Kategorie: Návrat do minulosti

4. Tátova zášť

Rubrika: Návrat do minulosti
Fandom: Harry Potter
Námět: Bylo to teprve pár týdnů, co Severus Snape zabil Albuse Brumbála. Harry musel splnit neodkladné poslání - najít všechny Voldemortovy viteály. Ovšem to by nesměl v domě Blacků narazit na neregistrovaný obraceč času, jenž se rozhodl využít, aby změnil minulost. Co nadto nečeká, to se stane skutečností. Když ho obraceč pošle do časů, kdy se chodbami Bradavic prohánějí Pobertové, dostane šanci setkat se svými rodiči.

Povídka vznikla na přelomu let 2003/2004 a po menší úpravě pracuje s obsahem knih jen do šestého dílu, tedy ignoruje obsah Relikvií smrti.
Postavy: Harry Potter, James Potter, Sirius Black, Remus Lupin, Petr Pettigrew, Lily Evans, Albus Brumbál aj.
Žánr: genfikce, humor, dobrodružný
Rok vydání: 2003/2004
Omezení: vhodné pro všechny

 

 

„Takže to víš,“ vzdychl úlevně Remus. Zdálo se, že by to Harrymu nemělo dělat takovou starost, jak si původně myslel. Celé to nafingované prozření podle všeho stačilo a Remus ani neměl podezření, že by věci mohly být jinak.

„Jo,“ usmál se na svého bývalého profesora, který vlastně ještě profesorem ani nebyl a dlouho nebude. „Snad ti to nevadí.“

„Ne, to vážně ne. Já jen… Ulevilo se mi. Hlavně i proto, že jsi to vzal s takovým klidem. Jsem rád, že to konečně víš. Bojoval jsem sám se sebou, jestli ti to máme říct nebo ne. Časem bychom se podezření stejně nevyhnuli, když jsi tady s námi a ani James se Siriusem mi nespolkli ty moje ubohé výmluvy, když jsme se poznali, takže otázkou spíš nebylo jestli, ale kdy. Na druhou stranu jsem si tak trochu namlouval, že bys to za ten poslední rok poznat nemusel a něco bychom vymysleli. Ale je to venku a já jsem vážně rád."

„Já taky, Remusi, buď v klidu,“ poplácal ho Harry přátelsky po lopatce.

Bylo zvláštní tomu muži najednou říkat křestním jménem, býval pro něj autoritou. Navíc to byl nejlepší přítel jeho kmotra a na jeho názorech mu vždy záleželo. Ani po těch letech nedošli do fáze, kdy by mu začal tykat. A najednou tu stál, usmíval se na něj s obavami a cítil se před Harrym nervózně. Bylo to špatně. Za své prokletí nemohl a Harry chtěl, aby to věděl.

„Tvoje tajemství je u mě v bezpečí, přísahám, nikdy bych tě nezradil. Ostatním do toho stejně nic není a ty za svůj handicap nemůžeš. A rozhodně to není nic záviděníhodného, musí to být těžké.“

Náměsíčník působil dojatě a jeho vyděšený úsměv se pomalu měnil na vděčný.

„Děkuju ti, Harry. Moc to pro mě znamená.“

„Aspoň mezi námi nebude žádné tajemství,“ pokrčil rameny. Ale jakmile to vyřkl, zaskočilo mu. Jistěže mezi nimi bude tajemství, nikdy se nesmí dozvědět, kdo je Harry opravdu zač. Navzdory tomu, že měl takovou chuť jim to všechno hned vyklopit. Zvlášť svému otci, který ho den ode dne nesnášel víc. Nemohl. Nejenže to slíbil Brumbálovi, ale slíbil to taky sobě. Časová kontinuita musela zůstat zachovaná. Věděl to, musel se zachovat zodpovědně. Mohl by tím taky způsobit konec vlastní existence.

„Kde jsou vlastně kluci?“ zamluvil to nakonec.

„Nevím, kde je Petr. V poslední době se před námi dost uzavřel. Na něj je to dost zvláštní, není ten hloubavý typ, co by si nechával věci pro sebe a co vím, tak v jeho rodině je všechno v pořádku. Ale vypadá, že ho něco trápí. Často beze slova mizí,“ zatvářil se zachmuřeně.

Harry na něm viděl, že mu to dělá starosti. O to spíš mu to přišlo líto, když věděl, co za tím jeho odstupem pravděpodobně vězí. V tuto dobu už se dost možná Voldemort pokouší získat Červíčka na svoji stranu a Harry se musel hlídat, aby svoje opovržení vůči tomu klukovi nedával okatě najevo.

Remus vydechl a pokračoval: „A Dvanáct-chci říct James…“

„V pořádku, Remusi,“ skočil mu do řeči, „o nich to taky vím. Takové věci před někým, kdo už má podezření, neutají. Zjistil jsem to docela nedávno. Zaslechl jsem, jak si říkají přezdívkami.“

Polopravdy a lži, to teď byl jeho život. Ne, že by to v době jeho studia se všemi těmi intrikami bylo jiné. Člověk už to pomalu ani nevnímal jako něco nepohodlného.

Tíha v ramenou staršího Nebelvíra pominula. Remus se na Harryho usmál, a pak se zatvářil nakysle: „Ti dva jsou nejspíš někde v knihovně nebo prolézají tajná zákoutí Bradavic. S vekou pravděpodobností to bude něco proti školnímu řádu.“

Oba se zasmáli.

„Nezarazíš je? Nabyl jsem dojmu, že seš něco jako jejich svědomí,“ zažertoval a zelené oči mu zajiskřily. „Za tu dobu, co jsem tady, jsem poznal, že jsi nejspíš jediný, kdo má smysl pro zodpovědnost.“

„Jo, to asi jo,“ Remus už i jako mladý působil jako ten starý zádumčivý profesor, který řeší všechny průsery. „Někdy si připadám jako jejich matka. Ale možná už sis všiml, že zrovna oni dva jsou dost tvrdohlaví na to, aby dali na moje slova.“

Po někom to musím mít, pomyslel si Harry dílem pobaveně a dílem melancholicky, než jeho bývalý profesor pokračoval.

„Už jsou dost staří na to, aby měli rozum, vypadá to, že nikdy nedospějí. Na druhou stranu… v téhle těžké době je dobré si ještě uchovávat nějakou tu dětskost, dokud jsme tady,“ pokýval hlavou. „Ať už se děje na ministerstvu cokoliv, něco mi říká, že to nedopadne dobře. A až skončíme zanedlouho školu, život nás přiměje všechny rychle dospět.“

Harry si upravil brýle na nose a vážně se na nového kamaráda podíval. „Moc politice nerozumím, ale asi máš pravdu. Užívejte si mládí, dokud můžete. Člověk se ani nenaděje a může začít třeba válka.“

„Můžete? Snad můžeme, ne? Nebo před námi něco tajíš?“ nadhodil vtipem prefekt.

Mladík si nervózně prsty prohrábnul vlasy černé jako uhlí. „Samozřejmě jsem to myslel obecně. Jak jinak.“

„A prosím tě, Harry, proč jsi takový pesimista? Měl jsem za to, že to je moje role. Válka je trochu extrém, ale chápu, jak to myslíš.“

Ne, nechápeš. Píchlo ho u srdce, když věděl, že nemůže nic říct.

„Pravdou je, že se mnou se to ve škole donedávna taky pořád táhlo. Problémy, komplikace, neustále jsem se připlétal k věcem, aniž bych se vlastně o to nějak snažil. Nedalo se toho zbavit, ale vždycky jsem se z toho nějak vykroutil.“

„Tak to sem parádně zapadneš.

 

 

***

 

 

„Podívej se Tichošlápku, kdopak to támhle jde. To je přece ten šmírák Hawlish, co nás před měsícem prásknul,“ nebelvírský chytač hleděl upřeně na kluka v mrzimorském hábitu.

„No jo, Dvanácteráku, neslíbili my jsme mu odplatu?“ zazubil se Black s grácií na Hawlishe, jehož zrak se ve stejný moment střetl s nimi.

Bylo vidět, že mrzimorský student odplatu opravdu očekával, neboť se zatvářil na pár nestřežených chvil vyděšeně. Harry si prohlédl svého kmotra a otce a viděl na nich, že mají obrovskou chuť toho chudáka roztrhat na kusy. James možná o něco víc. Nevěděl sice, co přesně jim provedl, ale vzhledem k tomu, co o jejich vendetách slyšel, tak mu bylo toho chudáka líto. A ač by rád do toho zasáhl, musel se tvářit, že je mu to volný.

Sirius se naklonil k Harrymu jakoby nic a nenápadně se usmál, zatímco James odložil knihu na stůl a pomalu se zvedal.

David Hawlish, který si toho všiml, vzal v tu ránu nohy na ramena a prostorem to tiše zašumělo.

„Tichošlápku, zrychli, ještě toho práskače dohoníme!“ povzbudil kamaráda James a chystal se hned vyrazit za ním.

Avšak Sirius se jen znovu tajemně pousmál a pokrčil rameny. „Víš ty co, Jimmy, mně se vlastně nějak nechce.“

„Cože? Jak se ti nechce? Jak se ti nemůže chtít? To je Hawlish! Ještě minulej měsíc si mi říkal, že si to vypije za to, že nás práskl McGonagallový. Já tě vůbec nepoznávám,“ zapitvořil se ublíženě a překřížil si paže přes hrudník.

„No jo. Asi mě to přešlo.“

James Potter popadl dech a nechápavě zamrkal. „Prosím?“

„Nějak nemám náladu, kámo, znáš to.“

„On řekl, že nemá náladu a že ho to přešlo,“ promluvil sám k sobě. „To se mi jen zdá,“ popadl kamaráda za ramena a zatřásl s ním. „Blacku! Je někdo doma? Vzpamatuj se!“

Tichošlápek jen unyle pokrčil rameny a protáhl se na židli.

„No to snad není pravda,“ posadil se znovu James s hlasitým žuchnutím, až se na něj otočilo několik podrážděných očí od jiných stolů. „Ty ho jen tak necháš pláchnout. Měli jsme takovou příležitost, nikdo by si toho nevšiml.“

Prozíravě se ohlédl na Harryho jako by to byla jeho vina. Ostatně v poslední době měl Harry pocit, že ho jeho otec vinil v podstatě ze všeho, co se mu nezadařilo. A protože nechtěl dělat ještě větší dusno, tak vzal zpátečku ještě dřív, než došlo na nějaký konflikt.
„No nic, tak já půjdu. Úkol mám hotový. A mám ještě nějakou práci. Uvidíme se na koleji.“

„Nepovídej Browne, jaká to je asi práce? Není to tak náhodou rande s Evansovou?" zavrčel kousavě James.

„Nech toho, Dvanácteráku, nebo ti při úplňku ohryžu parohy,“ plácl do něj dlaní Sirius. „Harry s ní nic přece nemá. Začínáš být paranoidní.“
„A jak ty to můžeš vědět? Jsi jejich komplic? Tak to je, Siriusi? Našel sis novýho kamaráda? Vy dva jste se proti mně spikli!“

Harryho už tyhle výpady, které se opakovaly čím dál častěji, přestávaly opravdu bavit. Protočil panenkami, a beze slova odešel.

„Stůj! Kam to jdeš?“ zahulákal na něj James. „Ještě jsme nedomluvili.“

Snad jako by se Harrymu lepila všechna smůla na paty, chvíli nato na vrazil do Lily Evansové, která míjela vstup do knihovny. Věci, které držela v náruči, jí popadaly na zem.

Automaticky se sehnul, aby pomohl všechno posbírat. Začal se omlouvat, aniž by tušil, do koho to vlastně vrazil. Jakmile zdvihl tvář a jejich zelené oči se setkaly, měl chuť se plácnout do čela. A usmívající spokojená Lily mu to vůbec neusnadňovala. Měl toho tak akorát.

„A víš co?“ pustil zase všechny věci na zem a nechal svůj hlas prostoupit jízlivostí, kterou tolik miloval Snape. „Nemám důvod se omlouvat, vrazilas ty do mě.“

Napřímil se a rázným pohybem se kolem ní protáhl, aby zamířil na chodbu. Ten otcův pichlavý pohled cítil v zádech jako zející ránu, ani se nemusel otáčet.

„Počkej,“ ozval se za ním holčičí hlas. „Harry, nešel by ses dneska večer třeba projít?“

Šel. Ideálně sám. Ona si vážně nedá pokoj. Kdo by to byl řekl, že bude moje matka taková stíhačka.

„Ne, nešel,“ odsekl hrubě.

Lily se k jeho nepochopení pořád dál usmívala, jako by ho právě neslyšela. „To nevadí. Tak třeba jindy.“

Harry měl chuť se někam schovat a dny vůbec nevylézat. Aniž by to jakkoliv kontroval, zmizel všem z dohledu, dokud to šlo. Periferně už viděl, jak se James Potter znovu zvedá ze svého místa, zatímco se Sirius po něm dlaní natahuje, aby ho zarazil. To by mu tak ještě chybělo, dostat na budku od vlastního žárlivého otce.

 

 

***

 

 

„Pane Profesore,“ pokýval hlavou černovlasý mladík.

„Vítej, Harry,“ vstřícný pomněnkový zrak Albuse Brumbála za půlměsíčkovými brýlemi spočinul na Harryho tváři. „Předpokládám, že se ke mně jdeš informovat, jak to vypadá s tvým obracečem?“

„Ano, samozřejmě, pane.“

„Naneštěstí pro tebe nemám pořád ty nejlepší zprávy.“

„Ale ne, vážně?“ chlapec, který přežil, se sesunul na židli u ředitelova stolu a zklamaně svěsil ramena.

„Nechtěl jsem tě takto šokovat, omlouvám se. Není to tak strašné, jak to zní, ale žel Merlinovi obraceče času jsou velice mocné artefakty a není radno si s nimi zahrávat. Jak si sám mohl zjistit. A speciálně ten tvůj. Nebude to něco snadného a celá ta věc kolem jeho chodu ještě nějaký čas potrvá. Je v erudovaných rukou, ale i experti na tento druh magie a moci musí postupovat opatrně. Zatím s ním nejsme o moc chytřejší.“

„Dokáží ho vůbec opravit?“

„Bylo mi řečeno, že nakonec ano, i když byli opravdu doslova okouzleni jeho sofistikovanými inovacemi.“

„Jak dlouho asi?“

„To nikdo s přesností neví, předvídat termíny je lehkovážné.“

„Nemají ani malý odhad?“

„Snad několik měsíců. Opravdu se to nedá s určitostí říct. Zatím tady budeš ještě muset nějakou dobu přečkat. Ale myslím, že tohle konkrétně tě zase tolik netrápí, viď?“ pohlédl na něj ředitel tím svým analyzujícím pohledem, který viděl předem věci, které ani samotným lidem ještě nedocházely.

 

Harry sklopil hlavu. Vlastně by mu vůbec nevadilo, kdyby se nikdy nevrátil. V jeho době ho nic hezkého nečekalo. V jeho době neměl rodinu a jeho nejbližší umírali. Ale nedávný rozhovor s Remusem ho přiměl uvědomit si, že ve svém věku dospěl až moc rychle a zodpovědnost ho dohnala daleko dříve. V jeho přítomnosti měl ještě nesplacený dluh. Nebo jistou povinnost. Totiž zachránit svět.

Byť ho jeho otec rozčiloval, cítil se tady docela šťastný. Šťastnější než doteď. Smrt Brumbála a Siriuse byla pro něj stále čerstvá. Vidět zde oba dva živé a zdravé a vědět, že mají ještě život před sebou, byla úleva. Dal by cokoliv, aby to tak mohlo zůstat, ale ta jeho zatracená čest a smysl pro spravedlnost mu v tom bránily.

Jen lusknutím prstu by mohl znovu o všechny přijít. O rodiče, kmotra, Brumbála. Hermiona, Ron a Weasleyovi mu sice scházeli, ale věděl, že jsou v pořádku a že by bez něj všechno taky zvládli. Jen kdyby neexistovalo to zpropadené proroctví.

 

„Je to lákavé, že ano. Tíží tě svědomí a odoláváš svodům. Rád bys změnil chod věcí, ale víš, že nemůžeš. Člověku se nestane, aby poznal své vlastní rodiče daleko předtím, než se sám narodí,“ jako vždy v něm Brumbál uměl číst. Vlastně aniž by ho lépe znal. „Pochopil jsem, že sis prošel mnohým, Harry. Je ti to vidět na očích a lze to poznat z tvého jednání. Na sedmnáctiletého chlapce máš překvapivě dospělé názory. Poznamenala tě válka. Ztráta. Životní úděl.“

Harry hlasitě polknul a vytřeštil oči.

„Neboj se, není to nic, co by mě překvapovalo. Vím, že jsem tě žádal, abys nikomu neříkal o budoucnosti, a to také platí. A mám pocit, že ti v tomhle mohu důvěřovat. Jsi uvážlivý mladý muž. Ale pokud jde o válku, očekávám ji už nějaký čas. Dříve či později k ní dojde. Věci eskalují. Jméno lord Voldemort začíná nabírat na síle a neznamená to pro kouzelnický svět nic dobrého.“

Mladý Nebelvír na to nic neřekl, jen odklonil zrak na stranu. Jistěže byl Brumbál z této doby připravený na všechny varianty, ostatně jako vždy. Znal Voldemorta, věděl, co od něj čekat už od chvíle, kdy ho poznal jako malého kluka.

Vzdychl. Každému se opravdu nestávalo, aby poznal své rodiče před svým narozením. Ale lidem jako Harry se ani nestávalo, že by je poznal vůbec. A teď měl příležitost. I když to Brumbál nevěděl.

Nemusel nikomu vykládat o budoucnosti, nemusel nic měnit. Stačilo, že získal příležitost strávit čas se svými milovanými, protože už se nikdy nebude opakovat.

„Ministerstvo kouzel o tobě ví. Snažil jsem se situaci vykreslit tak, aby to nevyvolalo další problémy. Musel jsem jim slíbit, že dám na tebe pozor, což samozřejmě obnáší obezřetnost v tom, aby se informace o budoucnosti nedostaly do nepovolaných rukou. Nejsou tvou přítomností dvakrát nadšení, ale nic jiného jim nezbývá. Tak tedy doufám, že mě můj instinkt neošálil a že mě nezklameš, chlapče, protože jsem za tebe odpovědný.“

Vstal a přešel ke kleci s bidlem, na kterém seděl Fawkes. Buďto měl za sebou ohňový den, nebo byl prozatím opravdu ještě mládě.

Přítomnost fénixe Harryho zahřála na hrudi. Měl Fawkese rád, zachránil mu život. A když se na něj mladík dobrosrdečně usmál, pták k němu na oplatku zaujatě naklonil hlavu. A nadto něco zatrylkoval. Brumbálovo obočí na okamžik vyletělo do čela, načež fénixe palcem pohladil po straně hlavy.

Usmál se. Fénixové se nepletli.

„Můžeš jít, Harry. Budu tě informovat, jakmile se dozvím něco nového," pokývnul Albus Brumbál bradou.

Harry se částečně zklamaný, ale částečně také šťastný, že tady ještě může zůstat, vrátil do nebelvírské věže.

 

 

***

 

 

„Neměli bychom začít brát Harryho s sebou? Vždyť je to fajn kluk, nic nevykecá a navíc už o našem tajemství ví.“

„Tak to určitě! Toho zrádce pod svůj neviditelný plášť nikdy nevezmu. Radši natáhnu kopyta dřív, než by se ho měl někdy v životě dotknout!“

A zatímco se Záškodníci dohadovali, tak do pokoje vstoupil pochopitelně Harry. Rozhlédl se kolem sebe, a když viděl všechny čtyři v pohotovosti, bylo mu jasné, co se bude dít.

„Tak kam se chystáte tentokrát?" uculil se na ně.

„Nikam!“ vrazil do něj nasupeně James při zpáteční cestě ke své posteli a schovával přitom svůj plášť.

Harry měl dnes zřejmě sebemrskačskou náladu, když mu nahlas nehlídaně ujelo: „Nemusíš ten plášť přede mnou schovávat. Vím, co to je zač.“

„Co ty víš, co schovávám?! A vůbec, co je zač?!“

„Prostě to vím.“

James se zakabonil a zvýšil lehce hlas, aby dal najevo, jak ho ten Brown štve. A vůbec jak ho štve, že zná celou pravdu. „Nemůžeš to vědět. Jak to můžeš vědět?!“

„Protože jsem míval úplně stejný,“ prořekl se a přivřel oči, když si to uvědomil. Zatraceně. Proč se prostě nedokáže hlídat kdykoliv je po jeho boku jeho otec? Choval se jako spratek a Harrymu v poslední době skoro dělalo radost, když ho mohl vytočit.

„Tak to je naprostá blbost, Browne! Podobných plášťů je sice plno, ale žádný není jako ten můj. Je totiž jediný svého druhu. Takže si nemohl mít úplně stejný. Kde bys k němu vůbec přišel, hm?“

„Jamesi…“

„Teď ne, Remusi!“

„Od táty,“ Harryho tvář o odstín zbledla. Zaměřil se na skříň v rohu jen, aby nemusel čelit tomu upřenému pohledu.

„Tak to se táty zeptej, kde ho vzal. To by mě vážně zajímalo!“

Harry v podstatě nechápal, proč se James potřebuje hádat o takovém nesmyslu. Nemělo to cenu a nebylo vítěze, každý měl přece svoji pravdu. Ale jen Harry znal její podstatu. Jenže Potter starší vedle něj vždycky musel mít poslední slovo. Prostě jen proto, aby mohl Harryho ponížit. Skoro si říkal, že tu zášť Severuse Snapea chápe.

„Nezeptám,“ opáčil jednoduše, ale tišším tónem.

„Jistěže se nezeptáš. Protože lžeš.“

„Nezeptám se ho, protože je mrtvý. Nikdy jsem ho nepoznal, ten plášť jsem po něm zdědil. A nic ti do toho mimochodem není, Pottere,“ vrátil mu jedovatě a zamračil se. Jak mohl být jeho otec takový blbec?

„Aha,“ couvnul James a ve tváři se mu uvolnily svaly. Tak to jsem nevěděl.“

Bylo na něm vidět, že cítí vinu, ale raději si skousnul spodní ret, než aby se omluvil. A než aby čelil dalším Harryho výčitkám, tak ledabyle odložil plášť na svoji postel a zmizel klusem z komnaty.

„Cože se to právě stalo?“ vypískl nechápavě Petr. „Co to mělo znamenat?“

Tichošlápek se otočil omluvně na Harryho. „Fakt promiň, nevím, co to do něj vjelo. Co seš tady, chová se James divně kvůli Lily, ale on takový vážně není. Byl jako malé dítě, že?“

Remus se na něj spiklenecky ohlédnul a Sirius poraženě přiznal: „No jo, no jo. Chováme se tak pořád, ale musíš uznat, že tohle bylo moc i na něj.“

Vyjevený Petr se zamračil. „James má vždycky všechno pod kontrolou.“

Harry se držel, aby něco neřekl od plic i Petrovi, ale naučil se toho zrádce ignorovat. Remus si ho prohlížel se starostlivou grimasou. „On se zase uklidní.“

„Kam vůbec šel?“ vložil se do toho znovu Harry.

„Trucovat. Je naštvaný,“ prohlásil Sirius. „Půjdu za ním.“

„Ne,“ zarazil ho Harry. „Půjdu já.“

 

Sestupoval po schodech dolů až do společenské místnosti. Když se rozhlédl kolem sebe, nebyl problém Jamese najít, protože ve věži nebylo moc lidí. Bez váhání zamířil přímo k němu. Seděl sám u krbu přesně na místě, kam s oblibou sedávali Harry a Ronem s Hermionou. Vlastně bylo hezké vědět, že měli podobné zvyky, přestože se doteď zdálo, že kromě vzhledu a talentu pro průsery, neměli nic společného.

„Můžu si přisednout?“ otázal se opatrně Harry, když na něj shlížel dolů. Poznal podle Jamesových ramenou, že jeho přítomnost zaznamenal už dřív, protože seděl příliš ztuhle.

Ten po něm střelil jen po očku a ledabyle mávnul rukou na vedlejší místo. Snad až příliš lhostejně.

Harry se nadechoval k tomu, že něco řekne, ale jeho otec ho stihl včas přerušit, když sám spustil: „Promiň. Nevím, co to do mě vjelo. Obvykle se nechovám jako idiot.“

Harry se zlehka usmál a James to gesto zrcadlil.

„No dobře, někdy se chovám jako idiot, vsaď se, že Remus na to má i speciální škatulky, ale ne takhle moc.“

„Já to chápu, Jamesi.“

„Ne, nechápeš, Harry. Já fakt takovej nejsem.“

Harry přikývl. „Vím, že ne. Kluci říkali v podstatě to samé, ale to nemuseli. Hele… prostě žárlíš. Ale můžeš mi vážně věřit, že není k tomu důvod.“

James zaúpěl. „Víš, nejhorší na tom všem je, že já vím, že ne, protože u Evansový stejně nemám šanci. Vždyť ona si mě sotva všimne. Má právo si žít po svým a chodit si s kým se jí zlíbí.“

„Snad mi nechceš tvrdit, že to s ní vzdáš.“

„A co jinýho mi zbývá? Přece ze sebe nemůžu dělat blbečka celej život. Všichni mi říkali, že bych měl žít. Vždyť ona přece není jediná na světě, ne?“ pronesl zbědovaně a vážně to působilo, že byl tohle ten moment prozření, kdy se konečně v životě posune dál.

„Ale ty to přece nesmíš vzdávat!“ vyhrkl Harry poněkud překotně a vzdorovitě až to Jamese na okamžik vylekalo.

„Cože?“

„No co říkám. Jamesi, musíš bojovat. Musíš jí dokázat, že za to stojíš. Ona musí vidět, co jsi ochotný pro ni udělat. Ona ještě nevidí, co v tobě může mít, ale ona na to přijde. Věř mi.“

Kdybych tady tak netrčel, tak by na to přišla mnohem dřív. Krucinál, doufám, že jsem tím něco nepokazil a že se nakonec dají dohromady. Ale jsem pořád tady, ne? Kdybych se neměl narodit, nezmizel bych už?

„Kéž bys měl pravdu, ale ona…“ jeho pohled střelil k otvoru do věže přesně v momentě, když skrz prošla Lily. Zadíval se na ni s takovou oddaností, ale ona měla oči jen pro Harryho, který se snažil dívat kamkoliv, jenom ne na ni.

Sklopil zklamaně zrak k ohni v krbu, sundal si z očí brýle a vložil obličej do dlaní. „Ona chce tebe,“ pronesl odevzdaně. „Slibuju, že vám nebudu překážet.“

„Co? Ne!“

„Slyšíš mě dobře. Už vám nebudu dělat naschvály, musím to brát jako velký kluk. Vždyť už jsem podle kouzelnických zákonů dospělý, měl bych se podle toho chovat. Nebudu ti házet klacky pod nohy, máš volnou cestu.“

„Jamesi!“ zkusil zostra, a když si nezískal jeho pozornost, jak potřeboval, oslovil ho znovu. „Dvanácteráku! Jak ti mám ještě sakra vysvětlit, že já o ni nestojím?“ zvýšil ke konci hlas, aby byl slyšet až vzadu, kde seděla jeho matka.

Ohlédla se po nich a zamrkala, tváří jí projel stín. Harry ji ignoroval a jen sledoval, jak se na tvářích ostatních přihlížejících proměnily barvité emoce. Ve většině případů šlo o zvědavost.

Potter starší si ho přeměřoval. „Až teď jsem si všiml, že máte strašně podobné oči. Zelené a pronikavé.“

„No snad se za to do mě taky nezamiluješ,“ popíchnul ho a James se poprvé za celou dobu zasmál některému z jeho vtipů. „Ale doteď jsem si nějak nevšiml.“

„Jak sis mohl nevšimnout? Vždyť Lily má nádherné oči. Takové jasné, srdečné, vnímavé. Hluboké až ti berou dech. Když se na ni podíváš, úplně máš strach dýchat. Dobře, nemáš je úplně stejné, protože ona má a vždycky bude mít hezčí.“

„Já se prostě na Lily takhle nedívám a její oči mě nikdy nezajímaly,“ zalhal. Úder srdce poté zaslechl nepatrný šramot nedaleko za rohem.

James pokračoval. „A má nádherné vlasy. Takové ryšavé, když se v nich odráží plameny, jsou jako tekutý bronz, lesknou se a hřejí. Strašně bych si přál jimi pročísnout prsty. Vypadají jemně a krásně voní. Vždycky, když si sedala ve čtvrtém ročníku před nás v lektvarech, byly její vlasy cítit jako jarní louka a slunce. Nedokázal jsem se ani soustředit na práci.“

„Poslyš Jamesi, jak dlouho ji máš vlastně rád?“

„Od prvního okamžiku, kdy jsem ji poznal.“

Harry zaznamenal další pohyb, ale nevěnoval tomu víc pozornosti. Rád tátu poslouchal, jak mluvil o lásce k jeho matce. Byli si najednou o tolik bližší a poprvé se v jeho přítomnosti cítil vítaný.

„Vzpomínám si na ten den,“ zasnil se nebelvírský chytač. „Když nás Moudrý klobouk zařazoval, hned jsem si jí všiml v davu. Vyčnívala už tehdy. To, jak se smála a zároveň byla nervózní. Její vlasy si nemohl přehlédnout, hned jsem věděl, že je to ona. Že bych si ji chtěl jednou vzít. Svítily jí oči a pořád se na něco kolem vyptávala, protože jako holka z mudlovské rodiny plno věcem nerozuměla, byla roztomilá. Vždycky si kouše spodní ret, když nad něčím hluboce přemýšlí a když je nervózní, tak si zasouvá pramen vlasů za ucho,“ rozvášnil se. Nakonec si rukama objal kolena a opřel o ně bradu, hledě dál do plamenů.

„Seš v tom vážně až po uši,“ pronesl dojatě Harry.

„Jenže ona mě nemá ráda. Nikdy by si mě nevšimla, ne jako potenciálního partnera. Vždycky mě vnímala jen jako nafoukaného frajírka. Kterého jsem ze sebe dělal právě kvůli ní, než mi došlo, že to vůbec nezabírá,“ odfrknul si zpytavě. „A vidíš to, objevil ses ty a mohla na tobě oči nechat. A já jsem udělal co? Choval se zase jako pitomec a nechtěl vidět pravdu. Vím, že nejseš špatnej kluk, Harry. A vím to právě díky Lily, protože ona by se do pitomce nezakoukala.“

„Jamesi, já ti přísahám, že o Lily nemám sebemenší zájem. Vždyť je jako moje sestra. U nás doma na mě čeká jiná,“ usmál se Harry a uvědomil si, že už kvůli jeho vlastní rusovlásce se musí vrátit. Chce vrátit.

„A jak se jmenuje?“ zajímalo Jamese, i když se na pár vteřin tvářil, že mu to moc nevěří.

„Ginny. Jen je to trochu komplikované. My teď spolu vlastně nechodíme, ale chodili jsme spolu v šestém ročníku. Pak se věci v osobním životě trochu zamotaly a museli jsme…“ vzdychl. „Není den, abych na ni nemyslel. A vím, že na mě čeká. A jednou se k sobě vrátíme, až se všechno zase urovná.“

„Chápu, je to proto, žes šel studovat sem? Vztahy na dálku jsou komplikované.“

Harry si promnul krk. „Jo, jo, něco takovýho.“

„Je hezká? Jak vypadá?“

„Budeš se smát. Prosím tě, hlavně to neber jako důvod k pochybnostem. Má skoro stejné vlasy jako Lily, taky jsou ryšavé. Ale má jiné oči, oříškové. Po nose půvabné pihy. Je veselá a hrozně nadaná. Kdybys viděl její netopýří kletbu, naprosto senzační podívaná. Vždycky se tváří tak zarputile, když se na něco soustředí a má úžasný smysl pro humor. Hráli jsme spolu famfrpál. Je střelkyně. U nás to bylo trochu naopak. Je to mladší sestra mého nejlepšího kamaráda a měla mě odjakživa ráda, ale já jsem si jí vůbec nevšímal. Až loni přeskočila jiskra. Začal jsem žárlit, protože začala chodit s někým jiným a uvědomil jsem si, že už ji dávno nevnímám jako Ronovu mladší sestru.“

„Koukám, že to mezi vámi bylo taky nějaké složité, to mi něco připomíná,“ nadhodil ironicky James. „Jenže tys nakonec měl štěstí. Mě Lily nikdy ráda mít nebude.“

 

Znovu se ozval sotva slyšitelný lomoz, jako když někdo natrhne kus plátna, a pak zvuk vzdalujících se kroků. Harry se otočil vzad za tím rušivým elementem, aby toho vetřelce identifikoval, ale nikdo tam už nebyl. Ovšem při svém odchodu zvládl natrhnout na zdi nebelvírský gobelín. Kousek od nich. Takže byl svědkem jejich niterné debaty.

S jistým podezřením, které si nechal pro sebe, se znovu otočil na Jamese. „Ale bude. Uvidíš. Já se v takových věcech nepletu.“

„Kéž bys měl pravdu,“ pronesl James ten večer už podruhé.


Vypadalo to, že během jejich debaty se společenská místnost úplně vyprázdnila.


Vydáno: 10.1.2023 21:03 | 
Přečteno: 48x | 
Autor: Blanch
 | Hodnocení:

Komentáře rss

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.


Nejnovější komentáře
8. kapitola - :D Snad... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 13.1.2023 0:02
17. kapitola - Snídaně u pottera - Díky vá... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 13.1.2023 0:02
16. kapitola - Návštěva - Pani, d... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 12.1.2023 23:58
18. kapitola - Diky, j... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 12.1.2023 23:56
18. kapitola - Super s... Zaslal/a: Ester  •  Čas: 13.8.2022 21:17
17. kapitola - Snídaně u pottera - To jsem... Zaslal/a: Karin  •  Čas: 8.6.2022 22:17

Více komentářů...



Statistiky se započítávají zhruba od roku 2011.



Pokud chcete, aby vám chodily novinky webu na e-mail, přihlašte se k odběru!
Stačí zadat pouze adresu.


Jméno
Text
icon Díky za upozornění. Ono to bylo blbě úplně všude :)
Zdravím, na stránce UI v kategorii Galerie je špatně zadaný odkaz na Deviantart (místo .com je v odkazu .cz.) :D
my chceme Pretty woman, prosím prosím
Ahoj, kdy zase bude novy dil Pretty woman?
icon Pardon, ja opravdu netouzim po tom, aby to nekdo cetl v tyhle forme :)
No taaak, to mi nemůžeš udělat :( Zbývá mi pár kapitol :(
Já si před chvílí říkala že jsi to nejspíš smazala, protože mi to nešlo zobrazit...
icon No, ono to tam hlavne cele neni, ja to tusim skryla, aby to nikdo necetl :D
Nejde o nic, co by bylo nesnesitelné nebo iritující. Takže pohoda :) :D
icon Ten blogovy nedoporucuji cist, je tam hromada chyb, silena stylistika :D, ale chapu, ze clovek to skrze zvedavost kolikrat ignoruje.
Tak jsem hledala hlouběji a našla tvůj blog, kde to všechno máš. Opravdu moc děkuji za kvalitně propracovaný příběh.
To naprosto chápu. Navíc, nemohla jsem kvůli tomu spát, protože jsem byla hrozně zvědavá...
icon se vratim za tyden z dovolene. Takze proto dokoncena, ale trinactkou to nekonci.
icon Linn: i kdyz ti to ukouslo konec komentare, chapu, kam smerujes. PW je povidka, co jsem dopsala pred lety, ma 68 kapitol. Nevlozila jsem vsechny, protoze jsem se rozhodla udelat korekturu a beta-read. Mam v planu denne vlozit aspon jeden dil, jakmile s...
icon Domco, Emalion, Ginger: mockrat dekuji. Ruby: jeste nevim, WP pro me neni stezejni a beru ho spis jako ulet.
Zdravím. Měla bych dotaz, který se týká tvého příběhu "Pretty Woman". Když jsem ji četla na Wattpadu, úplně mi vyrazila dech... Ale, jelikož mi přišla nedokončená, podívala jsem se na tvoje stránky, jestli tady je příběh dokončený. U statusu je přímo n...
Muzu se zeptat? Pridas vsechny povidky i na wattpad? Divala jsem se, ze tu mas i nejake, co jsem jeste necetla a na wp si je muzu pridat do knihovny. Diky za odpoved. Mej se krasne.
Design vytvořila Blanch © 2002 - 2023