7. kapitola - V ohrožení

Teplý dotek dlaně způsobil, že se něco v Luciusovi sevřelo. Nedokázal ten stísněný pocit přesně popsat, ale snad jako by šlo o nervozitu. Nebyl na něco takového zvyklý, v jeho životě se málokdy vyskytovaly situace, kdy by měl být z něčeho nervózní nebo neklidný. Pokud by pominul poslední rok války, kdy Pán zla a smrtijedi zabrali Malfoy manor a on se v podstatě stal vězněm daleko předtím, než ho zavřeli do Azkabanu. A to ve svém vlastním domě. Touha přežít byla podněcovaná strachem o rodinu a nervozita pumpovala adrenalin do krve každou chvíli v obavách, že nakonec i ta poslední naděje selže.
Ale ten pocit nebyl vůbec stejný, protože i když Potter působil nebezpečně, Lucius z něj neměl strach. Možná si držel odstup, zatímco mysl byla v neustálém konfliktu, ale rozhodně vedle něj nepociťoval jakoukoliv úzkost. Snad jen respekt. Což nepřestávalo překvapovat i jeho samotného.

Potterovy prsty sevřely hřbet jeho ruky jako by na tom závisel jejich život. Byl to vjem, který v něm probouzel rytmickou tachykardii. A k vlastnímu překvapení zjistil, že mu ten dotek nevadí tak moc, jak původně očekával.

Naposledy ho podobným způsobem držela jeho exmanželka. Tehdy oba čelili rozhodnutí Starostolce. Ten kontakt měl spojený s vysvobozením i navzdory faktu, že on sám dostal pět let vězení, protože Narcissa tomu věčnému cejchu nakonec unikla. A o to šlo.

Zatímco se snažil uklidnit zběsile tlukoucí takt srdce, před jejich zraky se znenadání zjevil dům i se zahradou. Bylo to zrekonstruované stavení, místy ještě nedokončené. Pokud by měl hádat, tak nešlo o původní dům Potterů, ale o novostavbu.

Tolik se nad tím zamyslel, že mu uniklo, jak ho Potter sevřel pevněji za ruku a táhl ho dál na pozemek.

Teprve až minuli živý plot, jejich dlaně se oddělily a Lucius pocítil nečekanou ztrátu, až ho to donutilo zhluboka se nadechnout. Vyschlo mu v krku, nevěděl, co má říct a Potter se z nějakého důvodu znovu začal červenat a uhýbat pohledem.

Jedno světlé obočí mu vyletělo do čela, když analyzoval bystrozorův postoj. Vybavil se mu jejich poslední rozhovor a znovu měl nutkání zjistit, co to ten kluk ve vzpomínce vlastně viděl. Svými reakcemi ho v podstatě motivoval, aby si to zjistil. Ať už jakýmkoliv způsobem, byť by mělo jít o lest.

„Dávám vám, Luciusi Malfoyi, povolení vstoupit do mého domu,“ pronesl mladík, ale jevilo se to jako magická inkantace, neboť mluvil spíš ke stavení, než k němu. Sotva se na něj podíval.

A bariéra kolem pozemků hlučně zacvakala, jako by někdo klíčem odemkl dveře.

Nechal si svůj obdiv pro sebe a jen tiše sledoval, jak Potter manipuluje s okolními štíty jako by to byly čáry pro začátečníky. Ve vzduchu to prskalo přesyceným reziduem magie, až z toho měl husí kůži a každý energetický impulz ho zašimral na dně žaludku. Kdo by to byl do toho kluka řekl, že je jeho potenciál tak nevyužitý a zastíněný.
Mohl by být samotným ministrem kouzel pouhým mrknutím oka, kdyby o to stál, ale on trčel někde na oddělení jako řadový bystrozor a nechal si jinými papaláši diktovat život. Jako by snad toužil po tom, aby mu někdo určoval směr.
Pokud by tomu tak bylo, Lucius by rozhodně neměl problém s tím, aby se té role zhostil. Myslí mu proplula prohnaná myšlenka, usmál se.
 

Všiml si, že ho mladší muž pozoruje. Jejich oči se v tichosti na pár vteřin střetly, jako by se navzájem dokázaly přečíst. A pak Potter pokynul rukou, dveře do domu se otevřely a Lucius to pozvání přijal.

○●○●○

Malfoy nakrčil nos a se značným znechucením se posadil do nabízeného křesla. Dům byl poměrně prostorný a prakticky řešený, ale na to, jak byl Potter v zaklínadlech zkušený, zřejmě nikdy neslyšel o čistících kouzlech. Ne, že by je Lucius sám používal, na to měl přece skřítky, ale jednoduché pulírexo k vyleštění oken by zvládl i on sám. Nic těžkého.
Potter byl takříkajíc samorost a očividně se to odrazilo i v jeho dospělém životě.

Bývalý smrtijed tak trochu hádal, že si sem ten kluk moc návštěv nevodil, jinak by jeho byt nepůsobil dojmem, že je zbraní hromadného ničení.

Když si Potter odskočil, aby jim připravil čaj, měl možnost si jeho obydlí důkladně prohlédnout. Prachem zanesený nábytek, který v podstatě už podléhal zvětrávání podle stavu, v jakém se nacházel, byl možná ten nejmenší problém. Všude byly poházené předměty různých kategorií. Od knih, přes očividně použité oblečení, až po zaneřáděné nádobí, ve které se s největší pravděpodobností už vyvíjely kultury třetí generace. Po zemi se válely pergameny a na stole u okna byl dokonce převržený kalamář s již zaschlým inkoustem, který podle tmavých map stekl až na koberec.
Potter byl jednoduše řečeno nechutná špindíra a asi mu to bylo jedno.

Sympatie, které si mladík u Luciuse získal svými schopnostmi a analytickým myšlením, najednou o pár bodů klesly, když se aristokrat ostřížím pohledem probíral tím nastřádaným marastem. Cítil se nepohodlně jen při představě, že dýchá vzduch v tomto mikroby prosyceném prostředí. A rozhodně se štítil dotknout čehokoliv v bezprostředním dosahu, jelikož měl strach, že by odešel s tyfem, gangrénou nebo dračími spalničkami. V lepším případě. V horším by už neodešel vůbec. V takovém toxickém ohnisku se zdálo být reálnou hrozbou takřka cokoliv. Momentálně si připadal ve větším ohrožení, než kdy dřív.

Jakmile se bystrozor vrátil s konvicí a šálky, Luciuse chuť na čaj přešla, když si představil, v jakém stavu je nejspíš nebelvírova kuchyně. Konvence mu nedovolily odmítnout hostitele, nicméně bez výmluvných slov nechal corpus delicti ležet na stole přesně tak, jak mu ho pán domu pod nos naaranžoval.

„Hádám, pane Pottere, že žádného skřítka nezaměstnáváte.“

Nezpůsobně usrkl, až musel Lucius zatnout zuby.

A pak se zelené hlubiny k němu obrátily. „Přijde mi to zbytečné, víte, netrávím tady příliš času, většinou se jdu domů jen vyspat. Tak trochu na zdejší bydlení nemám čas. I rekonstrukce domu trvá už pár let. A konec je v nedohlednu.“

„To je už na první pohled patrné.“

„Jo, promiňte mi ten bordel, nemám ve zvyku si sem zvát hosty a přiznávám, že v posední době nejsem moc pořádnej,“ zasmál se a dlaní si prohrábl vlasy na krku, než pohled skryl za porcelánovým hrnkem.

Z toho, co Zmijozel viděl, pochyboval, že jen v poslední době. Ale budiž mu přičteno k dobru, že se za to aspoň styděl. Měl proč.

„Snad to nějak přežiju ve zdraví. Ale možná bychom se měli dostat k jádru věci. Nepozval jste mě, abych vám dával lekce týkající se údržby domu. Z naší konverzace jsem vyposlechl, že se jedná o něco naléhavého. A myslím, že jste mě napínal už dost.“

Potter zhluboka vydechl, položil hrnek na stůl. Z pohledu, kterým Malfoye staršího pozorně, ale s notnou dávkou trpkosti zahrnul, trnulo v žilách.

„To, co se chystám říct, se vám určitě nebude líbit, pane Malfoyi. Ale potřebuju, abyste v každém případě zůstal v klidu a udržel si chladnou hlavu. Věřím, že to s vaší trpělivostí zvládnete.“
 

Zamrkal, a když polknul, měl pocit, že muselo být slyšet i to, jak mu poskočil ohryzek na krku. S takovým prohlášením si měl Lucius poradit jak přesně? Stejně jako by Potter požádal odsouzeného k smrti na vyprahlé poušti, aby neměl žízeň sotva deset minut poté, co vyšlo slunce.

Nezbývalo mu než složit dlaně do klína a žoviálně pokývat bradou v příznačném gestu.

A hrdina spustil.