11. Jedenácté přikázání

 

 

Ráno se Harry na snídani těšila víc než obvykle. Vidina toho, že po dlouhé době nebude konečně sedět sama u stolu a nebude si znuděně listovat v Denním věštci, ji přinášela radost do teplého rána.

Na náladě jí ještě přidalo, že venku svítilo sluníčko a ptáci na parapetu si pozpěvovali. Co by jí dneska mohlo zkazit náladu? Nic.

Spokojeně oddechla.

Ranní hygienu a úpravu zvládla během čtvrt hodiny. Nikdy nepřestane děkovat za to, že existují kouzla a že zrovna ona měla to štěstí a stala se kouzelníkem… Vlastně čarodějkou. A taky, že znala Hermionu Grangerovou, která znala zřejmě úplně všechna kouzla na světě.

 

Otevřela šatník, rozhodnutá, že ode dneška končí s výstřihy a rozparky, dokud bude pracovat v jedné kanceláři s Malfoyem. Jestli si ještě něco dovolí, prokleje ho. Nebo hůř, zajistí, aby mu vyrašilo akné po celém těle a stal se z něj ohyzdný pitomec.

Vytáhla nové džíny a bavlněné bílé triko a k tomu sako. Svázala si vlasy do ohonu a vykročila do kuchyně, aby připravila svému novému spolubydlícímu dobrou snídani.

 

Větším překvapením, než to, že Remus Lupin už byl dávno v kuchyni, pro ni bylo, že tam nebyl sám.

Od stolu se na něj usmívaly dvě hlavy. Prošedivělá hlava vlkodlaka ukázala ke stolu, na kterém byla hromada pochoutek. Harry se usmála.

Druhá rudě zářící hlava mu prozradila, že Hermiona je zřejmě asi zase zaneprázdněná.

 

„Ahoj Rone,“ usmála se upřímně na svého nejlepšího kamaráda a byla ráda, že ho zase znovu vidí.

„Ahoj Harry,“ hryzl Weasley do čerstvě opečeného toastu a podal z kuchyňské linky hrnek, který položil před Harry. „Kafe,“ podotknul ještě a přisunul k ní cukr a mléko.

„Hermiona je kde?“ začala nenucenou konverzaci, šťastná, že po ránu vidí zase tolik lidí, které má ráda.

„V noci měli pohotovost, od tří od rána nebyla doma a přijde asi zase až pozdě večer. Mají v práci strašné potíže. Vypukla jim tam nějaká nákaza a nikdo neví, jak se šíří a co ji vlastně způsobuje… Eh... Nemluvme o tom, mám docela hlad.“

„Tak ses rozhodl, že se přijdeš nasnídat ke mně a vyžrat mi spižírnu,“ dodala brunetka pobaveně a podala si misku s ovesnou kaší.

„Tak nějak, kámo, u nás je to jako u vyjezeného krámku, Hermiona nebyla už asi týden nakoupit…“ vzdychl odevzdaně a Harry pokrčila zaraženě obočí.

„Takže ty nejsi schopný si zajít do obchodu pro jídlo?“

Ron evidentně ztuhl a se zvědavostí v očích se na Harriet podíval.

Remus celý dialog pobaveně pozoroval a čekal, jak se vyvine. Sledoval, jak černovlasá dívka krčí nesouhlasně obočím a snad i pohoršeně otevírá ústa.

„Já? To je Herm…“

„…Hermionina práce?“ skočila mu do řeči. „Chceš snad říct, že to je ženská práce? Jsi líný si zajít něco koupit? Hermiona není povinná se o tebe starat, nejsi její dítě, jsi její partner, jsi snad nesvéprávný?“ nadhodila rozhořčeně a Ronaldovi z úst vypadl poslední kousek toastu, jak na ni zaraženě hleděl.

„Co to proboha říkáš?“ nechápal, co to do ní vjelo. V jednu chvíli věnoval své kamarádce až vyděšený výraz.

 

Harry hleděla do těch modrých očí, ve kterých se odrážela tupá nevědomost. A Harriet to celé došlo. To je přece Ron pařez Weasley, je to kluk a ona je teď – holka!

 

„Sakra, ze mě snad ještě bude feministka!“ bouchla pěstí do stolu, až se jí z hrnku vylila značná část kávy. Podívala se na kamaráda s omluvou v očích. „Promiň, já za to nemůžu, nějak mi to leze na mozek. Být ženská… To je pěkný kříž!“

 

A jako v pravou chvíli přišlo vysvobození. Zda by se to v jejím případě tak dalo nazývat.

Z chodby se ozval pohyb a někdo přicestoval krbem.

 

V ten moment dívka zahnala vtíravou myšlenku o tom, jak si všichni dovolují cestovat přes její krb jako by byla nějaké středisko pro beznadějné případy, a ani se nepokusí získat její povolení a očividně si ho berou, kdo ví odkud. Měla by si nechat zablokovat krb na nějaké složité heslo, když dokázal každý přejít přes její aktivační alarm jako by to nebylo nic.

Ale slušnost je snad slušnost, ne?

 

Harry vylezla z kuchyně, nakoukla do předsíně a zůstala strnule stát, jako by hleděla na přízrak z hlubin. Zvýšil se jí tep a při nádechu se mírně zakuckala.

Postava přišla blíž k ní, vědoucně a zároveň škodolibě se zakřenila. Neměla vůbec v plánu se omluvit za to, že tak vpadla do jejího soukromí a vyrušila ji při snídani.

 

„Nenamáhej se, Evansová, já půjdu dál tak jako tak!“ jeho výmluvou v tuto chvíli bylo hlavně to, že jako její nový kolega měl automaticky k jejímu krbu přístup i s alarmem, což Harry pochopitelně nedošlo, ale dávalo to smysl.

Zřejmě ji Pastorek obešel, aniž by se zmínil. Kdo ví, jestli zapomněl, nebo ji tím chtěl vytrestat. Každopádně mít ve svém baráku Draca Malfoye nebyl nikdy sen, který by si musela nutně plnit.

„Malfoyi!“ osopila se na něj a dala ruce v bok.

„Tady bydlíš? Teda… Nevypadá to tu zrovna přítulně, kdy ses prosím tě nastěhovala, včera?“ rozhlížel se kolem sebe a uviděl na zemi ležet bokem ještě nějaké nerozbalené krabice, jako by tu snad Harry Potter nikdy natrvalo nebydlel a nastěhoval se teprve před svou nehodou.

Nikdy nebyl moc na vybalování, a když něco potřeboval, prostě si to našel.

„Co tu chceš, Malfoyi?!“ přešla jeho kritiku bez jediné grimasy.

„Teda ale… Řeknu ti, Potty, najít tvoji adresu, to bych dostal dřív audienci u britské královny,“ odfrknul si znechuceně. „Ještě, že je ta pomatená sekretářka ministra tak vstřícná husa.“

Harry stiskla pevně čelist a zamračila se, takže žádný Pastorek. Bude muset s tou husou pak hodit rozhodně řeč.

Malfoy udělal několik kroků, zatímco míjel znepokojenou Harriet. Vstoupil do kuchyně a padl mu pohled na Weasleyho, jak do sebe něco nechutně cpe.

„Tomu říkám způsoby stolování, Weasley. Aaa promiň, já zapomněl, ty na to nejsi zvyklý, vy jste doma vždycky na snídani olizovali známky.“

„Tak dost!“ ozvala se autoritativně majitelka domu a zadržela rudnoucího Rona, aby to nechal na ní. „Co chceš, proč si přišel, Malfoyi!“

„Nevěděl jsem, jestli přijdeš do práce. Očividně slabý nervy,“ zdvihl koutek úst ve slabém posměšku, „mám pro tebe novinku, Potty. Jedenácté přikázání zní - mně neunikneš! Našel jsem tě,“ prohloubil hlas, až to znělo zlotřile svůdně. Snad to byl záměr.

„Dneska bych do práce šla.“

„Výborně, ale když už jsem tady,“ ukázal lejstro, které držel v pravici, „tak s tebou chci mluvit.“

„Tak mluv!“

„Mezi čtyřma očima, je to bystrozorská záležitost, nic pro oči… Hmm… Odepsanejch vlkodlaků a neschopných nuzáků.“

„Drž hubu, Malfoyi!“ tentokrát už od stolu vyletěl Ron a bylo mu naprosto jedno, že málem převrátil stůl a sním i všechno jídlo a nádobí.

„Ty ignorante, uvědom si, že nejsi doma mezi svýma arogantníma a bezpáteřníma příbuznýma!“ z Harrietiných očí sršely pomyslné blesky a vypadala jako právě vypuštěná mantichora.

Znechuceně si blonďáka prohlédla a ukázala prstem na konec chodby, kde byly dveře. „Běž tam a počkej tam na mě. Jestli si něco dovolíš, nepřej si mě.“

 

Poslala ho do své pracovny, kterou v posledních týdnech stejně málokdy využívala, protože většinou studovala složky z případů v křesle v obýváku nebo v kuchyni u stolu, když snídala.

Draco Malfoy nahodil povýšený výraz a jako by snad ani nic neřekl, s relativně klidným svědomím a pobaveným zadostiučiněním se obrátil vzad a odešel do místnosti, kam ho právě poslala. Bylo to tak úslužné, až to vyvádělo Harry z míry.

 

Když za ním klaply dveře, Harriet se obrátila na své přátele, „Omlouvám se, je to pitomec. Ale musím s ním spolupracovat, omluvte mě na moment, budu se snažit to co nejrychleji vyřešit, za půl hodiny mám být v práci.“

„To je v pořádku, Harry,“ promluvil poprvé za celou dobu Remus a přidržoval přitom vzteklého Rona, aby se uklidnil, očividně s ním vůbec Malfoyova urážka nehnula. Byl na podobné zvyklý.

„My to tu zvládneme, vyřiď si, co musíš, já Rona uklidním.“

„Díky Remusi,“ věděla, že na něj se může spolehnout, takže se rovnou vydala do toho víru krutosti, výsměchu, snobských pohledů a sexy zadku.

Cože?!

 

 

***

 

 

„Co bylo tak zatraceně důležité, že to nesneslo odklad, Malfoyi?“ to už otvírala dveře do své pracovny a uviděla mladíka, jak sedí za jejím stolem v křesle a znuděně si prohlíží nehty na rukou.

Nedal vůbec najevo, že by zachytil její pohled a už vůbec, že by vnímal její přítomnost, jen si dál prohlížel své aristokratické lazebníky upravené nehty a z hrdla mu vyšel jakýsi tlumený neidentifikovatelný pohrdavý pazvuk.

Poté zvedl od své dokonalosti zrak a stříbrnými hlubinami vyhledal ty zelené duhovky, na chvíli se do nich vpíjel a čekal nějakou odezvu, ale Evansová evidentně nehodlala očima uhnout a nechat tak znát svou špatně ukrývanou nervozitu.

 

Draco vstal, nepřerušoval oční kontakt. Bylo vidět, že Harriet znervózněla ještě o něco víc, protože se jí začaly mírně třást konečky prstů, čehož by si obyčejný smrtelník nevšiml, ne však všímavý Malfoy, který už má s ženami a jejich reakcemi mnoho zkušeností.

Vhodil na stůl složku a rozevřel ji.

 

Harriet přistoupila blíž ke stolu a sklopila zrak ke složce ležící přímo před ní. Zatímco marně hledala, čím ji asi Malfoy chtěl oslnit, blonďák se jako lovec blížil ke své kořisti, obkročil tiše stůl a během chvilky, aniž by to postřehla, se ocitl přímo za jejími zády a nečekaně se na ni natiskl, na tváři maje více než výmluvný výraz. Šedé oči se leskly pobavením, rty se vlnily ve jménu výzvy a ruce obemknuly její pas.

Tohle všechno by mohla vidět přímo, kdyby k němu však nebyla zády.

 

Ucítila na svém těle teplo, které tam nemělo být.

Černovlasá dívka nadskočila, a snažila se na Draca otočit s hněvivým pohledem, on jí to však nedovolil a jako by vlastně nic neudělal, ruce, které se tak otřely o její bok, náhle postupovaly dál kolem jejího těla, až se jejich ukazováčky na něčem zabodly. Mířily na dvě fotografie, které ležely vedle sebe a vypadaly nevinně. Tedy za předpokladu, že by si odmysleli jejich obsah, neboť na nich byly dvě ztuhlé a bledé mrtvoly.

Ukazováčky se zabodly přímo do jejich středu.  Nezasvěcenému pozorovateli by nepřišlo nijak zvláštní to, na co ukazují, ale Harriet najednou přepnula do profesionálního módu a přestala vnímat Malfoye tisknoucího se na ni zezadu. Sklonila víc zrak, aby si lépe prohlédla, na co se to vlastně dívá.

 

„Tady,“ zašeptal Zmijozelák svůdně s nízce položeným hlasem, přičemž se jeho horký dech otřel o špičku jejího ucha.

 

Harry chvilku mlčela, i když se její tělo lehce otřáslo, přesto stále sledovala fotografie. Pak se jimi prodírala dál, podávala si do rukou další a další. Bylo jich desítky a na všech uviděla ten stejný usvědčující důkaz.

 

Čím dál rychleji střídala fotografii za fotografií, aby se přesvědčila, že to opravdu do sebe zapadá stejně. Nevěřila vlastním očím. Na některých fotkách to bylo sice nepatrné a na některých by to nebylo jinak vidět, kdyby je Draco neočaroval, ale bylo tomu tak.

Málem se chtěla dlaní praštit do čela za to, jak si toho mohla nevšimnout a jak na to musel přijít až Malfoy sám.

Takovou dobu to měli celé před očima a ignorovali to. Takových týdnů se hrabala v těch lejstrech a tyhle detaily jí stále unikaly.

Hrdost a samotné sebevědomí v jejím hrudníku udělali dvojitý kolenotoč, a hrubě si odkašlala. Uvědomila si, že dlaně na jejím pase stále zahřívají její boky, ale byla příliš zaměstnaná tím, co právě zjistila.

 

„Ten hajzl! On si je podepisuje!“

„Ano a všimla sis ještě něčeho?“ nepatrně poukázal Draco na další skutečnost.

„Že ten znak, který jim evidentně vpaluje do kůže, vpaluje do míst, kam se nedívá ani patolog. Podívej… Tady je to v podpaží. Tady pod kolenem, tady to vypadá, když si to očaroval, jako by to snad měl… Eh... Fuj… Na konečníku?“

Draco Malfoy se hlasitě rozesmál: „Zřejmě.“

„A tady,“ pokračovala Harriet a znovu do fotografie zapíchla ukazováček. „Mezi vlasy, normálně to není vidět, ale takhle… Co to asi znamená? Nějaký piktogram?“

„Musí to jít rozluštit. Je to podpis ve formě obrazce. Teď už nezjistíme, kdo je jeho autorem, protože je příliš pozdě na to, abychom na ty tuhé nebožtíky použili identifikační formuli, ale…“

„…ale až se stane další vražda, tak ho máme!“

„Ty nemáš tu hlavu jen na klobouky, zlatíčko,“ podotknul usměvavě Malfoy.

A ve stejný moment Harry zaklapla složky a skrze zuby procedila „Dej ze mě ty svý pracky, Malfoyi!“

Snažila se ho setřást ze svého těla, ale on se zdál být až příliš pobavený celou situací a záměrně se k ní přivinul ještě víc.

„Nebo co? Co mi uděláš? Zapíchneš mě pilníkem na nehty?“ Draco očekával spršku nadávek a peprných vulgárních přízvisek, to, co však poté přišlo, ho uvedlo do stavu, kdy přestal vnímat, co se to vlastně děje. S výrazem plným nepochopení se sotva stihl nadechnout.

 

Namísto nadávek se v rozporu se vším, co Harry kdy tvrdila, k němu přivinula a jemně se otřela rty o ty jeho. Následovalo gesto rukou, kdy své svými prsty doputovala od Dracovy dlaně, přes loket a paži, a zastavila se až za jeho krkem. Draco si rozhodně tuhle její iniciativu nechal líbit a nestěžoval si. Spokojeně zamručel v očekávané muchlovačce.

 

A pak se to seběhlo až příliš rychle. Ucítil, jak se tvrdé koleno tupě a s obrovskou vervou setkalo s jeho nechráněným rozkrokem a tělem mu projela neskutečná bolest.

Jakmile se dostal ze sevření té dračice, svalil se skrčený přímo k zemi. Za zvuky, které začal vydávat, by se nestydělo ani stádo kentaurů nahánějících Dolores Umbridgeovou.

 

„Máš pravdu, možná, že příště použiju ten pilník, asi bych cítila větší zadostiučinění, ale zapomínáš stále na jednu věc. Máš jisté hodně bolestivé místo, o kterém vím, jak zasraně bolí, Malfoyi. A které já mimochodem už žel Merlinovi nemám,“ zdvihla na důkaz své výhry jeden koutek úst nahoru a vyšla do dveří.

Mezi futry se ještě zastavila. „Nebo díky Merlinovi? Bolí to, co? Počkám na tebe v kanceláři, Romeo.“

 

Zaklapla za sebou dveře.

Ještě se odešla za svými přáteli rozloučit, a pak se přes letaxovou síť přesunula přímo na ministerstvo kouzel.

 

 

***

 

 

Když vstoupila ke svému stolu, všimla si, že na něm je něco v nepořádku.

Až se vrátí Malfoy, pořádně mu nakope zadek za to, že jí na stole udělal takový bordel, protože pokud si dovolil už i tohle a hrabal se jí v osobních věcech, tak to už jen tak nepřejde jako všechny ty trapné narážky na její osobu. Idiot.

 

Po půl hodině se milostivý pán ráčil konečně dostavit. Ve tváři měl neidentifikovatelný výraz, ale Harry věděla, co za ním skrývá.

Nikdy by nepřiznal porážku a nikdy by se nenechal takovým způsobem ponížit. Dost těžce nesl, že s ním někdo dokázal zamést a už vůbec se o svém ponížení nehodlal dál bavit. Chtěl ho smést takříkajíc ze stolu, jako by se to vůbec nestalo. Pokoušel tvářit neutrálně a Harry ten výraz už stihla poznat za tu dobu, co se znali. Na to ho Harry už moc dobře poznala i ve škole, holt některé zvyky se nemění.

 

Byl to jen manipulativní, sebestředný a do sebe zahleděný rozmazlený egoista, který si myslí, že dostane vše, po čem zatouží. Malfoy přece nedělá chyby, Malfoy se neomlouvá a už vůbec se necítí provinile, natož aby vůbec cítil… Cokoliv, kromě chtíče, pocitu nadvlády a vítězství.

 

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, cos dělal u mě na stole?!“

„Cože?“ ozval se podrážděně blonďák a propíchl černovlásku ledovým pohledem. „Já jsem na tvém stole vůbec nebyl, nevíš, co bych tam dělal?“

„Jak já mám vědět, jaké máš myšlenkové pochody? Raději je ani nechci znát. Možná si hledal něco, čím bys mě zkompromitoval nebo dostal nebo co já vím, o co se to pokoušíš. Něco, čím bys oslnil lidi kolem sebe. Znám tě moc dobře, Malfoyi, jsi prevít a neznáš hranice…“

„Jak ti mám u Salazara říct, že jsem na tvém stole vůbec nebyl?! Jsi paranoidní, Potty!“

„Tak mi vysvětli, jak je možné, že tu mám takový bordel?“

Draco se na chvíli zarazil a jeho výraz nerudnosti se náhle proměnil na mírné zděšení. „No moment. Tys ho tu předtím neměla?“

„Ani náhodou,“ odsekla nakvašeně dívka a dala ruce v bok.

„Sakra!“ obrátil se ke svému stolu a začal na něm hledat nějaké zvláštnosti a anomálie.

Pak zcela nekompromisně prohlásil: „Někdo tu byl! Někdo tu byl a něco hledal!“

 

Chladně ocelový a brčálový pohled se ve vteřině střetly, ve vzájemném a dost nepříjemném poznání.