4. kapitola

Při návratu do kuchyně ho uvítala známá vůně čerstvě uvařené kávy, která se linula z jejich šálků, přestože ta jeho už musela pomalu vychladnout.

„Máte štěstí,“ řekl Patrick. „Lorně se dnes ráno povedly úžasné borůvkové vdolky. Takové jste ještě nejedl.“

Na nízkém stolku už ležel podnos s konvicí další teplé kávy a džbánkem smetany.

Patrick Bouchard mu podal tácek se dvěma vdolečky a ukázal na talířek vedle. „Vezměte si, a pak to někam položte. A posaďte se.“

Conor nebyl dvakrát nadšený, že ho ten chlap neustále komanduje, ale i přesto mlčky položil tácek na zem vedle stolečku poté, co si oba dva vdolky dal na talíř, ale tím to haslo.

„Sladíte?“

„Ne,“ odpověděl tmavovlasý mladík stroze.

„Bezva. Ani já ne. Stejně tady asi žádný cukr nemám.“

Conorovi se hlavou prohnala jedovatá otázka, proč mu ten chlap teda nabízí cukr, když ani žádný nevede, ale promlčel to. Atmosféra mezi nimi začínala být až příliš družná. „Podívejte se, pane Boucharde…“ začal chladně.

„Paddy,“ opravil ho a upil ze své kávy. „Dolijte si kávu, dokud je teplá. Vdolky jsem taky ohřál, na pultu jich ještě pár je, kdybyste chtěl.“

„Už jsem měl dva v obchodě.“

„Tak snězte třetí.“

„Sakra, co je mi po vdolcích,“ vyštěkl nervózně, ten mužskej ho iritoval. A stačil fakt, že pohled do jeho očí v Conorovi vyvolával podivný třas. „Potřebuju si s vámi o něčem promluvit.“

„Při potápění vždycky vyhládnu,“ zašklebil se plavovlasý muž a vzal si z jeho talířku vdolek. „Nejsem schopný přemýšlet, dokud nedostanu něco do žaludku. Mimochodem, vůbec nevím, jak se jmenujete.“

„A to vás zajímá až teď, když jste si mě pozval domů?“

„Trochu jste mě rozptýlil,“ přiznal s úsměvem a Conora při tom úsměvu zasvrbělo v břiše.

„Conor Meadows.“

„Hezké jméno, hodí se k vám. Podle přízvuku hádám, že nejste místní.“

„Přiletěl jsem z Anglie, protože pátrám po…“

„…po Patricku Bouchardovi, já vím. Právě jste ho našel.“

„Ne, nenašel,“ odvětil přísně Conor. „Vy nejste ten Bouchard, kterého hledám. Na to jste příliš mladý.“

„Já bych řekl, že je mi tak akorát,“ řekl hravě s pusou plnou vdolků.

Hnědooký mladík se na Patricka nasupeně podíval. „Bouchard, kterého hledám, byl v roce 1945 vojákem. Pokud jste teda nezdědil zázračné geny, díky kterým nestárnete.“

„Tak to je smůla, nikdy jsem nebyl na vojně.“

„Vy jste tehdy ještě nebyl ani na světě,“ jeho pobavené jednání mu začalo jít na nervy. „Navíc vaše iniciály neodpovídají.“

„Jo, to jsem byl ještě na houbách. Tak proč jste mě hledal, když očividně nespadám do vašeho hledáčku?“

„Protože vše ostatní odpovídá a byl jsem zvědavý,“ Conor věděl, že tohle není ten muž, kvůli kterému vážil takovou cestu přes moře, ale potřeboval se ujistit a přece mu nemohl hned vyklopit celou pravdu, že? Pokud byl příliš mladý, mohl někdo z jeho rodiny být právě ten, koho hledá. „Váš otec se jmenuje Jarod?“

Patrickovi vyletělo jedno obočí do čela. Na okamžik se zatvářil kamenně, což vybočilo z jeho běžného rozjařeného chování. „Ne. Jmenuje se Patrick jako já. A narodil se v roce 1952, takže to nemůže být ani on. Poslouchejte, budete jíst ten vdolek?“

„Jen si ho vezměte, prosím vás!“ podstrčil talířek přímo před Patricka. Najednou mu blesklo myslí. „Máte dědečka?“

Tázaný se pořádně zakousl do vdolku a zahuhlal, což Conora ještě víc vytočilo. „To má snad každý, ne?

„Jestli ho máte tady,“ opáčil netrpělivě mladík.

„Ne, to ne.“

Začínal být vyhýbavý, nebo se to Conorovi jen zdálo?

„Proč ho tak strašně sháníte?“

Mladík začal být nezvykle opatrný. Za normálních okolností by ze sebe bez váhání všechno vyklopil, ale tenhle chlap v něm nevzbuzoval důvěru. A mohl se tvářit a usmívat, jak chtěl. Zrádné libido stranou.

Co když Jarod Bouchard byl opravdu jeho dědečkem? Vždyť mu vlastně na otázku neodpověděl, že? Co udělá, když mu řekne, proč ho tak zoufale shání? Nebylo pravděpodobné, že by mu jen tak beze všeho poskytl kýžené informace, které by mohly uškodit jeho blízkému příbuznému.

„Zdá se, že přes válku znal moji babičku,“ opáčil s hranou bezstarostností. „Myslel jsem, že by bylo zajímavé se s ním setkat a… A taky jsem to babičce slíbil,“ hlas se mu zadrhnul, přestože se snažil ovládat.

Patrick semkl ruce poté, co si je otřel do kalhot jako malé dítě. Conor si nemohl nevšimnout, že měl moc hezké ruce. Pevné a velké s dlouhými prsty a vyčnělými klouby. „Vy jste letěl takovou dálku jenom kvůli tomu, abyste se setkal se známým své babičky?“

„Ne tak úplně. Jsem novinář, vyslal mě sem můj vydavatel, abych napsal něco o životě v Kanadě a spojil jsem příjemné s užitečným.“

Nebylo to úplně podle pravdy, ale taky to nebyla úplně lež.

„A co vás tak nejvíc zajímá?“ opřel se o židli, zatímco si prohrábl dlouhé středně plavé vlasy, a zkoumavě si ho prohlížel. Když zamrkal, nebylo možné si nevšimnout, že má dlouhé husté řasy černé jako saze, což bylo vzhledem k barvě jeho vlasů dost neobvyklé.

„Jen tak. Prostředí, zvyky, lidi,“ usrkl si ledabyle kávy. „Problémy v malých městech, feminismus, rasismus, homofobie, kriminalita. A tak…“

„A v Divokém přístavu vás něco zaujalo?“ vstal a přistoupil k oknu.

„Ještě nevím, zrovna jsem přijel.“

„A nějakou chvíli se asi zdržíte.“

„Prosím?“ Conor se k němu připojil s hrnkem kávy v ruce, byť už byla dávno studená. Bavlněné chomáčky mlhy se změnily v neproniknutelnou ocelově šedou masu.

„Tomuhle se tady říká peřina,“ poukázal na ten nečas venku. „V tomhle nemůžete odjet.“

„Jsem Angličan, na mlhu a lezavé počasí jsem zvyklý,“ odpověděl s klidem. „Pojedu krokem a-…“

„A sjedete ze srázu,“ dodal vyšší muž a jeho zelené oči se zabodly do těch hnědých. „Je mi líto, Conore, nikam se nepojede. Neradi lovíme turisty z moře. Dělají nám na pobřeží nepořádek.“

„Ale já se musím dostat zpátky do Halifaxu,“ namítl. A zahájit pátrání zase od začátku, prohnalo se mu hlavou. Čím déle o tom přemýšlel, tím méně pravděpodobné mu připadalo, že by Patrickův dědeček byl tím mužem, kterého potřebuje. Patrick působil jako správný chlap a jistě by se o tom zmínil, vždyť na něj zahrál dokonalé divadlo.

Zbývaly mu už jen dva týdny. Musel ho najít, dokud měl příležitost.

„Tak budete v Halifaxu o den později. Takové mlhy většinou netrvají dlouho.“

Patrick Bouchard se tvářil způsobem, ze kterého Conor vyčetl, že by byl snad schopný ho tady držet i násilím. „V tom případě si musím najít hotel,“ podotkl. Přisunul si hrníček s kávou ke rtům a dopil ji do dna, načež se vrátil ke konvici a nalil si další.

„Asi vás zklamu, ale v Divokém přístavu nic takového nemáme.“

„Ale tady zůstat nemůžu…“ prohlásil rozhodně.

Blonďák zvedl obočí v předstíraném zděšení. „Jak nevhodný nápad! Dokonce mám jen jednu postel!“

Právě, já vím!

Ta myšlenka se Conorovi zaryla hluboko v představách, kde se ráno budil vedle toho zatraceně přitažlivého chlapa a rozpačitě před ním skrýval ranní erekci. Nebo možná i tu noční. Podle stavu postele se zdálo, že se Patrick Bouchard během noci dost roztahoval.

Měl tu smůlu, že ihned zrudnul a ty rozpaky na něm byly ihned vidět. „Nic takového mě nenapadlo!“ opáčil přehnaně.

„Ovšemže ne. Uklidněte se,“ zazubil se. „Lorna, ta co má obchod, se vám postará o nocleh.“

„To snad nebude nutné,“ vzpíral se dál Conor.

„Ale bude.“

„Tak… Tak dobře,“ jelikož byl sám dost tvrdohlavý, správně vytušil, že s druhým mužem nic nepohne. Nemělo cenu se s ním dál dohadovat. Odejde směrem k obchodu jako gesto dobré vůle. Určitě ho nebude doprovázet, takže při první příležitosti skočí do auta a zmizí. Mlha se postará o to, aby nebyl vidět.

Dopil druhý hrnek kávy a odložil ho stranou. „Raději půjdu a zařídím si ten nocleh.“

„Nejdřív tam zavoláme,“ jen o pár let starší muž se na něj lišácky pousmál. „Abyste nám neuklouznul na Skále sebevrahů.“

„Není třeba volat,“ řekl překotně a snažil se ho přemluvit, ale jak vidno to nemělo na něj dopad. Provinile se přitom zatvářil. „Opravdu, už jsem vás stejně obral o spoustu času, který jste mohl strávit daleko příjemněji.“

„Kdo říká, že jsem si ho neužil?“

To s ním Bouchard… Flirtoval? Vždyť ten chlap byl hotové chodící heterácké klišé.

Usmál se. Ten úsměv mladíkovi připadal až podezřele mazaný. „Jsem pánem svého času, mám totiž dovolenou. Kromě toho není moc příjemné trávit večer v Lornině obchodě. Klidně můžete zůstat, tady je aspoň teplo. Přečtete si časopisy, nebo nějakou knížku. Nebo si vylezete nahoru a pustíte si na dívídíčku nějaký film.“

„Není nad domácí pohodlí,“ opáčil jízlivě Conor a nakrčil přitom nos.

„Máte naprostou pravdu,“ druhý muž se přátelsky usmál.

Chvíli na to se na čas vytratil. Zavolal do obchodu a zařídil mu nocleh. Pak řekl, že bude na něčem v přízemí pracovat.

„Myslel jsem, že máte dovolenou,“ vyčetl mu.

„Taky, že ano. Ale ve volné čase si hraju na přírodovědce. Našel jsem při potápění pár zajímavých vzorků. Rád bych se na ně podíval.“

„Jaké vzorky?“

„Především zajímavé druhy řas a pak jednoho mlže, kterého chci pitvat. Chcete se podívat?“ podíval se vyzývavě.

„Ne, díky,“ mladík s tmavými vlnami za uchem se otřásl odporem. „Pitvání mlžů nepatří zrovna mezi mé oblíbené činnosti.“

„Jednou mi snad prozradíte, co patří mezi vaše nejoblíbenější činnosti,“ poznamenal tiše a znovu se usmál tím úsměvem, který vyvolával zimomřiví. „Snad bychom je mohli dělat společně.“

Definitivně s ním flirtoval!

Upíral na Conora naprosto nevinný pohled, ale Conor mu to nežral.

„Budu si něco číst,“ prohlásil, čapl první časopis, který byl po ruce a začal v něm listovat. „Jděte si klidně za svým mužem… Eh, totiž mlžem.“

Zrudl.

Patrick Bouchard se znovu vyzývavě zazubil, pak se otočil na patě a odešel. Když utichlo klapání bot na žebříku, Conor odhodil časopis bokem. Neměl na nějaké čtení vůbec náladu. Od chvíle, co přišel na to, že jeho stopa byla hluchá, cítil, jak v něm narůstá neklid.

Kdyby ho ten chlap nedonutil, aby zůstal , už by byl na cestě do St.John’s. Nechal by za sebou tyhle bezútěšné útesy i jeho úlisné úsměvy a co nejrychleji by se vrátil do Halifaxu.

Bude si muset ještě jednou promyslet svůj plán. Možná zajde do nějaké detektivní kanceláře a s její pomocí najde pravého Jaroda Boucharda. Slíbil to Rondě. No dobrá, neslíbil jí to až tak na sto procent, ale udělat to musel. Už kvůli sobě. Jen tak měl pocit, že splatí babičce její péči a všechna ta léta lásky.

Ale už mu zbývalo jen dvanáct dní.

Přecházel po malém kulatém pokoji jako zvíře uvězněné v kleci. Hlavou se mu honily myšlenky pojednávající o tom, jak je Patrick Bouchard nezodpovědný. Klidně si do svého příbytku pozve cizí osobu, o které nic neví, a nechá ji o samotě. Co kdyby byl Conor zloděj, jednoduše mu to tady vybílil, a pak zmizel? Bylo by to tak snadné, mlha nebo ne.

Obrátil se k malým knihovnám po stranách a občas vzal do ruky nějakou knížku, prolistoval nějaký časopis. Většina zdejší literatury se týkala přírody, ale našel tady i nějaké historické romány, poezii nebo noviny zaměřené na politiku. Zdálo se, že jeho hostitel četl všechno a zajímal se o všeobecný přehled.

Kdyby měl Conor víc času, možná by ho bavilo poznat ho líp, zejména poté, co v něm vyvolával takové šimravé pocity na dně žaludku. Ale na to teď neměl čas ani pomyšlení. Nemohl obětovat ani minutu, protože jeho křížová výprava byla přednější a on nebyl na dovolené.

Nesměl zapomenout, že se přišel mstít.

Klesl na židli a promnul si krk. Snažil se uvolnit napětí v šíji, jak se kdysi učil na hodinách jógy, kam ho dotáhl jeho dávný partner, který si to mimochodem za jeho zády rozdával s jejich učitelem jógy. Zdálo se, že je ten kurz uvolnil oba dva víc, než by čekali.

Nezabralo to okamžitě, ale pohodlná židle a sálající kamna udělaly své. Víčka mu ztěžkla a pozvolna upadl do neklidného spánku.

***

Hlavu měl svěšenou na rameni a řasy mu vrhaly stín na obličej, zatímco v kamnech plápolal oheň. A tak ho našel Patrick Bouchard.

„Za chvíli je čaj,“ zvolal. Nalil vodu do konvice a postavil ji na sporák.

Conor sebou trhnul, zmateně se rozhlížel kolem sebe, jako by si nemohl za boha vybavit, co se posledního půl dne dělo. Několikrát zamrkal, než mu to došlo. „Jak dlouho jsem spal?“

V místnosti bylo šero.

Hostitel vybral ze skříňky sušený čaj a začal oplachovat hrníčky od kávy. „Asi tři hodiny.“

Mladík vyskočil a poodešel k oknu. Cestou zakopl o Merlina, který ležel roztažený na koberečku a vyhříval se. Pes kvíkl a oskočil. Conor se mu naléhavě začal omlouvat a dva údery srdce poté, co  se zase vzpamatoval, přiskočil k oknu. Za oknem stála mlha mléčná a pevná jako zděná zeď. „Je to ještě horší, než předtím,“ vzdychl zoufale.

„Hm, zdá se, že ano,“ naplnil džbán mlékem. „Dáváte si mléko do čaje? A předem nebo až do čaje? Bohužel citron nemám.“

Conora čaj vůbec nezajímal. „Nevíte, jak má být zítra? Zvedne se to? Neposlouchal jste předpověď počasí?“

„Vy byste toho chtěl vědět. Nemám nejmenší tušení, ale dny jako takové jdou obvykle v párech,“ Paddy se nahnul, aby rozsvítil jedno z mosazných svítidel na zdi. Hned na to se kolem rozlilo hřejivé teplo a zdůraznilo jeho výrazné lícní kosti a bradu. „Nejlepší, co se dá v mlze dělat, je sedět doma.“

„Já nemám čas tady lelkovat,“ vztekal se mladík. „Copak to nechápete?"
Nervózně si přejel rukou v tmavých prstýncích za uchem. Nedokázal se dívat do těch upřených zelených očí. Měl pocit, jako by mu Bouchard viděl až do střev.

Ten však jen vypláchl konvici horkou vodou, ponořil do ní sítko se sypaným čajem a opáčil: „Opravdu nechápu, proč je to tak důležité. Vždyť je to jenom nějaký známý vaší babičky. Chováte se, jako by na něm závisela vaše budoucnost.“

Conorovo srdce splašeně uhánělo jako o závod. „Slíbil jsem to babičce. Slíbil jsem to,“ chabě se bránil, hlas zněl zlomeně. Na jiný argument se nezmohl.

„Proč tady není s vámi, když jí na tom tak záleží?“

Hnědé oči, jejichž okraje se zbarvovaly do jantarových odstínů, se znovu střetly s jeho tváří. Než něco odpověděl, bylo vidět, jak mu ztuhla ramena. „Zemřela před čtyřmi měsíci.“

„To je mi líto,“ v jeho hlase zazněly opravdové sympatie. „Měl jste ji asi moc rád.“

Přikývl, než začal mrkat, aby zahnal zrádné slzy. Nemohl tady brečet před cizím chlapem. „Vychovala mě.“

„Pak to chápu. Musíte jejího přítele najít,“ nalil vroucí vodu do konvice a postavil ji na stůl k hrníčkům.

„To se vám snadno řekne,“ snažil se to zamluvit nahněvaně, aby zakryl rozechvělost, která se svezla každým pórem jeho bytí. „Zbývají mi necelé dva týdny a moje stopa nevyšla. Nevím, kde začít. Nemůžu přece prohledávat všechny kanadské provincie.“

„To nebude zapotřebí,“ řekl Patrick ledabyle. „Jsem si naprosto jistý, že tenhle Jarod Bouchard, kterého hledáte, je můj dědeček,“ začal rozlévat čaj do hrnečků a mrknul na něj.

„A brzy se vrátí z dovolené v Evropě,“ dodal mimoděk. „Dáte si to mléko?“