PNR - 1. kapitola

Začalo to úplně nevinně.

Ta myšlenka mu prolítla hlavou jen tak mimoděk, když zahlédl článek v Denním věštci. Potterův rozchod s Weasleyovou Holoubková rozmázla na celé dva listy, zatímco otcovo propuštění z Azkabanu si sotva zasloužilo půl strany. Ne, že by něco z toho škváru četl, na to si příliš cenil svého času, ale pohyblivé fotky s Weasleyovou na koštěti a se řvoucími titulky jeden jen tak nepřehlídnul.

Draco se ani nedivil. Čtyři roky po válce po jejich rodině ani Smrtonoš neštěkl, zato hrdinu kouzelnického světa Rita rozhodně nešetřila a byl pod drtivým drobnohledem.

Po tom všem, co musel kvůli Luciusovi absolvovat, Draco ani neměl námitky, protože přišel o veškerý soucit, který k otci kdy choval. Bývaly dokonce doby, kdy mu byla ta brejlatá babizna v patách den co den, jen aby měla do toho svého plátku nějakou šťavnatou kuriozitku z Malfoyovic arzenálu.

Což nakonec ostatně vyústilo v jeden z důvodů, proč se Draco se svým otcem dál odmítal vídat. Mimo jiné taky pro tu hořkost v puse, která tam po válce zůstávala, neboť ho opodstatněně vinil z mnoha věcí. I navzdory tomu se ale Malfoy starší neustále snažil o kontakt a narušoval ustavičně Dracovo soukromí i klid. A dokonce snad ani neměl svědomí a neznal pocit viny, protože se mu opakovaně pokoušel zasahovat do chodu života. Z nějaké naivní víry v rodinné pouto se pokoušel udržovat vztahy, které ve své mentální slepotě narušil už dávno. A Draco toho muže znal celý život. Uměl být neoblomný, vytrvalý, úlisný a odporně vlezlý způsobem, se kterým se férově nedalo bojovat.

Poháněný spravedlivým rozhořčením se Draco zuby nehty vzpíral. Zkoušel nespočet metod, jakými by toho neodbytného intrikána ze svého stínu setřásl, i když se do toho snažila zasahovat i matka. Nic nepomohlo. Ale byl dospělý a zatraceně věděl, co nechce. Nadto měli oba tu drzost mu vykládat o dluhu vůči rodu a domlouvat mu sňatek s Astorií Greengrassovou, se kterou v životě prohodil možná pět slov.

A pak na něj vykoukla Potterova fotka a tučný titulek v novinách. Existoval v podstatě někdo, koho Lucius nesnášel víc, než Harryho Pottera? Komu dával za vinu vlastní neúspěchy, jako kdyby byl figurkou, kterou loutkář Potter tahal za špagáty? Čí jméno měl Draco nepřetržitě na talíři během školních let? Jeho otec Pottera nemohl ani vystát. Skoro se cítil jeho existencí uražený.

Bylo to geniální!

Teď už jen zbývalo k celému plánu zlatého chlapce jenom přemluvit. Trocha podlézání sem, pár lichotek tam.

Vzdychl.

No jasně, to bude přece hračka!

ϞϞϞ

Z nějakého podezřelého důvodu Potter hned na první dobrou souhlasil, že se s ním sejde. Draco měl podivný pocit na dně žaludku, protože jemu obvykle nic hladce nevycházelo, takže za tím musela být nějaká Potterova agenda.

Dohodli se, že se sejdou v jedné zapadlé mudlovské putyce na kraji Londýna, aby nebyli všem na očích. Draco Potterův návrh nerozporoval. Dokonce se nabídl, že ho zve a při té příležitosti musel absolvovat pár nepříjemností jako například výměnu mudlovských peněz. Každopádně s ohledem na celou situaci tohle bylo jen menší zlo. Přeci jen potřeboval, aby jeho plán vyšel a pro takový případ musel být ke všemu svolný. Možná, že to Potterovi nakonec přijde celé vtipné a ještě se tomu zasmějí. On přece taky neměl Luciuse Malfoye v lásce, dát mu munici k pomstě – ještě od vlastního syna - by mohlo být příhodné i pro opěvovaného hrdinu s altruismem v krvi.

Aspoň v to doufal.

Když si Potter naproti němu sedl, na okamžik se Dracovi zarazil dech v hrdle. Pravdou bylo, že se od školy osobně neviděli, ale aby Denní věštec tak špatně zachytil jeho nynější podobu, mu přišlo zvláštní. Potter rozhodně vyrostl, dokonce to vypadalo, že byl teď zhruba podobně tak vysoký jako Draco. Rysy v obličeji mu zhrubly a tváře pokrylo jemné strniště. Dávno byly pryč kulaté brýle. Nejspíš konečně někdo hrdinovi řekl, že na krátkozrakost existují lektvary. Draca podivně zašimralo v břiše, když se bystrozor zapřel do křesla a zavlnil se mu sval na paži. Byl to prazvláštně fascinující pohled.

Potter se na něj zaujatě podíval a vyletěl mu koutek úst do strany.

Draco se zamračil. „Co je?“

„Co je? Žádný čau Pottere, jak ses celý ty roky měl? Co famfrpál, ještě ho hraješ?“

Draco zamrkal. Co prosím?

„Zíráš na mě, Malfoyi. V některých kruzích je to prej neslušný.“

Ah. Zíral. No jasně, že zíral. Už se Potter viděl v zrcadle? Odkašlal si v hrdle a snažil se pronést cokoliv, co nevyzní neslušně. Stále tak trochu odolával touze s Potterem soupeřit, zkrátka z plezíru a ze staré známosti, ale věděl, že by si v ničem nepomohl. Kromě toho po poslední bitvě zakopali válečnou sekeru, když si navzájem zachránili život. Respektoval ho. Respektovali se navzájem. A možná, že kdyby měli příležitost, nakonec by se i spřátelili.

„Zaskočils mě. Dlouho jsme se neviděli, skoro jsem tě nepoznal. Seš…“

„Jsem…?“

„Změnil ses. Počkat! Přece je nemožné, aby si tě Holoubková někde nevyblýskla, musel jsem natrefit na nějakou novější momentku,“ zamyslel se. „I když u toho posledního paskvilu ve věštci tvoje fotka nebyla.“

„Popravdě nemusel, Draco,“ oslovil ho familiárně jako by si tak snad odjakživa říkali. „Jsem teď bystrozor, tu a tam můžu zatáhnout za správnou nitku. Holoubková umí být pekelně dotěrná, takže jsem se postaral, aby to neměla tak jednoduchý. Když už v novinách propírá můj osobní život každej druhej den, nemusí u toho mít i aktuální fotky. Má dovolený používat jen něco z archívu, jinak si na ni došlápnu. Po prvním soudním přelíčení pochopila, že už nejsem tak bezmocnej jako dřív. Konečně se mi daří být trochu inkognito, lidi mě teď tolik nepoznávají. Neříkám, že vůbec, ale už se to dá snést.“

„Ah. Tomu se nedivím. Ne, že bys to nebyl ty, ale prošel bych kolem tebe bez povšimnutí.“

Potter se usmál a položil lokty na stůl, když se k nim připojila obsluha a oni si objednali. Draco dal na Potterovo doporučení, protože neměl představu, co mudlové pijí, avšak nemohl se zbavit dojmu, že se Nebelvír na něčem baví. Bedlivě ho pozoroval a občas se podivně zaculil.

Když jim konečně přinesli pití, stejně se pod tím pohledem Draco nedokázal uvolnit. Napil se, aby spláchl sucho v puse, ale málem všechno zase zvrátil.

„Promerlina, to je odporné, co to je?“ Co mu to ten blbec objednal?

„Pivo. Taková mudlovská obdoba máslovýho ležáku,“ pronesl ležérně a sám upil jako letitý degustátor. Načež si otřel rukávem rty jako ten největší neotesanec.

Draco nakrčil zhnuseně nos a posunul sklenici bokem.

„Takže, Draco, co nás sem vlastně přivádí? Potřeboval ses se mnou sejít a něco probrat, hádám, že můj neodolatelně přitažlivý vzhled to nebyl. Ne, že by mi to nelichotilo,“ nadhodil žertem a oblažil ho analyzujícím pohledem.

 Draca lehce zamrazilo v zátylku. No jasně, Pottere, přišel jsem ti říct, že tvoje krása je jako zahradní trpaslík, taky nezná hranic!

„Než… Uhm. Chci tě o něco požádat. Ale než to udělám, nech mě prosím tě vysvětlit celou situaci,“ vydechl. Měl si objednat něco silnějšího. „Bude to znít divně a šíleně, ale jediná věc, která mě dělí od mojí svobody, seš ty.“

„Draco, sedíme tu sotva třicet minut a už mě žádáš o ruku. Nečekal jsem takové vzrušení hned ze startu,“ zasmál se vlastnímu vtipu.

„No, je to strašná legrace, Pottere, ale ve skutečnosti nejsi až tak daleko od pravdy.“

Bystrozor se zarazil v půlce pohybu a tentokrát na Draca pohlédl zcela vážně, celá ta póza pohodáře, jehož nic nerozhodí, se vypařila rázem pryč. Ale nic neřekl. Dokonce by se Draco vsadil, že nepůsobil ani tak vyděšeně, jak by čekal.

Tak zkrátka jen pokračoval.

„Ano. Totiž. Nevím, jak moc seš informovaný o tom, jak to chodí v mojí rodině. Jak moc znáš mého otce kromě toho, že jste se párkrát málem zabili,“ u toho si Potter jenom odfrknul. „Je mi jasné, že jako bystrozor máš přehled o tom, kde se pohybuje a co dělá, protože je v podmínce. Ale nevím, kolik toho víš o tom, jaké jsou mezi námi teď vztahy.“

„Něco málo jsem pochytil,“ pokýval hlavou. „Chápu, že to není ideální.“

„Není. Zjednodušeně řečeno. Já a můj otec… Chtěl bych říct, že spolu nemluvíme, ale on se vlastně snaží někdy mluvit až moc. Celé je to komplikované hlavně proto, že já ho naopak neposlouchám.“

„Docela příjemná změna oproti minulosti.“

Draco ho sjel chladným pohledem a Potter jen v omluvném gestu pokrčil rameny.

Sleduje druhého mladíka, jak dopíjí svoji pintu piva a přisouvá si k sobě tu Dracovu, pokračoval: „I po všem, co naší rodině otec způsobil, se mi snaží organizovat život. Jako by se nic nezměnilo. Jako by se snad vrátil jen z rekreace. Problém je, že nesdílím jeho pohled a na jeho dotěrný zájem jsem si udělal svůj vlastní názor, protože mám zatraceně rád svůj život, jaký teď je. Jak se změnil. Konečně jsem ho začínal žít podle sebe. Nevázaně. Začal jsem dělat věci, co se mi líbí. Rozhodoval jsem se podle sebe. Hledal nové cíle a záliby. A pak se vrátil můj otec z Azkabanu a nabyl dojmu, že jsem se rodině ještě pořád dost neobětoval a domluvil mi sňatek s Greengrassovou mladší, přestože se sotva známe od vidění ze školy.“

„To je sice pěkně na houby, Draco, ale co s tím mám společnýho já? Mám mu snad domluvit? Naplácat mu?“

Lucius Malfoy by rozhodně zasloužil nějaký výprask, ale Draco tu nutkavou vidinu odsunul stranou.

„Otec tě nemůže vystát,“ prohlásil jednoduše.

„Novinka. To je vzájemný.“

„Takže je to úplně dokonalý plán.“

„Jakej plán?“ přimhouřil víčka Potter v podezření.

„Namluvíme mu, žejsmespoluaonmidápokoj,“ vyhrkl ze sebe tak rychle, že nebyla slyšet kadence slov.

„C-cos to právě řekl?“

„Přesvědčíme ho, že jsme spolu. A já budu mít vyhráno,“ zopakoval tentokrát s větší sebedůvěrou.

„U Kingsleyho fuseklí! Zbláznil ses?“

„Ne, právě naopak. Je to perfektní. Nejenže tě otec nesnáší, ale zároveň má vůči tobě přirozený respekt. Koneckonců teď, když seš bystrozorem.“

„Malfoyi…“

„Navíc to bude dost uvěřitelné, protože kdo by nechtěl mít za partnera Chlapce, který porazil Temného pána?“

„Malfoyi!“

„Nadto se na tebe velmi dobře kouká, takže mi to snadno uvěří. Hlavně matka.“ Fakt to řekl nahlas?

„Malfoyi…“ zachraptěl.

„Mimoto teď je to ideální, když ses rozešel s Weasleyovou. Můžeme mu totiž nalhat, že to bylo kvůli mně, navodí to správné drama. Okořeněné o skandál. A mělo by to hloubku. Mladá láska, co hory přenáší nebo jak to mudlové říkají. Nic by nám nestálo v cestě…“

„DRACO!“

„… a nic by nám v tom ne…“ zarazil se, když si uvědomil, jak to na druhého mladíka sype bez vysvětlení. „…zabránilo.“

„Kde se tohle všechno v tobě najednou vzalo? Merline svatej, ty si mě fakt chceš vzít, Malfoyi?“ vydal ze sebe úpěnlivý zvuk, který připomínal umírající laň u krajnice.

„Ale ne! Ty to nechápeš. Bude to jako!“

„Cože? Jak jako?“

„No, že to budeme jen předstírat.“

„Cože? Svatbu? Svatbu přece nejde předstírat!“

„Vztah! Budeme dělat, že spolu chodíme a otec mi dá konečně klid, protože za tou maskou odolného ex smrtijeda je jen vystrašený chlap, co se tě stejně bojí.“

„Cože?“

„No opravdu. Nepřiznal by to nahlas, ale znám ho. A nebude moci ani protestovat, protože ve skutečnosti seš mnohem lepší partie, než Astorie. A on si to uvědomuje. Vždyť jsi válečný veterán. Co může znamenat víc?“

„Malfoyi, tobě jednoznačně přeskočilo!“

Harry se nadechoval k dalšímu protestu, ale Draco pokračoval se svým výčtem dál: „Osobnost, která změnila kouzelnické dějiny. Vyvolený. Dědic vážené čistokrevné rodiny z otcovy strany. Ke všemu taky spjatý s dědictvím rodiny Blacků. A jestli je pravda, co se povídá, tak dokonce potomek Peverellů, původních vlastníků relikvií. Vlastně by mu nemělo oficiálně nic vadit, vše nám hraje do karet.“ Zagestikuloval rozšafně pravicí a vítězně se zasmál směrem k zaraženému Potterovi, co křečovitě svíral v dlani sklenici.

Prostě dokonalý plán!

„Uhm. A co třeba taková maličkost, že jsem chlap?“ opáčil na to zlatý chlapec pohotově, i když spíš vypadal, že mu došla slova.

„Tobě to vadí?“

„Cože?“ zaznělo znovu zmateně.

„Proč by to mělo vadit?“

„Já nevím… Tak například proto, že mám špatnej vercajk? Tak trochu ven, víš co…“ nadhodil sarkasticky Harry.

„To je nějaká pohlavní mudlovská nemoc? Znetvoření?“ nechápal Malfoy a podíval se na něj přes stůl do míst, o kterých nejspíš byla řeč.

„Cože?“

„Ten vercajk… Možná jsou na to nějaké lektvary. Ale otec o tom ostatně nemusí vědět, prostě to jen před ním zapřeme a…“

„Eh? Ne! Ne! Zatraceně! Tam dole je úplně všechno v pořádku!“ ukázal Harry ke svému klínu rozlíceně. „Úplně v tom nejlepším, abys věděl. Nikdo si nestěžoval! Naopak byli všichni strašně moc spokojení!“ zavrčel na závěr.

„Tak o čem to prosalazara mluvíš?“

Že je Potter podle všeho i děvka jeho otec taky vědět nemusel. Tu jedovatou poznámku o promiskuitě si nechal pro sebe, musel být na Pottera hodný, aby souhlasil!

„Pane bože, dej mi sílu,“ prohrábl si mezi prsty černé vlasy. S vynuceným klidem pronesl k druhému účastníkovi téhle vysoce sofistikované debaty, která obsahovala neobvyklé množství použitých částic a citoslovcí: „Muž. Jsem muž, Draco. Oba dva jsme. Copak to není, pro lidi jako jste vy, problém? Nechápej mě špatně, myslím tím prostě čistokrevné rodiny.“

„Tohle nikdy žádný problém nebyl,“ Draco natočil úkosem udiveně tvář. „U mudlů snad je?“

„No, tak docela jo.“

„Zvláštní. Nicméně ať už si myslíš o čistokrevných rodinách cokoliv, Pottere, tak navzdory tomu, že obvykle nemají v lásce mudlorozené čaroděje a čarodějky, diskriminace pohlaví mezi jejich hříchy nepatří. Koneckonců rodinu a dědice můžou mít spolu i dva kouzelníci.“

„Co-že?“ prohlásil zvučně ještě jednou, protože pětkrát to bylo proklatě málo!

„Už se opakuješ, víš to?“

„Proč o tom slyším prvně?“ zelené oči zamrkaly v překvapení.

„Že se opakuješ?“

„Ne, zatraceně. O tom, že dva chlapi můžou mít spolu dědice. To jako, že…“

„Že ho spolu můžou počít? Jasně, že ano. Jsou na to rituály, runy i lektvary. Je to sice komplikovanější proces, ale není to nemožné. Tos nevěděl?“

„Na to jsem asi v lektvarech zrovna chyběl,“ podotknul opět sarkasticky.

Draco zakoulel očima. „Není zkrátka nic, co by celému záměru mělo překážet.“

„A co dejme tomu můj souhlas, není k tomu potřeba?“ Potter položil svoje dlaně na stůl a špičky prstů spojil do stříšky, zatímco se na Malfoye mračil.

„Tak trochu jsem doufal, že si to necháš projít hlavou a nepošleš mě hned do míst, kam slunce nesvítí. A bez předsudků zvážíš, jestli mi pomůžeš s mým osudně důležitým problémem,“ pravil tak poddajným a tichým hlasem, že to skoro nebyl on.

Bylo těžké určit, zda šlo jen o přetvářku nebo o skutečnou paniku. Harry sice Draca neznal ze školních let nějak dokonale, ale dokázal si představit, že ztráta nezávislosti mohla být jeden z jeho největších strachů. Ještě si pamatoval během posledních let války, co to s Malfoyem dělalo.

Takže nebylo divu, že ho to na okamžik zarazilo. Zamyslel se, než opatrně snížil hlas: „Dobře. Tak ještě jinak. Co z toho budu mít já?“

„Budu ti dlužit službu. Budeš to mít u mě, Pottere. Splním ti přání. Zaplatím ti tvůj drahocenný čas, udělám cokoliv. Nikdy jsem tě o nic nežádal. Neprosil. Je to otázka života. A ty seš přece dobrák od kosti, zachraňuješ lidi. Samaritán se srdcem, co nedokáže odmítnout člověka v nouzi. Prosím, Pottere, pomoz mi.“

Ani na vteřinu nezaváhal. Muselo to být pro Draca velmi důležité, pakliže byl ochotný ponížit se do takové míry, aby vysloveně žebral. Ani nevyjednával. Kdyby k tomu výčtu přihodil ještě prvorozeného syna a vlastní ledvinu, vůbec by se Harry nedivil.

„Na jak dlouho?“ zeptal se Draca nakonec.

„To se uvidí podle situace, ale přísahám, že se ti revanšuju, Pottere. Klidně se ti svážu Neporušitelným slibem.“

„To nebude nutné, Draco. Spíš mi vrtá hlavou, jak ti tohle vůbec pomůže. Nebudeme to hrát přece věčně. Není to všelék. Po čase tě otec nebude znovu nutit k ženění?“

„Čas je to, co teď nejvíc potřebuju, abych se plně odtrhnul a osamostatnil. Až se naoko zase rozejdeme, dá mi to ten potřebný prostor. Matka bude na mojí straně a otce donutí, aby na mě netlačil, protože budu mít přece zlomené srdce. A já tě budu tak srdceryvně milovat, že kdyby existovala soutěž v porozchodovém trápení, moje fotka by byla na reklamní brožuře, kterou by rozdávali na Ministerstvu. Budu tak přesvědčivý, že mi otec dokonce sám nabídne kapesníčky a čokoládu navrch.“

Chvíli na něj nevěřícně zíral, než se Nebelvír zase opřel do křesla a se smíchem si povzdychl. „Fajn.“

Fajn. Fajn?

Skutečně právě Chlapec, který přežil, souhlasil? Draco tomu sotva zvládl uvěřit. Dělily ho bezmála vteřiny od toho, aby mu skočil radostí kolem krku, ale byl Malfoy, pochopitelně se ovládl. Měl přece nějakou hrdost. Třebaže se takříkajíc zrovna plazil Potterovi u nohou.

„Vážně?“ ujišťoval se s trochu větším nadšením, než zamýšlel.

„Vážně. A možná bys mě měl začít oslovovat Harry. Myslím, že tvůj otec té komedii sotva uvěří, pokud mi budeš říkat příjmením.“

„Pochopitelně.“

„A musíme si jasně stanovit hranice.“

„Samozřejmě,“ přitakal Draco znovu ochotně.

„A když řeknu, že toho bylo dost, tak tu šarádu zkrátka ukončíme,“ dodal rázně Potter. Ne Harry.

„Ovšemže.“

„A přestaň mi na všechno z principu přikyvovat. Nebo toho budeš litovat, Malfoyi,“ zablýskalo bystrozorovi pobaveně v očích a jako při prvním setkání ho sjel od hlavy až k patě způsobem, který v Dracovi vyvolával pocit, že je obnažený až na kost. Adrenalin se mu po páteři rozléval jako tekutý sirup.

„Jak řekneš, Harry,“ souhlasil automaticky tím zdánlivě pokorným hlasem, ale oči ho zradily.

Harry se rozesmál. „Já musím být fakt úplně na hlavu, když jen uvažuju o tom, že ti pomůžu. Proč je zatraceně tohle můj život? Neměl jsem svých starostí dost? Proč to promerlina dělám?“

„Protože seš hrdina, co si neodpustí zachránit i tak hezký aristokratický zadek jako je ten můj. Prostě si nemůžeš pomoct.“

Potter se kousnul do spodního rtu. V koutcích se nepřestával culit. „Jo, nic jiného to bejt ani nemůže.“

Draco by nikdy nečekal, že jeden podvečer ve společnosti Pottera by ho mohl tak pobavit a zklidnit. Jejich svárlivé útoky už za ty roky ztratily svůj lesk. Oba od školy dospěli. A oba si překvapivě vcelku rozuměli. Dokonce to vypadalo, že mají i podobný smysl pro humor. Kdo by to po všech těch letech rivality čekal?

Potter si objednal ještě jedno pivo, než se nadobro rozloučili a domluvili na další schůzce. A Draco měl ze všeho dobrý pocit. V Potterově přítomnosti po dlouhé době pocítil vnitřní pohodu.

Všechno dokonale vycházelo.

Co by se asi tak mohlo pokazit?