Stál na rozcestí a pozoroval okolí. Na dohled byl nedaleký hřbitov a několik starších dobře udržovaných domů, ale Potter mu při setkání neupřesnil, o kterou budovu se jedná. Vlastně to chápal, opatrnosti nikdy nebylo dost, když jste největším ternem v kouzelnickém světě. A Vyvolený chlapec si musel nějakým způsobem zajistit soukromí, když na něj ani Rita Holoubková nemohla.
Tahle malá, ale neslavně známá vesnice, byla jedna z těch starodávných kouzelnických komunit, kde se shlukovaly rody, jejichž rodokmeny sahaly až daleko do historie zakladatelů. A nejen proto, že se tady narodil jeden z nich.
Nejinak tomu bylo i u Potterových. Přestože byl už bystrozor zplozenec mudlovské šmejdky, rodina jeho otce byla v kouzelnickém světě velmi vážená a kolovaly o nich nepotvrzené zvěsti, že jsou potomky samotných Peverellů.
Pokud by to byla pravda, Harry Potter by pocházel z mnohem váženějšího rodu, než Lucius sám. A musel si přiznat, že to bylo nejen znepokojující a dílem ponižující, ale zároveň i svým způsobem fascinující a rozhodně výhodné. Pokud by si totiž zajistil přízeň a podporu Harryho Pottera, s tím i odpuštění zlatého chlapce, který porazil Pána Zla a kterého veřejnost milovala, měl by vyhráno. Protože kdyby si naklonil údajného potomka Peverellů, společnost by ho přestala přehlížet. Jméno Malfoy by znovu získalo svůj starý punc a Lucius by si opět zajistil nějaké to vlivné postavení. Možná ne ve školní radě, ale něco už by se našlo. To vše a postačí být jen nepatrně servilní.
Cosi na tom Potterovi bylo. Draco kdysi přísahal, že v Prasinkách viděl vznášet se Potterovu hlavu ve vzduchu jen tak bez těla. Stejně tak mu vyprávěl, jak ho zakryl jakýmsi neviditelným pláštěm poté, co ho v bradavickém expresu ochromil Petrificem, aby ho ostatní nenašli. Bylo tedy možné, že byl ten kluk celou dobu vlastníkem jedné z relikvií? Neviditelného pláště Ignotuse Peverella?
Podle příběhů, které kolovaly kouzelnickým světem a které vyprávěly Bajky Barda Beedleho, se kouzelník, jenž vlastnil všechny tři relikvie, mohl stát Pánem smrti. A Harry Potter dost možná Pánem smrti byl, alespoň se o tom po závěrečné bitvě šuškalo. Vyvolený si osvojil všechny tři relikvie a tak obelstil smrt. Což byl zjevně důvod, proč ho Temný pán nebyl schopný usmrtit. A Lucius byl svědkem toho, jak se tehdy ještě sotva dospělý kouzelník stal vlastníkem nepřemožitelné bezové hůlky, která se proti Pánu Zla obrátila. Rozhodně měl plášť, a byl pánem hůlky. Jak moc pravděpodobné bylo, že získal i kámen vzkříšení? Bylo to možné?
Mladík byl pro Luciuse záhadou, která ho vábila. Byl zdrojem moci, jež sváděla a nabízela nové možnosti. Dost možná byl i mocnějším kouzelníkem než ten údajný revolucionář a vůdce, kterému tolik let oddaně sloužil, dokud nepochopil, co je vlastně zač. Ale na to už bylo pozdě.
V Godrikově dole byl osobně snad jedinkrát a to kdysi dávno, než se oženil. Příliš to tady neznal, ale slyšel o něm hromadu historek od Pána Zla i od Severuse. Donesly se k němu i zkazky o tom, že tady někde v mládí žil Brumbál s rodinou. A rozhodně nikdy nezapomene na den, kdy Harry Potter jako roční dítě právě v Godrikově dole poprvé porazil Temného pána.
Postavil se k památníku, který zobrazoval rodinu Potterových jako odkaz na jejich někdejší oběť války. Na klíně drželi dítě. Zosobnění Harryho Pottera, pro kterého jeho matka obětovala život. Nad tím sentimentálním kusem kamene si jen odfrknul. Tyhle patetické pohnutky nikdy příliš nechápal, přestože si cenil rodiny a jejího významu. Pro tu svoji by v podstatě udělal cokoliv. Jako například teď, když tu stál oproštěn od pýchy a s odříkanou bázní čekal na Chlapce, který přežil.
Nicméně Malfoyové nikdy nestáli o posmrtné pomníky nebo reliéfy, dokonce nestáli ani o kouzelnické obrazy, které po smrti ožily. Tahle mementa za zemřelé akorát oslabovala zdravého ducha.
Přešlápl z nohy na nohu a opřel se o svoji hůl, zatímco se mu dlouhý plášť zavlnil kolem kotníků. Byl na místě s předstihem jen proto, aby pak mohl toho kluka cepovat za to, že na něj zbytečně čekal. Avšak jak se zdálo, Potter měl stejný nápad jako on. A když se Lucius otočil, tak tak se udržel, aby ze sebe nevydal potupný výkřik, když se před ním zničehonic zjevila celá mladíkova postava.
Prosalazara, kde se tam tak náhle vzal? Ještě před pár vteřinami nikoho v okolí nespatřil, zcela určitě neslyšel ničí příchod a rozhodně k němu nedolehl zvuk přemístění. A hned nato se dostavilo prozření. Ten plášť. Ten tolik opěvovaný Ignotusův plášť.
Zalesklo se mu v očích, když se podíval na kus nevalně vypadající látky v Potterově náruči. Působil opotřebovaně. Jako něco odporného, co by za normálních okolností Lucius na sebe nikdy dobrovolně nenavlékl. Tak ohavný předmět a jakou měl cenu.
Potter si všiml jeho pohledu a obočí mu vyletělo do čela. Se zdviženým koutkem na druhého muže přikývl. „Vidím, že jste dorazil s předstihem.“
„I vy, pane Pottere.“
„Vlastně jsem tady celou dobu, ale když jsem viděl, jak si prohlížíte ten monument, byl jsem zvědavý.“
„Takže teď je z vás i voyer?“ napřímil se a jeho prsty křečovitě sevřely hlavičku hole. Jak dlouho ho tady šmíroval?
Harry Potter se jen s úsměvem postavil vedle něj a vzhlédl k sousoší. „Trochu moc, co říkáte?“
Řekl to tak ledabylým a znuděným tónem, až to staršího muže zarazilo. Čekal by od Pottera nějaké zanícené sentimentální žvásty, ale namísto toho dostal… Co to bylo? Výsměch? Smál se vlastnímu osudu?
Nepatrně se ohlédl a teprve teď si všiml, že je Potter snad jen o půl hlavy menší. Na dně žaludku ho zasvrbělo a hlas v hrdle se mu na pár vteřin vytratil, když si prohlídl jeho široká ramena, kterými pokrčil.
„Vím, že to bylo gesto dobré vůle, ale nejraděj bych tu sochu nechal odstranit. Ani za ty roky jsem si na ni nezvykl. Na ně. Víte, občas se pohnou a zamávaj mi nebo se usmějí, jako bych to měl opětovat. Je to divný. A ani se mi nepodobá,“ ukázal na vytesaného kojence sedícího na klíně rodičů.
Malfoyovi staršímu bylo jedno, jaké to v tom klukovi vyvolávalo pocity, ale přistihl se nepřipravený čelit otevřenému opovržení, i když v tak mírné formě.
„Pojďte za mnou, pane Malfoyi, kousek se projdeme. A možná byste si měl sundat rukavice, bude potřeba, abyste se mě chytil za ruku. Kůže na kůži.“
„Co prosím? Proč bych něco takového dělal?“ mračil se, ale vyšel a následoval ho. Proč by se ho u všech hadích ocásků měl dotýkat? Nepatřičné!
„Dům je pod Fideliovým zaklínadlem, trochu jsem ho upravil a bez toho, abych vás do domu sám vzal, ho neuvidíte. Je k tomu potřeba přímý kontakt. Protože ani když vám řeknu jeho přesnou adresu a vy na ni budete myslet, tak se nic nestane. Bez mého zásahu se dovnitř nedostane nikdo. A stejně tak nikdo bez mého zásahu nedokáže znovu najít jeho polohu. Ta informace se vám vymaže z paměti hned, jakmile opustíte pozemky.“
„Vy…“ Lucius se na něj podíval s neskrývaným obdivem. Ještě nikdy se nesetkal s ohýbáním tak mocného zaklínadla. Ani u Temného pána. „Vy jste ze zaklínadla vynechal strážce tajemství. Tu nejpodstatnější ingredienci, abych tak řekl. A ještě jste ho propojil s paměťovým kouzlem.“
„Jo. Nechtěl jsem, aby tíha zodpovědnosti ležela na ramenou mých přátel. Jak víte, tak se to v naší rodině už jednou vymstilo,“ nakrčil nos.
On o tom vážně vtipkoval a Lucius jen zamrkal.
Pak dodal: „A Paparazzi by udělali cokoliv, aby se dostali ke mně blíž, a to nemluvím o zločincích, kteří mě nemají dvakrát v lásce. Tak jsem si kouzlo jednoduše upravil způsobem, který mi vyhovuje.“
„Ale jak? Prakticky a podle zákonitostí magie by taková invence neměla být vůbec možná! Fideliovo zaklínadlo je jedna z nejstarších magických pečetí vůbec, je komplexní, obtížné a má jasná pravidla!“ nadechoval se Lucius skoro s rozčílením. To byl Potter vážně toho schopný? Něco takového bylo neslýchané!
Ani si nevšiml, že zastavili. Široko daleko se nic nenacházelo, jen pustina zarostlá travou. Než se zorientoval, tak se před ním náhle objevila ruka natažená dlaní vzhůru.
„Řekněme, že jsem nikdy neměl pravidla moc v oblibě a jejich dodržování bylo nad moje síly,“ Potter se prostě jen hloupě zazubil. „Takže můžeme?“
A Lucius s otevřenými ústy v úžasu jednoduše sundal koženou rukavici a přijal.
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).
Miono: Ani si nemyslím, že to jsou předsudky jako spíš se nedokáže smířit s tím, že se Potter tak moc změnil. Byl to naivní pravdláskař a bylo snadné s ním manipulovat. Holt to teď tak není a když někoho většinu života vnímáš určitým způsobem, tak je ten nový náhled na něj pak zkrátka překvapivý a trvá, než to člověk přijme, že...
A zas, ruku na srdce, kdyby se dokázali snadno oba přečíst, neměla bych o čem psát, že, to by bylo moc snadné :D
Karin: ne, že by si to Lucius tak trochu nezasloužil :D
Tak tady dostal Lucius za vyučenou! Sice jen slovně, ale Harry ho stále překvapuje. Vážně, co jiného čekal? Měl by přestat tolik lpět na svých předsudcích...