8. kapitola

Přistáli v malé zátoce. Patrick vypnul motor a člun se skřípěním najel na oblázky břehu.

Conor se nervózně ohlížel kolem. Toto podivné opuštěné místo v něm vyvolávalo obavy.

„Jsou tady kolem nějaké vesnice?“ zeptal se přiškrceně, zahnal potřebu promnout v prstech kapsy bundy zevnitř.

„Ani zdání. Sem se dostanete jenom na člunu,“ opáčil mu a se zalíbením si prohlížel zátoku. „Je to jedno z mých nejoblíbenějších míst. Bezvadný kout k pozorování života v přírodě a navíc je to tady kryté před větrem.“

Tak sem tady vodí všechny své oběti, o tom nebylo pochyb. Ale bude překvapený, pan Pozlátko, až zjistí, že má Conor za sebou několik lekcí juda.

Postavil se, opatrně balancoval v houpajícím se člunu a chystal se vystoupit na břeh.

„Počkejte,“ dolehl ke Conorovi jeho hlas. Stál ve vodě v těch svých holínkách a tahal člun blíž ke břehu. I s ním na palubě. „Zbytečně byste se promočil.“

„Zvládnu to,“ prohlásil bojácně a stoupl si na sedátko.

Ale pak druhý muž posunul znovu člun a Conor málem slítl do vody. Ve své tvrdohlavosti by možná dopadl i hlavou ke dnu. Voda už byla poměrně mělká a nejspíš by schytal i pár odřenin. Ale Patrick ho zavčasu chytil za ramena a Conor mu málem skončil v náruči.

„Opatrně, zlato.“

Zase ta pochybná přezdívka.

„Nic by se mi nestalo, kdybyste s tím člunem nehýbal,“ rozčílil se. I přes bundu cítil ty pevné ruce, jak ho teď svírají na pažích a nechystají se ho pustit. „A nemusíte mě už držet, můžu stát sám!“

„Sám se na břeh nedostanete,“ přesvědčoval ho. „Odnesu vás.“

No tak to mu ještě chybělo, aby se ho ten chlívák dotýkal po těle a ještě si hrál na galantního kavalíra jako z knížky od Jane Austenové.

„Ale dostanu,“ trval na svém Conor. Nedovolí, aby se ho dotknul. Za žádnou cenu. „Dnes jsem si vzal tenisky.“

„Tady musíte mít do moře rybářské holínky,“ řekl přesvědčivě. Nevšímal si jeho chabých námitek, popadl ho a vyzvedl z člunu.

„Zatraceně, chlape, já jsem řekl ne!“ vyjel na něj bezděky, ale už bylo stejně pozdě.

Vrávoral s ním na kluzkých oblázcích a Conor se díky tomu k němu musel přitisknout a nechtěně se ho chytnout rukama kolem krku. Nebylo v tom nic intimního. V podstatě jen objal svého bratrance, když se to vzalo kolem a dokola.

„Žádné strachy,“ uklidňoval ho, když si špatně vyložil jeho odpor jako strach. „Neupustím vás.“

Tvářemi se skoro dotýkali, cítil, jak z něj sálá podivné teplo, i když se zrůžovělá kůže na jeho tváři zdála být spíš chladná. Prsty na rukou se dotýkal jeho vlasů na šíji a na pár vteřin měl pocit, že mu vyskočí srdce z hrudníku, jakým tempem se rozkmitalo.

„Voda je studená,“ poznamenal, když byli konečně na pláži. „Promrzl byste na kost.“

„Už mě můžete postavit na nohy.“

Neznělo to vůbec přesvědčivě. Nevěřil to prohlášení ani sám sobě. Chvíli to vypadalo, že ho ten chlap snad políbí a něco zvrhlého a bláznivého uvnitř jeho mysli si dokonce přálo, aby to udělal. Aby ho líbal jako smyslů zbavený. Aby pod ním sténal blahem a nechal si vyplenit rty, zatímco by se k němu tiskla ta hora pevných svalů.

Ale nic takového se nestalo. Jemně ho postavil na zem a odhrnul mu z tváře vlhký pramen vlasů. Conor neuhlídal svůj zrak a bezděčně s ním sklouznul na jeho úzký spodní ret, proti němuž se v úsměvu vlnil ten plný horní.

„Vynesu věci z člunu,“ řekl. „Za minutu jsem u vás.“

Rozprostřel na pláži nepromokavou plachtu, a pak se ještě vrátil pro chladicí box, zatímco si Conor tu plachtu nedůvěřivě prohlížel a v hlavě sumíroval všechny možné scénáře, ve kterých to nekončilo happy endem. Připadal si jako v nějaké detektivce nebo možná spíš hororu. Jeho tělo už nejspíš nikdy nenajdou. Stál nad to plachtou, ještě když se Patrick vrátil.

„Tak mě tady máte,“ zazubil se na něj.

No hurá. Na to celou dobu čekal. Pomyslel si Conor jízlivě a sledoval, jak staví chladničku na zem.

„Dáte si pivo?“

Potřásl hlavou.

„Pak tu mám ještě kávu. Mléko je zvlášť,“ nabídl, načež vyndal krabici z umělé hmoty a otevřel ji. „Můžete si vybrat humrový nebo tuňákový sendvič. A mám tady ještě jablka a sušenky. Hlady neumřeme.“

Conor si pomyslel něco o tom, že se ten chlap nějak moc snaží. Není divu, že mu žádná nikdy neodolala, když byl naoko takto pozorný.

Patrick strhl víko z plechovky s pivem a žíznivě si loknul. Pak dodal: „Matka mi v dětství vštěpovala, že není slušné sedět, pokud ostatní stojí. Chcete raději jíst ve stoje?“

Conor byl z toho neustálého manipulování už poměrně unavený a neměl chuť se zase hašteřit kvůli blbostem, a tak se prostě jen posadil, nicméně co nejdál od něj.

„Mám se jít najíst do člunu?“ tázavě se na něj zadívaly ty pichlavé oči. Posunul se ke Conorovi blíž i proti jeho vůli. „Když nejde Mohamed k hoře…“

Usadil se vedle něj, ale chladničku pro jistotu umístil mezi ně, když viděl, jaký mu mladý novinář věnoval pohled. „Kvůli vašemu klidu,“ dodal. „Zdá se, že vás moje blízkost znervózňuje.“

Nalil do plastického šálku kávu a podal mu ji. Byla překvapivě dobrá a Conorův žaludek, jako by měl v plánu ho zradit, když se hlasitě ozval. Polilo ho horko, ale Bouchard byl tak ohleduplný, že to ani nekomentoval.

„Říkal jste humrové?“ začal se zajímat o sendviče a koukl na plastovou krabici, která v tuhle chvíli vypadala víc než lákavě.

Přikývl a pramen plavých vlasů mu sklouzl přes čelo. „Z jednoho Markova koše na humry. Majonéza je ale moje dílo.“

„Mark loví humry?“

„Mark loví všechno, aby uživil rodinu,“ odpověděl Patrick. „Staví koše na humry, loví tresky a v zimě dělá tesařinu. A nakonec mají ještě ten obchod. Takže to nějak zvládají.“

„Lorna říkala, že jednu dceru mají na vysoké škole,“ vzpomněl si Conor. „To je musí finančně dost vyčerpávat.“

„To jo,“ zamumlal s plnou pusou.

Neznělo to přesvědčivě. Conor v tu chvíli pojal dojem, že zaslechl v jeho hlase faleš. A to jediné, co mu mysl nabídla, byla představa, že Lornina starší dcera byla jedna z jeho obětí. Rodiče ji pravděpodobně uklidili na univerzitu, aby mu nebyla nablízku. Vrhl jeho směrem podezíravý výraz a zakousl se do humrového sendviče.

„Zase jste to udělal,“ pronesl Paddy a nalil do sebe zbytek piva. „Podíval jste se na mě, jako kdybych byl nějaký mimořádně odporný plž, kterého vyplavil příliv na pláž.“

„To zní jako špatné svědomí,“ odsekl stroze.

Ale seladon jeden se jen ušklíbl. „Moje svědomí je čisté jako napadený sníh. A co to vaše?“

„Moje?“ olízl si znuděně prst od majonézy. Byla opravdu výtečná, ale odmítal tomu chlapovi připsat jakýkoliv kredit.

„Vaše. Třeba se pro vás v Anglii trápí nějaká manželka nebo děti.“

Conor si odfrknul. „Manželka, to tak. A ještě k tomu děti. Jste srandista.“

Ani se nerozpakoval takhle nepřímo přiznat, že je taková představa pro něj nereálná. Vždyť ho ten chlap celou dobu sváděl, musel dávno poznat, že Conora sukně vůbec nezajímaly.

„Tak milenci?“

„Žádní, o kterých bych v tuto chvíli věděl. Ne, že by vám do toho něco bylo,“ nevěnoval mu ani ohlédnutí. Pravdou bylo, že sem tam nějaké dostaveníčko měl, občas se naskytlo i pár přátel s benefity, ale nic z toho nebylo natolik vážné, aby tomu přisuzoval větší hloubku. Poslední vztah, ve kterém byl akorát za vola, ho tak nějak naučil nepouštět si lidi k tělu.

A pak onemocněla jeho babička a všechny myšlenky na budoucnost nebo vztahy, se mu vyhýbaly. Po její smrti měl jediný cíl, a to najít Jaroda Boucharda. Vlastně mu doteď nic nechybělo.

„A co rodina?“ dotíral dál vytrvale. „Máte nějaké sourozence?“

„Ne. Ale mám spoustu přátel,“ opáčil skoro jako by se bránil. Znělo to dost osaměle a někdy se tak opravdu i cítil poté, co Ronda zemřela.

„A je mezi nimi někdo speciální?“

„Všichni moji přátelé jsou speciální,“ energicky si otřel jablko o rukáv a pořád se u toho tvářil znuděně. Nedá tomu proutníkovi nic zadarmo, ani odpovědi. Ale očividně se to nesetkalo s kýženým efektem, protože Bouchard mladší se tomu akorát srdečně zasmál.

Conor se zamračil a konečně se na něj zpříma podíval. „Teď jsem na řadě já. Máte nějaký vztah?“

Přestal se smát.

A máš to, zmetku.

Promnul si prsty dlouhé prameny, které mu pořád padaly do čela, když nakláněl ke Conorovi hlavu. „Nějaký čas byla v mém životě žena,“ odpověděl se staženým hrdlem.

Určitě je to ta mladá dívka, se kterou měl dítě a tak snadno ji odkopnul, pomyslel si Conor. „Oženíte se s ní?“

Zelené duhovky se Patrickovi skoro ztratily v černi zornic, jak se překvapením roztáhly.  „Ne, to ne. Neožením,“ pravil rozhodně.

Najednou se zdál být tak bezohledný a rozzlobený. A v Conorovi vzplál hněv taky, když viděl, s jakou lehkostí svědomí nechá tu holku na holičkách. Stejně jako to udělal jeho povedený děda jeho babičce. Jako by Bouchadovské geny znamenaly něco víc, než životy ostatních lidí.

„Je vám jedno, co s ní je, že?“ zvýšil na něj nečekaně a pronikavě hlas. „Už vám na ní nezáleží.“

Podíval se na Conora s přimhouřenýma očima a pomalu vyslovil: „Ne. Už ne.“

Pomyslel na tu ubohou opuštěnou holku. Na Rondu, kterou oklamal jiný Bouchard. A něco se v něm pohnulo. Mrštil po něm první věcí, kterou měl po ruce.

„Bastarde,“ jablko ho minulo jen těsně a skutálelo se po pláži až ke kraji vody. „Vy bezcitný bezcharakterní parchante!“

Nedokázal se zastavit, všechny ty roky trpěné křivdy a bezpráví, jako by znovu ublížili jeho babičce.

„Zkažený syčáku,“ vykřikoval dál a jeho hlas se hlučně rozléhal v ranním tichu a opodál vyplašil několik ptáků.

„Jestli nepřestanete řvát, nechám vás tady,“ Patrick mluvil klidně, ale jeho hlas zněl výhružně. Conor zalapal po dechu a zavřel pusu.

„Ovoce je v Novém Foundlandu drahé,“ zvedl se a udělal pár kroků pro jablko. „Až po mně budete chtít příště něčím hodit, vezměte si k tomu kámen.“

Mladík zmlknul, ale začal se silně chvět, že se skoro nemohl nadechnout. Byl rozzlobený a zároveň se bál. Ten koktejl emocí na něj působil tak divoce, že měl pocit, že se zalkne. Choval se jako blázen. Ale když slyšel, s jakou lehkostí zapřel ten šmejd tu nebohou holku, něco se v něm vzepřelo.

„Tak velký kámen tady nevidím,“ sevřel jemně rty a skousl pevně stoličky. „Chlap, který se k ženám chová jako vy…“

Propaloval ho chladný pohled: „Poštvala vás na mě Barbara?“

„Nesetkal jsem se s ní,“ odpověděl vzápětí. „Ale vím toho dost, aby mi bylo jasné, že jste se zachoval jako padouch.“

„Jo, to už jste říkal. Nebo spíš zavřeštěl, abych to vyjádřil přesně.“

„Na vás je možné jenom křičet. Někdo vám musel konečně říct, že jste podlý zmetek.“

„Nevím, jaké máte zvyky u vás v Anglii,“ kontroval to ledově, „ale u nás člověku nejdříve vysvětlíme, čím se provinil, než ho začneme urážet.“

Conor ho měl najednou plné zuby. Měl po krk celé té historie. A byl nesmírně zklamaný, protože ještě včera se mi ten chlap líbil. Nedokázal si to zatím úplně přiznat, ale zatraceně ho přitahoval. Jak se mu ale mohl líbit muž, který v sobě nemá ani špetku slušnosti?

„Chci zpátky. Chci se vrátit do Divokého přístavu,“ špitl. „Prosím.“

„Vy jste snad vyšinutý,“ zadíval se na něj mrazivě. Začal cpát jídlo zpátky do chladničky. „Nebo vás poslala Barbara. Jinak si vaše chování neumím vysvětlit.“

„Nehodlám o tom dál mluvit,“ upíral pohled někam za horizont. Hlavně aby to bylo všechno už za ním.

„Příšerné! Ječíte na mě jako nějaký trhovec a když se vás zeptám proč, nechcete ni říct,“ hodil chladicí box a nepromokavou plachtu do člunu, vstal a zlostně se na něj podíval: „Pojďte. Nebo tady chcete zůstat?“

Tentokrát se mu do člunu ani nepokoušel pomáhat, Conor se k němu musel sám přebrodit. A měl předtím rozhodně pravdu, protože voda byla ledová a Conor měl pocit, že mrzne až na kost. Když vlezl dovnitř, vůbec necítil kotníky a sotva si uvědomoval, že má i nějaká lýtka.

Ještě ani pořádně nedosedl, když nastartoval a člun s trhnutím vyrazil. Patrick Bouchard se tvářil tvrdě jako útesy kolem nich, které postupně mizely v dáli. Conor se krčil na přídi a pevně se přidržoval okraje člunu, jako by mu šlo o život. Mhouřil oči před ledovými kapkami, které kolem rozstřikoval řítící se člun. Tentokrát se ho nikdo neptal, jestli mu náhodou není špatně. I kdyby Conor trpěl jako pes, bylo by to Patrickovi jedno. A kdyby náhodou slítl do moře, určitě by se z toho i radoval.

Zpomalili těsně před Divokým přístavem. Conor byl celý zmáčený a prokřehlý. Patrick přivázal člun a mladší muž se posledními silami vyškrábal nahoru. Nohy měl zmrzlé, ani necítil, kam šlape.

„To tedy stálo za to,“ drkotal zuby. „Snad pochopíte, když vám nebudu děkovat.“

Bouchard vzhlédl od lana, jako kdyby ho chtěl očima propíchnout. „Jednu věc vezměte na vědomí, vážený pane,“ namířil na něj svůj dlouhý šlachovitý prst. „Nechoďte mi na oči, dokud budete v Divokém přístavu. Kapišto? Nevím, co máte s Barbarou za lubem, ale ať je to cokoliv, zbytečně ztrácíte čas. A teď vypadněte, nebo se neudržím a shodím vás do moře.“

Kdyby nebyl Conor tak promrzlý a mokrý, asi by se s ním hádal dál. Řekl by mu naplno, že nějakou Barbaru sice nezná, ale že s ní soucítí. Nicméně vysvětlovat něco takovému chlapovi bylo jako házet hrách na stěnu, proto dětinsky zamumlal: „Nemám nejmenší chuť vás víckrát vidět. Já jsem na lidi vybíravý,“ a odklopýtal do obchodu.