John stál před zrcadlem, dveře otevřené dokořán, aby průvan pročistil vzduch v jeho pokoji. Upravoval si svoje tmavě modré sako a bledě modrou košili. Tohle jistě nebyl jeho obvyklý styl, ale když už mu Mycroft nechal oblek dovézt, hodlal první den ve své práci udělat dojem člověka, který dbá na preciznost a čistotu. Ne, že by jeho pečlivě vybraný kus pak nepřekryl bílý plášť v laborce, ale první dojem je důležitý. Hlavně pro jejich případ.
Podal si kravatu a na chvíli si ji podržel u krku. Zhodnotil svůj zevnějšek v zrcadle, a pak zakroutil hlavou. Ne, bez kravaty. Kravata by byla až příliš úzkoprsá a v praxi by mu mohla překážet.
Jeho nástup do laboratoře se konal o několik hodin dříve, než měl mít Sherlock svoje Moriartovské entrée, a přesto už dvě hodiny zabíral koupelnu. John by si pomyslel, že za normálních okolností tam jeho spolubydlící provádí nějaké nechutné experimenty, ale neozývaly se ode dveří žádné podezřelé zvuky, které by tomu naznačovaly.
Nedokázal si představit, že by tam Sherlock trávil svůj čas vysloveně za účelem úpravy svého vzhledu, Sherlock nikdy neřešil svůj vzhled, nad takové triviálnosti byl naprosto povznesený, byl to přece sociopat, a přesto když detektiv konečně otevřel dveře, udělal pár kroků chodbou a zastavil se na Johnově prahu jen v ručníku, doktorovi spadla dolů pomyslná čelist.
Když pominul fakt, že byl jeho přítel od pasu nahoru naprosto nahý, sem tam po kůži se mu rýsovaly docela nedávno zahojené jizvy a ne nemalé, a že působil i s nimi až nepatřičně dokonale, byly tady ty změny.
Sherlock jako by si nebyl vědom – a on určitě ani nebyl – nevhodnosti svého vystavování, se zpříma zadíval na Johna a zatímco ten se skoro zakuckával vzduchem, který se mu sotva dostával, pronesl svým hlubokým hlasem, „Tak co myslíš?“
Dvě tmavě modré oči zamrkaly, „Cože? Na co přesně se mě ptáš?“
John se pokoušel netvářit příliš tupě, dostat svůj mozek zase do správné míry soustředěnosti a snažil se svůj zrak odtrhnout od Sherlockových na míru upravených vousů okolo brady a rtů, a konečně i elegantně sčesaných vlasů do týlu.
Velkolepý, pozoruhodný, sexy. Mohl by si to nechat vytetovat na hrudník. Watson zlehka polknul a snažil se horkost, která se mu začínala vlévat do tváří, zakrýt zavázáním tkaniček na kožených botách.
„Vypadám jako zločinecký magnát?“
Když se doktor konečně dokázal obrnit od hříšných myšlenek na obnažené tělo toho svůdného zmetka, musel uznat, že Sherlock působil o dost drsněji, rázněji a možná by ho i napadlo, že teď právě odpravil několik otravných papalášů. „Docela bych ti to i věřil. K dokonalosti tomu chybí už jen psí dečky a kubánský doutník.“
Sherlock se tomu žertu upřímně zasmál a spokojený sám se sebou se nakonec otočil a zamířil k sobě do pokoje, než za sebou zavřel, ještě na Johna zavolal: „Auto pro tebe dorazí do dvaceti minut, Johne, měl by sis pospíšit. A tu kravatu si neber. Bude to méně formální a více ležérní, nepotřebuješ udělat dojem chlapa bez představivosti.“
***
John nervózně vydechl. Naposledy si upravil sako, zdvihl bradu a vyrazil střemhlav novému dobrodružství.
Na personálním oddělení se ho ujala robustní žena ve starších letech s přísným drdolem. Jedla koblih s polevou a upíjela při tom kafe. Paži měla stejně silnou jako John stehno a na krku se jí kupily tři další brady. Působila jako neuspokojená matróna, která se v klášteře pro mladá děvčata snažila uhlídat jejich mravy a zejména jejich věnečky. Ne ty k jídlu, ty zřejmě spořádala sama uprostřed noci, aby ji nikdo neviděl.
Stereotypy.
John zavrtěl lehce hlavou, aby zahnal podobné nelichotivé myšlenky. A ty doktorské o vysokém cholesterolu a zřejmě i zvýšeném cukru jakbysmet.
Za půlměsíčkovými skly na zlatém řetízku si ho přeměřila od hlavy až k patě, načež svými rudě přetřenými rty hlasitě zamlaskala. Nevypadala překvapeně, zřejmě podobnými procesy procházela denně a Johnovi bylo jasné proč, když tak nenápadně mizeli vědci a neustále přicházeli další.
„Vy jste ten nový. Vaše kartička ještě nedorazila, pravděpodobně tady bude po obědě, než IT oddělení zpracuje vaše údaje do databáze. Pokud jste dodal fotografii,“ řekla tónem, ze kterého by jeden mohl dostat strach, že ho přišpendlí k nástěnce, co visela za jejím stolem, a sní.
„Jo. Totiž ano, všechny potřebné materiály jsem dodal během podepisování smlouvy.“
Matróna si ho přeměřila, jako by mu to snad nevěřila, ale nakonec zabodla tlustý prst do nějakého adresáře a zvedla telefon.
John netrpělivě přešlápl z nohy na nohu a čekal, než si hovor vyřídí.
Jakmile sluchátko položila, přisunula k němu dvojlist. „Pročtete si to pozorně. Je to prohlášení o mlčenlivosti a přebírání zodpovědnosti. Až to budete mít, dole to podepište i s datem. Vedoucí vašeho oddělení si vás tady do čtvrt hodiny vyzvedne. Při odpolední pauze se zastavte pro svou identifikační kartu a vstupní kódy.“
John přikývl, pročetl si prohlášení, které neznělo nijak podezřele oproti jiným, se kterými se kdy setkal, napsal na spodní řádek datum a podepsal se svým falešným jménem. Věnoval ženě neupřímný úsměv a papíry jí zase vrátil.
Netrvalo to dlouho, do pěti minut si pro něj přišel muž možná jen o pár let starší než on sám. Měl kostěné brýle, téměř holou hlavu, až na pár posledních přeživších vlasů, které už šedivěly, a byl zhruba stejně vysoký jako on. „Liam Swinton. Inženýr a vedoucí oddělení mikrobiologického oddělení pro genetiku a molekulární struktury,“ podal Johnovi dlaň a ten ji stiskl. „Měl jste skvělá doporučení z vyšších míst, netušil jsem, že tady budeme někdy mít i někoho, kdo pracoval pro britskou vládu.“
John na moment zamrkal, než mu to došlo. Mycroft. Víc nápadný být už nemohl?
„Vlastně se to ničím nelišilo oproti jiným státním firmám, znáte to, práce je práce,“ zkusil to John a Liam se pousmál, až se mu vytvořily vrásky kolem očí.
„To máte asi pravdu. Co vás přinutilo opustit tak lukrativní místo, většina zdejších vědců a laborantů by za podobnou pozici vraždila.“
No když už jsme u toho vraždění… Na to jsou tady zvyklí.
„Docela obyčejné věci, víte, jak to v životě chodí. Rodina, přátelé, partneři, dáváte jim přednost před prací. Nikdy jsem nebyl vyloženě kariérista, moje práce je pro mě koníček, dělám ji, protože mě zajímá a protože rád lidem pomáhám,“ vlastně nemusel ani lhát, ve své podstatě to byla pravda, jen okolnosti nebyly úplně přesné.
Swinton ho vedl dlouhými chodbami komplexu, až se dostali do zóny s vysokou ostrahou. „Tomu rozumím. Taky jsem většinu života žil v Birminghamu, než… Však víte,“ upřímně se usmál a ukázal snubní prsten zašlý léty nošení. „Už to bude dvacet let.“
Vytáhl z náprsní kapsy kartu a protáhl ji čidlem u dveří, načež se Johnovi naskytl pohled na menší laboratoř, kde bylo několik pokusných zvířat v klecích, mikroskopy a chladicí boxy. Na úplném konci byly žlutě označené dveře s nápisem Vstup pouze pro prověřené.
Swinton si všiml, kam se John díval, „Za ty dveře se po zkušební době taky dostanete. Skladujeme tam důležité projekty, kultivace embryonálních kmenových buněk, preparáty, které až projdou testy, přijdou na trh. To určitě znáte, asi jako v každé laborce. Ale bezpečnost nade vše, nemůžeme nic riskovat, každý nováček musí prvně projít školením a prověrkou, než dostane přístup a oprávnění.“
„No jistě. Nic jiného bych ani nečekal.“
„Pojďte,“ otevřel kartou další dveře a vyzval Johna, aby vstoupil. „Odbudeme si nějaké to zbytečné papírování, pak vám ukážu, kde budete pracovat. Ale prvně vám musíme obstarat vybavení.“
***
Mycroft si dal hodně záležet, aby celé Sherlockovo setkání s Collardem zapůsobilo co nejvíc nabubřele a v Moriartyho stylu. Proto Sherlock souhlasil s tím, že se nechá dopravit na střechu vědeckého centra v černé helikoptéře. Než vystoupil, upravil si svůj oblek od Armaniho a posunul si sluneční brýle až na kořen nosu. Nasadil křivý poloúsměv a nechal si podstrčeným agentem otevřít dveře.
Na přistávací ploše už na něj čekal samotný ředitel s gorilami v kvádru po svém boku.
Už na první dojem muž, co si žije na vysoké noze. Rovnoměrně opálený – časté dovolené, čerstvě zastřižené vlasy – dbá o svůj vzhled, drahá kolínská (bergamot, cedr, sečuánský pepř – zřejmě Jo Malone, docela častá značka u sebestředných zbohatlíků – Mycroft taky jednu vlastnil), značkový oblek – rád dává najevo, že na to má. A k tomu náramkové hodinky Nixon a boty z pravé kůže. Chodící zazobané klišé.
Sherlock přistoupil ke Collardovi a přijal jeho nabízenou dlaň.
„Tak se konečně setkáváme, pane Moriarty.“
„Arthur Collard. Ovšem, už bylo na čase.“
„Snad byla cesta příjemná a nesetkal jste se s žádnými problémy. Už jsme na vás připraveni, prosím, následujte mě. O vašeho muže se postarají,“ tmavě hnědé oči se zapíchly do agenta postávajícího u vrtulníku a jediným gestem pokývl na svou ochranku.
Sherlock laxně koukl na své hodinky, sundal si sluneční brýle a zasunul do náprsní kapsy. „Výtečně. Nač se zdržovat.“
Kancelář Collarda byla jako on samotný. Přepychová, snobská, plná pozlátka, drahých obrazů a výhledu na celé Adelaide. Sherlock seděl v jednom z jeho kožených křesel a upíjel nabídnutý čaj. Očima analyzoval každý kout, a pokud by měl štěstí, tak i povrch zanesený prachem, který by mu toho o majiteli kanceláře řekl víc. Ale zdálo se, že byl Collard posedlý čistotou. I podle vlhčících ubrousků na kraji jeho stolu, kterými si za dobu, co tady seděli, už dvakrát utřel dlaně.
„Takže jste se rozhodl konečně nás navštívit. Co vás k tomu vedlo? Nechápejte mě špatně, ale po těch letech tichého přihlížení a podpory jsem měl za to, že nestojíte o pozornost.“
„Ne, to také nestojím. Ale řekněme, že bylo načase se začít trochu angažovat, Arthure. Zajímají mě výsledky, a jak daleko jsme v našem výzkumu. Chci vědět, v jaké řece odplouvají moje peníze. A buďme k sobě upřímní, jsem velmi štědrý tichý společník, nemyslíte?“
Collard se na okamžik zatvářil otráveně, bylo to sice jen pár vteřin, ale Sherlockovi ta neochota neunikla. Bylo naprosto jasné, že jeho přítomnost Collarda vůbec netěšila a podle jednání jeho těla si byl téměř jistý, že se ředitel pokoušel za Moriartyho zády něco ututlat.
„No jistě, nedokážu ani slovy popsat, jak si vašeho partnerství cením, samozřejmě vám nechám připravit všechny podklady a…“
„Chtěl bych vidět laboratoře,“ skočil mu do řeči detektiv a odložil šálek čaje na Collardův stůl. Upřeně se mu zadíval do očí a jasně dal výrazem najevo, že ne není odpověď. Muž na něj chvíli mlčky hleděl, ale nedal na sobě nic znát. Tuhle hru hráli oba dva velmi dobře. „A vy víte, které laboratoře myslím, Arthure,“ dodal sebevědomě Sherlock. Z materiálů, které získal, jasně vydedukoval, i když byla konverzace Moriartyho a Collarda zašifrovaná, že tady byly nějaké zvláštní prostory, které nepodléhaly registru. A většina zdejších zaměstnanců o nich ani nevěděla.
Collardovo obočí lehce zacukalo, ale udržel svou pokerovou tvář. „Zajisté, pane Moriarty, zařídím, aby vás tam provedli. Chcete k tomu i ty podklady?“
„Ano. Všechny dostupné vědecké materiály a chemické rozbory. Chci znát výsledky a doufám, že mě uspokojí a nezklamou. Jak jste se postaral o své lidi?“
„Prosím?“ poprvé Collard projevil jasné nepohodlí, které nestačil skrýt ani on sám.
Takže Moriarty o těch záhadných zmizení nevěděl? Ne, že by zrovna jemu na tom kdy sešlo, byl to zločinec, ale vypadalo to, že Collard s ním nebyl domluvený a jednal na vlastní pěst. A zřejmě toho se obával, že to s ním nekonzultoval.
„Vaši vědci. Chcete mi říct, že necháváte po světě pobíhat lidi, kteří znají naše tajemství?“ Sherlock se snažil znít ostře, aby v Collardovi vyvolal v této oblasti jistou sounáležitost a podporu. Společné zájmy, jak se tak říká.
Ten si viditelně ulevil, „Tím se nemusíte zabývat, pane Moriarty, o to je dokonale postaráno. Řekněme, že každý má svou cenu a pokud ji nemá, zůstane mlčet navždy,“ úlisný úsměv ozdobil jeho tvář.
Sherlock krátce přikývl, „Nemám rád, když po mně zůstává nepořádek, jestli mě chápete.“
„Chápu vás naprosto skvěle. Jsem rád, že si v této oblasti tolik rozumíme.“
„I já, Arthure.“
Hnědooký muž se postavil na nohy a obešel stůl, „Teď, když mě omluvíte, zařídím vše potřebné k vaší spokojenosti. Tady,“ podal Sherlockovi identifikační kartu. „Jak jste chtěl, je na cizí jméno a se všemi přístupy, kódy jsem vám nechal poslat na váš šifrovaný email. Jeden z mých mužů vás doprovodí do suterénu. Zařídím, aby tam na vás čekal jeden z našich vědců,“ podíval se ke dveřím, které jako by to měl dopředu naplánované, se otevřely a v něm stál jeden z jeho bodyguardů s rukama přepaženýma přes pas.
Sherlock se podíval z jednoho na druhého, nehnul se mu jediný sval na tváři. Nakonec přijal kartu, postavil se a smetl si ze saka neviditelné smítko pro dramatický efekt, „Dobrá. Očekávám, že mi materiály pošlete tam.“
„Do hodiny je budete mít, pane Moriarty, hned se o to postarám.“
„Skvěle. Díky za vaši ochotu, Arthure, je radost s vámi spolupracovat.“
„Potěšení je na mé straně, Jamesi,“ dovolil si ho oslovit křestním jménem.
Znovu si podali ruce, a zatímco se k němu Sherlock postavil zády a vyšel ke dveřím, všiml si, jak bodyguard nenápadně na Collarda přikývnul, jako by mu ředitel něco gestem naznačil.
Takže Collard si myslí, že je chytřejší než Moriarty. To bude zábavné!
***
Suterén, který byl běžným zaměstnancům nepřístupný, měl působit dojmem, že je Sherlock jeden z mála, kteří se sem mohli dostat. Látky, které se v prostorách uchovávaly, byly podle slov podplaceného doktora, který Sherlocka provázel laboratořemi, přísně tajné a zabezpečené. Pro veřejnost neexistující.
V celém spodním komplexu byly dveře z bezpečnostní oceli otevírající se pouze na příslušné kódy a identifikace prověřených osob. Ale i tak Sherlock věděl, že mu neříkají vše.
Už samotná přednáška toho vědce, který se mu snažil namluvit, že jsou teprve krok nebo dva před testováním na lidech, přestože on sám věděl, že testování na lidech už dávno proběhlo. Collard s ním hrál špinavou hru, otázkou bylo, jestli o tom věděl i tenhle chlap bez morálky. Jeho řeč těla tvrdila, že je přesvědčený o tom, co říká a Sherlock začínal mít podezření, že tohle nejsou ty prostory, které si žádal navštívit.
V laboratořích v podstatě nenašel nic podezřelého, tedy v rámci možností. Samozřejmě zde vyvíjeli látku, která působila dost nebezpečně sama o sobě, ale ne natolik jako paralyzující jed, o kterém se dočetl ze získaných materiálů.
Prohlédl si několik dokumentů v počítači, elaboráty, chemické vzorce, záznamy testů na zvířatech, prozkoumal buněčné struktury přímo mikroskopem. Tohle nebyla rozhodně ta biologická zbraň, o které tady měla být řeč.
Když opouštěl suterén, přinesl mu jeden z asistentů složku s materiály, které si žádal. Ani nemusel nahlížet dovnitř, aby věděl, že se tam nedočte to, co ve skutečnosti chce. Přesto složku s ostrým pokývnutím ochotně přijal. „Řekněte panu Collardovi, že mě dnes ještě čeká naléhavá schůzka, ale že se zítra určitě zastavím.“
„Vyřídím, pane. Váš zaměstnanec už na vás čeká v patře. Zařídím, aby vás někdo doprovodil na střechu.“
„To nebude nutné, trefím sám.“
„Dobrá. Budete si ještě něco přát, pane Moriarty?“
„Pro dnešek to bude vše. Můžete jít.“
Jako by ho ten chlap neslyšel, stál tam a díval se na něj. A Sherlockovi došlo, že byl zřejmě pověřený tím, aby dohlídl na jeho odchod. Takže Collard se ho chtěl co nejdřív zbavit nebo ho nechal jednoduše hlídat pro všechny případy.
„Řekl jsem, že můžete jít.“
Collardův muž si odkašlal, sklopil zrak, ale pak nakonec odešel, když mu Sherlock věnoval doslova vražedný pohled se slovy. „To nebyla otázka.“
Počkal, až asistent opustil chodbu a podíval se na hodinky. Johnova směna by měla brzo skončit, ale věděl, že se tady nemůže volně pohybovat, aniž by si toho někdo všiml. Na to si dával ředitel moc velký pozor. Nedivil by se, kdyby mu podstrčil štěnici. Nemohl to riskovat, situace byla příliš vážná.
Rozhodně by bylo lepší počkat, až se setmí.
Vytáhl mobil a poslal Johnovi zprávu.
Akce se rusi. Vloupeme se sem v noci. Hlidej si zada. SH
Komentáře
Díky. Já se na tu další kapitolu taky dost těším. Začne to být konečně trošku vzrůšo.