Kategorie: Pozlátka

5. kapitola

Fandom: Originální
Rubrika: Pozlátka
Pár: Conor Meadows/Patrick Bouchard
Žánr: gay novela, fluff, pwp, humor
Námět: Conor se vydal na křížovou výpravu starých křivd. Jediné, po čem touží je, aby našel muže, co zničil život jeho babičce, která mu na smrtelné posteli svěřila celoživotní tajemství.
Ale v momentě, kdy potká Patricka, se jeho svět přibarví emocemi, které nečekal. A vypadá to, že tenhle Patrick je jeho blízký příbuzný.

 

 

 

Zuřivě se na něj podíval. „Váš dědeček?“

„Ano, můj děda. Příjemný chlapík, bude se vám líbit.“

Nejraději by ho teď vší silou praštil. K čemu byl ten zbytečný tyjátr?

„Proč jste to k čertu neřekl hned?!“

„Musel jsem si dát pozor.“

„Dát si pozor? Proč?“ najednou si uvědomil, že zvýšil rozezleně hlas.

„Před vámi. Řekl jste, že jste novinář a Foundland iTrade nestojí zrovna dvakrát o takovou pozornost.“

„A co má být zač, ta záhadná Foundland iTrade?“ zeptal se s bojovným výrazem, přičemž skřípal stoličkami ve snaze se trochu zklidnit.

„Rodinná firma. Mezi jinými vlastníme rozsáhlá přístavní zařízení v Halifaxu.“

„Takže jste bohatí? Pořádní pracháči?“

„To je řečeno poněkud neomaleně,“ ohradil se Patrick Bouchard, „ale… Vlastně ano. Nicméně se snažíme držet v ústraní. Děda nesnáší publicitu.“
Conor sevřel pěsti, až se mu nehty vryly do dlaní. Kypěla v něm krev při představě, jak si celá rodina Bouchardů seděla na tom balíku peněz, zatímco jeho babička Ronda celý život počítala každou penci.

„Můžu vás ujistit, že nemám v úmyslu psát o vašem dědečkovi, ani o jeho firmě,“ pronesl upjatě.
„Dědeček je už v důchodu. O firmu se starám teď já,“ řekl Patrick.

„Ať je to kdokoliv,“ tmavovlasý mladík si podrážděně zahrnul pramen vlasů za ucho.

„O mně můžete klidně napsat,“ podal mu hrníček s čajem. „Život v majáku, vlk samotář toužící po větším dobrodružství, než mu můžou poskytnout mlži. Něco na ten způsob.“

„Tak proč si sem někoho nepozvete, když se cítíte tak osamělý?“ odfrknul si Conor.

Vyšší muž ho chvíli upřeně pozoroval, jako kdyby si chtěl vrýt do paměti každou konturu jeho tváře, a pak dodal: „S někým jsem skoncoval a na dalšího někoho teprve čekám. A co vy?“

„Já?“

„Ano. Pohledný mladý muž jako vy má určitě hejno nápadnic, které dychtí po tom, aby s ním trávily čas v osamělých majácích.“

Conor už měl na jazyku poznámku o tom, že ho nějaké nápadnice nikdy nezajímaly, ale v posledním okamžiku si to rozmyslel. Neměl důvod to tomu chlapovi vysvětlovat a mohl si být přitažlivý, jak chtěl, faktem zůstávalo, že jeho rodina mohla za mizérii, kterou jeho babička musela prožívat.

„Zůstaly v Anglii,“ řekl a přijal šálek čaje, do kterého si nalil mléko. „Kromě toho musím-…“

„Já vím, najít starého přítele své babičky,“ pronikavě se na něj podíval.
A Conor měl na okamžik pocit, že mu Patrick vidí až do žaludku.
„Moc jste mi pomohl. Aspoň ho nemusím hledat jako jehlu v kupce sena,“ uznal nakonec zdráhavě.

„To bych vám přece neudělal… Teď, když jsem poznal, jaký jste,“ nepřestával na něj upírat pohled a Conor měl co dělat, aby neodvrátil zrak od jeho očí, které se blýskaly jako letní vodní hladina.

„Myslíte, že mě znáte?“

„Věřím, že jste upřímný,“ odvětil Bouchard. „A že nemáte žádné postranní úmysly.“

Mladík doufal, že náhlou červeň v jeho tvářích bude ten chlap připisovat účinkům tepla kolem kamen. „Nejde mi o žádná senzační odhalení,“ vysvětloval. „Chci do své reportáže vnést jenom trochu místní atmosféry.“

„Není co odhalovat,“ řekl klidně a zelenýma očima znovu vyhledal ten hnědý pohled.

To si jenom myslíš, snobíku.

„O tom nepochybuju,“ ujistil ho.

Nevěděl, jestli ho litovat, nebo mu to přát, koneckonců, doteď byl Patrick Bouchard na něj slušný a byl k němu pohostinný, zřejmě padlo jablko daleko od stromu. Bude překvapený, až zjistí pravdu.

Vyšší z mužů si lokl čaje a jako by nic se zeptal: „Kdy jste to říkal, že měl děda potkat vaši babičku?“

„V roce 1944 nebo 1945. Byl přece přes válku v Anglii, nebo ne?“ bylo mu jasné, co odpoví. J. Bouchard mohl lhát o čemkoliv jiném, ale svoji službu v armádě nemohl nijak zatajit.

„Ano, ale jenom krátce, co vím,“ pokýval Patrick. „Než byl konec války, šel na evropskou frontu.“

Akorát tak dost, aby stačil podvést Rondu a obrátit jí život naruby. „Těším se, že ho uvidím.

Takhle to bude lepší, jen ať si Patrick Bouchard myslí, že se Conor na něj těší.

„Vrátí se asi za týden. Cestuje s mými rodiči po norských fjordech.“

Conor na to skoro zapomněl, kdyby se mu znovu nevybavila zmínka jejich služebné. „To je báječné.“

Dalo mu hodně práce, aby jeho poznámka nevyzněla příliš ledově, nebo aby na tváři udržel přívětivý výraz. Protože když si vzpomněl, jak musela Ronda škudlit, aby našetřila na týdenní dovolenou v Cornwallu, udělalo se mu nevolno.

„Táta však musel mámu málem unést, aby ji někam vůbec dostal,“ pokračoval nenuceně. „Srdce jí krvácí, když musí opustit svoji zahradu, zvlášť pak na podzim.“

„Fjordy jí to určitě vynahradí,“ usmál se na Paddyho. Jeho matka musela být velice zhýčkaná ženská. Tenhle typ ženských vždycky nesnášel.

Patrick se sklonil, aby poškrábal Merlina mezi ušima, než se zeptal. „Co vás trápí, Conore?“

Proboha, opravdu je na mladíkově tváři všechno tak vidět? Je opravdu znát, že s ním lomcuje spravedlivé rozhořčení?

„Nic zvláštního,“ mrkl na hodinky. „Už abych raději šel. Budou mít o mě strach.“

„Nebudou, vědí, že jste se mnou.“

Zkusil to ještě jednou, hlasitěji: „Rád bych se vrátil do obchodu, prosím.“

„V pořádku,“ vyskočil ten vlezlý chlap. „Jestli chcete jenom tohle…“

„Ano,“ pronesl jistě, nicméně nenamítal, když ho šel doprovodit.

V mlze by asi těžko sám hledal cestu. I při silné baterce, kterou vzal Patrick s sebou, sotva viděli, kudy kráčí. Ale muž i pes se pohybovali jistě jako by znali cestu nazpaměť i poslepu, což byla zřejmě i pravda. Na okamžik si Conor dovolil se do Patricka zavěsit a byl rád, že je tam s ním a že ho vyvede z té mléčné peřiny, která se rozprostírala všude okolo. I navzdory tomu, že patřil do té nešťastné rodiny.

„Díky za čaj,“ řekl, když stáli před obchodem. „A za usušené boty.“

Legračně se uklonil jako rytíř z pohádky, a podal mu kufr, který vytáhli nakonec z auta. „Jste kdykoliv víc než vítaný, Conore,“ krátce se na něj usmál a zmizel v husté mlze s Merlinem v patách.

 

 

***

 

 

V obchodě sedělo několik hostů. Někteří popíjeli kávu, jiní se jen tak opírali o pult a povídali si. A všichni do jednoho vzhlédli, když Conor otevřel dveře.

„Ahoj, Conore,“ přivítala ho Lorna s úsměvem. „Už jste tady.“

„Zdravím,“ Conor za sebou zavřel dveře a vešel. V místnosti najednou zavládlo ticho a přítomní si ho začali s neskrývanou zvědavostí prohlížet. Byl z toho nesvůj.

„Tohle je Conor,“ informovala je Lorna. „Čeká, až se v Divokém přístavu zvedne mlha.

„No jo. Přišel jste zrovínka, dyž tady máme ten svůj nečas,“ řekl ošlehaný stařec usazený vedle rozložitých kamen, ze kterých se linulo teplo.

„Jak dlouho myslíte, že to potrvá?“ zajímal se mladík, i když už to teď bylo vlastně jedno. Jarod Bouchard se vrátí až za týden a do té doby nikam nemusel spěchat.

„Několik dnů, možná víc, čert ví,“ pokrčil stařec rameny a odkašlal si.

„Jste zdaleka? Máte ňákej divnej přízvuk,“ oslovila ho nečekaně a hlavně podezřívavě zavalitá žena v nepromokavém pánském plášti.

„Z Anglie,“ vložila se do toho Lorna a utřela hadrem pult. „Přijel na návštěvu.“

„V Anglii sem nikdá nebyla,“ zareagovala na to žena.

„Tys snad nebyla ani v St.John’s, Claro,“ poznamenala s pobaveným úculem Lorna. „Přestaňte na toho ubohýho kluka civět jako by ho vyplavilo moře nebo co,“ pak se podívala přímo na Conora. „Chcete si složit věci?“

„To by bylo skvělé, díky,“ přikývl.

„Tak pojďte a těch keců si nevšímejte, sme malá komunita a každej novej vobličej vzbudí podzvižení.“

Vedla ho po strmých schodech nahoru do mezipatra, kde se zastavili na odpočívadle u opracovaných dveří z mahagonu.

„To je dceřin pokoj,“ otočila klíčem, až to cvaklo. „Teď je ve škole. Studuje na univerzitě ňáký sociální obory,“ dodala s nezaměnitelnou pýchou ve hlase. „První študovaná v naší rodině.“

Pokojík byl malý, ale čistý a útulný. Na zdech visely plakáty rockových hvězd a na posteli seděla stará panenka.

„Koupelna je dole přes halu. Ale voda eště nebude teplá. Ten zatracenej bojler se nechtěl rozjet skoro celej den. Můžu vám udělat k večeři krabí karbanátky? Jinak máme hamburger,“ otočila se ještě ve dveřích.

„Raději ty karbanátky, když budete tak hodná,“ pousmál se na ni Conor.

„To bych řekla,“ uznale kývla žena, a pak za sebou zavřela dveře.

Když Conor konečně osaměl, rozhlédl se kolem sebe. Odtáhl kufr nedaleko k posteli a vytáhl z něj čisté suché oblečení, do kterého by se na večeři mohl převléknout. A po zbytek času si procházel veškeré materiály, které díky detektivní kanceláři získal.

Už brzy. Už brzy se tomu bezcharakternímu a zazobanému prevítovi pomstí. Už brzy bude mít příležitost mu to pořádně vytmavit.

 

 

***

 

 

Když sešel dolů na večeři, Lorna mu představila další příchozí.

„Todle je můj muž, Mark,“ řekla. Muž jako hora se na ni přívětivě usmál. „A tady tohle je naše nejmladší, Brenda.“

Brenda byla hezká, ale nevrlá mladá holka okolo patnácti. Lhostejně se na Conora podívala, a pak se opět věnovala svým čerstvě nalakovaným nehtům, což z jejího pohledu byla zřejmě nesmírně vzrušující činnost.

„Lorna říkala, že jste přijel z Anglie,“ zaburácel Markův hlas. „Tam bych se jednou rád podíval.“

„Já bych si vybrala Los Angeles nebo New York,“ prohlásila Brenda a přidržovala si ruce před očima, aby zkontrolovala svou práci. „Tam maj aspoň něco k vidění. Anglii sme měli v páťáků. Děsný vopruz a nuda.“

„Co tebe nenudí, Bren,“ poznamenala s klidem její matka, zřejmě to byla běžná výměna slov mezi nimi. „Ale nejvíc tě asi nudí úkoly, co? Máš je už napsaný?“

Brenda pohodila hlavou s dlouhým blonďatým copem. „Ty sem zmákla eště v autobusu. Až na biošku. Tu si nechávám pro Paddyho.“

„Nemůžeš ho v jednom kuse zneužívat,“ ohradil se Mark. „Možná na tebe dnes večer ani nebude mít čas, dyž tu má návštěvu z Anglie.“

„Dycky mi pomáhá s úkoly,“ vrhla dívka nasupený pohled směrem ke Conorovi, jako by jeho samotná existence byla něco odporně slizkého. „Prolítnu. Estli mi s tím někdo nepomůže. Nebo chcete, abych prolítla?“

„Tak to by už stačilo, Bren!“ okřikla ji přísně její matka. „Přestaň tady mávat rukama jako šílená a chovat se jako malej spratek.“

Dívka si odfrkla a věnovala Conorovi další zhnusený pohled.

Lorna se zamračila, ale pak se podívala znovu na mladíka. „Dáte si k těm karbanátkům šťouchané brambory nebo hranolky? Hranolky jdou snadnějc.“

„Hranolky, pokud budete tak hodná,“ pochopil narážku a dvakrát zamrkal.

„Moje řeč,“ opáčila uznale a začala se věnovat sporáku.

 

Conor čekal na večeři a popíjel u toho sodu. Čelil nejen zvídavým pohledům, které mu nebyly příjemné, ale i vtíravým otázkám některých hostů. Chtěli vědět, jaké jsou v Anglii podmínky k rybolovu, míra nezaměstnanosti, politická situace nebo taky jestli už viděl královnu. A měl pocit, že je jeho odpovědi moc neuspokojily, protože se pořád na něj dívali jako na příšeru z mořských hlubin.

„Rybaření není dneska žádná sláva, i dyž Pámbů zaplať za kvóty,“ vzdychl jeden muž ve flanelové košili a obemknul prsty šálek s čajem.
„Jo, a jako by toho nebylo dost, před nějakejma dvěma rokama se nám potopily dva rybářský čluny. Jediná duše na nich nezůstala živá, byla to hrůza,“ přitakala Lorna a obrátila krabí karbanátky. Tuk na pánvi zaprskal. Pak kývla směrem k ženě, která seděla schoulená u kamen a dívala do prázdna. „Ztratila tam syna a mužskýho,“ řekla měkce. „Teďka už nemá nikoho.“

„A přesto tady zůstala?“ podivil se Conor, zatímco si ženu s lítostí prohlídl.

„Kam by chodila? Tady má přátele a domov,“ vyložila Lorna karbanátky na talíř a přidala k nim hromádku hranolků. Talíř postavila přímo před Conora a k přisunula k němu i slánku se solí. „Dejte si, dokud je to teplý.“

 

Conora nemusel nikdo přemlouvat, protože měl hlad a poslední hodinu nepřemýšlel nad ničím jiným, než nad teplým jídlem. Karbanátky byly báječné, stejně jako Lorniny vdolky. Hranolky byly usmažené dozlatova a křupaly mezi zuby.

Než snědl večeři, byl už rozhodnutý, že zůstane ten týden v Novém Foundlandu a využije svůj pobyt k tomu, aby o něm něco napsal. Počká tady a do Halifaxu pojede, až se Bouchardovi vrátí z dovolené.

Zrovna dojídal poslední sousto, když zvonek nad hlavními dveřmi zacinkal a dovnitř vstoupila tolik známá postava Patricka Boucharda. Na okamžik měl pocit, jako by se místnost samotná prozářila a jako by s ním dovnitř vstoupil i nějaký pozitivní náboj energie.

„Deš pozdě!“ vyčetla mu Branda. „Už sem si myslela, že ani nepřijdeš.“

„Přece si nenechám ujít krabí karbanátky,“ plavovlasý muž si zavěsil bundu na věšák u dveří. „Natolik mě už snad znáš. A neříká se deš, ale jdeš, kamarádko.“

„Jdeš,“ zopakovala poslušně mladá holka a usmívala se na něho až nepřirozeně podbízivě. Conor si všiml, že je najednou půvabná a roztomilá, pryč byla veškerá otrávenost a nevychovanost.

„Doufám, že na mě něco zbylo,“ složil svoji atletickou postavu na židli vedle Conora a ten se neubránil, aby se na okamžik nezatřásl.

Plavé vlasy spadající přes ramena se mu leskly a jeho úsměv se zrcadlil až v očích. Conor nechápal, proč by ho jeho přítomnost měla tolik těšit. Přistihl se, že je rád, že ho zase vidí. Bylo absurdní, jak to prožíval.

 

Lorna mu připravovala večeři a Patrick zatím pomáhal Brandě s úkolem. Branda seděla vedle něj z druhé strany, neustále se mu otírala o rukáv, obracela k němu svoji usměvavou tvář a předstírala, že je zabraná do učebnice, aby mu svým dlouhým plavým ohonem mohla hladit ruku.

Na první pohled bylo vidět, že je do něj bláznivě zakoukaná. Conor si v duchu vybavil svoji studentskou lásku k jednomu veterináři, tehdy šťastně ženatému muži kolem pětatřiceti let se dvěma dětmi. Tehdy byl přesvědčený, že touhou k němu zemře a že už nikdy nikoho nebude tak hluboce milovat. Netrvalo to ani rok a jeho pobláznění bylo totam. V té době se svěřil jediné osobě a tou byla jeho babička Ronda. Věděl, že se mu nebude posmívat a vždycky ho hrdě podporovala, navzdory tomu, že se okolí zrovna dvakrát nechlubil tím, jaké upřednostňuje pohlaví u své drahé polovičky.

 

Patrick zaklapl učebnici. „Takže vilejš svolnatý se hlavou přisaje na skálu a nohama si kope potravu do úst.“

„Děsný!“ otřásla se mladá dívka odporem.

„To není vůbec děsné,“ ušklíbl se na ni, „ale praktické. Tím tě ale k ničemu nenavádím. Tvoje matka by pak nestačila uklízet.“ Podal jí knihu. „A teď mazej a napiš si úkol, než se ti z hlavy vypaří všechno, co jsem ti říkal.“

„Pomůžeš mi to napsat?“ žadonila.

„To ať tě ani nenapadne, kamarádko. Na tom jsme se nedomluvili, trocha práce zbyla taky tobě. Já si teď budu povídat tady s Conorem.“

„Jestli neudělám zkoušky, bude to tvoje chyba!“ zamračila se zlostně, a pak věnovala mladíkovi vedle další ze svých opovržlivých pohledů. Conor neměl pochyb o tom, že by nejraději přisála na skálu právě jeho hlavu, ideálně bez možnosti ohánět se nohama.

„Snad to přežiju,“ nakrčil k ní pobaveně nos, načež se obrátil k mladíkovi vedle sebe. „Asi se v Divokém přístavu chvíli zdržíte? Uvidíte, jak je tady hezky, až se mlha zase zvedne. Věřte mi.“

„Ta se snad nezvedne nikdy,“ zamumlal Conor podrážděně. Spolknul poslední hranolek a odsunul talíř. „Mám pocit, že Nový Foundland trumfne brzo i Anglii, pokud jde o zdejší mlhu. Jsme na ni zvyklí, ale po čase zřídne, kdežto tady aby člověk hleděl, kam šlape.“

„Zůstaňte, Conore. Prosím. Bylo to tak… Příjemné.“

Conor na něj chvíli mlčky zíral, protože to prohlášení neznělo posměšně a už vůbec ne nějak úlisně, právě naopak. Bylo vidět, že to míní zcela upřímně a srdce mu najednou dvakrát poskočilo mimo běžný rytmus.

„No, mohl bych tady napsat ten článek.“

„Jak dlouho se vy dva znáte?“ skočila jim do řeči Branda v urputné snaze dozvědět se víc o svém nepříteli.

Conor se podíval na své hodinky a pokýval hlavou. „Asi sedm hodin.“

„Ještě ne dost dlouho,“ začal Patrick. „Od muže jako vy by nebylo zodpovědné vstoupit mi do života jen na sedm hodin. Troufal bych si i tvrdil, že je to dokonce nelegální. To mi přece nemůžete udělat.“

Pod tím odzbrojujícím úsměvem se Conorovi zase rozbušilo srdce a nedokázal se na několik vteřin odtrhnout od těch zelených očí, které si ho přeměřovaly. Rozhodně s ním ten chlap flirtuje. Mohl by mít až takové štěstí?

„Prosím,“ Lorna postavila před Boucharda talíř vrchovatě naložený krabími karbanátky. „A ty Bren mazej dozadu a dodělej si ten úkol, jak řekl Paddy.“

Mladá dívka popadla učebnice a modré oči plné vzteku se jí zatoulaly po všech přítomných. „Už mi leze krkem, jak mě pořád všichni komandujou. Jako bych byla nějaký pitomý malý děcko.“

„Tak se tak přestaň chovat,“ navrhla jí matka a ukázala prstem ke dveřím, zatímco si Brenda sbalila věci a za doprovodu vrčivého mumlání se zvedla. Nebylo jí rozumět, ale když za sebou třískla s dveřmi, dala svůj protest najevo až příliš.

„Nechápu, proč nemůže bejt aspoň z poloviny jako ta starší, jsou s ní jen trable.“

„Puberta,“ poznamenal Mark, který se motal za pultem už taky a dělal si kávu. „A tu holčičí už vůbec nikdy nepochopím.“

„Ty ale nepochopíš nic, co nemá ploutve a šupiny,“ škádlila ho hravě jeho žena. Pak se otočila k Patrickovi s Conorem. „Jako zákusek tu mám perník nebo zmrzlinu, je to na vás.“

 

Oba dva si řekli o porci perníku, přece jen lezavé počasí venku samo o sobě vyvolávalo zimomřivost a zmrzlina se hodila spíš v létě. Ještě, než se Conor do své porce zakousnul, věděl, že to bude – jak se tak říká – nebe v hubě. A když mu zůstal už jen poslední kousek, zalitoval, že perník do sebe naházel tak rychle. Patrick Bouchard ho přitom s úsměvem sledoval, jako by byl jeden z jeho exemplářů, které si nosil do majáku. Při vzpomínce na pitvání mlžů ho chuť na další sousto rychle přešla.

„Jestli se zítra vyčasí, chtěl bych vyplout na moře. Přidáte se?“ zelené oči byly jako rentgen a mladší z mužů se pod tím pocitem nepříjemně ošil. „Místní pobřeží má spoustu malebných skrytých zátok a vesniček. Máme tady pozoruhodnou faunu i flóru. Můžu vám dokonce slíbit, že uvidíme i nějaké tuleně. A rozhodně racky, hodně racků. Poblíž Skály sebevrahů jsou jich hejna, když není taková mléčná mlha jako dnes.“

Conor se přistihl, jak se mu rozšiřuje úsměv.

„Zníte jako místní průvodce. Možná byste si měl nechat natisknout i nějaké brožury,“ tmavovlasý mladík se zasmál nahlas, snad poprvé od okamžiku, kdy se s Patrickem Bouchardem poznali. Jak ho vůbec mohlo napadnout, že je ten chlap nesnesitelný? Možná byl spíš nesnesitelně přitažlivý. A když ho člověk poznal blíž, zdál se být dokonce až nebezpečně přitažlivý.

„Možná to udělám, když se přidáte. Umírám touhou spatřit vaši maličkost v rybářských holínkách,“ nechal vyzývavý tón, aby se mu vkradl do hlasu.

„A co když se mlha nezvedne?“

„Pak si uděláme nějaký program,“ sugestivně povytáhl obočí. „Doma.“

Conor měl tendence hlasitě polknout, ale nakonec jen koketně zdvihl koutek, aby opáčil: „To neprospívá zdraví.“

„Tak to musíme doufat, aby se zítra vyčasilo, protože jinak vás zdejší klima dočista zkazí.“

„Klima, nebo vy?“ dovolil si poznamenat drze Conor Meadows.

„Možná obojí.“

Conor měl co dělat, aby tomu chlapovi nepřikývl na všechno, co navrhne. Právě v tuto chvíli byl navzdory vlastnímu pobavení taky zmatený. A rozhodně rozhozený z vlastních reakcí, protože když s ním obvykle flirtovali muži, nepociťoval tak silné nutkání okamžitě se nechat přemluvit.

„Tak to se asi necháme překvapit,“ řekl nakonec a odsunul malý talířek s drobky na stranu.


Vydáno: 10.2.2021 19:58 | 
Přečteno: 758x | 
Autor: Blanch
 | Hodnocení:

Komentáře rss

Jméno
Předmět
Text
  b i u s img code url hr   1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

, Parada odpovědět
avatar
Ze slečno pěkně mlátí puberta a ty dva si pěkně hrají do stejný noty, 2
, ... odpovědět
avatar
Ahoj!
Pozlátka tu nebyla už dlouho :D Musela jsem si podívat i na předchozí části, abych se zase chytla.
Začíná se to vyvíjet vcelku slibně :) Pánové se částečně naladili na společnou vlnu a jejich malá přítelkyně s biologií je stejná jako každá puberťačka na planetě :D
icon odpověděl(a)
Blanch
Na mou obranu, tentokrat mi to trvalo "jenom" pul roku. Predtim to bylo osm mesicu :D
Ale rada bych tohle konecne uz prepsala, at to mam z krku, tak se ted snazim, kdyz je cas a nedrbu se s AEF, vzdycky aspon odstavec prepsat.


Nejnovější komentáře
Eufemismus bytí - Nemusíš... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 5.3.2024 20:07
Eufemismus bytí - Krásné ... Zaslal/a: Karin  •  Čas: 5.3.2024 14:13
Část třetí - Wow, mo... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 6.11.2023 15:51
Část třetí - Pane bo... Zaslal/a: Dejna  •  Čas: 23.10.2023 21:58
Je to v pořádku - Pardon,... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 14.9.2023 21:23
Je to v pořádku - Tak to ... Zaslal/a: Ester  •  Čas: 14.9.2023 20:37

Více komentářů...



Statistiky se započítávají zhruba od roku 2011.



Pokud chcete, aby vám chodily novinky webu na e-mail, přihlašte se k odběru!
Stačí zadat pouze adresu.


Jméno
Text
icon Díky za upozornění. Ono to bylo blbě úplně všude :)
Zdravím, na stránce UI v kategorii Galerie je špatně zadaný odkaz na Deviantart (místo .com je v odkazu .cz.) :D
my chceme Pretty woman, prosím prosím
Ahoj, kdy zase bude novy dil Pretty woman?
icon Pardon, ja opravdu netouzim po tom, aby to nekdo cetl v tyhle forme :)
No taaak, to mi nemůžeš udělat :( Zbývá mi pár kapitol :(
Já si před chvílí říkala že jsi to nejspíš smazala, protože mi to nešlo zobrazit...
icon No, ono to tam hlavne cele neni, ja to tusim skryla, aby to nikdo necetl :D
Nejde o nic, co by bylo nesnesitelné nebo iritující. Takže pohoda :) :D
icon Ten blogovy nedoporucuji cist, je tam hromada chyb, silena stylistika :D, ale chapu, ze clovek to skrze zvedavost kolikrat ignoruje.
Tak jsem hledala hlouběji a našla tvůj blog, kde to všechno máš. Opravdu moc děkuji za kvalitně propracovaný příběh.
To naprosto chápu. Navíc, nemohla jsem kvůli tomu spát, protože jsem byla hrozně zvědavá...
icon se vratim za tyden z dovolene. Takze proto dokoncena, ale trinactkou to nekonci.
icon Linn: i kdyz ti to ukouslo konec komentare, chapu, kam smerujes. PW je povidka, co jsem dopsala pred lety, ma 68 kapitol. Nevlozila jsem vsechny, protoze jsem se rozhodla udelat korekturu a beta-read. Mam v planu denne vlozit aspon jeden dil, jakmile s...
icon Domco, Emalion, Ginger: mockrat dekuji. Ruby: jeste nevim, WP pro me neni stezejni a beru ho spis jako ulet.
Zdravím. Měla bych dotaz, který se týká tvého příběhu "Pretty Woman". Když jsem ji četla na Wattpadu, úplně mi vyrazila dech... Ale, jelikož mi přišla nedokončená, podívala jsem se na tvoje stránky, jestli tady je příběh dokončený. U statusu je přímo n...
Muzu se zeptat? Pridas vsechny povidky i na wattpad? Divala jsem se, ze tu mas i nejake, co jsem jeste necetla a na wp si je muzu pridat do knihovny. Diky za odpoved. Mej se krasne.
Design vytvořila Blanch © 2002 - 2023