17. kapitola - Snídaně u pottera

Když se u snídaně setkal s Potterem, který vypadal naprosto čerstvě a uvolněně, připadal si skoro nepatřičně. Sám do svítání sotva zamhouřil oči a ten nepříjemný ledový pocit na kůži cítil ještě teď. Žaludek měl na vodě, i když se pomalu dostavoval pocit hladu. Nějaká jeho část měla potřebu být neustále v pozoru, protože ji krmil nepříjemný děsivý vjem uložený v čerstvé vzpomínce. I když už to bylo několik hodin, nedokázal to ze sebe setřást. Evokovalo to nechtěnou památku na čas trávený v Azkabanu ještě před bitvou o Bradavice. Bezmoc, sklíčenost, nekončící zdání zmaru. To nepopsatelné pohnutí bylo jako prudká bouře, jejíž obsah děsí, i když nemá slova.

Potter před ním něco skrýval a Lucius si byl téměř jistý, že se mu to nebude dvakrát líbit.

V jeho pohybu byla zdrženlivost, zatímco se posadil naproti Potterovi, který uvařil čaj i pro něj. Taky stihl očividně nakoupit i čerstvé pečivo. A pro jistotu mu ještě hůlkou nápoj přihřál.

Lucius chvíli váhal, jestli nezůstat jen u čaje, protože měl podezření, že by obsah žaludku mohl zvrátit, ale když mu v něm bolestivě zakručelo, riskl to a natáhnul se alespoň pro makovou pletýnku.

V tu samou chvíli Potter svým hlasem proťal to otupělé, nicméně zároveň i děsivé ticho narušující jen cinkot lžiček.

„Mám dnes s někým schůzku.“

Šedé oči vyhledaly jeho tvář. Tak měl s někým schůzku, proč mu o tom říkal? Nebylo to tak, že by byl Lucius jeho manželka čekající doma v teple s hloučkem harantů.

„Chtěl bych, abyste šel se mnou, pane Malfoyi.“

Zaskočeně zamrkal uprostřed žvýkání.

„Vy chcete, abych šel s vámi,“ zopakoval pro ujištěnou poté, co polknul.

„Ano, byl bych rád, kdybyste mě doprovodil.“

Položil si špičky prstů na šálek s teplým čajem, aby zapudil ten trpký chlad, který se mu držel v dlaních. „Nemělo to nějaký důvod, že jste mě sem k vám schoval? Jako například aby mě nikdo nemohl najít?“

Usmál se a posunul před Luciuse malou lahvičku, která celou dobu ležela na stole, ale Lucius ji zřejmě díky té směsici protivných emocí přehlédl. „Poznáváte to?“

Nemusel hádat dvakrát, nebyl žádný mistr lektvarů jako Severus, ale uměl si dobře spočítat situaci. „Mnoholičný lektvar?“

Bystrozor jen přikývl.

„A za koho se budu vydávat?“ aristokrat svoji zvědavost ani neskrýval.

„Za mého přítele. Nebojte se, tu tvář v kouzelnickém světě nikdo nezná, ale bude se vám líbit.“

Myslel to Potter tak, jak to řekl, nebo se v tom jen snažil Lucius najít hlubší význam? Vůči Potterově vkusu byl trochu skeptický, ale měl pravděpodobně důvod pro to, co řekl. Avšak při představě, že bude nosit masku nějakého mudly, se Luciusovi zježily chlupy po celém těle. Něco tak nevkusného Potter nemohl myslet přece vážně. Dobrá, možná myslel a měl pro to i oprávněný důvod, který Lucius chápal, ale neznamenalo to, že mu to muselo připadat vyhovující.

„Za vašeho přítele,“ konstatoval nato rádoby ležérně. Snad zase, aby se ujistil, že to celé chápe správně.

„Ano.“

„Jak moc blízkého přítele?“

„Blízkého natolik, aby se mnou šel na schůzku a bydlel se mnou v jedné domácnosti.“

Merline, vážně to mohlo být tak jednoduché? Lucius měl za to, že svádění Pottera bude trochu namáhavější proces.

„A s kým máte schůzku, že na ní nemohu chybět, pane Pottere?“ uchopil pevně šálek a přisunul ke rtům.

„S vaším synem.“

Zmijozel si vybral tu nejhorší chvíli k upíjení a zakuckal se. Dost na to, aby se v něm div neutopil.

„To nemůžete myslet vážně!“ tvář měl brunátnou. Možná tím, že sotva popadal dech, ale možná taky rozhořčením.

„Myslím to naprosto vážně. A možná byste mi měl začít říkat Harry, Luciusi, nebo to Dracovi dojde.“

U všech Salazarových ocásků! To byl snad zlý sen. Jako by nestačila včerejší noc, Potter ho chce ještě týrat psychicky? Čeho tím chce docílit? Co to s ním hraje za zlotřilé hry?

„Vy chcete, abych před mým vlastním synem předstíral, že jsem váš partner. Promerlina proč?“

„Protože Draco měl příležitost mě za poslední roky poznat trochu víc a ví, jak si hlídám svoje soukromí a umím být paranoidní. Nevěřil by, že se mnou bydlí nějaký kolega a ví, že kromě svých přátel ze školy jiné nemám. A to nemluvím o rodině. S nikým se nestýkám. Tohle je jediné logické vyústění. A protože chci, abyste byl u toho, až budu Draca zpovídat, je třeba to podat uvěřitelně. Nehledě na to, že bych ho rád vzal do Godrickova dolu, abychom mohli mít k rozhovoru větší soukromí.“

Nadechl se, aby získal zpět vlastní rovnováhu, než se na Pottera zase podíval. Chtěl mu vyčíst, jak neskutečně absurdní celý ten nápad je, ale vlastně mu to docela lichotilo. A měl tak i příležitost sám zamíchat kartami. Zabít dvě nebo rovnou tři mouchy jednou ranou, neboť bude mít i příležitost mluvit s Dracem, zatímco bude moci Nebelvíra nestydatě osahávat. Nechtěl by mu Potter dát rovnou i klíč k jeho trezoru u Gringottových?

Nicméně než vůbec něco stihl podotknout, Potter pokračoval: „Sám Draco se ke mně bez mé pomoci nedostane a vás nemohu vzít s sebou jako Luciuse Malfoye. Jak už jste řekl, snažíme se vás chránit před tím, aby vás někdo vyhmátl. Navíc vím, že spolu nemluvíte, a že kdyby znal pravdu, nedorazil by. Takže?“

„Nebude tomu věřit. Před cizím člověkem s vámi nebude mluvit.“

„Bude, když ho ujistím, že vám může věřit. Je to pro vás možná zvláštní, ale mám s vaším synem poměrně dobré vztahy založené na vzájemné důvěře. Po válce se toho stalo dost, abychom hodili naši rivalitu za hlavu. Takže když říkám, že bude věřit mému ujištění, tak to myslím vážně.“

„Ani vy byste mi neměl věřit, pane Pottere.“

„Netvrdím, že vám věřím ve všem, jsem bystrozor, vždycky pochybuju. Ale jsem si jistý, že mám důvod věřit, že mě v tomto nezklamete. Koneckonců je to pro vaše i pro Dracovo dobro. A budete mít tak příležitost ho zase vidět. Vím, že po tom toužíte. Jen to přiznejte.“

„To nemohu vyvrátit,“ přiznal. Nemělo smysl lhát, v tomto ho zlatý hrdina dávno prokouknul.

„Je to skvělá příležitost pro nás oba.“

Lucius to vzdal. Věděl, že by si takovou šanci neměl nechat ujít. Ale podmínky toho setkání byly skoro směšné. A dětinské.

„A nebylo by jednodušší, kdybych prostě zůstal tady, než byste s Dracem dorazili?“ zeptal se Malfoy krapet nedůvěřivě.

Zjištění, že po letech spatří svého syna, ho stavělo do nepříznivé pozice. Byl částečně v rozpacích, nervózní a lehce panikařil. Ta představa ho svým způsobem bolela i strašila zároveň. Přesto mu v krvi vibroval adrenalin a něco u srdce ho příjemně zahřálo. Uvidí svého syna. Po dlouhých letech. Dozví se, jak se mu daří a nebude to prostřednictvím Narcissiných dopisů. Uvidí, jak za ty roky vyspěl.

„Myslel jsem, že byste se po té době, co jste byl zavřený uvnitř, zase rád podíval mezi lidi a trochu se uvolnil. Samozřejmě vás nenutím, ale na vašem místě už bych měl nejspíš ponorkovou nemoc.“

Lucius musel uznat, že na Potterově – ne na Harryho – slovech něco bylo.

„Co vůbec dělá v Londýně, myslel jsem, že je pryč. Daleko od toho balastu. V bezpečí,“ zamračil se starší muž.

„Pokud narážíte na to, že za to můžu já, není to tak, Luciusi. Draco se mi ozval sám. Má v Londýně schůzku s nějakými dodavateli a chtěl si se mnou promluvit o tom, co se děje. Vaše bývalá žena ho ohledně celého dění kontaktovala. Ale má jen kusé informace. Zaslouží si znát pravdu.“

Zasloužil, ale Lucius by byl raději, kdyby se vůbec nevracel.

„Proč jste mi to neřekl dříve? Jednoduše mě na poslední chvíli postavíte před hotovou věc a bez váhání mě chcete vtlačit do schůzky s mým synem, o kterém víte, že mě netouží vidět. To je od vás v podstatě zmijozelské. Vy se mnou manipulujete, pane Pottere…“ měl co dělat, aby ovládl neočekávané tsunami vzteku a zlosti, když si to uvědomil. Neměl rád, když si s ním druzí zahrávali a nedali mu šanci vrátit smeč. A Potter se u toho ještě stihl tvářit tak nevinně a hrdinsky, že se mu v hrdle hnula žluč. Tohle byl ten hrdina kouzelnického světa, jehož moc a vliv musel každý obdivovat, i kdyby nechtěl.

„Omlouvám se, Luciusi, to nebyl záměr. Až do dnešního rána jsem neměl potvrzené, jestli se Draco zdrží v Londýně a kdy to přesně bude. Občas si napíšeme, ale jak víte, pošta se sem dostává trochu komplikovanější cestou pro ty, kdo nemají přístup ke krbu nebo k domu. Sovy moje ochrany domu matou a často zabloudí. Zjistil jsem to sám na poslední chvíli.“

Proč mu to znělo jako ubohá výmluva? Lucius zdvihl koutek. Přísahal by, že Potterovi svítilo hravě v očích. A vlastně to nebyl úplně špatný pohled. Jen tenhle kluk měl schopnost v něm během pár minut proměnit celou škálu emocí. Někdy byla tenká hranice mezi tím, zda by ho nejraději vtlačil do matrace a tvrdě opíchal a mezi tím, zda by ho udusil vlastními dlaněmi nebo zapíchl pohrabáčem od krbu. Ale obojí rozhodně nebylo zdravé pro jeho krevní tlak.

„Chápu,“ pronesl hloubavě, načež ihned dodal, „Harry.“

Naklonil hlavu a líné paprsky slunce, které se do místnosti linuly skrze kuchyňské okno, se mu opřely do plavých vlasů, až zapůsobily jako tekutá platina. A Lucius si při té příležitosti všiml Potterova zaujatého spokojeného pohledu.

Ty zelené oči ho nepřestávaly zkoumat. Rozebíraly ho na drobné kousky. Pozorovaly, jak jeho tělo pulzuje pomalými rytmy dechu a tvář se mu vyhlazuje poznáním.

V ten okamžik z něj Lucius vyčetl jednu dost zásadní věc. Potter nevkládal mezi řádky strach, ani nečestné pletichy. Celou situaci se snažil bagatelizovat, protože chtěl se starším mužem bezelstně flirtovat. Jednoduše zneužíval situace ve svůj prospěch. To mu nikdy nebylo podobné. Luciusovo ego udělalo dvojitý přemet.
Takže se mu to přece jen nezdálo. Celé ty dny. Potter mu to v podstatě znovu potvrdil. A Lucius si uvědomil, že začíná být na tomto jejich dvořivém šermu závislý. Otázkou zůstávalo, co od toho očekával samotný Potter. Nezbylo mu nic jiného, než to zjistit.

„Výtečně. V klidu dojezte. Za dvě hodiny vyrazíme na Příčnou ulici, zkuste si vzít něco ležérního, Luciusi,“ pokynul dlaní v příznačném gestu vůči jeho hrudi, až se ho skoro dotknul, ale byl cítit jen drobný závan pohybu. Postavil se, a pak jednoduše proplul místnosti jako stín a zmizel za rámem dveří.

Malfoy starší se pro sebe spokojeně usmál. Dostali se do fáze oslovování křestními jmény. I když to nebylo způsobeno přirozenou cestou, byl to další krok vpřed. Kdo by se chtěl vracet na Malfoy manor, když měl tady takového příjemně stimulujícího soupeře?