okem.

„Máš pravdu, to jsme neudělali,“ přiznal poněkud stydlivě. „Prostě jsme si mysleli, že…“

„Že to, co viděl James, bylo přesně tak, jak si to vyložil. A nebyla třeba se zeptat na detaily mě.“

„To…“

„To teď necháme být, Remusi. Chtěl bych ti to totiž vysvětlit a jsem rád, žes mi k tomu aspoň dal příležitost. Tak budu rád, když mě nebudeš přerušovat, dobře?“

Přikývl a Harry se opřel lokty o stůl.

„Přísahám, že si tu situaci James špatně vyložil. Vím, jak to vypadalo, ale byla to jen hloupá shoda okolností a na vině je hlavně ztráta mojí pozornosti. Přísahám, že jediný, o co tam mělo jít, bylo doučování. Lily po mně chtěla, abych jí doučoval obranu. Měla nějaké mezery a chtěla si je doplnit. Původně jsem jí na to nechtěl kývnout, ale vy jste byli… Zaneprázdnění. A já neměl žádné plány na večer. Věděl jsem to už předem, ale právě kvůli Jamesovi jsem nechtěl dělat z komára velblouda, a tak jsem se o tom ani nezmínil. Zbytečně by se tím trápil, když o nic nešlo.“

Remus napjatě poslouchal, ale zatím nevypadal přesvědčeně.

„A to byla chyba, měl jsem vám o tom říct, nepřišlo mi to důležitý, ale když se zpětně na to dívám, tak to byla prostě blbost. Nebo spíš měla být. Všechno probíhalo v pohodě, naučil jsem ji něco o štítech, vyzkoušeli jsme si dokonce souboj. To až když jsme se vraceli na kolej, tak mě Lily chtěla vylekat. Byl to jen pitomý vtip. Schovala se za rohem, a pak na mě prostě skočila. Nestačil jsem zareagovat, spadli jsme na zem a ona skončila na mně. Políbila mě. Přísahám, že jsem v tom nevině. Když jsem se ji snažil odstrčit, vstoupil do toho James. A samozřejmě byl svědkem toho nejhoršího. Ale na mou duši, já s ní nic mít nechtěl.“

Mračil se. Remus Lupin se prostě mračil. Byla to grimasa nedůvěřivého člověka.

„Co tam vůbec James dělal? Myslel jsem si, že měl být s vámi ty-víš-kde.“

„To je naprosto vedlejší,“ opáčil zostra prefekt. „Ta tvoje historka je jak ze špatného románu. Tohle by na obranu mohl říct kdokoliv. A svést to ještě na Lily.“

„Ale já nelžu! Všechno, co říkám, je pravda!“ obhajoval se znovu Harry.

„Hodit to na někoho dalšího je vždycky snadnější, nemysli si, že tomu nerozumím.“

„Remusi, no tak. Myslel jsem si, že zrovna ty, který na rozdíl od ostatních nemáš předsudky, to pochopíš. Že mi uvěříš. Vždyť musíš vědět, že nelžu!“

„Jak bych to podle tebe měl vědět?“

„Nějaký vlkodlačí smysl třeba?“ nadhodil žertem, ale nesetkalo se to s úspěchem, protože Remuse to zřejmě akorát víc popudilo. „Prosím tě, věř mi. Aspoň ty. Pokud si to potřebuješ ověřit, zeptej se klidně Lily. Vždyť se na ni podívej, bojí se na mě i podívat.“

„Protože si zneužil situace, Harry.“

„NE! Protože se stydí! Protože po mně vyjela ona i přesto, že jsem jí nejméně stokrát řekl, že o ni nemám zájem a nikdy mít nebudu. Kdybys slyšel, co jsem jí ten večer všechno řekl, tak bys nebyl tak zatvrzelý. Vždyť já jsem jí řekl, že se chová jako puberťačka, co nemá rozum!“

„A jak asi myslíš, že bych se jí na to měl zeptat? Vždyť to ani není moje věc.“

„Není a přesto tady sedíš a soudíš mě stejně jako James a Sirius, protože když jde o Jamese, tak to už podle všeho je tvoje věc.“

Uhodil hřebíček na hlavičku, protože ta doutnající zlost se rázem rozplynula.

„Dobře, ale to mám za ní jít a začít - hele, Lily, promiň, že tě ruším, ale nelíbala si v poslední době náhodou Harryho Browna proti jeho vůli? Třeba tehdy na chodbě, když vás načapal James? Takhle nějak?“

„To ale není vtipné!“ kontroval to Harry útrpně.

„Já taky nevtipkuju, nevím, jak si to představuješ.“

Takového Remuse Harry neznal. Nikdy ho neslyšel zvýšit hlas, natož se hádat. Neměl vůbec v povaze lidi odepsat, zejména za takovou pitomost.

„Tak to prostě konečně přiznej, Harry. O nic přece nejde. Tak se ti Lily líbí. Ale mohl si to aspoň Jamesovi říct přímo do očí a on by se s tím smířil po svém. A věděl by, jak na tom je. Zlomils mu srdce. Bral tě jako přítele.“

„Sakra práce. Zatraceně a do háje už. Remusi, ta představa je pro mě naprosto odporná, protože Lily Evansová je moje vlastní matka!“ vykřikl na něj v afektu a postavil se přitom vztekle na nohy. Jakmile si uvědomil, co z něj právě vypadlo, vykulil šokem oči a přikryl si ústa dlaní.

A do hajzlu…