Dnes jako by zdi ministerstva kouzel snad na Harry mluvily.
Říkaly jí, jakou udělala chybu, když nenechala Malfoye, aby dokonal, co měl dokonat. Nebo že možná měla mlčet a nakonec se vymluvit na skutečnost, že se z ní opravdu teď stala ženská se vším všudy.
Neskutečně ji bolel podbřišek a nedokázala pochopit, jak tohle mohly všechny dívky světa každý měsíc snášet a jednoduše si nestěžovat. Bylo to příšerné. Ten pocit, že se jí každou chvíli podlomí kolena a ona zůstane trčet uprostřed chodby na odboru bystrozorů, byl prostupující každým pórem těla. Skoro očekávala, že omdlí v dlážděné uličce a všichni se budou dívat, jak se útrpně svíjí. Zatracená biologie.
Zažila už za svůj život nemálo cruciatů, nicméně takto intenzivní bolest to snad ani nikdy nebyla. Přišlo jí, že nějaká ubohá zakázaná kletba má oproti tomuto nepohodlí dost slabé účinky. Chtěla se hystericky rozesmát. Bylo to celé patetické. Odmítala fňukat, ale nemohla si pomoct, aby si alespoň ve své hlavě nepostěžovala.
Až bude příště chtít Malfoye něčím pořádně potrestat, naučí se nějaké zaklínadlo, kterým na něj přenese menstruační bolesti. Nějaké bolest napodobující kletby v podobném duchu už určitě někdo vymyslel (rozhodně nějaká pomstychtivá ženská), stačí jen pohledat.
Jeho ctěná noblesa princ Malfoy by tohle totiž těžko snesl.
Ke všemu ji strašně bolela i hlava a zřejmě měla teplotu, měla pocit, že ji horko sežehne kůži i vnitřnosti. Je to takové vždycky? Hlava nejenže bolela, ale zároveň se rozhodla, že bude Harry celý den trápit i jinak a prokládala svou nepříjemnou bolest nechtěnými myšlenkami.
Neustále se jí v mysli barvitě zjevovaly představy o tom, jaké to asi je poprvé v ženském těle. Sex. Co jiného. Harry Potter měl rád sex, i když ho nepovažoval za důležitý. Byl esenciální, energický, vášnivý, vyčerpávající i nabíjející zároveň, uspokojující, ale dokázal i zklidnit ducha. Takříkajíc vypnout mysl do naprosto tiché blaženosti.
Harry si připadala jako v šestnácti. Jako v dobách, kdy byla ještě klukem a zamilovala se do Ginny. Byly to takové zvláštní pocity tam uvnitř v břiše. Elektrizující doteky, kdykoliv na sebe sáhli, srdce tlouklo jako o život a on měl vždycky co dělat, aby se nechoval nepatřičně.
Bylo to takové i v ženském těle?
Měly ženy takové pocity? Jaké to bude? Co když se z ní už opravdu nestane muž a zůstane do konce života takhle? Co když? Pak jednou své poprvé zřejmě zažije. Ale s kým? Malfoy jí nasadil do hlavy brouka. Její podvědomí říkalo, že s Malfoyem by to určitě mohlo být hezké, protože jak ho znala, on chtěl vždy ve všem vynikat, a i v takovém případě by se určitě snažil co nejvíc, aby ji uspokojil a byl za toho pana Dokonalého, za kterého se sám považuje.
Ale chtěla by to?
Remus… Když si představila Remuse, bylo to zvrácené, stejně jako představa Rona, který ještě ke všemu má Hermionu. Oba dva byli a jsou její přátelé, byli jako rodina. Nedokázala by si představit, že by s někým tak blízkým měla prožívat něco tak intimního. Bylo to zkrátka… Zvrácené, děsivé, odporné. Jako incest.
A jako by toho nebylo dost, její mysl jí nahodila udičku v podobě představy vysokého černého netopýra. Otřepala se. Vážně?! Severus Snape? A jak ji v posteli tím svým pichlavým tónem říká: „Už budu, lásko?“
Jen si to představila, nehledě na fakt, že to nebylo tak podivně nechutné, jak si myslela (což ji zároveň vyděsilo), začala se nekontrolovatelně smát. Na jednu stranu totiž… Nebyl tak špatný, jak si vždycky domýšlela. Dokonce ho ve své mysli i přes všechny fyzické nedostatky označila za vcelku ucházejícího a charismatického.
Za všechno zřejmě mohl ten jeho hluboký hlas, vždycky na ni působil zimomřivě a ty obsidiánové oči, které každým pohledem nekompromisně probodávaly, bylo v nich cosi magického. Poeticky magického.
Snape byl tajemný. To jeho tajemno bylo rozhodně určitým lákadlem. Měl moc hezké ruce, na kterých se rýsovaly šlachy a žíly. Nikdy dřív Harryho nenapadlo, že by měl pro takové rysy slabost, ale zdálo se, že jeho ženská alternace si toho všímala až příliš.
Když Snape pracoval na něčem důležitém, vždycky si vyhrnoval rukávy. Na tváři se mu zhostil soustředěný výraz a obočí vždycky stáhnul tak, že vypadalo jako srostlé.
Už vůbec Harry nepřipadalo, že by měl Snape… Severus… Křivý orlí nos. Spíš byl takový… Aristokratický, řecký… Sexy. Vážně?!
A jaký má asi zbytek těla? Umí být stejně něžný milenec jako je precizní alchymista? Jako když připravuje se vší láskou všechny ty utrejchy? Měl vlastně někdy ženu? Miloval?
Cítila zvláštní vzrušení po celém těle, jen si to představila. Hormony se bouřily, opravdu stejně jako by jí zase bylo šestnáct a ona prožívala znovu tu podivnou pubertu plnou lákavých a nepoznaných možností.
Začala panikařit, když si uvědomila, jak nad Snapem uvažuje. Vždyť je to Snape! Ten Snape, co jí, tedy jemu, celé studium Bradavic znepříjemňoval život, a se kterým se vždy nenáviděli.
Snape… Ten přerostlý krtek usazený ve své noře zahalený v černém nekonečném hávu.
Snape… Kterému připomínala její matku. A proč to vlastně zmínil?
Když už se díky bohu i přes veškeré myšlenky a bolest dostala do kanceláře, neskonale se jí ulevilo, až se jí tváři rozlil spokojený úsměv. Být v mučivém zajetí všech těch představ bylo snad ještě horší než expedice do Azkabanu. Otočila klikou a vstoupila dovnitř.
Zarazila se. Někdo tam už totiž byl.
Uprostřed kroku se zastavila a hleděla do bezradných světlých očí.
Plavovlasou dívku ihned poznala. Neznala ji sice jménem, ale znala ji od vidění. Byla to totiž sekretářka samotného Kingsleyho Pastorka.
„Promiňte, slečno Evansová,“ špitla nesměle, zřejmě ji chudinku trochu vylekala. „Já… Mám pro vás vzkaz. Od ministra kouzel.“
Podala jí nažloutlou obálku, přes kterou se táhl rudý pruh a která měla voskovanou pečeť. „Máte se dostavit k panu ministrovi do kanceláře, jakmile dorazíte.“
„Dobrá… Ale… Proč mi to jednoduše neposlal jako oběžník?“ otázala se Harriet udiveně a sledovala, jak si sekretářka nervózně skousla ret.
Bylo na ní hned vidět, že je to dost nezkušená mladá dívka a zatím neumí moc s lidmi jednat. Z jejího postoje bylo evidentní, že není příliš společenská a že je dost stydlivá.
„No… On…,“ zarazila se a ztišila hlas. „Vlastně chtěl… Chtěl se přesvědčit, abyste to dostala co nejrychleji a aby to bylo doručeno přímo do vašich rukou, hlavně ve světle všech nedávných událostí, tak mě poslal.“
„Dobrá, ale když jste mi to teď řekla, proč ten dopis?“ zdvihla brunetka obočí a zadívala se do očí dívky.
Ta přešlápla na druhou nohu. „To víte, slečno Evansová, to jsou zkrátka formality. Ale jelikož jsem vám to už vyřídila, mohu tedy jít?“ sklopila oči k zemi a začervenala se.
„Samozřejmě,“ usmála se Harriet. „Já vás přeci nedržím, slečno…“
„Lina,“ opáčila jemně. „Lina Roseová, jsem se-…“
„Ano, já vím, kdo jste,“ usmála se vědoucně Harry. „Běžte, slečno Roseová. Přeji pěkný den.“
Dívka se na rohu otočila a s nějakými složkami, které držela v ruce, se zase vydala ven. Nakonec se na okamžik pozastavila a otočila. Podívala se smutně na Harriet. „Mimochodem. Je mi to moc líto. Upřímnou soustrast.“
Byla z ní cítit upřímnost a obavy. Harriet trochu připomínala Nevilla ještě v dobách, kdy ve škole čelil Snapeovi.
„Co prosím?“ otázala se nechápavě Evansová.
„No… To s vaším partnerem. Dracem Malfoyem. Mrzí mě, co se stalo. Je to rána. Takže vám projevuji upřímnou soustrast. Moc mě to mrzí.“
„Aha,“ uvědomila si najednou dívka s brčálovými duhovkami, sice měla pocit, že upřímná soustrast se přeje rodině a blízkým, ale nechala to být. Možná si sekretářka myslela, že byli s Malfoyem i životní partneři. „Samozřejmě,“ sklopila hlavu na důkaz pokory a smutku, aby na ní nic nebylo vidět. „Děkuji mockrát. Je to opravdu rána, ještě teď se z toho nemohu vzpamatovat. A proto dávám od toho případu ruce pryč.“
„Jak to myslíte? Vy to chcete vzdát?“ zarazila se blondýnka, její hlas přetékal překvapením a podivným zájmem o dané téma.
„Co jste čekala, slečno Roseová, já už nemám partnera. Nechci se tím zabývat sama, ke všemu, když mi taky hrozí nebezpečí. Ne, bude jednodušší, když toho nechám. Už jsem o tom mluvila s Pastorkem a ten to pochopil a přijal vcelku ochotně. Nemíním se pouštět do něčeho tak nebezpečného, ke všemu sama, na to bych byla krátká. Draco Malfoy za to zaplatil holým životem, nejsem ochotná ho následovat,“ ukončila Harry svůj monolog, který by byl hoden ceny za nejlepší herecký výkon.
„Rozumím. Na vašem místě bych asi udělala to samé. Určitě se najde někdo další, kdo ten případ dostane,“ snažila se být milá a Harry začínalo vadit, že byla přinucena jí lhát. Byla to tak milá holka. Ale když se jednou řeklo, že se bude lhát všem, tak všem bez rozdílu.
„O tom pochybuji. Už není nikdo, kdo by si na něj troufal. Spíš skončí někde na dně kartotéky a jako mnoho jiných případů před ním se zkrátka pustí k vodě.“
„To je… Smutné,“ hlesla Lina Roseová a svěsila hlavu. „Dnes aby měl člověk strach vyjít na ulici. Je to čím dál nebezpečnější. Teda ne, že by za války nebylo. Zrovna teď by se nám zase hodil pan Potter, vždycky dokázal všechno vyřešit a zachránil náš svět. Je to hrdina.“
Harriet by se nepěkně zašklebila, kdyby mohla, ale místo toho se snažila skousnout narážku na své minulé já a dělala, že si slova hrdina vůbec nevšimla. Ostatně nikdy neměla v lásce, když ji lidé přeceňovali. „Máte pravdu, ale mnohdy s tím nemůžeme nic udělat,“ pokračovala Harry dál v dialogu a snažila se působit přirozeně a nenuceně.
Lži jí nikdy moc nešly a neměla je ráda. A jak ji jednou kdysi tak svérázně vnukla Dolores Umbridgeová – Nemám vykládat lži. Paradoxem byly rozdílné situace a pravdy zaměněné za lži a naopak.
„No. Nebudu vás déle zdržovat. Přeji krásný den, slečno Evansová. Doufám, že se vám podaří dopadnout jiné padouchy,“ nesměle se usmála.
„Snad do budoucna, teď si potřebuji vzít pár dní volna, je toho na mě moc.“
„Chápu vás. Nashledanou,“ rozloučila se sekretářka a zavřela za sebou dveře. Harry si konečně zhluboka oddechla.
Tak tohle by měla za sebou. Doufala, že už nebude muset potkat víc lidí, kterým by to celé musela vysvětlovat. Nechtěla se v kanceláři zdržovat víc, než bylo nezbytně nutné. Zvlášť, když teď očekávala, že jí budou podobně skládat upřímnou soustrast i jiní a na stole jí budou ležet různé kondolence. Nebylo to poprvé, kdy ji a Malfoye někdo měl za pár, nejen ten pracovní, takže by se nedivila ničemu.
Popadla ze stolu všechny složky, které měly co dočinění s případem. Jak svoje, tak Dracovy, a během několika minut se přesunula k ministrovi. Ten jí udělil jen pár rad ohledně případu, a domluvili se, že bude nějaký čas pracovat z domu.
Pak se zase přes krb přemístila do svého domu, který teď působil spíš jako útočiště pro zkrachovalé existence.
***
Draco už od chvíle, kdy odešel v noci z koupelny, nezamhouřil oka. Vstával už před šestou hodinou ranní a stále se mu v hlavě obracely hromady myšlenek.
Co by se stalo, kdyby to Harry nechala zajít až nakonec? No, vlastně nic, protože by to v průběhu jejich snažení dostala. Ale… Byla by skutečnost, že by se nechala zneužít, lepší? Nebo bylo možná lepší, že se všechno zarazilo v pravou chvíli?
Draco se v posledních dnech cítil hodně zmatený a už se ani necítil tolik jistý v kramflecích, jak se tak říká. Nedával to na sobě pochopitelně znát, ale přesto se cítil mírně nervózní kdykoliv měl s Harriet o čemkoliv jednat. Bylo zvláštní ji vnímat jako ženu, ale jeho pudy ji tak vnímaly někdy až příliš. Zatímco jeho vnitřní já moc dobře vědělo, že mluví s Potterem, tělo si nedalo říct. Tím Potterem, kterého vždy nesnášel a kterého se pouze naučil z nutnosti tolerovat. S tím Potterem, který mu svým způsobem teď zachraňuje život.
Jak strašně potupné a osudově ironické, že.
Když mu včera v koupelně předvedla tu scénu, naštvalo ho to. Ne proto, že ho odmítla, ale proto, že zklamal. Možná proto, že i on zklamal ji. Nebo… To ale samozřejmě ne. To si jen v ten moment namlouval, protože ona pošramotila jeho ego. Jak si to jen mohla dovolit! K Malfoyovi!
Několik hodin se převaloval jen tak v posteli a snažil se logicky vysvětlit, co se to s ním vlastně děje. Cítil se k ní neskutečně, až nenormálně přitahovaný, ale zároveň ho šíleně štvala a cítil satisfakci, kdykoliv ji mohl nějak popíchnout nebo jí emočně ublížit. Jako by jeho mozek opravdu vnímal, že je to Potter, ale zároveň taky někdo, komu by se chtěl dostat do kalhotek, a nejen jednou.
Taky… Kdo by nechtěl. Stala se z něj dost sexy trofej. To nemohl popřít.
Z postele vstal až ve chvíli, kdy slyšel, jak Harriet dole v hale pohltily plameny letaxové sítě. Neměl zájem se s ní hned po ránu setkat. Věděl, že chtěla jít do práce vyzvednout všechna potřebná lejstra, aby spolu mohli pracovat doma. Ale jak to teď bude probíhat? Prohodí spolu vůbec nějaká slova? Budou muset, v rámci spolupráce určitě.
Cítil se nejistý. Zatraceně, ten pocit ho sžíral. Draco Malfoy neznal nejistotu. Neznal nervozitu a už vůbec neznal pocit viny. A tohle všechno ho dost připomínalo.
Sešel dolů. Naštěstí v kuchyni nikdo nebyl, tak si udělal extra silnou kávu. Do toho největšího hrnku, který našel. Černá káva mu ráno vůbec nezvedla náladu a nijak mu nepomohla.
Potřeboval to, ale marně. Šíleně ho bolela hlava a nebylo to tím, že by na něj lezla nějaká nesmyslná chřipka. Malfoyové totiž nebývají nikdy nemocní. A zatraceně nikdy nepijí tolik kávy a už vůbec se nestraní ostatním jenom proto, že se holt něco nevyvedlo.
Zatracená Harriet Evansová!
***
Do odpoledne byl Draco v domě dočista sám. Tedy… Jen aktivně. Hned ráno viděl Remuse Lupina vyjít ze sklepních prostor domu. Měl stíny pod očima, tvář strhanou a byl celý malátný. Sotva šel, ale zřejmě se snažil po schodech nahoru dojít až ke svému pokoji. Draco dělal, že ho nevidí. Neměl vůbec chuť tomu nuzákovi pomáhat, a tak ho nechal, ať si poradí sám. Moc dobře věděl, že dnes je úplněk a Lupin si to tam šel zřejmě nějak upravit a zbytek dne měl jistě v plánu pořádně prospat, aby nabral síly. To byla čistě jen jeho věc. Malfoy se o ostatní nikdy nestaral, nevěděl, proč by to zrovna dnes měl měnit, nezávisle na tom, že je hostem domu Harryho Pottera.
Když se blížila dvanáctá hodina, rozhodl se udělat si něco k jídlu.
Byl vždy zvyklý mít domácí skřítky, ale věděl, že když si tady nic k jídlu neudělá sám, nebude to mít. S jiskrami v očích ho napadlo, že by konečně mohl i té huse Evansové ukázat, že on nepotřebuje žádné domácí skřítky na to, aby se chutně najedl. Že není neschopným Malfoyem, aby si neudělal něco k snědku.
Podal si z nejbližší poličky kuchařku, jejíž váhu odhadl poněkud špatně a málem ji z rukou upustil. Kolem pasu si zavázal zástěru, co byla opodál, a uchopil do ruky svou hůlku. Byl by v tom čert, aby nedokázal něco, co dokáže ta hloupá stará kvočna Weasleyová.
Dobrých deset minut hledal recept, který by mohl aspoň zvládnout tak, aby bylo to jídlo poživatelné. Když se po další čtvrt hodině nemohl rozhodnout, zaměřil se na krocana na brusinkách, kterého vždy zbožňoval. Pokusil se o nemožné. Jen při té představě se mu sbíhaly sliny. Vzpomněl si na sváteční večeře na Malfoy manor, kdy jeho matka nechávala dělat právě krocana s brusinkovou omáčkou. Moc dobře věděla, že ho Draco zbožňuje a on ji vždy pochválil za její výběr.
Krocan sice k dispozici nikde nebyl, ale Draco našel v mrazáku nějaké zmrzlé kuře. Teda jevilo se to jako kuře, osobně ho nikdy v takové formě neviděl. Na to měli přece skřítky! Ale podle křídel a stehen a objemu hádal, že by mohlo být.
Když dokončil svoje umění, byl celý od čehosi, co se podobalo dost vzdáleně želé a podivného prášku. Přes nos se mu táhla jedna dlouhá černá saze, jejíž existence byla prostě nevysvětlitelná záhada, a vlasy měl ulepené od másla.
Rozhodl se servírovat svůj výsledek na talíř a konečně se uspokojivě najíst.
Vůbec si nechtěl připustit, že z něj kuchař nikdy nebude. Vůbec nechtěl uvěřit, že rozehřátá trouba opravdu potřebuje někoho, kdo by ji obstaral. A už vůbec nemohl překousnout, že to, co z ní nakonec vylezlo, se ani z poloviny nepodobalo tomu, co tam původně nacpal.
Zčernalé kuře, které pro nedostatek surovin hrdinně nahradilo krocana, vypadalo jako by už mělo po kremaci, která se nezdařila úplně. Brusinková omáčka, která ve skutečnosti byla rybízová, protože Potterova domácnost na tom byla tak bídně, že ani neměla brusinky, pouze nějakou podivně páchnoucí rybízovou marmeládu zvláštní konzistence, by se dala s velmi optimistickým pohledem považovat za nálev z rybízového kompotu.
Podíval se do kuchařky na fotografii a na svůj talíř. Porovnal obě porce. Nevěřil, že tohle se má podobat tomu, co je tak krásně zobrazeno v té pitomé knize. Lišilo se to nejen velikostí, barvou, konzistencí, zřejmě asi i vůní, ale když se snažil zakousnout do kuřecí kostičky, která se málem nadneseně obrátila v prach, nespokojeně zamručel a začal spílat všem neandrtálským kouzelníkům, kteří nemají domácího skřítka.
Kdyby nebyl Malfoy, hlady a pokořením by se rozbrečel.
Právě ve chvíli, kdy už se mu na tváři rozlil bezradný výraz, do kuchyně někdo vstoupil a začal se strašně smát.
A Dracovi jako naschvál zakručelo hlasitě v žaludku.
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).
Jenom drobnost, hned na začátku je věta "Dnes jako by zdi ministerstva kouzel na snad Harry mluvily."
Prohodit 'na' a 'snad'?