1. kapitola

Prostorem se rozezněl tleskot rukou a nadšený povyk.

„Už jsme přistáli. Můžete ty oči otevřít,“ promluvila postarší žena na vedlejším sedadle, v jejím chlácholivém hlase byla znát starost.

Conor povolil sevřené prsty z opěradla a spokojeně vydechl.

„Musí být hrůza letět za oceán, když máte takový strach z létání, drahoušku,“ politovala ho a poplácala po dlani. „Můj vnuk je na tom podobně jako vy, ale není tak odvážný. Raději oželí svůj čas a cestuje trajektem.“

Mladík polknul a odkašlal si, aby uvolnil krk. „Nemám strach z létání, jen z přistávání. Ale ani startem nebývám nadšený,“ dodal a zašklebil se.

Vrásky na jejím obličeji se roztáhly po tvářích, její upřímný úsměv byl nakažlivý. Conor se usmál taky a poděkoval prozřetelnosti za to, že měl sedadlo vedle tak příjemné a chápavé starší paní.

„Aspoň vám nebylo špatně,“ dodala uznale a pustila se obšírného výkladu o svém vnukovi, kterému se jednou udělalo tak špatně, že po něm museli na palubě letadla uklízet ještě pár hodin.

Conor nakrčil znechuceně nos a snažil se vytěsnit nechutné obrazce ze své hlavy. Byl otrávený, ale nedal to najevo. Lidé měli tendence se s ním pro jeho příjemné vystupování a vzhled dávat do řeči, což byla pro něj velká výhoda vzhledem k tomu, že byl redaktor jednoho magazínu o životním stylu. Nicméně v tuto chvíli se nedokázal soustředit na nic jiného, než jak bude v Halifaxu pátrat po adrese, kterou mu dali v detektivní kanceláři.

Cestující pomalu vstávali ze svých sedadel, natahovali se nahoru do boxů pro svá drobná zavazadla a pro kabáty.

„…a pak k tomu všemu ještě celý týden musel ležet v nemocnici, protože se ukázalo, že měl otravu jídlem a aerolinie musela navštívit hygiena. Víte, dostali tehdy vysokou pokutu a můj vnuk samozřejmě odškodné, to byl zážitek! Z dovolené pak nic neměl,“ dokončila postarší žena své líčení a znovu se na Conora líbezně usmála. „Ale vás nic takového rozhodně nečeká, zlatíčko. Halifax je nádherné a báječné místo. Uvidíte, že si ho užijete. Podzim je ideální na návštěvu. Říkal jste, že jste v Kanadě poprvé, že?“

Mladík přikývl a podal si kabelu, ve které měl notebook a znovu si povzdechl, zatímco si prsty rozhrábl tmavé vlasy. „Musím vypadat jako zmoklý pes.“

„Nemáte proč naříkat, drahoušku,“ ujišťovala ho žena. „Vypadáte stejně přitažlivě a svěže, jako když jsme odlétali.“

Conor se na ženu pousmál. Zejména nad myšlenkou, že ho ženy považují za přitažlivého, přestože on sám na nich nic přitažlivého neviděl. „Vůbec si tak nepřipadám, připadám si jako vymačkaný citrón, ale jste milá.“

Promnul si hnědé oči, jejichž duhovky se po okrajích zabarvovaly do zlata. Ženina laskavost a podpora v něm vyvolala vzpomínku na babičku Rondu. Ta mu často říkávala, že se nesmí poddávat zoufalství a neúspěchu, protože má silný kořen. „My jsme Meadowsovi, nejsme padavky. A ty jim to jednou všem ukážeš!“

Začal horečně mrkat, když mu vzpomínka rozbušila divoce srdce. Snažil se na ni nemyslet zrovna ve chvíli, kdy byl tak vyčerpaný. Mohlo by se taky stát, že by se těžko ovládl a emoce by ho pohltily. Její smrt byla čerstvá jako krvácející rána.

„Pojedete se v Kanadě někam podívat?“ zeptala se sousedka a natáhla se pro vlastní tašku. Její vrásčité dlaně s pigmenty byly tak podobné těm Rondiným.

„Ještě nevím, možná,“ pronesl už s klidem. Pokud se mu nepodaří najít toho člověka a místo, kam ho z kanceláře poslali, bude stejně muset zapátrat a že procestuje okolí, se nevylučovalo.

„V Halifaxu je toho moře, co byste měl vidět, zlatíčko. Jestli se vám to podaří, nenechte si za žádnou cenu ujít Uniacke House. Je to překrásné místo a nejnavštěvovanější muzeum v Novém Skotsku.“

„Určitě tam zajdu,“ slíbil Conor, otřepal si džíny a natáhl na sebe sako s našitými pogy.

Žena si vyložila tašku na klín a zalovila pro zrcátko. „Na letišti v Heathrow jste říkal, že jedete služebně…“

„Zčásti. Taky služebně,“ pronesl a zdvihl lehce koutek.

Do značné míry to byla pravda. Šéfredaktor mu naznačil, že by si mohl udělat pracovní dovolenou a při tom ulovit i nějaké téma do časopisu. Přece jen do Kanady své redaktory běžně neposílal.

Byl přesvědčený o tom, že při svém osobním charismatu Conor narazí na zajímavé lidi a akce, o kterých pak může napsat. Při tom se taky dostane z toho smutečního marastu a nebude myslet na svoji ztrátu. Neměl však tušení, že se Conor nejel do Halifaxu rekreovat, ale pomstít.

Žena se zařadila do přeplněné uličky mezi sedadly. „Tak vám přeji příjemné prázdniny, drahoušku. Doufejme, že vám to počasí vydrží,“ kývla směrem, kde se nacházela křídla letadla a na nichž se třpytilo ranní slunce. „Na koupání to zřejmě nebude, ale na pláži bývá hezky i v tomto počasí.“

Jakmile se dostali k zavazadlovému pásu, Conora definitivně přemohla únava. Jediné, po čem teď toužil, byla koupel a postel. Časový posun by nebyl až takový problém. Ale i když byl jinak dokonale zdravý a se spánkem neměl potíže, od smrti babičky mu dělaly společnost bezesné noci. Díval se tupě do tmy a představoval si Rondu, vzpomínal, co mu v posledních týdnech svého života řekla.

Pro cestu do Kanady se pak rozhodl bez dlouhého přemýšlení. Věděl, co musí udělat, i když tušil, co by mu babička na to řekla, protože byl vždy tak trochu vznětlivý a impulzivní.

Tahle soukromá křížová výprava, na kterou se vydal, aby oplatil všechny křivdy, byla otázkou několika vteřin rozhodování.

Noci trávené rozhořčením a spíláním ke jménu člověka, kterého od toho dne tolik nenáviděl, mu vysloužily několik šedavých kruhů pod očima. A jedna z těch probdělých nocí ho přivedla na myšlenku, že peníze z prodeje babiččina domu využije nejlépe, když se rozjede na vlastní pěst pátrat po tom dotyčném, aby mu udělal ze života peklo.

Po smrti babičky zůstala v Conorově životě obrovská prázdnota. Od jeho pěti let ho vychovávala po autonehodě rodičů a byla to jediné, co měl. Musel udělat něco proto, byť to působilo jakkoliv bázlivě, aby svoji milovanou a jedinou příbuznou pomstil.

V druhé světové válce přišla Ronda o muže, jeho původ a totožnost před rodinou vždy zametla pod koberec řečmi o tom, že nemá smysl žít minulostí. Bylo pro ni těžké vychovávat svého jediného syna sama, ale nikdy nezklamala.

Conorův otec byl chytrý mladý muž s velkým potenciálem stát se někým významným. Ale osud rozhodl, že v nejlepších letech jeho životního vzestupu udeří jinak. Sotva si na rodiče vzpomínal, ale Ronda vždycky dbala na to, aby věděl, kým byli a co dokázali. A že kdyby mohli, oni by tu pro něj byli.

Na rozdíl od někoho jiného.

***

Conor si našel hotel kupodivu docela rychle, v okolí byly ukazatele a zdejší lidi ho vstřícně navedli až přímo na místo.

Pokoj nebyl z největších, ale působil útulně. Věnoval svému rozlámanému tělu rychlou sprchu, a necelou hodinu poté už ležel v přítmí, rolety na okně stažené. Po dlouhé době usnul doslova v momentě, kdy se jeho hlava dotkla polštáře.

Po několika hodinách spánku, který konečně uspokojil jeho potřeby a zahnal tu největší únavu, se rozhodl pro krátký průzkum okolí.

V recepci si řekl o mapu města a obsluha hotelu mu doporučila výlet do Městského parku, který byl údajně velkou chloubou Halifaxu.

„Díky, podívám se tam,“ odpověděl automaticky s úsměvem, přestože neměl v nejmenším úmyslu navštěvovat památky nebo jakékoliv jiné body zájmu běžných turistů.

Byl příjemný vlahý večer, a kdyby neměl pořád trochu potíže s časovým rozdílem, rozhodně by si víc vychutnal celý výhled. Uličky lemované půvabnými starými domy se svažovaly z kopce dolů, ale Conorova pozornost se roztěkaně pohybovala někde mezi realizací jeho plánu a rozrušeným uvědoměním, že je vážně tady a jedná.

V jedné malé restauraci na nábřeží si objednal teplou večeři, pečenou rybu a opékané brambory. Dlaněmi objímal hrnek s horkou kávou a rozhlížel se skrz vitrínu po okolí. Výhled byl jednoznačně pozoruhodný a lákavý, ale on tady nebyl, aby si užíval.

Jakmile dojedl, rozložil na stůl mapu města. Podle získané adresy byl schopný ve zdejším telefonním seznamu dohledat dokonce i číslo. Vše sedělo. Informace od detektivní kanceláře se přesně shodovaly s těmi, které byl schopný vyhledat na místě.

J. Bouchard. Bydlel ve čtvrti North West Arm, popsané na zadní straně mapy jako „nádherný záliv připomínající fjord lemovaný výstavními vilami“.

„Bastard,“ zamumlal rozezleně. Připomněl si skromný příbytek své babičky z dob vlastního dětství a vzedmul se v něm vztek. „Lhář, podvodník a mizera.“

Zatímco oni třeli bídu s nouzí, J. Bouchard si hověl ve vile u zálivu.

Servírka mu nabídla další kávu, ale odmítl. Věděl, že by stačil jeden další šálek kávy a temné šero noci by se opět stalo jeho nejvěrnějším společníkem. A on se chtěl pořádně vyspat a mít na zítřek jasnou hlavu, aby si mohl vyřídit jisté účty.

***

Když se ráno probudil do vlahého počasí, byl plný napětí a nervozity. Trvalo mu skoro hodinu, než se ve vaně plné horké vody trochu uklidnil a srdce mu přestalo splašeně bít. Očekávání byla svazující a tísnivá, představa, že od jeho pomsty už ho dělí jen malý kousíček, v něm vzbuzovala jisté obavy. Ale adrenalin stoupal žilami jako liána plazící se po kmeni stromu. S každou vteřinou cítil větší odhodlání.

A dal si velmi záležet na tom, aby vypadal co nejvíc reprezentativně. Nehodlal připustit, aby si Jarod Bouchard myslel, že je nějaký příživník, co do jeho výstavní vily přichází prosit o milodary. O ty vůbec nestál. Jediné, co chtěl z jeho úst slyšet, bylo přiznání. Přiznání viny, chtěl, aby se cítil provinile za to, co jeho babičce udělal a jaký jim připravil osud.

Uhladil si modré těsné džíny, aby varhánky čistě bílé košile pod lemem nebyly kolem pasu vidět. Přes ramena si přehodil sako podobné tomu, které měl včera, ale více společenské a bez infantilních pogů na klopě. Drahou kolínskou nikdy normálně nenosil, ale pro tuhle příležitost byl ochotný se přizpůsobit situaci tak, aby zapadl do snobské smetánky miliardářů žijících na pláži.

„Bude litovat, babi, uvidíš,“ zašeptal oproti zrcadlu a v duchu si pochválil vlastní vzhled. Nikdy v životě nevypadal líp. „Ještě za to draze zaplatí.“

Natáhl se pro koženou brašnu a zkontroloval, jestli má všechny potřebné doklady. Od rodného a úmrtního listu až po fotografie a dopisy. Na vykrojených rtech se mu objevil nezvyklý úšklebek. Jinak bledá tvář olemovaná téměř uhlovými vlasy naráz působila sebevědomě a odhodlaně, víc, než kdy dřív.

Když ho taxík přivezl na místo, chvíli jen bezděčně zíral na budovy před sebou. Turistický průvodce vůbec nepřeháněl. Vily na North West Arm byly opravdu výstavní. Hotový snobský kout znuděných zazobanců.

Samotné obydlí Jaroda Boucharda bylo ze všech nejvýstavnější, olemované stromy a záhony květin, příjezdová cesta doslova působila jako kulturní bohatství samotného Halifaxu, kam až upravený trávník svažující se k vodní hladině sahal. Tam se poklidně pohupovalo ve vlnách několik plachetnic a motorový člun u kotviště lehce narážel k břehu.

Conorovi se při tom spravedlivém rozhořčení na pár vteřin v krku pohnula žluč. Prevít!

Natáhl prst ke zvonku, který zatlačil a elegantní kožené boty skopl k sobě v přímém narovnání zad. Naleštěné mosazné klepadlo odráželo občasný svit slunce, které každou vteřinou překrýval šedavý mrak. Viděl v odrazu pokřiveně svůj nesouhlasný výraz a hnědé oči, které se podmračeně snažily vyhledat na tom všem pozlátku nějakou vadu.

Dlažba pod jeho nohama působila stejně nepatřičně jako všechno to bohatství v okolí.

Čas zúčtování se blížil a úzce spjaté hrdlo mu v žádném případě nesmělo jeho odplatu pokazit.

Dveře otevřela starší žena v tmavé uniformě a zástěře. Vypadala jako hospodyně, které vídával v těch trapných argentinských telenovelách, kde hlavní protagonisté ve svých haciendách promarnili životy bez užitečného obohacení společnosti.

„Přejete si?“ hlas ženy nezněl nepřátelsky, ale ani vstřícně, byl chladný a naučený.

„Já… hm…“ Conor jen stěží ovládal svůj hlas, najednou se všechno tak heroicky vypěstované v jeho mysli stalo realitou a on se přistihl, že neví, co říct. Samotný fakt, že jeho kořist je už tak blízko, ho znervózňovalo stejně tak. „Hledám… Hledám pana Boucharda. Jsem na správné adrese?“

„Zdá se, že ano,“ odpověděla hospodyně opatrně.

„Pak bych se s ním rád setkal, pokud by to bylo možné.“

„Je mi líto, pane, ale to možné není,“ řekla žena rozhodně.

„Já ho ale nutně musím vidět,“ odvětil Conor s rázností podobnou té, kterou projevila hospodyně domu. „Vážím sem celou cestu až z Anglie jenom kvůli tomu, abych se s ním setkal.“

„Je mi líto, pane. Není to možné, protože pan Bouchard není přítomný.“

„To nevadí, já si klidně počkám.“

„To byste se načekal dlouho,“ obdařila ho žena chladným poloúsměvem. „Je v Evropě.“

Conor zoufale zaúpěl a jeho postoj polevil. S takovou možností ve svých plánech vůbec nepočítal.

„Vrátí se až za deset dní, pokud zde ještě budete, zastavte se,“ dodala žena, a pak začala zavírat dveře.

„Počkejte,“ vyhrknul Conor. „Kde v Evropě?“ kdyby šlo o Anglii, nebyl by problém ho tam vyhledat.

„Bouchardovi jsou na okružní cestě po celé Evropě, pane, nevím, kde přesně se v tuto chvíli nacházejí. Vraťte se za deset dní.“

Vydechl, jeho dovolená trvala dva týdny. Za deset dní bude ještě v Kanadě. Představa, že se bude muset vracet po zpackaných deseti dnech na tohle místo, ho sice neblažila, ale nebyla nereálná. Věděl, že ještě dostane příležitost se vrátit, i když na jeho výrazu bylo znát, že tím nadšený zrovna není. „Ovšem, ano, co jiného mi zbývá.“

„Co mám panu Bouchardovi říct, až se vrátí? Kdo ho tady hledal?“ zeptala se hospodyně s neočekávanou snahou mu zřejmě pomoct, což ho zastihlo nepřipraveného ihned odpovědět a chvíli na ni jen tak zíral, než si uvědomil, že se vůbec na něco ptala.

Pak rychle vyhrkl. „Moje jméno by mu zřejmě už nic neřeklo.“

Po těch letech ani nedoufal, že by si ten smilník pamatoval, že kdysi potkal Rondu Meadowsovou, natož aby si spojil její jméno s tím jeho.

„Stavím se za deset dní,“ řekl najednou a vykročil dolů po chodníku, když na něj žena ještě zavolala.

„Moment, pane! Nějak mi to nedošlo, nehledáte náhodou pana Patricka?“

Conor se na místě zarazil, chvíli přemýšlel, jak s informací naložit, načež se s poloúsměvem obrátil k hospodyni. „No ano, koho jiného? Patricka Boucharda.“

Jestli to měl být pokrevní příbuzný, nebylo by špatné pro začátek propátrat trochu samotné vody možného přílivu, jak se tak říkalo, že ano.

„Proč jste to neřekl hned? V tuhle chvíli je na svém majáku. V Novém Foundlandu.“

„Na majáku?“ otočil se s vydechnutím k zálivu, a pak zase na ni. „Řekla jste na majáku?“

„Ano, ale…“ žena zaváhala a zneklidněla.

„Mohla byste mi dát adresu?“

„To by nešlo, pane. Náš mladý pán nestojí o návštěvy.“

„Ale já jsem sem kvůli němu jedu až z Anglie, chápete to? Víte, jak nepříjemná a zdlouhavá byla cesta?“ mladík se podíval na hospodyni s ublíženým výrazem, který se v mžiku oka proměnil na něco neskutečně milého ve snaze zapůsobit. „Bylo by smutné, kdybych se musel vrátit a ani bych pana… Pana Patricka neviděl. Nezdržím ho. Stačí mi jen pár minut, vážně.“

„Nový Foundland je dost daleko, pane. To by se vám nevyplatilo jet tam jen na pár minut.“

„Mám pro něj důležitý vzkaz. Od někoho, koho kdysi znal,“ opáčil Conor s nevinným výrazem v široce rozevřených očích a zatvářil se jako kotě přesně předtím, než ho chtějí utopit.

Babička o něm vždycky tvrdila, že by i jalovou krávu přemluvil, aby měla tele.

„Pojďte dál,“ ozvala se ta žena měkce, ta žena s tvrdým a nekompromisním výrazem, který ji před pár minutami křížil tvář, „napíšu vám adresu.“

Přidržela mu dveře, aby mohl bez problému vstoupit.

Conora ovanula ve stejném momentu vůně leštidla, vosku na podlahy a osvěžovače. V běloskvoucí bělosti zdí se skvělo několik zlatě zarámovaných obrazů. Po nábytku se ledabyle povalovaly zlaté i stříbrné doplňky.

Rodině se rozhodně od roku 1947 nevedlo špatně.

Hospodyně vytáhla ze zásuvky naleštěného psacího stolu blok v kožených deskách a na kus linkovaného papíru Conorovi opsala adresu.
„Číslo svého mobilu nezveřejňuje a já vám ho v žádném případě nemohu dát, můžete mu i přesto napsat na tuhle adresu,“ řekla a podala mu lehce nažloutlý papírek.

„Děkuji, to bych mohl,“ odvětil Conor a zašilhal na podávaný papír. „Maják v Zátoce trosečníků, Divoký přístav, Nový Foundland, to zní jako místo, kam by Joker chtěl poslat Batmana,“ se na ni podezřívavě podíval, ale zároveň na to všem cítil něco zábavného. Rozhodně to znělo jako samotná jáma lvová. Ale i kdyby to místo bylo až na samotném konci světa, on ho najde.

„Snad jsem neprovedla něco špatného,“ vyčítala si upřímně žena, když ho vyprovázela z chodby ven. „Ale když sem jedete až z Anglie…“ váhavý pohled ho doprovázel až k samotnému plotu odrostlých tújí zastříhaných do vzoru pikových es.

Vkus téhle smetánky zaváněl v podstatě šibeničním nevkusem.

„Díky vám nebude moje cesta snad zbytečná, moc mi tím pomůžete,“ utěšoval ženu naučeně Conor. Jako novinář věděl, jak jednat s lidmi, co měli potřebu zpytovat svědomí. „Nikdy na vaši laskavost nezapomenu.“

A ani Patrick Bouchard, přísahal sám sobě v duchu.

Vyšel dál za cestu a ohlédl se na ten honosný dům. Neodpustil si křivý posměšek, přestože hospodyně stála ve dveřích a vypadala znepokojeně.