10. Deset minut slávy

Draco se naposledy zastavil před dveřmi jejich společné kanceláře. V odraze skla si stihl všimnout, že je celý zmuchlaný a upravil límec šedé tkané košile, zhluboka se nadechl a zavřel víčka. V další sekundě otevřel dveře a napěchoval se dovnitř, aniž by ty oči ještě otevřel. Pokud se má pokořit a vyloudit ze sebe nemalfoyovskou omluvu, nechce to vůbec kolem sebe vidět. Nechtěl vidět ten prvopočáteční šok nebo snad výsměch ve tváři kdysi obávaného Harryho Pottera. Nebyl na to zvědavý a možná, že jeho hrdost by to v danou chvíli neunesla. Už tak bylo pod jeho úroveň něco takového udělat.

„Poslyš, Po-Evansová, já… Omlouvám se ti. Za všechno, za včerejšek, za to, že jsem byl tak zbrklý. Byla to chyba a mrzí mě to, nemělo se to stát a přestřelil jsem, to vím, tak doufám, že to nebudeš zbytečně rozmazávat a můžeme prostě dál pokračovat v naší práci stejně jako předtím,“ znovu vzdychnul, ale tentokrát na znamení spokojenosti. Jo, tohle znělo dobře.

Tak a má to všechno za sebou. Dostal to ze sebe a může dál, dělaje, že má čisté svědomí, zkoušet Pottera svést.

Otevřel oči.

A jediné, co mohl spatřit, byl prázdný stůl a u něj prázdná židle.

Dělá si z něj blázny?

Tak on celou noc přemýšlel o tom, jak to celé spravit, trénoval omluvy, na které v životě nebyl zvyklý a on, tedy ona, tady vůbec není? A kde vlastně vůbec teda je?

Už byla dávno pracovní doba, Harriet Evansová měla být v kanceláři. Přece vždycky, když Draco přišel, ona už tady byla jako první, nikdy se nezpozdila.

Stalo se něco?

To je kvůli tomu včerejšku?

Nebo… Se jí vážně něco stalo?

Nebodl ho u srdce žádný osten strachu, viny nebo obav nebo co to vlastně mělo bodat, jak to tak často mudlové říkali, ale pocítil podivné nutkání projevit lítost nad tím, že pokud někdo Evansovou milostivě třeba odkrouhl, on nestačil okusit křivky jejího těla.

Sakra!

Odložil na svůj pracovní stůl hůlku a teprve pak si všiml něčeho pohyblivého na Potterově… Evansovic nástěnce.

NÁHRADNÍ DOVOLENÁ!

Hlásala vizitka, která měnila barvu i styl písma a mávala sebou ze strany na stranu.

Takže Evansová si vzala dovolenou. Škodolibě se pro sebe pousmál, bral to v podstatě jako své malé vítězství, i když možná jen Pyrrhovo.

Takže měl pravdu. To bylo kvůli němu a tomu včerejšku. Sebevědomě a se zadostiučiněním se pro sebe dál usmíval, až se mu kolem koutků tvořily drobné dolíčky, a dal by cokoliv za to, že teď se mu oči určitě leskly nebývalou spokojeností.

Takže Pottříková je z něj paf? Podlomila se jí kolena?

***

Harriet stála a civěla na osobu, která vystoupila z jejího krbu.

Zprvu jen nechápavě prohlížela každou křivku mužova těla, ale když se otočil, na tváři se jí objevil mírně zděšený výraz. Vytřeštila oči a málem upustila hrnek s kávou, který si s sebou vzala do chodby a který ji po ránu zahříval dlaně.

Na tváři muže nebylo o nic méně podobný výraz, ale blížil se spíš k překvapení, než samotnému děsu.

V tu chvíli ji napadlo, že takhle se to přece nemělo odehrát. Že je ještě příliš brzy a že to neměla nechat tak daleko zajít.

Vždyť muž před ní je přeci její… Nebo byl jeho přítel.

„Promiňte… Jsem tu správně v bytě Harryho Pottera?“ ozval se hluboký hlas a muž si upravil nošený svršek, v němž byl oblečený. Vypadal mírně vykolejeně, zmateně.

„Ano, tohle je opravdu byt Harryho Pottera.“

„A vy jste… Vy jste jeho přítelkyně?“ změřil si ji od hlavy až k patě a hřejivě se usmál, tak, jak to uměl vždy jen on. „Myslel jsem, že chodí s Ginny.“

„Asi bych ti měla něco vysvětlit…“

***

„Tak ona si vzala dovolenou. Draco, ty hřebče, potřebuje tu dávku erotiky z minula zřejmě pořádně vydýchat,“ rozesmál se nad svou vlastní poznámkou. „K čertu s omluvou, nepřišla do práce, tak má utrum. Mohla si užít svých deset minut slávy tím, že by donutila Malfoye, aby se omluvil. Ještě teď se za sebe stydím.“

Blonďák se podíval na stůl a rozevřel složku, která na něm byla odložená. Snažil se do ní začíst a pokračovat v práci, ale něco uvnitř něj ho podivně nahryzávalo. Evansová bude mít dovolenou a on tu jako za ni bude pracovat? Tak to ani náhodou.

Sebral si zase svou hůlku, zastrčil si ji do vnitřní kapsy hábitu a vyšel ven z kanceláře. Věděl, co musí udělat.

Celou cestu ke kanceláři ministra mu hlavou vířily nepěkné nadávky směrované na adresu jisté sličné tmavovlasé ženštiny.

Zaklepal na dveře a bez vyzvání vstoupil, vždyť to přece dělával často, proč by si to nemohl dovolit i dnes? Je přece Malfoy. Ten nečeká, až ho někdo vyzve, to on dává obyčejně pokyny.

Zarazil se uprostřed kroku, protože namísto Kingsleyho Pastorka se v místnosti vyskytovala úplně jiná osoba.

„Co tu děláte?“ ihned si uvědomil, že v kanceláři nemá co dělat.

Plavovlasá boubelatější dívka se v neskrývaném šoku otočila a téměř zatajila dech. Očima začala koulet a jevila se skoro jako dítě, které rodiče načapali, když si hraje se sirkami před hromadou uhlí.

Samozřejmě. Lina Roseová byla ministrova sekretářka. Vždy se zdála být nervózní a rozpačitá. Trochu nemehlo. Byla to přesně jedna z těch šedých myšek, které jsou nerady středem pozornosti a kterým by neuškodilo pár lekcí sebejistoty a sebevědomí.

Dracovi nikdy nepřišla ničím zajímavá, právě naopak, byla tak tuctová, obyčejná, nudná a iritující, že jí až pohrdal.

Byla přímo ztělesněním jeho opaku. Nepřitažlivá. Blonďaté vlasy měla nepravidelně zvlněné a spadaly jí přes ramena ve splývavých pramenech na lopatky. Nos měla poněkud křivý, obočí srostlé, měla baculatější tváře a kulatý obličej a podle Dracova cynického mínění a vnitřního ostrovtipu byla asi-metrická. Asi metr vysoká a asi metr široká. Nebylo na ní nic, co by oko muže zaujalo.

Ani její vystupování.

Pokaždé něco zbabrala. Když šla po chodbách ministerstva, lejstra a složky jí padaly z rukou na zem, pletla jména a zaměření pracovníků ministerstva, mluvila tiše a bázlivě. Byla zaražená a nekomunikativní. Vysloveně naprosto nekompetentní pro své pracovní zařazení. Malfoy nechápal, proč si ji ministr ještě dál v této funkci držel. On sám by jí dal z místa vyhazov na hodinu. Už jen za to, že se tvářila jako by do pěti neuměla napočítat.

Ani nečekal, že by mu na otázku hned odpověděla. Ale to neměnilo nic na faktu, že byla samotná v kanceláři ministra kouzel, zatímco on si někde pobíhal. Že by její funkce spadala až do takto vysokých sfér, že jí bylo povoleno přehrabovat se ve věcech samotné hlavy kouzelnického světa?

„Na něco jsem se ptal,“ zopakoval tvrdě a propíchl ji očima ledovýma jako kráter v Pacifiku.

„Promiňte… Já,“ zašveholila stydlivě, „jsem měla panu ministrovi dát jen něco na stůl, až to přijde. Ráno mi říkal, že se vrátí později a že mu to tu mám nechat.“

Draco si všiml malého balíčku zabaleného v novinovém papíru, který nyní ležel na kraji stolu.

„A kdy se vrátí?“ jeho hlas nepozbyl na té malfoyovské krutosti a dál nebohou dívku mučil svým pohrdavým pohledem.

„Jestli mu chcete něco důležitého, mohu mu poslat oběžník nebo mu tady můžete nechat vzkaz, ale pan ministr se vrátí až pozdě večer, je na kouzelnickém velvyslanectví kvůli transportu nových košťat pro letošní sezónu a vyjednání příštího mistrovství světa ve famfrpálu.“

„To bylo opravdu vyčerpávající, čeho z otázky kdy se vrátí, jste nerozuměla? Stačilo říct večer. Nic víc jsem po vás nechtěl a už vůbec jsem nechtěl vědět, kde Pastorek je, mě jeho denní režim nezajímá. Skoro jsem čekal, že mi řeknete, kdy si myje zuby před spaním.“

„Promiňte, pane Malfoyi!“

„Pro příště odpovídejte na zadané otázky přímo. Nikdo není zvědavý na takové nesmysly,“ otráveně se od ní otočil a bez slušného rozloučení odešel zase na chodbu. Tentokrát s jasným plánem. Vezme si svou práci domů. Nehodlá tu několik hodin sedět zaraženě za stolečkem a přemýšlet nad tím, proč Evansová nepřišla do práce.

Pokud se mu bude chtít pracovat a nebude se mít čím zabavit, přečte si zbývající lejstra, co získali na té mudlovské stanici.

***

„Asi bych ti měla něco vysvětlit…“ polkla nervózně Harriet. „Pojď se na to posadit, Remusi.“

„Promiňte,“ ohradil se zvědavě muž, jehož vlasy za ta léta ještě více zšedivěly. Podíval se na ni těma oříškově vědoucíma očima a nechal nabídku k usazení vyplynout. „My se známe?“

„Ano, Remusi, známe. Dokonce více než deset let,“ usmála se dívka a znovu ukázala na křeslo v přijímacím salónku, který byl spojený s chodbou a sídlil téměř naproti kuchyně. Tentokrát však Remus nabídku přijal a dychtivě očekával vysvětlení, protože si byl určitě jistý, že tuhle ženu vidí poprvé ve svém vlkodlačím životě.

„Dáš si čaj?“ otázala se ještě dívka ze slušnosti a taky proto, že věděla, že Remus byl vždycky na čaje jako dělaný.

„Možná později, ale zprvu bych si dal hlavně jedno čerstvé vysvětlení.“

„Dobrá, tak abych se ti představila. Jsem Harriet Evansová,“ řekla prostě a čekala, co to s ním udělá a jestli poznání dorazí dřív, než bude muset cokoliv dalšího říct.

Muž naproti zdvihl ve významném gestu své hnědé obočí a počastoval ji nechápavým pohledem. „Co vím, tak žádnou Harriet neznám a jediná Evansová, kterou jsem znal, byla, Lily, Harryho matka.“

„No právě,“ přitakala Harry a znovu se usmála, odhrnula si černou ofinu z čela, čímž vystavila na světlo svou jizvu ve tvaru blesku.

Remus Lupin se zhluboka nadechl, sotva popadal dech. „Cože?“

„Budu ti to muset celé vysvětlit, Remusi, jak správně chápeš, jsem Harry,“ počala vysvětlovat celou událost, jak se stala od samého začátku.

O tom, jak se pokoušela přijít na to, jak Siria dostat ze spáru kamenného oblouku. O tom, co se odehrálo poté, co se vzbudila v nemocnici a zjistila, že už jaksi není tím, kým bývala. O celé dohodě s Pastorkem.

O tom, jak se jí za poslední týdny změnil celý svět a že musela změnit celou identitu. Jak se to stále snažila skrývat před svými přáteli, dokud nepřijde na to, jak to celé zvrátit. A o tom, jak každý pátek navštěvovala v Bradavicích toho nevrlého, byť zkušeného a schopného, mrzouta Severuse Snapea.

Vylíčila mu každý detail společně s prosbou, aby nikomu neříkal, co se stalo, protože se už týdny úspěšně vyhýbala všem svým známým. Nechtěla, aby se to někdo další nečekaně dozvěděl, protože netoužila po tom, aby ji kvůli tomu všichni litovali, nebo se přehnaně snažili vnutit svou pomoc, když stejně nikdo netušil, jestli nějaká pomoc existuje. To netušil ani ten úžasný a skvělý Snape.

Remus všechno odkýval a povzbudivě se na Harry usmál.

„Znám Severuse Snapea, možná je ten chlapík podivín, ale on na něco určitě přijde, Harry. Nezdá se, ale je to férový a správný člověk.“

„Vždycky mě udivuje, kde se v tobě bere tolik ohleduplnosti a pochopení, když se mluví právě o Snapeovi. Já si s ním asi nikdy nepadnu do oka a oba dva víme proč, ale on je moje jediná naděje. Ale nechme to být. Teď už všechno víš.“

„Mrzí mě to, čím si procházíš,“ položil vlkodlak svou dlaň na Harrietino rameno a znovu se vřele usmál, až se mu kolem koutků a pod očima vytvořily hluboké vrásky.

„Já vím. Ale teď, proč si přišel?“ snažila se vydat ze sebe Harry povzbudivý výraz, zatímco ten Remův naopak zesmutněl.

Začal si mnout a třít prsty a dlaně, oči přitom sklopené do země tak, aby nemusel pohlédnout do těch zelených duhovek ze strachu, že ho budou soudit nebo snad litovat. Těžko říct, co by mohlo být horší.

Razantně ztišil a zjemněl hlas: „Omlouvám se, že jsem tě tu takto přepadl, netušil jsem, co způsobím. Snad ani v tomto případě už nemá cenu tě žádat o pomoc, bylo by to při nejmenším dost zvláštní a nevhodné.“

„Co to povídáš, Reme, vždycky si věděl, že se na mě můžeš spolehnout. Pomůžu, pokud je to v mých silách, o co jde? A žádné vytáčky.“

Muž s vlasy stříbrem protkanými si Harriet notnou chvilku prohlížel, než mu jeho svízelná situace napověděla, jak na tom momentálně byl a že jinou možnost vlastně neměl.

Takže nezbývalo než nakonec vyjevit svou prosbu nahlas. „Jde o to, že jsem tě chtěl poprosit, zda bych… No…  Zda bych u tebe nemohl na nějakou dobu zůstat, než bych si něco levnějšího našel.“

Harry na něj chvíli zaraženě koukala. Dedukcí celé situace jí došlo, že se něco muselo stát. „To víš, že mohl… Ale…“

„S Nymfadorou je konec,“ skočil jí Remus Lupin do řeči, protože očekával tu otázku, kterou se chystala Harry právě vyslovit.

„Rozešli jsme se, a pokud to můžu říct, docela po zlém. Dlouho jsme měli nějaké potíže a pořád jsme dělali, že se nic neděje. Toho růžového slona v místnosti už jsme nemohli dál ignorovat,“ použil známou metaforu poukazující na očividné, „neklapalo nám to, oba dva jsme si hráli na harmonický a spokojený vztah, ale opak byl pravdou. Nemám kam jít a nevěděl jsem, na koho jiného se obrátit než na tebe, Harry.“

„Ale samozřejmě, to je v pořádku, Remusi. Jasně, že tu můžeš zůstat. Jak dlouho budeš chtít. Budu vlastně velice ráda. V poslední době mi tenhle starý barák připadá až moc opuštěný a prázdný. Cítím se tady dost zkroušeně, abych tak řekla. Tak jestli chceš, můžeš se sem nastěhovat natrvalo. Teda, pokud ti další hysterická ženská v domě navíc nebude vadit,“ nadhodila žertem a oba dva se tomu zasmáli.

„Díky,“ opáčil s neskrývanou melancholií v hlase vysoký muž. „Jsi nejlepší přítel, kterého mám, vlastně,“ zrudnul, „teď přítelkyně. Promiň, budu si na to muset zvyknout.“

„To je v pohodě. Půjdu uvařit ten čaj.“

***

Ještě dlouho do půlnoci seděl Draco Malfoy ve svém oblíbeném křesle v obývacím pokoji, v ruce třímal sklenici dobré irské whisky, na kterou nedal dopustit, a na klíně mu ležel spis.

Stihl už projít všechny složky, které si s Evansovou z té stanice přivezli, a pořád mu něco našeptávalo, že má stopu už na dosah. Neustále cítil, jako by mu něco proklouzávalo mezi prsty. Snad jako by opakovaně narážel na nějaký důkaz, který nevědomky přehlížel, ale nemohl přijít na to, o co jde.

Ale ať už ty texty, fotografie, dokumenty, otisky a všechny ty důkazy prošel tisíckrát, stále mu to něco unikalo. Ale on to cítil. V kostech. Vždycky dal na svůj vnitřní instinkt. Byl jako šestý smysl. Jako když stojí zády a naskočí mu husí kůže, protože má pocit, že někdo za ním stojí, i když ho nevidí. Přesně takový byl ten pocit.

Takříkajíc někdo za ním stál a on ho cítil, ale neviděl.

Odložil dopitou sklenici na stolek a ve stejný moment, kdy se natáhl pro karafu, aby si zase dolil, se mu všechny dokumenty z klína sesypaly na zem a smíchaly se dohromady.

„U Merlina. K čertu!“ zaklel a dřepl si na kolena, aby všechno posbíral, přičemž se mu do rukou příhodně dostaly fotografie, které předtím jednotlivě procházel.

Každou z nich viděl jinak seřazenou, bez jakékoliv spojitosti a návaznosti, rozhodně v jiné posloupnosti. Takto dohromady snad ale jako by dávaly… Smysl. A teď, když je uviděl pohromadě… Něco mu přišlo na každé z nich povědomé. Jako by něčím byly stejné nebo se doplňovaly. Chvíli na ně upřeně zíral, pořád dokola těkal očima z jedné na druhou a snažil se donutit svou mysl, aby ta vlákna konečně propojila.

A pak… Konečně. Uviděl TO! Všiml si toho. A na jeho bledé tváři se rozlil vítězný úsměv. A posléze z jeho rtů zazněl téměř až válečný rykot.