Nebelvírova mlčenlivost se zdála věčná. Nejenže nijak nespěchal odpovědět, ale krátký moment na to vložil tvář do dlaní, jako by se v nich chtěl schovat. Za to Zmijozel mu to nehodlal nijak ulehčovat. Byl rozhodnutý dosáhnout svého jakýmkoliv způsobem bez ohledu na to, že svého nového spolubydlícího znovu rozzlobí.
„Nebo mi to můžete rovnou ukázat,“ dodal sametovým hlasem a jeho šedé chladné duhovky se zabodly do svého cíle.
Mladík složil ruce na stůl a věnoval mu vytřeštěný pohled se zornicemi tak roztaženými, že působil, jako by měl oči úplně černé. Skoro jako by byl zraněné zvíře zahnaného do rohu. V jeho obličeji se odrážela hlavně nervozita, ale skoro by Lucius řekl, že se toho okamžiku ten kluk doslova bál.
„Jak to myslíte ukázat? Já… Přece vás nepustím do svý hlavy!“ zavrčel a trhnul sebou.
„To bych si ani netroufal navrhovat, pane Pottere. Myslánka,“ pronesl významně vysvětlujícím slovem a podíval se na něj jako na idiota. „Předpokládám, že důkazní materiály jste prozatím nezničil.“
„Ah tak… Jo, jasně. Totiž ne. Nezničil. Samozřejmě, že nezničil. Všechny je mám tady.“
Aristokratovi se nakrabatilo čelo, jakmile zdvihl se zájmem obočí. „Vy schováváte důkazy ve svém domě?“
„A kde jinde? Myslíte si, že bych je nechal na ministerstvu, když oba dva víme, jak oblíbený mezi bystrozory jste? Ani já bych se nikdy nespoléhal na všechny svý kolegy. Nemůžu nechat všechny ty věci ležet ladem jen tak, aby si je mohl každej prohlídnout. Nejsem zase tak naivně důvěřivý, jak si o mně myslíte. A tady jsou nejvíc v bezpečí.“
„Chápu a nejspíš máte pravdu.“
„Navíc váš případ není tak úplně oficiální. Kingsley ví, že jsem se pustil do vyšetřování, ale ministerstvo mi neposkytne potřebnou podporu, když ji budu potřebovat a rozhodně mi neproplatí výdaje. Všechno jde na moje triko. Dávám všanc prostě vlastní krk.“
„Čímpak jsem si takový přístup zasloužil?“
„Tenhle rozhovor jsme už jednou vedli, pane Malfoyi, snad se nemusím opakovat…“
„Vy šlechetní Nebelvíři. Věční optimisti a obhájci bezpráví. Dobrá. V tom případě určitě nebude problém mi tedy ukázat, co jste sám viděl.“
„Ale…“
Starší muž ho nenechal domluvit. „Říkal jste, že máte všechny ty předměty v domě. Takže i myslánku. Předpokládám, že se zachovanou vzpomínkou přesně jak byla.“
„To ano. Ale to…“
„Ano, pane Pottere?“
„Nechcete to vidět,“ procedil zmučeně.
„A v tom se právě pletete, zrovna nyní si nepřeji nic jiného víc.“
Potter poraženecky vzdychl. Čím víc se tomu bránil, tím víc se stupňovala Malfoyova zvědavost. Proč měl ten zlatý chlapec pořád potřebu mu to vymlouvat? Co tam prosalazara viděl, že to bylo horší než čelit Temnému pánovi?
Zničehonic se hoch zvedl a se svěšenými rameny vyšel z kuchyně, až jeho spěšné kroky zaduněly na podlaze. Po pár minutách se vrátil, přidržuje v náruči stříbrnou mísu s ornamenty, a tvářil se nešťastně. Hladina emulze se leskla způsobem, jenž skoro nutil odvracet pohled stranou. Ten kluk postavil myslánku na stůl přímo před něj, a pak se beze slov vytratil mrknutím oka.
Lucius sledoval jeho vzdalující se záda s překvapením. Znamenalo to, že mu chtěl Potter ponechat soukromí? Nebo se mu prostě klidil z cesty dřív, než bude pozdě?
Takže šlo o něco intimního. Začínal mít představu o tom, co by asi nádoba mohla obsahovat a víc než stud ho přemohl oprávněný vztek.
Nemělo smysl nevyhnutelné oddalovat. Poté co se pořádně vzchopil, ponořil se s odhodláním do jámy lvové.
○●○●○
Promnul si oči hned na to, co ten nepříjemný pocit na dně žaludku pominul. Ani cestování do vzpomínek nebylo nikdy dvakrát komfortní. A obraz před ním mu náladu taky nikterak nezlepšil.
Sledoval sám sebe. Víčka zavřená, hlava vyvrácená vzad. Ležel na posteli v Malfoy manor a byl úplně nahý. Jindy sinalejší tvář byla zarudlá námahou a plavé vlasy po stranách zlehka slepené potem. Svaly po těle se mu vlnily, jak se prohýbal ve známém pohybu starém jako lidstvo samo.
Velká dlaň s naběhlými žilami na svrchní straně byla obemknutá kolem krví nalitého penisu a v pravidelném rytmu ho třela tak, aby docílila kýženého výsledku. Vzdychl a ten vzdych se proměnil ve zvířecí zavrčení, které se rozlehlo ložnicí.
Nohy měl rozkročené tak, že se palci zarývaly do hedvábného prostěradla. Špičkami prstů druhé ruky si obkroužil jeden drobný hrášek na hrudi, a pak pevně stiskl. Zasténal a orgán v jeho sevření sebou zacukal.
Byl pohublejší a jeho pleť působila popelavě, ale mnohem zdravěji než v době, kdy opustil zdi Azkabanu. Vzpomínal si na to období, bylo to pár měsíců po jeho propuštění, kdy už se mu podařilo nabrat trochu energie a zlepšit si zdraví. V té době se s nabranými silami vrátil i kdysi ztracený prožitek ze vzrušení. A bez manželky mu nezbývalo nic jiného, než se o své potřeby postarat sám.
Stáhlo se mu hrdlo, když si uvědomil, že cítí bolestivé vzrušení z pohledu na vlastní tělo. Narcismus mu v žádném případě nebyl cizí, ale nikdy by ho nenapadlo, že by byl až natolik zvrácený, aby měl nutkání rozevřít vlastní kalhoty a začít se nad celým obrazem ukájet.
Načež si uvědomil, že to nebyl tak úplně jeho pocit. To ráno, kdy se to stalo, měl přece nechtěné publikum. Vnímal to vzrušení nejenom v klíně, ale i po celém těle. Prolévalo se mu žilami jako slabé mravenčení, nicméně nepatřilo jemu. Jeho stalker si celou podívanou s nadšením užíval a celé pozadí prožitku tím bylo protkané. Sledoval sám sebe z pohledu někoho cizího. Někoho, komu splašeně bušilo srdce a komu se teplo exponenciálně šířilo pod kůží.
Dlaň Luciuse ležícího na rozlehlé posteli zrychlila. Teď měl rty zeširoka rozevřené. Poznával ten moment, kdy ho od vyvrcholení dělilo jen pár desítek vteřin. Když v tom prudce přirazil do dlaně a skoro se zajíkl, sotva divoce vyvrcholil.
Vtěsnal se zády do matrace a s uvolněným výrazem konečně otevřel dokořán oči. A zatímco se zadíval na mléčnou nadílku na svém břiše, výhled vetřelce se změnil.
Pozorující Lucius udělal několik kroků zpátky a prostor kolem něj se proměnil. Ihned rozpoznal konec haly v přízemí rezidence. V koutku oka si všiml, jako by se mraky nepřirozeně zatáhly. Jenomže to byl rozhodně nesmysl, neboť když se zadíval z okna, u kterého stál, venku slunce stoupalo po obloze.
A pak se svět kolem něj zase rozplynul.
○●○●○
Opřel se zády do židle a rozpačitě zíral na vlnící se plochu v dosahu lokte. Polknul. Hlavou mu vířily desítky myšlenek. Šrapnel rozjitřených emocí se roztříštil do všech stran. Strach, rozhořčení, ponížení, opovržení, smutek, samota, zvědavost, pýcha, ješitnost, žádostivost.
A podivné vzrušení. Při představě, že ho takhle viděl někdo další. Ne jen tak někdo další, ale samotný Harry Potter.
Nabízela se otázka - cítil to vzrušení mladý bystrozor také? Proto se tolik bránil říct mu pravdu? Styděl se? Líbilo se mu, co viděl? Lucius pocítil potřebu udělat na něj dojem.
Měl by cítit zlost a hrůzu. Měl by se cítit nepohodlně a znechuceně, poněvadž ho někdo sledoval v jeho vlastním domě při té nejintimnější chvilce. Narušil jeho soukromí do neúnosné míry, která by si zasloužila trpkou odplatu.
Navzdory tomu to jediné, co ho v tuto chvíli zajímalo, byl ten zatracený Nebelvír a jeho pohnutky.
Protože Malfoyovo ego se definitivně rozhodlo, že je načase Pottera konečně svést!
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).