18. Osmnáctá hodina

 

 

Když se Harriet vrátila k sobě domů, byl už bezmála podvečer. Přestože ještě nebylo ani šero, jelikož se blížilo léto a stmívalo se později, stejně si uvědomovala, že je trochu pozdě a strávila u své kamarádky dost dlouhou dobu, aby se například Remus mohl strachovat o to, kde vlastně je. U Malfoye si iluze opravdu nedělala.

Pořád cítila, jak se jí tělem prohání bolestivá tíha někde kolem srdce. Ten nevítaný bolestivý pocit, kdy emoce zahlcují každý pór těla a ona neví, jak s nimi naložit.

 

Ginny. Její, kdysi jeho, krásná, chytrá, veselá a ryšavá Ginny. Děvče, které si získalo takříkajíc Harryho srdce. Přestože nikdy Harry nebyl ten milostný typ, který chrlil jedno vyznání za druhým a který by to očekával od druhých, její zrada bolela. Milovala ji, i teď v tomhle ženském a nepohodlném těle.

Ano, byly tu malé rozdíly, ten pocit už nebyl tolik intenzivní, ale stále k ní cítila jisté pouto. Chápala, že už o ni Ginny nestojí, ale jak jí tohle mohla udělat? Cítila se mizerně, podřadně, nedůležitě. To poslední slovo rezonovalo každou myšlenkou a šířilo popudlivé pocity každým svalem, který ztuhl v křeči. Byla nedůležitá. Cítila se zbytečně. Věděla, že Ginny si tohle zaslouží po tom všem, čím spolu prošli, a věděla, že jako Harry Potter nebyla ideální partner. A taky někde v jádru tušila, že by měla být šťastná, přesto se Harry cítila pod psa a svým způsobem podvedená.

 

Uplynuly dva týdny a pár dní a Ginny už si za něj-ni našla náhradu. Oliver Wood. Jak dlouho toho kluka neviděla. Naposledy ve škole. Harry Potter měl Olivera rád. Ujal se ho tehdy, když mu bylo jedenáct a vedl ho při famfrpálu. Všechno ho tehdy naučil. Oliver byl vždycky skvělý. Určitě se k Ginny hodí. Ale… Copak se Ginny ani trochu necítila, že ji zrazuje? Vždyť to, co se tehdy stalo, když Harryho odhodil ten oblouk, bylo sotva čerstvé. Neuplynuly ani tři týdny a Gin si už našla někoho dalšího jako by se nechumelilo.

 

Ale vyvstávala tady další otázka.

Bylo to opravdu tehdy? V hlavě hlodal červík pochybností. Co když ji, tedy jeho, Ginny podváděla už tehdy? Co když to s Oliverem táhla už v době, kdy spolu chodili?

Překvapivě ho tato myšlenka bolela méně, než fakt, že by Harriet hodila tak rychle přes palubu. Byť by ji nemělo být příjemnější, že ji Ginny podváděla už dřív, ale vcelku by to chápala. Harry na ni nikdy neměl čas, vždy upřednostňoval práci a nikdy nechápal, jak musí Ginny scházet. Byl bezohledný… Byl prostě… Chlap. A to ji muselo bolet. Musela se cítit sama a nemilovaná. A to ji mohlo vehnat do náruče někoho jiného. Musela se cítit zrazená a bezradná.

Určitě stejně tak, jako Harriet teď bolelo, když se dozvěděla pravdu.

Jejich kdysi tak hluboká láska byla už nadobro ztracená. Nastal čas se s tím smířit a přijmout to.

 

 

***

 

 

Když vyšla z krbu, jen zaraženě hleděla do země, jako by snad zkoumala vzory starého koberce, který tu byl jistě už od doby, kdy byl Sirius malý. Nemohla přestat přemýšlet nad tím, co se dozvěděla.

Hermiona určitě udělala dobře, že jí to řekla. Aspoň už si konečně uvědomí, že její šance jsou marné. Ale co když se zase stane mužem, opravdu už o něj Ginny nebude nikdy stát?

Bude pozdě.

A stál by znovu on o ni? Opravdu ho to bolí, protože ji tolik miloval? Nebo je to jen podivná doznívající žárlivost? Či snad jen pocit zrady a ukřivděnosti?

Byla zmatená. Nevěděla, co cítí, co by měla cítit. Na jednu stranu věděla, že ji to bolí, ale na druhou stranu věděla, že by to tak mělo být a že je to správné a ona jim to oběma ve skutečnosti vlastně přála. Což bylo na celé věci nejzamotanější.

Říká se, že láska je nesobecká, ale nebylo tohle vlastně spíš sobecké gesto? Protože se Harry ve skutečnosti už nemusela cítit provinile, že Ginny zničila život?

 

Na jednu stranu měla pocit, že Ginny ještě stále trochu miluje, ale zároveň cítila, že už to není to, co to kdysi bývalo a přemáhá ji spíš přitažlivost k opačnému pohlaví.

 

Poslední dvě noci se jí dokonce zdály sny o Severusi Snapeovi.

V jejích snech měl vlasy stažené v copu. Byla u něj jako obvykle v pátek na testech a on tam chodil pouze ve volných černých kalhotách. Jinak na sobě neměl ani hábit, ani košili, ani tílko, dokonce ani boty. Producíroval se tam uvolněně a s grácií. Medovým hlasem k Harriet promlouval. Pořád dokola jí opakoval, jak je podobná její matce a jak byla její matka krásná a vášnivá a že určitě po ní něco musela zdědit.

 

Vždy se pak Harry probouzela k ránu zpocená a udýchaná, protože většinou její sny končily tím, jak šaty z jejího těla sjely na kamennou podlahu sklepení a dál už si představivost dotvořila, co potřebovala.

Byla zmatená. Nedokázala sama sobě říct, co vlastně cítí, ale věděla, že něco ohromně těžkého jí leží někde v žaludku, vyvolává to podivný třas, nevolnost, ale i vzrušení. Ale než by za to byla ráda, měla spíš pocit, že ji to ničí. Jenže co ji vlastně ničí? Nedokázala to konkrétně specifikovat.

 

Už dobrou čtvrthodinu pro změnu zírala na protější zeď.

„Harry!“

„Haló, Harry!“

Jako by na ni někdo mluvil. Někdo hodně milý a jí blízký. Proč nemůže mít taky někoho, kdo by ji miloval a ona jeho? Tak toužila po tom někoho milovat. Ale proč až teď? Zatracené hormony! Chtěla jen někoho mít, sdílet s ním hodiny, dny, měsíce, život. Chtěla se k někomu stulit a chtěla, aby jí do ucha šeptal, jak bude všechno v pořádku a jak to zvládne. Chtěla mít v někom oporu a jistoty. Tak toužila po tom, aby potkala svou životní lásku. Tu, o které všichni tvrdí, že přijde jednou za život.

„Harry, slyšíš?!“

Tu lásku, kterou by ji někdo opětoval a nikdy ji neopustil. Proč tohle neviděla, když byla chlap? Jsou opravdu všichni muži zaslepení a tak ignorantští? Opravdu jsou to takoví citoví ignoranti?

„Harry! No tak, prober se!“ tentokrát s ní někdo zatřásl.

Přerušila tok myšlenek a snění. Zadívala se před sebe.

„Och, Reme…“

„No sláva. Už asi pět minut tady do tebe hučím a ty pořád nic! Co se děje? Nad čím si přemýšlela? Víš co? Pojď do salónku si sednout do křesla, vidím na tobě, že to nutně potřebuješ, a taky něco ostřejšího na pití,“ chytl ji za ruku a táhnul ji k nejbližšímu křeslu. Posadil ji jako bezvládnou loutku a dřepnul si starostlivě k ní.

„Harry,“ promluvil vlkodlak znovu, „co se stalo?“

 

A v ten moment se Harry jako hysterická slečinka rozeštkala a pověsila se Removi kolem krku. Začala brečet. Tolik to bolelo. Tak se cítila zrazená, opuštěná a zbytečná. Tak sama!

Salazar jí byl dlužný tuhle životní změnu.

 

Proč jen tehdy neposlechla Hermionu a Ginny a nenechala ten záhadný oblouk být obloukem? Proč měla vždycky tu svou tvrdohlavou hlavu a ten svůj zachráncovský komplex a měla potřebu všechny zachraňovat? Stýskalo se jí po Siriovi, chtěla ho zpátky - chtěl ho zpátky, ale za jakou cenu?

Jako chlap se cítila spokojená, protože… Necítila! Necítila tohle. Tuhle beznaděj, tuhle osamělost, tuhle absenci něčeho, co ani nedokázala řádně pojmenovat. Chtěla něco, co nemohla mít. Ale proč?

Slzy ji po tváři tekly úplně samy. Chtěla se ovládnout, chtěla být normální. Nechtěla ze sebe dělat hysterickou nánu a ztrapňovat se, ale když ono to nešlo. Všechno na ni v poslední době tak doléhalo a už to potřebovalo ven. Potřebovala všechnu svou bolest ventilovat, potřebovala se toho zbavit, svěřit se. Potřebovala obejmout.

 

Proč ji Draco nechce jako partnerku? Proč stojí jen o její tělo? Proč se chová, jak se chová? Jeho arogance jí ubližuje, jeho jednání bolí. Ale proč to tak bolí? Na všechny urážky si už zvykla, brala to jako součást jejich života a občas i zábavného pracovního vztahu. Musela uznat, že kdykoliv se špičkovali, docela ji to bavilo. Ale když došlo na otázky intimity, Draco se zachoval jako typický nadržený kretén, kterému jde pouze o jedno. Jenže proč tohle dělal? Ona by jinak o něj možná stála. Nebo ne?

 

A jaký je asi v téhle věci Severus Snape? Přitiskla se blíže k Removi a dále mu plakala na rameni.

„Remusi!“ vzlykla nešťastně. „Proč já. Proč tohle všechno. Tak to bolí.“

„Co se stalo, Harry?“ Remus byl nešťastný z celého toho výlevu. Jindy silný Harry Potter, který nepodléhal beznaději a měl bojovného ducha, se mu před očima doslova složil.

„Reme… Ona… Ginny… Našla si někoho jiného.“

„Tohle tě trápí? Harry,“ objal Remus syna, teď už spíš dceru svého někdejšího nejlepšího přítele. „Nebuď z toho smutná. Ginny tě určitě v hloubi svého srdce miluje, ale snaží se jít dál a ty budeš muset taky.“

„Ale já… Chci, aby mě někdo na oplátku miloval. Proč se stalo tohle zrovna mně? Já jsem ji milovala… Já nechci být sama.“

„Nebudeš, to ti slibuju, Harry,“ pohladil ji muž po vlasech a nezbývalo mu nic jiného, než ji zkusit utěšit a konejšit slovy i pohlazením.

Zdálo se, že tentokrát i na Harryho Pottera toho bylo už příliš.

 

 

***

 

 

Draco si zrovna četl knihu, kterou našel ve staré knihovně, a která dřív patřila členům jeho rozvětvené rodiny. Kdyby nevěděl, že Potter bydlí v Blackovic domě, ani by se tam nešel podívat, ale jelikož znal rodinu své matky, věděl, že v knihovně Blacků jistě najde něco zajímavého.

 

V momentě, kdy zrovna dočítal poslední řádky, se rozhodl, že si nakonec přeci jen znovu prohlédne lejstra, která dopoledne přinesla Evansová z jejich kanceláře. Zatracoval svou prozíravost, protože ho vůbec nenapadlo vzít si ty složky s sebou do pokoje a nechal je ležet v tom pitomém přijímacím salónku. Přesně tam, kde je Evansová nechala.

 

Scházel potichu po schodech, protože věděl, že v kuchyni by měl být ten prašivý vlkodlak a on neměl chuť vyslechnout si ani to jeho uctivé dobrý den, Draco.

Slyšel Lupina, když vycházel ze svého pokoje, a šel dolů. Pravděpodobně se šel najíst, co jiného by taky dělal, bylo ještě moc brzo, aby se zavřel do sklepa. Zbývalo ještě několik hodin, než úplně zajde slunce.

 

Snažil se na sebe neupozornit. Opatrně se přibližoval k zárubním dveří do salónku, když ho zastavil výjev, který spatřil. Naštěstí stihl odskočit za stěnu. Zřejmě si ho ani jeden z aktérů, které zahlédl, nevšiml.

V jeho zorném poli se rýsovala záda, široká záda toho nuzáka Lupina, který momentálně objímal Evansovou. Měla zavřené oči a hlavu položenou na jeho rameni. Tiskla se k němu, jako by to bylo snad naposledy v životě a on k ní stejně tak.

 

Pevně stisknul zuby. Normálně by nechal svou jízlivou povahu, aby pronesla několik sarkastických slov na jejich účet a vysmála se jim. Ponížila je a on by se tomu hrdelně zasmál, ale hrdopýšek uvnitř ho zarazil a nakázal mu, aby zůstal stát a dál sledoval scénu před sebou. Hlavně tiše.

Lupin se zrovna ještě víc k Pottymu přitisknul a něco tiše pronesl přímo do jejího ucha. To gesto bylo tak intimní a něžné, až se v Dracovi k jeho podivu vřela krev.

 

„Nebudeš, to ti slibuji, Harry,“ pohladil ji ten chlap po vlasech.

„Nebudeš,“ políbil ji do vlasů. „Mám tě rád. Mám tě moc rád a pamatuj si, že nikdy nebudeš sama!“

„Já tě mám taky moc ráda, Remusi. Děkuji ti, že seš tady se mnou.“

„To já děkuji tobě a nikdy nepochybuj.“

 

 

Draco rudnul ve tváři a vztekle zatínal pěsti na obou rukou. Jak si můžou jen dovolit takhle veřejně se tu muchlovat. Jak můžou… Takhle… Takhle… Ohrožovat jeho mravní zásady a výchovu. Takhle na veřejnosti. Kdokoliv by je mohl vidět… Třeba… On…Draco… Pak… Třeba Weasley, kdyby třeba zase přišel. Nebo Grangerová, kdyby chtěla přijít. Nebo… Třeba… Třeba on… A co teprve… Netahá se náhodou Lupin s tou svojí potrefenou Tonksovou? Dracovou sestřenicí? A co se má co Potter-Evansová takhle muchlovat s každým, o koho zavadí!

Tohle je nepatřičné a nevkusné! Je osmnáct hodin. Je teprve šest večer. Copak si nemohli počkat, až bude aspoň deset? No, to asi ne, pokud není Evansová zvrácená, i když o tom by se dalo polemizovat. Ale prostě… Prostě… Mohli si zalézt někam, kde by je nikdo neviděl, ne?! Někam, kde by byli o samotě? Kdo se má na tohle dívat?!

Ne, ne, ne! Žádné takové, aby si lezli spolu někam do soukromí. Potty je přece počestná žena a vůbec…

Co na tom vlkodlakovi vidí? Co má on, co Draco nemá? Tohle byl vrchol!

 

Plavovlasý aristokrat už to déle nevydržel a vstoupil do dveří. Neopomněl svůj teatrální výstup doprovodit iritujícím zakašláním.

Remus v ten moment pustil Harry a ta se snažila tvářit, jako by se nic nestalo a nenápadně si otřela mokré oči.

Draco, který dělal, že to vůbec nevidí a jako by snad ani jeden v místnosti nebyli, šel ke stolku a vzal si z něj lejstra, pro která původně přišel. Pevně semknuté rty si div zevnitř nerozkousal vztekem.

Když odcházel, nakonec je sjel znechucujícím pohledem a bez jakéhokoliv slova zase s pevným krokem vyšel po schodech nahoru do svého pokoje, kde třískl hlasitě s dveřmi.

 

„Omlouvám se, tohle…“

„Za co se omlouváš, Reme,“ usmála se brunetka a otřela si znovu své oči. „Nemáš za co. Nic si neudělal. Nemůžeš za to, že ten arogantní egoista se snaží působit důležitě. Vůbec se tím netrap, to je jen jeho problém,“ zelené oči zase mírně oživly. „A děkuju ti. Za to, že seš. Ani netušíš, jak si mi pomohl, Reme,“ postavila se na nohy a s melancholickým úsměvem na rtech se rozhodla odejít taky.

Když už byla téměř u dveří, na okamžik se zastavila, jako by se jí prohnala hlavou nečekaná myšlenka, pak se se otočila. „Ty, Remusi…“

Muž zdvihl hlavu a upřel své oříškové oči na Harry. „Ano?“

„Snape miloval mou matku?“

Bylo vidět, že vlkodlaka otázka dost překvapila. Na chvilku se v pohybu zarazil, mimika v jeho tváři značila podivný diskomfort. Promnul si prsty svou bradu, „Jak si na to přišla?“

Harry se jen usmála. Znovu se na pár vteřin zamyslela, načež dala průchod své myšlence. „Tehdy ve sklepení. Snape řekl, že mu matku hrozně připomínám. Netušila jsem, proč to řekl, než mě napadlo, že možná.. Proč by o ní mluvil, pokud ne. Byli přátelé? Nebo ji miloval?“

„Myslím, že mně nepřísluší, abych ti na to odpovídal, Harry. Pokud tě to opravdu zajímá, zeptej se ho na to v pátek sama. Ale znáš Severuse. Sám uzná za vhodné, jestli ti vysvětlit, proč to řekl.“

„Jsi tajemný, Remusi, netrávíš s ním náhodou taky nějaký ten čas?“ nadhodila žertem a rozesmála. Nadechla se a naklonila chápavě hlavu. „Vím, že víš, jak to bylo, ale nezlobím se, že mi to nechceš říct. Nejspíš máš pravdu, je to jeho osobní věc a myslím, že se ho na to zeptám sama,“ zavlnila rty.

Remus krátce pokynul hlavou.

„Dobře. Večeřel si už?“ změnila najednou dívka téma a sjela přítele pohledem.

„Ano, díky, Harry. Bylo to vynikající.“

„Tak teda… Doufám, že se dneska budeš mít v rámci možností dobře. Já si teď asi půjdu lehnout, nějak mě bolí hlava. A potřebuju si nějak nad tím vším popřemýšlet a zhodnotit svůj život. Protřídit priority.“

„Odpočiň si. Víš co? Mám v pokoji ještě nějaký uklidňovací lektvar od Severuse, přinesu ti ho, bude ti po něm lépe.“

„To budeš laskav.“

 

 

***

 

 

Mladý Malfoy dorazil do svého pokoje poněkud rozladěný. Brnělo mu v konečcích prstů, divoce bušilo srdce a měl pocit, že si brzy prokousne jazyk, jak neustále skousával mrzutě zuby.

Byl naštvaný. Moc tomu nerozuměl. Byl naštvaný kvůli tomu, co viděl. Doslova zuřil. Ani ne tak kvůli samotné skutečnosti, že načapal Evansovou, jak se tam tulila k tomu prašivému vlkodlakovi. Spíše tím, že zjistil, že mu to vadí.

O co zatraceně šlo. Vůbec netušil, že mu může krev takhle vřít. Že může cítit takový hryzavý pocit, co se mu rozlévá žilami a že má chuť Lupina rozcupovat na čtyři stejně ošklivé čokly. Co to znamenalo? To byla žárlivost?

Vůbec nechápal, jak může tahle podivná žárlivost směřovat k člověku, se kterým se téměř celý život nenáviděl. Se kterým se během školy div nezabili.

Jak bylo vůbec možné, že se tohle v něm nahromadilo? Copak si nedával pozor? Ale on přece nikdy nežárlil. Malfoyové přece nežárlí! Berou si to, co chtějí. Ovládají ty, které chtějí a nikdy se nenechají nijak ovlivňovat. Je to jednoduchá a fungující rovnice, kterou se celý život řídí a kterou ho naučil otec.

 

Tak jak je u všech ocásků možné, že ho štve, že před chvílí viděl Lupina objímat Harry? On ji neměl co objímat! Jediný, kdo mohl Harry objímat, byl přece on!

Jeho Harry! Ona má patřit jemu!

Jak je možné, že ona dává přednost tomu ošoupanému chlápkovi, co by mohl z místa konkurovat kdejakému bezdomovci, zatímco on je krásný, bohatý, perspektivní, přitažlivý, sexy a neodolatelný. Co má Lupin, co on nemá? Teda kromě blech?

 

A proč tohle vůbec řeší? Proč nad tím takovou dobu přemýšlí?! A proč mu to nedá pokoj? Vždyť je to vlastně jen Potter! Je to jen obyčejná ženská, jako každá druhá! Sakra!

U Salazara. A ke všemu je oba dva musí denně vídat pod stejnou střechou. Nesnášel to tady.

Nesnášel tenhle dům Blacků, nesnášel ten ubohý pokoj, nesnášel Lupina! Nesnášel Evansovou!

Ale ze všeho nejvíc za to všechno nesnášel sebe!

 

Vztekle odhodil na postel lejstra, která ještě stále držel v rukou, až se rozevřela a na zem spadalo několik papírů.

Chvíli na ně jen tak otráveně zíral, než zaujaly jeho pozornost. Hlavně proto, že valná většina z nich byla čistě bílá. A co on si prozatím pamatoval, tak prázdné listy s Harry eliminovali už na začátku a nechali ve složkách jen ty popsané.

Zvědavost mu nedala a začal se znovu prohrabovat obsahem, až naštvaně ztuhl. Pokrčil obočí a snažil se najít usvědčující fotografie, na nichž byly piktogramy.

Otvíral nové a nové složky, ale bezvýsledně. Jejich nejnovější a nejtrefnější poznatky byly takříkajíc v trapu, stejně jako fotografie, pitevní zprávy, osobní poznámky a adresy příbuzenstva obětí.

Zlověstně praštil pěstí do země a zaklel.

Musí urychleně promluvit s Evansovou.