4. kapitola - Zmatený

SEVERUSŮV POV

Slyšel jsem zvuky.

Za stěnami černočerné tmy, která mě dělila od úplného vědomí, jsem slyšel hlasy. Dva hlasy. Jeden ženský a druhý mužský, byly mi povědomé, ale sotva jsem je poznával. Stěží jsem rozeznával i obsah konverzace. Vše bylo tiché, zamlžené a nejasné.

Pokusil jsem se otevřít oči, ale z nějakého důvodu to vůbec nešlo. Víčka byla těžká a nespolupracovala. Stejně tak zakončení nervů v prstech mých rukou jako by bylo utlumené, zatímco jsem se pokusil pohnout prsty.

Svět kolem mě byl zkrátka černý, nekonečný, neuchopitelný, ale za tou clonou se mé vědomí dožadovalo odpovědí na nevyřčené otázky.

Je tohle konec?

Mudlové vždy věřili, že po životě následuje nějaký očistec. Peklo nebo nebe. Nebo cokoliv, kam to vlastně posmrtně duše odcházejí.

Pamatoval jsem si, že mě kousl ten had. Pamatoval jsem si, že poslední, co jsem v životě spatřil, byly ty hluboké zelené oči. Oči, které měla i Lily Evansová. Osoba, pro kterou mělo smysl zemřít.
A ty dva hlasy, které se mi zdály povědomé, čekaly na mě? Byly to snad oběti Pánova hněvu, nebo snad toho mého? Přišlo zúčtování?

Znovu jsem se pokusil alespoň pohnout, jakkoliv, ale zřejmě jsem neměl tělo. Tohle ryzí inferno, které se mělo stát mým příbytkem – duše, která celou věčnost hřešila – zřejmě postrádalo těla, bylo jen nekonečným utrpením duše.

Zaslechl jsem své jméno. Hlasy se na okamžik zdály být ostřejší. Ta žena o mně mluvila a tón v jejím hlase se zdál být k mému nepochopení vcelku přívětivý a snad i vděčný. Nedávalo to smysl. Byla tohle jakási forma psychologického mučení?

Zasmála se a s ní i ten mužský hlas. Ty hlasy přece znám! Odkud je znám? Čím dál více jsem se blížil k poznání, ale kdykoliv jsem téměř uchopil tu myšlenku, proklouzla mi takříkajíc mezi prsty.

Ucítil jsem dotek. Nedokázal jsem určit, kde k němu došlo, měl jsem za to, že nemám tělo, ale vypadalo to, že přeci jen ano. Ten dotek se rozléval místem, kde asi bývala má ruka, pokud tam tedy stále byla. Nebo to bylo jen v mé mysli? Ten dotek byl jemný a přátelský. Byl vřelý. Pokusil jsem se znovu o nějaký pohyb pro případ, že bych přeci jen měl nějaká nervová zakončení, ale neúspěšně. Byl jsem zamčený ve své mysli a nemohl jsem s tím nic dělat.

A pak začala být slova zřetelnější a hlasy sytější a ve vší té zmatenosti jsem se stále nedokázal plně soustředit, abych je rozeznal. U Salazara. Já přece vím, komu patří, vím to… To jsou… To jsou… Skoro už to mám…

„Víte, že tyhle části večera jsou mé oblíbené?“

„Zase mi lichotíte, pane Pottere?“

Zaznělo kousek ode mě a poznání mě udeřilo do pomyslné hrudi. Potter? Proč je u všech všudy v mém pekle Potter? Počkat? James Potter? No jistě, je to mé osobní peklo, proč tady nemít toho nafoukaného a arogantního pitomce. Kdyby to šlo, vzdychl bych. V očekávání, že brzy se dostaví taky zbytek toho svatého konkláve. To černé psisko Black a zablešenec Lupin. A ta pravá podívaná teprve započne.

„Myslím to vážně. Nikdy bych to do sebe neřekl a už vůbec ne do vás, Narcisso, ale opravdu mě baví s vámi trávit čas. Jste jiná, než jsem si myslel. Omlouvám se, předsudky nás všechny dostaly tam, kam jsme si zasloužili, nejspíš.“

Ženský smích se rozzvučel místností. „Dospěl jste, Harry. Přiznávám, že i já si tyto večery užívám. A stále doufám, že Severus ví, že jsme tady pro něj. A prosím, říkejte mi Cisso.“

Kdybych měl srdce – což asi nemám – zastavilo by se. Proč u všech všudy je v mém pomyslném očistci Harry Potter? A Nacrissa Malfoyová? Těm dvěma přece nic nedlužím? Kde jsem udělal chybu? Ale to nedávalo vůbec žádný smysl.

Pokud jsem mrtvý, znamenalo by to, že ten kluk… Umřel nakonec taky. Jak bylo plánováno. Po tom všem snažení. Brumbál ho vedl jako prase na porážku a on plnil každé jeho slovo jako idiot. Merline, Pottere, jsem v pokušení tě i obdivovat. Ten starý blázen si nás všechny omotal kolem prstu a my jsme se mu obětovali s očekáváním, že nás jednou za to odmění svou důvěrou.

Tyhle pocity jsem v sobě dusil dlouho. Zklamání, obavy. Ten kluk za to, co se v minulosti stalo, nemohl. Pocit viny. Já jsem způsobil, že musel svůj život položit také. Já jsem způsobil, že zemřel tak mladý.

Bylo mi ho líto. I když jsem ho většinu života považoval za chodící kopii svého otce. I já jsem si mnohdy musel přiznat, že se podobá více Lily. Střety, ke kterým mezi námi došlo, vzešly často z mých antipatií, nikdo se tomu klukovi nemohl divit. Jak právě řekl, naše předsudky nás dovedly, kam jsme si zasloužili. Ale to neznamená, že ho nutně musím mít rád, že ano. Dobrá, možná jsem měl vůči němu jakýsi ochranitelský pocit, ale jen proto, že to byl její syn…

Pokud to ale všechno dopadlo takto a zemřela dokonce i Cissa, kdo nakonec zvítězil? Zemřel i Pán zla? Byla ta oběť zbytečná?

Pak se zase ozvala Narcissa. „Léčitelé se zmínili, i když to je samozřejmě velkým lékařským tajemstvím – ale znáte mě, já si zjistím, co potřebuji – že se jeho životní funkce stabilizovaly a pomalu se jed dostává z jeho těla pryč. Působí údajně paralyticky, ale mělo by to brzy vymizet a veškeré vedlejší účinky se vytratí, tedy v to doufají. Nikdy se s podobným jedem nebo toxinem nesetkali,“ zněla, jako by snad Potterovi podávala nějaké večerní hlášení. „Očekáváme teda každým dnem, že by se mohl zlepšovat, a snad i probrat…“ pronesla to spíše jako otázku směřovanou k tomu klukovi.

Nechápal jsem, proč se na takové věci ptá právě Pottera. Dal bych dvacet srpců za to, aby mi někdo vysvětlil, co se to tady děje.

Odkdy jsou ti dva takoví přátelé? A co je k tomu zatraceně vedlo?

„…Vážně jste to udělal, že? Takový zázrak je nemožný. Rychlé zotavení během pár dní, i když to se Severusem vypadalo bledě. Posledně jste se zmiňoval, Harry, že…,“ nedořekla, o čem, že se to Potter zmiňoval. Místo toho si odkašlala a pokračovala jinak. „ Až do samého konce pořád všechny zachraňujete. I nás, proradné Zmijozely,“ pokračovala dál, až se nakonec upřímně a zvonivě zasmála.

„Ale bez vás Zmijozelů, madam, by to byla neskutečná nuda, víte,“ vyhnul se odpovědi na otázku, na kterou bych taky krucinál chtěl znát odpověď. O co tady šlo?

„Tak to si dokážu představit, Harry. Možná jen nevíte, jaký bič jste to na sebe ušil.“

„A víte, madam, že možná tuším? Řeknu vám tajemství, kterým se zrovna nechlubím, ale když jsem nastupoval do Bradavic, chtěl mě Moudrej klobouk zařadit do Zmijozelu. Vykecal jsem se z toho,“ teď se pro změnu smál Potter. „Asi nebudu tak svatej, jak si všichni myslí.“

A já jsem nerozuměl tomu, co to slyším. Vážně právě Potter řekl, že jsem ho málem měl v koleji? Že nebyl ryzí Nebelvír? Ale to… To bylo vskutku zajímavé. Jak by to asi vypadalo, kdybych toho spratka měl pod svým područím celá ta léta zrovna já?

Brumbál by byl kyselejší, než ty jeho citrónové dropsy.

Chvíli bylo ticho, které v jistý okamžik doplnil jen překvapený a náhlý nádech. Zřejmě patřil Narcisse Malfoyové.

„Musím přiznat, že jsem poněkud vyvedená z míry, pane Pottere. To bych opravdu nečekala. I pro tu důvěru, kterou do mě vkládáte. Takže vy jste částečně jeden z nás…“

„Stejně si myslím, že neexistuje žádné jeden z nás. Všichni jsme si rovni. Nebelvíři nebo Zmijozelové, koho to zajímá. Popravdě, ta kolejní rivalita mě vždycky dost štvala. Ne každej Zmijozel je mocichtivý zrádce a ne každý Nebelvír je hrdina se zachráncovským komplexem. Jsou to všechno jen zbytečný nálepky, nemyslíte? I když uznávám, že váš syn se dost snažil, aby ve mně tu rivalitu vypěstoval, to zas jo.“

Potter to kupodivu ani neřekl jako výtku nebo s nějakým pocitem křivdy, znělo to věcně, což bych od něj nikdy nečekal. Vždy se mi jevil jako Brumbálem rozmazlený smrad, který má rád pozornost. Chvíli jsem s ním dokonce souhlasil. Momenty jako tyhle ve mně vždy vyvolávaly pocit, že v něm vážně je kus jeho matky, která nikdy neměla předsudky.

„Draco byl vždy poněkud dětinský, měl to po svém otci. Hrdý, ale dětinský. Linie Malfoyů byla vždy dost tvrdohlavá a svéhlavá. Tedy ne, že by rodina Blackova nebyla. Znal jste mého bratrance, asi máte také jisté představy. Nebelvír pocházející z rodu do posledního dechu věrných Zmijozelů. Naše malá černá ovce. Omlouvám se, to bylo zřejmě nevhodné.“

„To je v pořádku, Narcisso. Sirius byl… no… Sirius. Za tu krátkou chvíli jsem vlastně neměl moc příležitost ho poznat. Idealizoval jsem si ho. V hojný míře v sobě měl taky kus šmejda, promiňte mi to slovo. I když jsem ho měl rád. Ale to má asi každej z nás, fakt nevěřím na ryzí čistotu lidský duše. To by bylo pokrytecké. Máme tendence hřešit, když se cítíme zahnaní do kouta. Je to naše lidská přirozenost. A je blbost kvůli tomu odlišovat metody různých lidských povah. Petr Pettigrew byl Nebelvír a jeho strach ho zavedl přímo k Voldemortovi. Zradil svoje nejbližší. Nakonec snad neměl ani žádný svědomí, pud sebezáchovy zvítězil nad lidskostí,“ Potter se na chvíli odmlčel. Těžko říct z jakého důvodu. Pak se ale nadechl a pokračoval. „Naopak Horácio Křiklan byl vždycky správnej chlap, možná trošku příliš vychytralej, když se mu to hodilo, ale nikdo mu to nemohl mít za zlý. Vidíte, každej má svý mouchy a každý má v sobě kus dobra, je jen na nás, jak s ním naložíme. Kolej nekolej. Zbytečný nálepky. A vy, madam, jste toho taky důkazem. Zachránila jste mi život.“

Zase hlasitý vzdech.

„To nestálo za řeč, pane Pottere, vy jste ho naopak zachránil nám. Nejednou. Jsem vám za to vděčná i za Draca. Ten by se k tomu pravděpodobně nikdy nepřiznal.“

Zaslechl jsem pohyb nedaleko. Pár kroků. Potter pravděpodobně stál, ale pak se nejspíš podle zvuku posunujících se nohou židle, posadil. Odfrknul si a prostě jen ledabyle – ignorujíc Cissyno poděkování - dodal. „A jen tak mezi námi, dům Blacků na Grimmauldově náměstí mě vždycky dost děsil,“ dodal ještě.

Narcissa zřejmě akceptovala to cílené promlčení. „Myslíte hlavně obraz tetičky Walburgy… Věřte, že byla zaživa ještě děsivější. Smím-li to říct, nikdy jsem ji neměla v lásce. Nikdy jsem se Sirovi nedivila, že z domu v mládí utekl. Bylo to docela přirozené. Když tak nad tím přemýšlím, Harry, jsme skoro jako rodina. Vím, že jste byl bratrancův kmotřenec, což vás v podstatě učinilo jeho jediným dědicem s nárokem na využití jména Black a jeho výhod a výsad s tím spjatých.“

„O tom mě nikdo neinformoval, madam, ale je to ostatně fuk. V tuhle chvíli mám plno jiných starostí a jednou z nich je dostat Snapea na nohy. Určitě mi s tím pomůžete.“

„Na to se můžete spolehnout. Vždyť víte, že mu toho spousty dlužím a já své dluhy splácím.“

„Tak to jsme dva.“

Musel jsem uznat, že za celá léta jsem k Narcisse Malfoyové cítil jakési skryté sympatie. Pochopení a soucit. Nebyla to hloupá husička, za kterou jí všichni smrtijedi považovali, protože stála ve stínu svého manžela a starala se o domácnost. Nenesla znamení zla. Nikdo se jí o to ani neprosil. Pán zla ji ignoroval.

Nebyla vůbec neschopná a přesto si v prostředí, ve kterém žila, stačila udržet jistou dobrotu ve svém srdci. Vlastně mi vždy dost připomínala Lily. Až na různé zásady a přesvědčení, kterými prošla většina Zmijozelů. Ty dvě si byly podobné více, než by se mohlo zdát. A obě by se obětovaly pro své syny a nezradily blízká přátelství.

Nikdy bych to nahlas nepřiznal, ale měl jsem Cissu rád. Nezasloužila si manžela jako byl Lucius. Nezasloužila si osud, který ji potkal. Byla jedna z mála, komu jsem mohl důvěřovat a když jsem se měl tehdy svázat příslibem, že ochráním jejího syna, i kdyby tam nebyla ta potrhlá Bellatrix, stejně bych to udělal. Kvůli ní. A kvůli svému kmotřenci, který – na rozdíl ode mě – měl stále ještě šanci žít normální život.

Teprve až teď jsem si v podstatě vybavil obsah celého jejich rozhovoru.

Vnímal jsem ho, ale spíš okrajově, překvapovaly mě názory Pottera, rozhodnutí Cissy a jejich společná sounáležitost.  Ale prve mluvili o mně. Že jsou zde pro mě? Tak to říkali? Bavili se o mém uzdravení. Uzdravení. Uzdravení? Zopakoval jsem si do třetice. Uzdravení z čeho? 

Kdybych mohl, zamrkal bych, protože se to zdálo tak nepravděpodobné. Nesmyslné. Neuvěřitelné.

To by ale znamenalo… Ne, to přece nebylo možné. Temný pán na mě poslal Nagini. Nikdo nikdy neunikl smrtelnosti jedu toho hada. Já nemůžu být naživu. Nemohu být výjimka. Možná jsem to špatně pochopil?

Malá špetka naděje mi vyklíčila v mysli. Kdybych se mohl usmát, zřejmě bych se tvářil jako naprostý pitomec, vedle kterého by i Lockhart bledl závistí.

Potter mluvil o nějakém dluhu. I Narcissa. Uznání jednoho určitě potěší, ale proč by mi sakra měli být vděční zrovna oni dva? A o Potterův vděk absolutně nestojím. O jeho pomoc už vůbec ne. Rád bych sebou škubnul zlostí, ale je to naprosto bezvýznamný pokus.

Zazněly spěšné kroky. Odněkud z dálky se blížily až ke mně. Pak jsem ucítil, jako by se o mě někdo opřel. Takže přece jen mám tělo? Existuji? Není to jen představa?

A nakonec se v bezprostřední blízkosti ozval třetí hlas. Nepoznával jsem ho. Byl ženský a nezaujatý.

„Čas na jeho léky.“

Léčitelka?

Než jsem to stihl celé zanalyzovat, mou mysl – stejně jako mé vizuální vnímání – obestřela tma.  Hlasy se začaly definitivně tišit. Pachy mizely, mysl se otupila.

Zůstaly jen podivné sny.

A nebylo tohle všechno vlastně jen podivný sen?

Zbožné přání umírajícího?

***

Zase ten hlučný lomoz odněkud z dálky. Tiché hlasy znějící odněkud přes zeď. Jemný vánek se mi otřel o kůži. Cítil jsem chlad a zašimrání na krku.

Tělo. Mám tělo!

Otevřel jsem oči. Překvapený samotným faktem, že tentokrát to zapůsobilo a kolem nebyla tma a neidentifikovatelné vjemy. Zhluboka jsem se nadechl a zase vydechl. Cítil jsem, jak mě to uklidnilo. Vědomí, že mohu zhluboka dýchat a že jak se zdá, nejsem mrtvý.

Několikrát jsem zamrkal víčky, než jsem si uvědomil, že se mi to vážně nezdá. Děje se to. Žiju. Neměl jsem sebemenší ponětí, jak se takový zázrak stal, ale všechny ty myšlenky, vzpomínky a výčitky, které mi proletěly před smrtí hlavou, jako by ani neexistovaly.

Cítil jsem se lehký a jako by mi život dal novou šanci. Na druhou stranu, všechno vždy mělo svou cenu, že ano? Takže čemu za ten zázrak vděčím a jakou si to vybere daň? Byl jsem zvyklý, že se nic neděje nadarmo. A už vůbec ne zadarmo.

Zapřemýšlel jsem o svém snu. Nebo to nebyl sen? Dokola se mi přehrával rozhovor Harryho Pottera a Narcissy Malfoyové. Byl jen výplodem mé fantazie, nebo se to ve skutečnosti opravdu stalo?

Byli tady? Mluvili o mně? Snažili se mě… zachránit?

Vděčím za svůj život Cisse a Potterovi?

U hadích ocásků, pokud Potterovi vděčím za svůj život, raději se zabiju sám.

Trochu mě přemohla nevolnost, zamotala se mi hlava, když jsem se pokusil usadit. Padl jsem na záda zpátky do polštářů. Načež jsem si uvědomil, že ležím na lůžku. Podle vybavení, lékárnické plenty a bílých zdí bych hádal, že U Svatého Munga.

Tak to bychom měli ke zběžné dedukci.

Jsem živý, ležím U Svatého Munga a nejspíš za svůj život vděčím Potterovi. Život má nechutný smysl pro ironii.

Proč mě raději nenechal umřít?

A ještě jednou, pro jistotu:

Za každý komentář budu ráda, je pro mě velkou motivací, když vím, že povídku někdo čte, tak se nebojte ozvat. Nekoušu ani za kritiku. Komentáře mohou psát i neregistrovaní. Jen mi dejte vědět, zda má smysl pokračovat a zda má smysl se  nějak posouvat.

Jde o to, že jinak si můžu povídku psát dál pro sebe, ale přestat ji zveřejňovat a upřednostnit jiný fandom. Díky.