Cosa Nostra.
Nikdy nebylo radno si zahrávat s mafií, ale pokud jste Sherlock Holmes, tak nějak je všechno snadnější. Málokdy totiž v ulicích potkáte génia podobného ražení a bez pudu sebezáchovy. Takové mafiáni nemají rádi. A pokud to dřív nevěděli, tak teď už to pochopili zcela určitě.
Poslední honička s italskými pašeráky a dealery v Chicagu Sherlocka stála vymknutý kotník a lehký otřes mozku, ale Moriartyho člověk – soudní znalec, který měl na svědomí několik odročených kauz, a taky nějaké kauzy zamítnuté pro nedostatek adekvátních důkazů – byl usvědčen z nekalých praktik, podvodu a padělání důkazů. Celý kartel a jeho nejužší síť se potopily pochopitelně s ním. Napojení na britskou síť se mu podařilo definitivně přerušit.
Za to zadostiučinění to Sherlockovi stálo, ale pocit naplněnosti jakoby se nedostavoval. Ne tak jako to bývalo dřív, když se jim s Johnem Watsonem podařilo dostat za katr pár sériových vrahů. Nerozuměl tomu. Byl to za posledních pár měsíců už jeho třetí Moriartyho spojenec, kterého se mu podařilo dostat. Ale jako by to jednoduše nestačilo.
Cítil se podivně prázdný.
Oholil si strniště a ostříhal na původní délku i vlasy, které pro svou roli nosil ulízané do týlu a dál. Vypadal jako blbec. Ostatně jako celý kartel, který si podivným způsobem zakládal na kýčovitém, ale zároveň snobském stylu, který se zastavil někde v sedmdesátých letech. Takže nebyla potíž s tím dobře zapadnout.
Pousmál se, John by se mu určitě s nadšením zasmál, a pak by to s chutí všechno zapsal na svůj blog.
Vymknutý kotník posunul jeho odjezd do další štace jen o pár dní.
Oproti zraněním, která si odnesl ze Srbska před pár měsíci, a která ho upoutala na lůžku další měsíc, to bylo naprosté nic.
***
Další únavný měsíc ho zastihl ve Volgogradu. Noční hlídky v přístavu, kdy počasí bylo krajně pod nulou, Sherlockovi vynesly zápal plic, ale ani to ho nezastavilo.
Praní špinavých peněz a kuplířství byla jen špetka toho svinstva, na které hned první týden narazil, když si proklepl jednoho z takzvaných vorů. Sergej Sobčakov.
Byl zároveň i spojencem Solncevské mafie, která jeho prostřednictvím působila z Moskvy.
Cílem syndikátu byl nejen peněžní zisk, ale také zajištění vlivu a možnost rozhodování ve strategicky významných ekonomických odvětvích nejen v Rusku, dosazení vlastních lidí do státní správy Velké Británie skrze spojenectví s Coventry a významných podniků, které by pomáhaly s mezinárodním praním špinavých peněz.
Obchod s drogami a zbraněmi byl pak jen další úrovní spojenou s vydíráním.
Na konci měsíce vyřídil další síť, vyřídil další zločinecké papaláše, už po několikáté se vysmál mrtvému Moriartymu do pomyslné tváře. A kupodivu z toho vylezl relativně bez větších zdravotních potíží. Bylo to snadnější, než to na začátku vypadalo. Což se mu na jednu stranu zdálo poněkud podezřelé.
Tehdy však už podruhé uslyšel ve spojitosti s britskou sítí jméno Sebastian Moran. Odstřelovač, kterého Moriarty najal, aby zneškodnil Johna Watsona.
Zdálo se, že tenhle Moran v tom celém divadélku dostal daleko větší roli. Byl takzvaný Shakespearův Macbeth.
Do svého paláce mysli si ten den uložil další důležitou poznámku.
Priorita číslo jedna. Bezpodmínečné – zneškodnit Sebastiana Morana. Ať už je kdekoliv.
Na mysli mu vytanula tvář jeho přítele a píchlo ho na hrudi. Věděl, že John je mimo to největší nebezpečí, o to se postaral, ale stále tady ta možnost, že ho Moran dostane, byla.
Nabízela se další možnost, která by mu ulehčila práci. Možnost, jak zamezit, že by se Johnovi mohlo něco stát. Kdyby ho měl po svém boku a mohl ho mít neustále na očích, věci by to usnadnilo. A samozřejmě to vůbec nesouviselo s tím, že se mu po jeho spolubydlícím stýskalo. Sherlocku Holmesovi se nikdy nestýská. Tenhle pocit je mu naprosto cizí.
Na druhou stranu, mít svého blogera zase po ruce a zažívat s ním dobrodružství, by nemuselo být vůbec špatné, že?
Johnovy lichotky směřované na jeho adresu byly vždy… esenciální.
Stačilo nechat si zjistit pár podstatných věcí. Byl rozhodnutý. Určitě tím Johnovi udělá radost!
A tehdy začal posílat ty podivné emaily, které Mycrofta pěkně popudily. A vůbec celá ta Sherlockova myšlenka o tom, že chce Johna u sebe.
O to víc měl ze všeho větší radost. I když ji úplně nechápal. Ale rozhodně to muselo souviset s tím, že svého bratra naprosto rozčílil.
„Řeknu to prostě, Mycrofte. Chci, aby byl John Watson po mém boku, až zlikvidujeme poslední vlákno pavoučí sítě!“
A s tím položil telefon.
***
Nerozuměl tomu.
Chápal, že Johnu Watsonovi mohlo chvíli trvat, než mu došel obsah prvního emailu, vlastně dotazu a posléze i těch následujících, proto mu nejspíš zprvu doktor poslal odpověď, že si ho s někým spletl, ale copak by někdo takový pokračoval dál s posíláním podobných emailů?
John přece nemohl být až takový idiot, i když mu to Sherlock rád v minulosti opakoval a kapitán Watson se s tím smířil. John byl ale nadprůměrný idiot, což je lepší, než být průměrný idiot, nebo úplně idiot. Většina lidí byla úplně idioti, možná Lestrade byl průměrný idiot. Tím spíš John vyčníval.
Sherlock měl v paláci svou detailní tabulku, která obnášela několik stupňů idiotství a jejich projevu, a John byl na stupnici, která mu spíše lichotila, navíc to byl idiot s dobrým srdcem, který ho nejednou svými poznatky přivedl na správnou dedukci. Byl jako hromosvod.
Ale tohle, tyhle emaily, by pochopil přece i průměrný idiot, nebo ne?
A pak, pak mu přišel ten naštvaný email. Poté, co měl doktorovi Mycroft přednést nabídku na spolupráci.
A Sherlock se spokojeně nad emailem pousmál. Konečně.
Jeho doktor na to konečně přišel. Že mu to ale trvalo!
Na ten email záměrně neodpověděl.
Teď nezbývalo nic jiného, než počkat, až John Mycroftovu nabídku přijme, proletělo detektivovi sebevědomě hlavou. Protože znal svého blogera. Potřeboval k životu adrenalin a tohle by si nenechal ujít. Ale potřeboval pár dní, aby se mu to v hlavě uleželo. A pak, pak s nadšením Johna přivítá, John mu řekne něco dojemného, společně se zasmějí a vše se vrátí do starých kolejí.
Všechno bude jako dřív.
***
Tuhle reakci Sherlock rozhodně nečekal.
Když mu Mycroft řekl, co mu John při jejich setkání vše sdělil, nerozuměl tomu. John se na něj zlobil? Truchlil? Ale proč? Vždyť mu zachránil život, nebo ne?
Tenhle sentiment u lidí nechápal.
Copak nedokázali ocenit, že se jednoduše o ně ostatní starají do té míry, že jim zachraňují životy sebeobětováním? Je to jakási forma vzájemné úcty a sympatií. Tak se tomu říká, nebo ne? Sherlock obětoval sám sebe, aby John Watson mohl žít. Dal mu tím najevo důležitost jeho existence. Mohl dál v klidu žít svůj život. Sice bez něj, ale to přece nebylo napořád a John byl voják, dokázal se s podobnou situací smířit. Dobrý přítel by to pochopil. A on byl jeho přítel, ten nejlepší, tvrdil to.
Takže co udělal Sherlock špatně?
Několik dní na to, poté, co John přijal jejich nabídku a měl dorazit do Austrálie za ním, věnoval Sherlock jakémusi sebezpytování. Snažil se přijít na důvod, proč byl John na něj naštvaný, ačkoliv mu Mycroft vše detailně vysvětlil.
A i přesto jednal rozhořčeně.
Detektiv si prohlédl několik internetových fór, kde si lidé z nějakého podivného důvodu sdělovali lítostivé litanie na téma zrady a přátelství, ale ani to mu nepomohlo k dedukci, která by ho osvítila. Dokonce se snížil na tak hluboké dno, že shlédl díl jakési argentinské telenovely, kde hlavní hrdina stejně jako on, předstíral svou vlastní smrt.
Ale ani ta mu nepomohla k prozření. Zbytečně strávených čtyřicet pět minut jeho života. Ty už mu nikdo nevrátí!
Začínal se smiřovat s faktem, že mu bude muset John Watson vše zkrátka vysvětlit. Bylo to tak nelogické a vůbec to nezapadlo do žádného vzorce.
John Watson pro něj byl vždy jedna velká neznámá. Až na jeho příšerný vkus na svetry a oblibu v čaji, ho vždy něčím překvapoval.
Celá ta situace ho vykolejila natolik z míry, že se ještě ten den nepohodl s prodavačem na trhu, který mu jasně dal najevo svůj názor obtloustlým pravým hákem. Přitom se jednalo o naprostou triviálnost, kterou by pochopil každý – i ten úplný idiot, kterým ten trhovec rozhodně byl.
A Sherlock věděl, že měl ve všem pravdu. Jak jinak.
Alespoň ho bolest kolem oka na zbytek dne zaměstnala natolik, že už odmítal přemítat nad situací mezi ním a Johnem.
***
Už od rána byl Sherlock podivně nervózní.
Několikrát urovnal všechny skeletální kusy býložravců a savců po celém srubu. Nasekal do krbu nějaké dřevo na podpal. Vyměnil několik nových svící v nástěnných lampách v hlavní chodbě. Vytřepal několik koberců, prostě jen z kratochvíle, nebo o co to tady vlastně šlo.
V jednu chvíli dokonce odolával touze utřít všude prach, což se mu vůbec nepodobalo. Nejen proto, že měl odjakživa odpor k jakékoliv činnosti, která by se podobala byť té nejmenší formě úklidu, ale zejména proto, že prach na nábytku a věcech bylo něco, co usnadňovalo jeho dedukce, pokud by někdo nevítaný manipuloval s předměty v domě. Prach vždy každého usvědčil.
Blížilo se poledne a Sherlock věděl, že každou chvíli Johnovo letadlo přistane ve svém cíli. Pak potrvá zhruba hodinu, než ho objednaný vůz dopraví až sem. A pak bude čelit realitě. Té realitě, které nerozuměl.
Jediné, čím si byl jistý, byl fakt, že by se svému příteli měl omluvit. Omluvy vždycky všechno spraví, nebo ne? Bývá to osvědčená metoda, jak si lidi naklonit, jak v nich vyvolat odpuštění nebo při nejmenším nějaké to pochopení. John Watson by jeho omluvu nemohl přece odmítnout.
Ošil se. Podíval se na hodiny. Připadal si jako školačka, která měla mít svoje první rande, zatímco se fláká za školou a každou chvíli by ji mohli přistihnout.
Takže takový je to pocit? Nevolnost, bolest žaludku, nervozita, zpocené dlaně a třeštění v hlavě? Proč o to vlastně někdo dobrovolně stojí?
Potřeboval na čerstvý vzduch. Zmizel někam na pozemky za srubem, jen aby se pokusil najít svůj vnitřní klid. Nechal otevřeno, pro všechny případy.
Když se po nějakých pár desítkách minut vrátil, byl tam.
John Watson stál uprostřed chodby a prohlížel si mordy mrtvých zvířat, zatímco se u toho tvářil znechuceně.
Sherlockovi v ten moment podivně poskočilo srdce. Na okamžik se pro sebe lehce usmál, ale ten výraz mu na obličeji vytrval možná pár vteřin, než si nahlas odkašlal.
A tehdy se jejich pohledy poprvé střetly. Sherlock nervózně zdvihl koutek úst. Sledoval, jak jeho přítel semknul rty a pevně sevřel dlaně v pěst, a na jeho obličeji se objevil nesouhlasný výraz.
Sherlock to gesto ihned pochopil a věděl, co bude následovat. V naprosté odevzdanosti byl ochotný přijmout svůj trest.
Než se však odhodlal přijmout očekávanou ránu, zkusil ještě doktora oslovit.
„Johne, já…“
V dalších několika vteřinách ho ale doktor opět vyvedl z míry a udělal něco tak nečekaného, že Sherlock skoro přestal dýchat.
Objetí trvalo jen krátkou chvíli.
„Seš naprostej šmejd a nebetyčnej sobeckej kretén, Sherlocku, a zasloužil bys ránu pěstí,“ zaznělo huhlavě z látky detektivovy košile. „Ale vypadá to, že mě už někdo předběhl.“
Řekl mu tolik věcí, ale odmítl je vysvětlit. Řekl mu, že je na něj naštvaný, a jeho chování dokonale odpovídalo někomu, kdo se cítí ukřivděný a zrazený. I když neměl ponětí, proč by to tak John měl cítit. Údajně si na to detektiv musel přijít sám. Ale Sherlock zkrátka nechápal a v nevědomosti tápal celé dny.
Proč musí být lidé tolik komplikovaní? Proč nemohou jednoduše narovinu říct, co si myslí a co chtějí a musí to dělat takto složité? Zbytečně složité. Je to nějaká forma Johnova trestu? Nutit Sherlocka, aby se zaobíral… Čím vlastně… City? Aby zpytoval své svědomí? Jeho svědomí bylo čisté. Přece John díky němu mohl být tady. Živý a zdravý. Být součástí něčeho velkého a vzrušujícího.
Zbytek dne a večera byl pak podivně neosobní a odtažitý. John byl odtaživý a jako by mu byl doslova cizí. Nedokázal v něm číst nic jiného, než zlobu, která rezonovala celou jeho bytostí. Dedukcemi zjistil pouze to, že příliš nejedl, nespal a očividně nevedl žádný osobní život. Ale proč? Sherlock mu přece nic takového nezakazoval. Nikdy.
A taky se snažil Johnovi omluvit, ale ten omluvu nepřijal. Byl zvyklý, že lidé jeho omluvy nepřijímali s nadšením a pravdou bylo, že se obvykle neomlouval vůbec. Ale vůbec neočekával, že bude k němu John takto chladný. V ten samý večer ho po několikáté překvapil. A Sherlock se cítil zmatený. Zmatený a ztracený.
Jeho John už nebyl jeho John. Tento muž před ním byl více voják, než doktor. Více cizím člověkem, než blízkým přítelem.
Něco v něm to zlomilo, ale nechápal co. Nerozuměl tomu podivnému pocitu bezmoci a frustrace.
Nakonec svého kolegu odvedl do jeho připraveného pokoje. Když se za ním zavřely dveře, jako by shodil z ramenou obrovský balvan.
Podle zadunění na druhé straně dveří pochopil, že na opačné frontě u Johna Watsona – teď už Johna Wayna – tomu nebylo jinak.
Tohle nevypadalo dobře. A obával se následující spolupráce.
Co měl udělat, aby si Johna zase udobřil?
***
Bylo už pozdě v noci, tmu rozprostíraly pouze zvuky ptačích dravců lovících v nejbližším okolí. V krbu plápolal oheň a Sherlock, který seděl v křesle, si procházel složky s případy. Informace, které se mu podařilo nasbírat za posledních třináct měsíců. Zejména jejich nynější případ, který oba dva muže ve zdejších koncích zdrží nějaký ten týden.
Uslyšel kroky, které sestupovaly po dřevěném schodišti, a napnul se v ramenou.
O několik svižných kroků později, John, obligátně ošacený v nevkusném svetru, který už od pohledu musel být značně nepříjemný, stál ve dveřích a zíral na Sherlocka v křesle.
Překvapivě protnul hrobové ticho a tatam byl i ten výraz plný zloby a nedůvěry.
„Takže, o co jde…“ podíval se na složky, které Sherlock prohlížel a nečekal na odpověď, než se usadil naproti němu.
Sherlock Johnovi podal pár listů z jedné ze složek a doktor si začal prohlížet jeho obsah. Výstřižky z novin, fotografie, poznámky, tabulky, dokumenty označené rudým písmem jako přísně tajné.
Tmavovlasý detektiv se zhluboka nadechl a oproštěn od jakýchkoliv obav a emocí, spustil, zatímco John k jeho překvapení pozorně poslouchal jeho výklad a sledoval ho stejně jako kdysi. Se zájmem, zúčastněností a ochotou.
Sherlock se přistihl, jak si celou situaci znovu užívá. Zase spolu, oni dva a případ.
Dvě křesla naproti sobě a vzrušující akce před nimi. Takhle to mělo být.
Jenom oni dva a špína, kterou sprovodí ze světa. Oni dva a adrenalin proudící žilami.
Sherlock Holmes a John Watson proti světu zločinců a zrádců.
Scott Holland a John Wayne. Jména, která nebudou nikdy zapomenuta!
Komentáře
Ostatně beztak ještě po tlamě dostane, až přijde ta vhodná chvíle :D
Bych se Johnovi divila, kdyby se vážně celou dobu udržel, i když je to velmi trpělivý chlapík, když je potřeba.