2. kapitola - Rozhodný

HARRYHO POV

Bystrozorský výcvik byl dneska tvrdší než obvykle. Instruktor na štítová a obranná kouzla se s námi ale vůbec nemazlil. Vždycky jsem Dawsona podezříval z toho, že je to tak nějak sadista. Ale jinak je to správnej chlap, snaží se nás naučit všechno, co umí, i když je docela nevrlej a protivnej a nebere si servítky. Vlastně mi tak trochu připomíná Snapea, ti dva by si rozhodně rozuměli. Hlavně pokud by šlo o to, jak mě vychovávat a trestat.

Každej sval bolí takovým způsobem, že poslední souboj s Voldemortem před pár lety mi teď připadá jako běžná ranní rozcvička. Ani se Ronovi nedivím, že to před měsícem vzdal a přidal se raději k Georgovi.

Ještě, že už mě dneska nic nečeká, jen nějaký pitomý papírování, který vlastně můžu nechat klidně na zítra. Mám toho plný kecky.

Jen co jsem si dal sprchu, už mi nic nebránilo, abych se přesunul do domácího pohodlí, nebo možná spíš do Kratochvilných kouzelnických kejklí, abych se optal Rona s Georgem, jak se mají a jestli nemají nějakou fajn novou hračku, kterou bych Dawsonovi mohl při příštím výcviku hodit třeba nenápadně pod nohy. Samozřejmě omylem. Anebo možná dvě. Obě omylem.

Než jsem se však stihl rozmyslet, co podniknu, někdo do mě vrazil a během vteřiny jsem se ocitl zadkem – už tak dost rozbolavělým od věčných nárazů se zemí a zdí z výcviku – na zemi.

Chlápek s hranatými brýlemi mi byl povědomej. Jasně, to byl ten úzkoprsý úředník z ústředí administrativních služeb pro Starostolec. Ten snaživec, který každýmu vlivnýmu lezl do zadku.

Promnul jsem si krk, a když jsem se pokusil zvednout, všiml jsem si, že zatímco sám skončil na zemi, jeho lejstra se rozházela po podlaze.

Hbitě se snažil zorientovat a pokoušel se sbírat pergameny co nejrychleji, ale nešlo mu to tak rychle, abych si nevšiml, co v nich bylo.

„Promiňte, pane Hewlette, nevšimljsem si vás. Pomůžu vám,“ sehnul jsem se k rozhozeným lejstrům a pergamenům a začal jsem mu pomáhat. Kašlal jsem na to, že do mě vrazil on. To, co bylo v těch složkách, mě zaujalo. Trocha podlézavosti, kterou on sám tolik používal, neuškodí.

„Ach, pan Potter, ne, kdepak, to byla moje chyba, já jsem jen spěchal a nerozhlížel jsem se… Děkuji za pomoc. To víte, pořád takový shon, moc práce a teď ten případ s nedávným úmrtím Luciuse Malfoye.“

Skvěle. Začal o tom sám. Kdyby nezačal, stejně bych na to zavedl nenápadně řeč. Podal jsem mu několik pergamenů a složku, ve který byla fotka Draca Malfoye a příkaz k vystěhování. Jako by nestačilo, že se v novinách propíral každej exces Malfoyova otce a to, jak ho oškubali o poslední svrček, teď mu chtějí vzít i střechu nad hlavou.

Uvědomil jsem si, že se mračím. Povolil jsem svaly v obličeji a věnoval tomu břídilovi, co mi při každém setkání poklonkoval, naučený úsměv, který jsem měl vyhrazený pro takový krysy, jako byl on. Bez srdce a pochopení.

Ať byl Malfoy jakej byl, tohle si nezasloužil. Přišel k tomu jak slepej k houslím, jak říkávají mudlové.

„Ale jistě, je toho hodně. Nemohl jsem si nevšimnout, že jste vydali příkaz na vystěhování Draca Malfoye.“

David Hewlett se zarazil a na chvíli na mě tupě zíral.

Rychle jsem dodal: „Něco jsem už o tom slyšel, to víte, takové věci se mezi kolegy dlouho neutají. A já chodil s Malfoyem do školy…“

Posunul si brýle po nose až ke koření a pousmál se. „Opravdu? To je vlastně docela příjemné zjištění, pane Pottere. Říkal jsem si, že bych si z oddělení bystrozorů propůjčil nějakého šikovného bystrozora jako doprovod, až to půjdu panu Malfoyovi sdělit. Znáte to, při takových situacích to chce mít s sebou někoho schopného, nikdy nevíte, co se stane. Obvykle umí být tihle… ehm… kouzelníci velmi neurvalí a agresivní.“

„Samozřejmě, to chápu. Jestli chcete, zeptám se za vás někoho na oddělení, mohli by…“

„Asi jsem se vyjádřil vágně, pane Pottere, za to se omlouvám. Vlastně mě napadlo, že byste mohl jít se mnou vy. Když už jste pana Malfoye znal, mohlo by to být… Jak bych to jen řekl. Možná užitečnější a snadnější.“

„Pane Hewlette, nechci vás zklamat, ale já nejsem ještě vyškolený bystrozor, jsem ve výcviku teprve dva roky, do terénu se nedostávám tolik jako léty ošlehaní bardi,“ zdvihnu koutek úst. Vidím v očích to jeho nadšení.

Tak pokračuj, snaživče, řekni mi, co chci slyšet…

Mávl rukou. „Pane Pottere, vždyť jste zabil Vy-víte-koho. Nemám sebemenší obavy o to, že byste si neporadil s jedním průměrným kouzelníkem.“

Pokrčím rameny a stále se usmívám. Zřejmě si ani nevšiml, že je to spíš křečovitý úsměv. Ale podle všeho působí. „Pokud vám postačím já, nemám s tím vůbec problém. Ale budu to muset oznámit svému mentorovi a nadřízenému.“

„To nechte na mně, pane Pottere, já to všechno zařídím. Přijímáte tedy mou nabídku?“ mezitím jsme posbírali všechno ze země a stáli už na svých nohou.

„Ale jistě, proč ne. Věřte, že Draco Malfoy z mé návštěvy taky nebude dvakrát nadšenej. Kdy to má být?“

„Skvěle. Zítra dopoledne, o jedenácté hodině. Zařídím vám povolení a o půl jedenácté si vás vyzvednu, souhlasíte?“

„Počítejte se mnou.“

Někdy je fajn být Harry Potter, plno věcí jde pak hladce.

Poté, co se Hewlett úlisně rozloučil, div mi nadšením neurval pravačku, jsem se nakonec přesunul rovnou domů.

Když jsem si sedl do křesla v přijímacím salónku se sklenicí brandy v ruce, kterou mě mimo jiné naučila pít osoba, od který by to nikdy nikdo nehádal, začal jsem se rozhlížet kolem sebe.

Godrikův důl. Dům po mých rodičích. Trvalo přes rok, než jsem ho s přáteli zrekonstruoval a vrátil zase do původního stavu. Interiér zařídila v podstatě Ginny. Možná to nebyl nejlepší nápad, protože to byl zřejmě hlavní důvod, proč jsme se ke konci našeho vztahu začali hádat.
Ale tenhle pokoj, tenhle byl v podstatě odrazem mýho vkusu. Bylo to trochu směšné, protože byl celej dozelena. Tmavě zelena, abych byl přesnej. Zřejmě ve mně kus toho Zmijozela vážně byl. Přestávalo mi to vlastně vadit.

Lokl jsem si a začal se rozhlížet.

Zmijozelové. Nejsou takoví, jací si myslíme, že jsou. Nejeden mě překvapil. Je složitý se v nich vyznat.

Takovej Snape kupříkladu.

A taky… ona.

Zavřel jsem oči.

Vzpomínka se vynořila hned, jen jsem si na ni vzpomněl.

Pokývala hlavou na pozdrav. „Pane Pottere,“ na moment se zvedla, aby se zase posadila na bílé křeslo u postele.

Pozdravil jsem ji. A věnoval jí úsměv. Pak sklouzl pohledem na muže v posteli, který byl stále v bezvědomí a pekelně bledej v obličeji. „Pořád je to s ním tak špatné?“

Držela ho přátelsky za ruku. V očích bylo vidět, že taky doufá, že svůj boj vyhraje. Doufali jsme v to oba dva.

„Léčitel říkal, že budou potřebovat dárce krve. Snažila jsem se nabídnout, ale nejsem na to vhodná. Jestli se jim to nepodaří do týdne, údajně ho nejspíš ztratíme, leda by se stal zázrak,“ tvářila se věcně, jako by mluvila o počasí, ostatně to tak měli ve zvyku všichni členové té její rodiny, ale něco v očích ji prozradilo. Jako vždycky, když se mnou mluvila. Měla o toho muže v posteli strach. Upřímnej strach.

A já taky. Zachraňoval mi zadek celej život a já ho místo toho nenáviděl.

„Jed už prostoupil a ochromil půlku těla. Podařilo se jim ho zpomalit, ale aby zabránili šíření, musí zředit jeho krev,“ zhluboka se nadechla. „Chřadne den ode dne čím dál víc.“

„Paní Malfoyová,“ oslovil jsem ji a popadl druhé z křesel opodál, posadil se vedle ní, „vypadáte vyčerpaně. Trávíte tady hodně času. Nebude se na vás váš manžel zlobit?“

Podívala se na mě a chvíli mi mlčky hleděla do očí. „Můj manžel je v Azkabanu, těžko mi v tom může zabránit. Ale stejně dobře jako já ví, že Severusovi dlužíme za mnohé. Také za to, že zachránil našemu synovi život. A to do konce života nebudu schopná splatit. Sedět tady a být tady s ním je to nejmenší, co pro něj mohu udělat. Byl to rodinný přítel.“

„Já vás chápu, ale potřebujete si odpočinout. Pokaždý, když přijdu, tak tady sedíte.“

„Pane Pottere,“ věnovala mi unavený úsměv, ve kterém nebyla žádná zloba. „Nechodíte tu ze stejného důvodu jako já?“

Ošil jsem se. No jo, nachytanej na švestkách, Pottere, co…

„Nebudu zastírat, že ne. Jsem mu vděčnej za to, že jsem vlastně přežil. A chtěl bych se dožít dne, kdy bych se mu za všechno, co jsem mu proved, omluvil. A poděkoval mu za to, že to se mnou vydržel. Chránil mě a já si myslel, že je to zrádný parchant… Promiňte mi ten výraz.“

Sklopila oči k bledé tváři Snapea. „I já bych mu chtěla za všechno poděkovat. Ale kde se najde ochotný dárce? Všichni si myslí, že je Severus zrádce. Málokdo ví, že vlastně přežil. Proč to vlastně tolik tajíte, pane Pottere?“

„Dokážete si představit, paní Malfoyová, jak by to vypadalo, kdyby se společnost dozvěděla, že Severus Snape ten útok Nagini přežil? Byl by kolem něho rozruch. Každej den by se sem chtěli dostat novináři. Noviny by byly plné konspiračních teorií o tom, jestli je zrádce, nebo jen dobrý herec. Na druhej den byste se dočetla o tom, že je to ubožák, co umírá. Ne, on si to nezaslouží. Klidně budu dál financovat jeho léčbu a postarám se o to, aby tu krev dostal, ale nedovolím, aby byl propíraný v médiích jen pro nějakej pokus o sólokapra Rity Holoubkové. Ten muž je hrdina, nejodvážnější člověk, kterého jsem poznal, nepředhodím ho těm hyenám. Vím, čeho jsou schopní, snášel jsem to celej život.“

Vzdychla. „Máte pravdu. Asi jsem to tušila, ale musela jsem se zeptat. Mimoto… ještě jsem vám nepoděkovala,“ v hrdle se jí zadrhl na moment hlas. Mnula si prsty rukou na klíně a dívala se místy na mě, místy na Snapea. Bylo na ní poznat, že se jí to říká špatně. „Za všechno, co jste pro nás… Pro mě. Pro Draca… udělal. Jsem nadosmrti vašim dlužníkem.“

Překvapila mě. Kdo by to byl čekal, že se jednou dožiju takový omluvy od někoho z Malfoyů. I když jsem nějakou dobu tušil, že ona je jiná, než Lucius Malfoy. A tak trochu jsem měl podezření, že ke svýmu povedenýmu manžílkovi cítila zášť. Podle mého úplně neschvalovala ten humbuk kolem Voldemorta. Nikdy nepřijala znamení zla. Ale v těch Zmijozelech, aby se jeden vyznal. Byli samé tajemství.

„Madam. Vím, že se o mně říká, že jsem samaritán se zachráncovským komplexem, ale já mám jednoduše rád spravedlnost. Nemusíte mi děkovat. Bylo to prostě tak správné. A já jsem vám taky vděčnej za to, co jste tehdy udělala. To, co jsem u soudu říkal, byla pravda.“

„V tom případě mi alespoň dovolte, abych se za sebe i za svého manžela a syna omluvila. Za to, jak jsme se k vám celá ta léta chovali. Každý by se nezachoval jako vy.“

Pokrčil jsem rameny a zazubil se. „Jsem prostě takovej. Zapomeňte na to, co bylo. Poučil jsem se, že ne vždycky jsou lidi takoví, jací si myslíte, že jsou,“ koukl jsem na Snapea, který by jistě teď něco jízlivého podotkl, kdyby mohl. „Začnem s čistým štítem, co říkáte?“ postavil jsem se a podal jsem jí ruku. „Já jsem Harry Potter.“

Její rty se pohnuly a vytvořily úsměv, který jsem na obličeji žádnýho Malfoye nikdy neviděl. Byl skoro až… dobrosrdečný? Ta žena mi byla opravdu hluboce zavázaná, jinak jsem si to nedovedl představit.

Postavila se taky a moji dlaň přijala. „Narcissa Malfoyová. Těší mě, pane Pottere.“

„Mě taky, madam. Dovolte mi říct, že vám to dneska nesmírně sluší.“

„Lichotníku,“ opáčila s pobavením.

„Ale mnohem víc by vám to slušelo, kdybyste se šla vyspat. Dnešní stráž přebírám já.“

„Nepřestanete, dokud nedosáhnete svého, že ano, pane Pottere?“

„Přesně tak. Jsem docela známej tím, že jsem tvrdohlavý, madam. No jen se zeptejte Snapea, až se vzbudí,“ zažertoval jsem.

Smutně se podívala k lůžku. Přesto nakonec přikývla. „Snad mi to jednou bude moct potvrdit.“

„Rozhodně bude. I kdybych do něj měl násilím dostat svoji Potterovskou krev, představte si, co by to s ním udělalo. Zabil by se z milosti raději sám…“

Rozesmála se. A smála se hezky.

A v ten moment jsem si říkal, že by mi vůbec nevadilo sledovat Narcissu Malfoyovou, jak se směje, mnohem častěji.

Svět byl v ten moment krapet hezčí.

Vzdychl jsem a kopl do sebe zbytek brandy. Nikdy bych neřekl, že mi ta ženská jednou bude chybět. Škoda, že jsme měli tak málo času na to, abychom se líp poznali. Semkl jsem pevně sklenici mezi prsty, kdyby byla jen o trochu křehčí, určitě by mi v dlani zůstaly střepy.

Měl jsem vztek. Vztek na toho, kdo jí vzal život.

Ať si ministerský spisy říkají, co chtějí. Ať si neschopní úředníci uzavírají případy na základě nesmyslných faktů. Nikdo mě nepřesvědčí o tom, že to byla náhoda. Od jistý doby už na náhody prostě nevěřím.

A jednou jejího vraha najdu a pošlu do Azkabanu, ať tam shnije.

***

Na druhý den jsem s Hewlettem dorazil k domu, kde Draco Malfoy přebýval. Hned, jakmile jsme stáli na kraji pozemků, mi došlo, že tohle není všemi obdivovaný Malfoy manor. O ten Draca Malfoye nejspíš už dávno obrali. Vypadalo to jako postarší vila, která kdysi nějak vkusně vypadala, ale už se o ni dlouho nikdo nestaral a nechal ji zajít věkem.

Okna byla špinavá a skoro přes ně nebylo vidět. Plot zarostlý břečťanem. Omítka na některých místech opadávala a zahradu už dávno nikdo neudržoval. I příjezdovou cestu zanesl plevel.

Celé to byl to tyjátr. Přesně jak jsem čekal, Malfoy byl z mý návštěvy úplně odvařenej. Celou dobu mě jeho výraz bavil. Na jednu stranu mi ho bylo líto, nemohl za to. Prostě se to semlelo a on tomu mohl jen přihlížet. Na druhou stranu dostal medicínu, kterou potřeboval celé ty roky, aby si arogantní chlapeček uvědomil, že tatínek tady nebude vždycky, aby ho vytáhl z průšvihu a proplatil mu všechno, po čem si zatouží.

Ale už dávno jsem ho nemohl nenávidět. Kvůli ní. Ani pro něj samotnýho. Taky se mi snažil pomoct. Splatil jsem mu to, ale tyhle činy dokážou v člověku změnit názor na druhý lidi.

Byl jsem docela odhodlaný. Pomoct mu. Ona by si to přála. A já vlastně taky. Malfoy je jen nevinný pěšák na šachovnici plné intrik ministerstva kouzel. Věděl jsem to já, věděl to i Hewlett, přesto si neodpustil to svý divadlo, jak to Malfoy příhodně nazval.

To s těmi šašky bylo nehorázně trefné.

Byl docela klidnej, tedy na Malfoye, jak jsem ho znal. Asi si toho dost zažil, nedivím se. Ale sarkasmus plival do všech stran. Byla to jediná zbraň, co mu zbyla. Vlastně byl dost zábavnej a líbilo se mi, jak tím Hewletta vyváděl z míry.

Byl jsem tu k ničemu, věděl jsem, nebo spíš tušil, že Malfoy nic neudělá. Už mu nic nezbylo. Žádnej vliv, ani přátelé, zůstal sám a všechno mu sebrali. Jediný, čím se mohl bránit, byl jeho ostrý jazyk. A bylo mi naprosto jasný, že do Azkabanu nechtěl.

Myslím, že po tom, co prováděl jeho otec, když vylezl ven na svobodu, by si to dvakrát nerozmýšlel.

Říkalo se o něm, že zešílel. A podle všeho, jak jsem to teď tak pozoroval, to asi nebylo daleko od pravdy. Něco mi na tom všem ale nesedělo. Smrdělo to ministerstvem kouzel. Jen jsem neměl páru, o co šlo.

Když Hewlett odešel po vyslovení konečného verdiktu, spršku jízlivosti jsem pochopitelně schytal já.

Chtělo to několik správně volených slov. To už jsem se u Zmijozelů naučil. I já jsem věděl, co je to hrdost.

Malfoy není a nikdy nebyl hlupák. Věděl jsem to, věděl to i on. A nakonec na mou nabídku přistoupil.

Lidi o mně často říkali, že jsem blázen. Možná stejný jako byl Lucius Malfoy.

Po dnešním večeru jsem si to o sobě začal myslet i já.

Budu rád, když na konci týhle eskapády zůstane můj dům stát na místě.