9. kapitola - Trocha vzrušení

Sbalit jen to nejnutnější a nezbytné k přežití. To se snadno řeklo někomu s nulovou životní úrovní a existencí, kterou každý den ohrožoval těžký stupeň radioaktivního záření. Protože dům v Godrickově dole byl rozhodně místem, kde by se úspěšně a v tichosti daly páchat genocidy. Zmijozel by se ani nedivil, kdyby se tamními kouty plížil nazelenalý mlžný opar.

Pán zla byl vlastně amatér. Kdyby si vzal příklad z Potterova bordelářství, mohl vyhrát válku on. A Lucius by teď neměl takový problém se zničenou pověstí, neřešil by pomatené stalkery a hlavně to protivné svědění na zádech.

Vsadil by se, že si před pár dny z mladíkova příbytku odnesl ekzém, jak se lopatkami v nestřežené chvíli opřel o křeslo. A nepomáhala na to ani běžně účinná mast rodinné receptury.

Pro Harryho Pottera nebylo zřejmě důležité ani jíst z čistě umytého talíře, natož aby pochopil Luciusovy obavy o generacemi děděné rodinné stříbro. Pro aristokrata jeho úrovně a postavení bylo nezbytně důležité k přežití všechno, čím byl obklopen. Rodinné klenoty, jeho perfektně šité róby, archivní whiskey louhovaná v dubových sudech, luxusní osušky z modalu a hedvábí, nebo jen ten hloupý heřmánkový balzám na vlasy, díky kterému se mu netřepily konečky. Vše vždy bylo součástí jeho běžného komfortu, který Potter nikdy nemohl se svou historií pochopit.

A vybrat z toho všeho jen pár kusů Luciuse skoro až fyzicky bolelo, poněvadž až příliš živě vycítil, na co tomu klukovi vlastně kývnul.

Pýcha se dávno válela skrčená za krbem v hale a zaprášená letaxem. Moc dobře si uvědomoval, že by dal všanc životy svých milovaných, kdyby s danou nabídkou nesouhlasil. Předal Potterovi nad sebou a svým osudem až příliš velkou kontrolu. Ale byla to oběť, které se svolně podrobil. Hlavně aby ta vřava byla co nejdřív za ním.

Zlatý hrdina by ho nikdy nezneužil. Neměl v sobě ani špetku toho vypočítavého Zmijozela jakým byl on. Udatným Nebelvírům šlo pokaždé o to, aby mohli ty znevýhodněné a slabé chránit.

Jen si znovu vybavil ten zelený sebejistý pohled, tak mu po těle přejel mráz. Potácel se někde mezi stavem vzrušení, které bylo napěchované obdivem, a mezi stavem bezcitného znechucení s neschopností se adaptovat.

Někdy ho to nutilo probouzet se s adrenalinem v žilách, jindy se jen netečně utápěl ve starých zapomenutých hodnotách, které nový nastavený řád ignoroval. A netušil, co vlastně převažuje víc. Potterova příslovečná figura visela někde uprostřed toho zmatku. Rozhodně nemohl tvrdit, že by ho nenáviděl. Jestli k němu opravdu cítil něco upřímného, byl to vděk. Za Draca a za Narcissu.

A tak tady Lucius, rozhlížeje se po vlastní ložnici, stál znevýhodněný a oslabený. A taky poněkud mrzutý. Na oplátku by si od Pottera taky měl uštípnout ždibec té moci. Když bude muset trpět taková příkoří, rozhodně se nehodlá chovat bezúhonně. Potter jí má dost na rozdávání. Tedy měl by, kdyby s tím něco dělal a nenechal se svazovat absurdními pravidly ministerstva.

Jeho standarty holt na čas utrpí. Ale to se časem změní. Stejně jako jeho renomé, protože i když to zlatý hrdina ještě neví, tak mu k tomu mimoděk dopomůže.

Malfoy starší věděl, že nesmí působit, jako by se zničehonic stěhoval někam do divoké tundry. Vyhnout se pozornosti byla priorita číslo jedna.

Zahleděl se zlobně ke kufru na posteli, jako by mohl za všechny celoživotní křivdy, které na něm byly napáchány. S potupným vědomím, že ho někdo patrně pozoruje, očaroval zavazadlo zevnitř zvětšovacím kouzlem. Chvíli čekal, jestli se na něj nepřiřítí ten komický ansámbl v černých pláštích se zatykačem v D dur zahraným na tubu, ale ani po dvou minutách se nic nestalo. Posměšně zkřivil koutek úst. Napadly ho asi tři zlomyslné způsoby, kterými by mohl někomu dost ošklivě ublížit i tou primitivní zvětšovací formulí. Takhle drobná mezera v nařízení ministerstva mu pozvedla náladu i ducha. Jakými nedostatky nejspíš hlídáček ještě oplývá?

Nakonec nechal skřítku, aby mu nepozorovaně sbalila vše podle předepsaného seznamu.

○●○●○

Harry Potter si ho vyzvedl druhý den k večeru po práci. Měli před sebou celý víkend na to, aby Malfoye ubytovali. Ne, že by řečený host počítal s tím, že by se u něj v brlohu kdy cítil pohodlně.

Potter se zběžnými detekčními kouzly ujistil, že je nikdo nesleduje, ale i tak popadl Luciusův kufr a vložil ho pod svůj neviditelný plášť, než oba opustili pozemek. Potterův dům neměl zatím fungující krb, ale i kdyby ano, letaxová síť měla tu nevýhodu, že se s trochou snahy a šikovnosti dala vysledovat.

Když pár úderů srdce na to míjeli příjezdovou cestu Malfoy manor a velkou klenutou bránu, Nebelvír se naposledy přesvědčil, že jsou z dosahu toho neotesaného šmíráka a přemístil je na malé už tolik známé náměstí. Přímo pod monument Potterovic rodinky. Aristokratovi neunikl kyselý výraz na mladíkově tváři, jakmile zaregistroval, že na něj žena z kamene gestikuluje drobnou dlaní. Začínal Potterovi skutečně věřit, že mu ten nabubřelý sentiment není po chuti.

Zatímco vybalancoval svůj postoj, tváří se mu mihl stín. Načež rozmrzele zavlnil vykrojeným horním rtem. Bystrozor si jeho reakce vzápětí všiml a svraštil obočí.

„Co se děje?“

„Na něco jsem zapomněl,“ přiznal neochotně starší muž.

„Pilník na nehty určitě nějakej najdu, pane Malfoyi. Od Ginny,“ utrousil žertem.

„Ani Rictusempra by mě nerozesmála tak jako vy, pane Pottere,“ odvětil stroze bývalý smrtijed.

Kdyby ho ta poznámka hned spatra neotrávila, možná by se zajímal víc o tu Weasleyovic holku, jejíž výskyt posledně v domě očekával. Netušil, zda z toho vyčíst, jestli se s Potterem vídají nebo ne. Ale její přítomnost a zasahování by mohly jeho plán nepříjemně zkomplikovat.

„Věděl jsem, že někde za tou netečnou krustou je i smysl pro humor.“

Lucius protočil oči. Teď nebyl rozhodně čas na Potterovy invektivy. Rozhodl se to jeho dětinské hašteření přejít bez odezvy.

„Zapomněl jsem se vám zmínit, že ve čtvrtek jako obvykle dorazila pošta. Nařídil jsem Darcy, aby balíček neotvírala a nechala na stolku. Zůstal v domě.“

„Kdo je Darcy?“

„Skřítka, pane Pottere. Obvykle mívají jména. Jak sám víte, pár se jich s nadšením přidalo do toho vašeho fanklubu. I když jejich čestné členství dlouho netrvalo.“

Zdálo se, že ta nenápadná zmínka o Dobbym nenasekala dobrotu. Lucius se samozřejmě domníval, že ten malý nevděčný neřád někde musel pojít. Po tom fiasku na Malfoy manor neměl šanci na přežití, protože Bellatrix nikdy neminula. Ale byl to jen umolousaný otravný a nešikovný skřítek, koho to zajímalo?

Potterův výraz mu jeho domněnku potvrdil. Tolik nenávisti v jeho očích už roky neviděl, až ho to na několik výdechů přimrazilo doslova na místě. A všechna ta nenávist se teď pro změnu soustředila hlavně na něj. Válka si vzala nespočet obětí, ať už spravedlivě nebo násilím, ale nikdy by nečekal, že se Pottera po tom všem zvěrstvu, kterého byl svědkem, dotkne právě tohle.

Z jeho slov šel strach, když na něj namířil hůlkou v charakteristickém posunku.

„Už nikdy se nebudete o Dobbym vyjadřovat s despektem a výsměchem, je vám to jasný? Dobby byl hrdina. Zachránil mi život. To jen díky němu jsem pořád naživu. Jeho zásluhou jsme vyhráli tu podělanou válku. Ještě jednou se o něm zmíníte jako by nic neznamenal a sviňským krokem pošmárujete zpátky do tý svý barabizny, kde si klidně můžete třeba shnít zaživa. A půjdu se rád podívat, jak vaši mršinu okusují vlčáci.“

Lucius ani nezamrkal. Byl v šoku.

„Rozumíte?“

Polknul. Čas skoro jako by se kolem nich zastavil a možná, že přesně to se taky stalo, jelikož i sousoší za nimi úplně znehybnělo a on měl pocit, jako by se mu o kůži otírala neviditelná síla. Snad nějaká hmota, která ho nepřetržitě držela ve stejné pozici a po okrajích svírala. Podobný efekt v něm evokoval i Petrificus.

„Stačí, když na mě kývnete, Malfoyi.“

Pryč byla slušnost a ohleduplnost, i když ani té Potter neměl dřív moc na rozdávání.

Lucius poznal, když před ním stál silnější kouzelník. Už to jednou zažil a neodnesl si z toho příjemné vzpomínky ani následky.

Podvědomě přikývl, ale neuhýbal pohledem. Jako by měl pocit, že by to situaci akorát zhoršilo a každá sekunda bičovala nerv po nervu do bouřlivé agónie. V žaludku se mu roztáhl těžký uzel, jak se mu tělem šířilo nepohodlí. A dost možná i nervozita. A rozhodně respekt. Přirozený respekt.

Bystrozor se postavil tak zpříma, až to zapůsobilo, že šířka jeho ramen nemá konce.

„Jsem rád, že si rozumíme.“

Tlak povolil a Luciusovi se poprvé značně ulevilo.

Pak Potter stáhl z kufru neviditelný plášť a silou ho vecpal muži do náruče: „Tohle už si ponesete sám. A tu poštu zítra vyzvednu osobně. Pořád mám přístup k vašemu krbu.“

Zmijozel znovu přikývl s hrdlem staženým tak úzce, že se sotva zvládl nadechnout. Jestli Potter na něm jeho neklid poznal, nedal na sobě nic znát. Otočil se k němu zády a v očekávání, že za ním Malfoy půjde, se vydal ke svému domu.

Se zarytým mlčením sledoval jeho široká záda, jak se vzdalují. Potter opravdu nebyl žádný kluk. A rozhodně existoval důvod, proč by se ho měli ostatní bát. Proč by se ho měl on sám bát. Ale když opadlo to největší zděšení, uvědomil si, že strach nahradilo něco diametrálně odlišného.

A bylo dobře, že byl mladík k němu zády, protože kdyby si ho lépe prohlédl, jasná indikace by mu prozradila, že je Lucius vzrušený.

Zbytek cesty už nepadlo ani slovo.