Fandom: Harry Potter
Sehnat vytíženého a všemi milovaného Chlapce, který přežil, se zdálo poněkud složitější, než by bylo Luciusovi milé. Ale vlastně to nebylo takové překvapení, když se z toho kluka ze dne na den stal národní hrdina. Ani by se nedivil, kdyby se na galeonech razily nové pečetě s jeho profilem, ale zatím to zřejmě nikoho nenapadlo.
Potter po válce svůj život zasvětil práci, zejména v terénu. Vybudoval si pověst nelítostného bystrozora, kterému nechtěl nikdo zkřížit cestu. A podle získaných informací všechny ty historky, které se nahodile šířily Azkabanem, se potvrdily. Harry Potter s malou pomocí několika pozůstalých členů Fénixova řádu během svého dalšího studia stačil pochytat všechny zbývající smrtijedy. Všechny, jež unikli po válce spravedlnosti. Do jednoho a bez milosti.
Lucius musel uznat, že to na něj udělalo nemalý dojem. Mladý Nebelvír vždycky působil jako naivní děcko toužící po uznání, které potřebuje držet za ručičku, aby se mu vůbec něco povedlo. Důvěřivý Brumbálův pěšec. Zmanipulovaný do role, která mu věštbou byla předurčena. Zahrnutý přízní kouzelníků, kteří něco znamenali. Bylo snadné si o něm myslet, že je to jen hloupý kluk s hromadou štěstí. Protože něco ten rozum nahradit muselo.
A vida ho. Potterova pověst ho předcházela a stará Pánova garda podcenila svého nepřítele. Ale jemu to nebylo vůbec líto. Popravdě nikdo z té nevychované Pánovy suity mu nechyběl. Akorát se mu roztahovali po domě, nikdo kromě Severuse mu nebyl blízkým přítelem. A jak se zdálo, Severus i navzdory svému konci dokázal nečekaně rozhodit misky vah.
V dobách po prvním pádu Temného pána, kdy byl samozvaným vůdcem Smrtijedů, Lucius vnímal tahle přátelství jako nucené zlo. Bral všechny ty nevyzrálé ignoranty bez špetky taktu jako nevyžádané kolegy z práce, které musí trpět. A pak pro něj byli jen nezbytnou součástí toho zaplivaného marastu kolem ovládnutí světa, když Pán povstal. Jakmile plán nevyšel, neměl ani potřebu pamatovat si jejich jména, natož poté, co sám skončil v Azkabanu. Že s nimi Potter zatočil se vší grácií, mu vůbec nevyčítal.
○●○●○
Trvalo to zhruba deset dní, než se Luciusovi podařilo Pottera kontaktovat. Bylo to takové Pyrrhovo vítězství, když mu pozdě večer konečně přišla soví pošta a v ní na nažloutlém pergamenu jediná věta. Očekávejte mě zítra večer. HP
Co je to zítra večer? Kdy večer? To má čekat celý večer? Kdy začíná a končí pro toho kluka večer? A vůbec… To mu právě přikázal, co má dělat? Ani mu nedal na vybranou.
Povzdychl si. Doby, kdy by se rozčílil nad tak nekompromisním rozkazem, byly dávno pryč. Nemohl si dovolit odmítnout a všichni koneckonců věděli, že jeho rozvrh nebyl zrovna dvakrát přeplněný, aby se vůči tomu vůbec ohradil. Takže s tím počítal i Potter.
Přesto samozřejmost, s jakou to ten kluk napsal, ta v něm vyvolala na pár úderů srdce pohoršení. Žluč se mu povalovala na jazyku, když si uvědomil, s jakou přizpůsobivostí s ním ten hrdina manipuluje. Na druhou stranu - konečně se ten kluk naučil hrát tu špinavou část hry a nenechal ostatní, aby mu linkovali život.
Nejspíš bylo načase přijmout konečně fakt, že už to nejsou Malfoyové, kdo je u kormidla. A že podřídit se vůli druhých se stane jeho denním chlebem, aby mohl aspoň v rámci možností spokojeně přežít. Zejména od doby, co se na něj slétli supi, jako je Holoubková. Pořád to bylo lepší než polibek od mozkomora.
Zmuchlal v dlani rozezleně pergamen a hodil ho do rozpáleného krbu v hale. S čelistí sevřenou tak pevně, že mu skoro zavrzaly stoličky. Za okny se spouštěla mlha. Do oken začal narážet silný vítr. Ty chuchvalce sytého oparu utvářely pokrývku, která se zase trhala do chomáčů nepravidelné bílé masy. Snad jako by tím i přenášely jeho rozpoložení. Cítil se rozervaný na kusy a zároveň jako element, který se odmítá poddajně vzdát svému osudu.
Nejvíc ponižující na tom všem bylo, že ačkoliv byl vězněm, který si odpykal svůj trest, ministerstvo ho bez ustání hlídalo. Jeho užívaná magie byla monitorovaná podobně, jako to bylo u nezletilých kouzelníků mimo školní rok. Ani si nemohl ulevit tím, že by zapálil špičky uší nějakému skřítkovi. Svět byl po těch letech tak postavený naruby, že dokonce i ty malé nedomrlé existence bez ždibce úrovně teď měly větší práva než on sám.
Odfrknul si, když se mu vybavila dávná vzpomínka na Dobbyho s ponožkou v ruce. Jak tehdy toho Pottera nenáviděl. A teď se mu chystá šplhat do míst, kam obyčejně slunce nesvítí.
Se zbytky hrdosti zatíženými blamáží poslal zpětně sovu se slovy: Nechám pro Vás otevřenou letaxovou síť.
Bylo to zahanbující, ale nezbytné.
○●○●○
Bylo něco málo po osmé, když se ozval lomoz z haly. Nezaměnitelný chrastivý zvuk přicházející od krbu. Lucius odložil sklenici s tekutým zlatem na stolek a vstal z křesla. Nutkavost posílit své odhodlání alkoholem stále přetrvávala, ale byl si vědom toho, že musí na Pottera udělat dojem. A opilecký výstup zlomeného muže by byl pod jeho úroveň.
Pár kroků na to byl v hale, aby bystrozora přivítal, ale v tentýž moment se zarazil a nakrčil obočí. Potter za sebe pravděpodobně poslal náhradu, aby si nemusel špinit ruce s něčím tak triviálním jako je osud Luciuse Malfoye.
Zády k němu stál muž jen o něco málo menší než on sám, vlasy měl dokonale sestřižené a upravené, bystrozorský plášť zakrýval široká ramena a v samotném postoji šlo poznat, že se jedná o někoho, s kým nebude snadné vyjednávat.
A pak se ten muž otočil a Luciusovi se doslova vytratil dech. Zamrkal, aby se přesvědčil, že muž před ním není jen výplodem jeho fantazie. Přece jen se v něm trocha té paranoie usídlila za posledních pár týdnů, co mu chodila ta zneklidňující pošta.
„Dobrý večer, pane Malfoyi,“ Harry Potter zdvihl hrdě bradu zarostlou hustým strništěm a věnoval mu pevný pohled člověka ošlehaného zkušenostmi a bolestí nabytými znalostmi.
Pánovi domu chvíli trvalo, než byl schopen slova, ale stačil si mladíka prohlédnout od hlavy až k patě. Už dávno to nebyl ten malý nevyzrálý kluk, o kterém by řekl, že je jen loutkou v rozehrané tragikomedii. Harry Potter dospěl, zmužněl a Lucius se neubránil tichému uznání, což musel prozrazovat i jeho pohled, protože by přísahal, že se Potter na pár vteřin zazubil.
Srovnal se v ramenou a věnoval druhému muži výraz tolik typický a nepřipouštějící slabost. Lety pěstovanou masku, za kterou snadno skrýval emoce.
„Pane Pottere, jsem rád, že jste dorazil. Vážím si toho, že tolik zbožňovaný a jistě zaneprázdněný hrdina jako vy obětoval svůj drahocenný čas pro někoho tak bezvýznamného, jako jsem já.“
Potter zdvihl koutky, v tom úsměvu nebylo nic vřelého ani pobaveného, protože jeho oči zůstávaly chladné.
„Není to zajímavé? Jak si všichni myslí, že právě tohle chci slyšet, aby mě potěšili?“
Než stihl Lucius cokoliv podotknout, Potter pokynul rukou, aby ho zastavil.
„Nemusíme si na nic hrát, pane Malfoyi. Lichotky vás nikam nedostanou.“
„Dobrá, ale nemění to nic na faktu, že oceňuji, že jste se uvolil k návštěvě. Mé šance nebyly příliš vysoké.“
„Oba dva víme, že kdybych to nebyl já, nebyl by to nikdo a byl jste se svými žádostmi docela neoblomný. Věřím, že ve vašem případě jde o něco vážného, i když moji nadřízení měli pochybnosti.“
Nadřízenými jistě myslel Pastorka, Lucius za zády sevřel pěsti, aby si ulevil, ale jinak na sobě nedal nic znát.
Krátce přikývl. Zpochybňovat něčí soudy by věci jen zhoršilo.
„Je to moje práce, pane Malfoyi,“ dodal mimoděk. „Takže o co jde?“
„Doufám, že máte chvíli čas, pane Pottere, posadíme se a já vám všechno vysvětlím. Dáte si čaj, nebo něco ostřejšího?“
Přešlápl z nohy na nohu. Zoufalost mu bývala na hony vzdálená, ale tentokrát ji v ocelovém pohledu těžko skryl.
Zelené oči si ho přeměřily s trochou nedůvěry, ale zároveň i zanícením. Lucius spoléhal na to, že Harry Potter má rád výzvy. Tenhle Harry Potter vypadal divoce a nebezpečně, ale zároveň měl v sobě něco lidského a laskavého.
Bylo mezi nimi slabé napětí, ale ta dávná rivalita jako by se vytratila. Potter byl profesionální a Lucius byl civilizovaný kouzelník z rodiny s tradičním vychováním. Potřeboval pomoc a věděl, jak se v takových případech chovat. S úctou a respektem, i kdyby byl ten postoj falešný.
„Nejspíš si pro vás nějaký čas udělám. Mám po práci, něco ostřejšího neuškodí ani jednomu z nás.“
Vesmír měl neuvěřitelný smysl pro ironii. Kdo by to byl řekl, že jednou bude Lucius Malfoy sedět ve svém domě po boku Harryho Pottera a popíjet s ním Ogdenskou starorežnou.
Komentáře