21. Den po dvacátých prvních narozeninách

Harriet viděla snad poprvé v životě zaskočeného Severuse Snapea.

Ten seděl a hleděl na dívku před sebou a nebyl schopný se ani pohnout. Možná to bylo tím, že mu připadala stejná jako její matka. Stejně přitažlivá jako Lily Evansová. Možná taky proto, že tohle vůbec nečekal a už vůbec ne od syna-dcery Jamese Pottera. A možná taky proto, jak si Harry uvědomila, když se lépe podívala, že se pohledem pohyboval někde na škále mezi zhnusením a překvapením. Nebo to byl jen dojem.

Mezitím ale obě útlé dlaně ležely na profesorových kolenou a zelené oči se upíraly na úzké rty.

Snape se v neblahé předtuše se zvedl se záměrem odejít a rychle se vyhnout tomu, co má zřejmě ta potřeštěná osoba v úmyslu. Ale něco mu v odchodu zabránilo. Respektive právě ty dvě ženské ruce, které spočívaly na něm.

Harriet Evansová se ve stejný moment vymrštila do stoje a protentokrát už držíc Snapea za paže, se letmo dotkla jeho rtů svými.

Snape zkoprněl ještě víc, ale kupodivu neuhnul, zatímco Harriet se stále snažila dobýt ty sarkastické rty.

Byl to hodně nezvyklý pocit. Kdyby jí někdo před rokem řekl, že jednou bude líbat obávaného a protivného Severuse Snapea, zaklela by ho ve švába nebo krysu a poslala první třídou přímo ke Svatému Mungovi. Ale teď? Teď se cítila podivným způsobem svobodná a svá. Jako by dělala správnou věc,

Snapeovy… Severusovy rty vůbec nebyly tak tvrdé, jak vypadaly. Byly měkké a vláčné. Horké a chutnaly jako výzva.

A když obtočila své paže okolo profesorova krku a chtěla své tělo přitisknout na jeho, on ji znenadání vší silou odmrštil.

Zhnuseně si otřel rty o rukáv jako by stíral nějaký nebezpečný jed a zvýšil pekelně hlas: „Co to má u Salazara znamenat?“

Harry v tu chvíli nevěděla, čí je. Hlasitě polkla, načež jí v puse neskutečně rychle vyschlo.

Snape stále pěnil.

„Slečno Evansová, vysvětlete mi, co to má znamenat? Jak jste si jen dovolila,“ prohrábl si nervózně své černé vlasy a zacouval o několik metrů dál, hlavně co nejdál od Harry, aby ji nenapadlo to zopakovat.

Neobvyklý výraz v jeho tváři mluvil za vše. A dívka v tu chvíli znejistěla, přestože se ještě před chvílí cítila jistá a odhodlaná.

„Já, já… Myslela jsem, že…“ nenacházela slov. „Vždyť jste říkal, že vám připomínám mámu a mámu jste přece miloval? Tak proč…“

„A z čeho, vážená, usuzujete, že zákonitě musím být zamilovaný do vás. Věděl jsem, že jste nikdy neoplývala přílišnou inteligencí, ale tohle je příliš i na vás! Promerlina, vzpamatujte se!“

Harry vyšla vstříc profesorovi.

„Ne! Hezky zůstaňte stát tam, kde jste!“ vyhrkl naštvaně Snape. „Jste příliš nebezpečná!“

„Snape… já myslela, že když jste sám, že bychom mohli…“

„Evansová! Proč si myslíte, že zrovna s vámi bych chtěl něco mít,“ otřepal se, jen si to představil a pro vlastní bezpečí se obrnil překříženými pažemi na hrudi. „Proč si myslíte, že jsem sám? Jen proto, že jsem strašlivý a hrůzu nahánějící necita, takže žiju jen sám se sebou? A i kdyby ano, je to čistě má osobní věc a nic vám do toho není. Nedej Merlinovi, aby vás to nutilo přemýšlet! Raději nemyslete, kolikrát se to u vás prokázalo jako dost nevýhodná činnost!“

„Vy, vy máte… Vy nejste sám?!“ otázala se Harriet s hrdlem sevřeným tak úzce, že ztrácela pomalu hlas.

Úplně přešla urážku, která právě Snapeovi vyplula z úst. Možná už byla zvyklá na jeho časté invektivy, ale spíš byla víc vykolejená faktem, který Snape naznačil, a to, že možná není single.

„Co jste si myslela, že čekám právě na vás? Zase jste ukázala, jak arogantní umíte být. Přesná kopie vašeho otce!“

„Nechte mého otce na pokoji!“ osopila se na něj.

Snape se jízlivě usmál. Konečně se dostal do pozice, kdy měl navrch. „Když jde o vašeho otce, tak svádění jde bokem, jak vidím. Příjemná a vítaná změna.“

Harriet mlčela jako pěna.

„Úplně jsem ztratil chuť vám vůbec pomáhat. Co jste si myslela? Že mě svedete a že se do vás bláznivě zamiluji, a pak z vás udělám zase Harryho Pottera? Jste idiot. Kliďte se mi z očí. Tenhle pátek vás raději ani nechci vidět. A buďte ráda, že ještě souhlasím s tím, že vám pomůžu. Vypadněte!“ pokračoval nakrknutě mistr lektvarů a probodnul ji nelítostným pohledem.

Harry hleděla zarytě do země a snažila se působit, že tam vůbec není. Možná by mohla jednoduše splynout s okolím.

Když si na ní Severus Snape vybil všechnu zlost, zastyděla se. Měl pravdu. Co očekávala? A vlastně… Toužila vůbec po tom se právě jemu zalíbit? Teď už si tím nebyla tolik jistá jako před chvílí. Možná, že tohle musela udělat právě kvůli sobě, aby si uvědomila, jaké jsou její priority a že tohle opravdu nechce. Zřejmě to není tak správná věc, přestože si na začátku myslela pravý opak. Byla zmatená a hanbou by se nejraději propadla.

Opravdu má Snape partnerku? Vždycky si myslela, že je samotář a že si nikoho k tělu nepouští, ale opak byl zřejmě pravdou. Vždyť kdo jiný uměl být lepší v přetvářce než Snape? Vysloveně vynikal v popírání vlastních zájmů.

Zahleděla se do těch zlověstných černých očí a v tu ránu beze slova zmizela ze sklepení a posléze i z Bradavic.

Hořká žluč se jí samou trapností povalovala někde na konci jazyka a nebyla schopná ji jen tak polknout.

***

Draco už dobrou hodinu seděl u stolu a snažil se zformulovat nějaký kloudný dopis. Co má asi tak Pastorkovi psát?

Dobrý den ministře, sice jsem si myslel, že ten vrah jste vy, ale chci se spíš zeptat na vaši sekretářku. Nepřijde vám poněkud divná?

To by nebyla asi zrovna nejvhodnější formulace slov.

Potter-Evansová si někde lítá a vykecává a tu nejsložitější práci samozřejmě nechá na něm, jak typické.

Nakonec usoudil, že bude nejvhodnější prostě napsat, že by rád získal přesnější údaje o samotné Lině Roseové, v rámci vyšetřování, ale že zatím nemůže prozradit více.

Draco spokojeně zapečetil obálku a dal ji sově sněžné do pařátu. Otevřel okno a pustil ji ven do toho nečasu.

Na obloze se zablýsklo a stále nepřetržitě lilo.

Ulice na Grimmauldově náměstí byla liduprázdná. Vypadala ponuře. Domy v ní byly prastaré a oprýskané. Omítka z nich padala a celkově budily dojem, že se brzy zhroutí k zemi a drží jen vlastní vůlí.

Žije vůbec v ulici nějaký kouzelník nebo je to mudlovská čtvrť? Od Evansové věděl, že v tomto domě žili kouzelníci, se kterými byl i on sám úzce spjatý. Blackovi. Rodina jeho drahé matky, která zemřela den po jeho dvacátých prvních narozeninách. Nostalgicky zaplul do svých pocitů a vzpomínek, a zhluboka povzdychl nad její památkou. Chyběla mu. Vždy k ní měl bližší vztah, než k otci a její smrt ho hluboce ranila.

Zavřel okno, ale přesto slyšel, jak kapky deště buší o venkovní parapet. Věděl, že Evansová se zřejmě nějakou dobu zdrží, protože musí jít taky za tou střelenkou Láskorádovou.

Rozhodl se zajít si do knihovny a přečíst si něco bizarního o černé magii, o které se zmiňovala každá druhá kniha v Blackovic archívu.

Alespoň v něčem byl tenhle dům příjemným překvapením.

***

Když Harriet odcházela od Lenky, měla na tváři úsměv. Lenka potvrdila její teorii, že Lina v tom rozhodně nemůže hrát roli. V podstatě jí jen potvrdila, jak hodná a milá holka to je. A že se spolu kamarádí už léta. Vlastně téměř do puntíku zopakovala to, co Snape, jen s menšími rozdíly, které poukazovaly na fakt, že Lina má velmi nízké sebevědomí a za žádných okolností si nevěří.

Možná i to bylo důvodem, proč je moták, poněvadž nějaká magie v ní byla, když byla přijata do Bradavic. Ale co zjistila Harry od Lenky, tak Lina Roseová nevlastnila ani hůlku, na všechny snahy o progres zanevřela, přestože zůstala ve spojení s magickým světem.

A Evansová zcela logicky usoudila, že taková dívka by těžko spáchala takovou hromadu zločinů, v nichž hrála roli zejména magie. A ne jen tak ledajaká.

Bystrozorka věděla, že jí něco uniká, vnímala, že je tomu na stopě a ten, kdo je do toho zapleten, je někdo, koho zná. Musel být. Její podvědomí jí to našeptávalo. A její instinkt měl obvykle alespoň částečně pravdu.

***

Doma na Grimmauldově náměstí se neobtěžovala ani najíst, ačkoliv se hlad hlásil o slovo už několik hodin. Rovnou běžela vyhledat Malfoye, aby mu do očí vmetla, co právě zjistila a následovně se mu vysmála za jeho praštěnou teorii.

Draco seděl v přijímacím salónku v křesle a v ruce držel nažloutlý pergamen s pečetí.

„To je Pastorkův dopis?“ zeptala se zvědavě dívka s havraními vlasy, i když vytušila odpověď.

„Jo,“ opáčil automaticky blonďák a četl dál.

Nakonec papír složil a podal ho Harriet s výrazem ve tváři, který jasně dával najevo, že nikdy nepřipustí, že se zmýlil, protože na to přeci nemá správný genetický kód. Malfoyové se nemýlí, Malfoyové testují reakce nevěřících okolo!

Harriet se se zaujetím začetla do pergamenu. Pár úderů srdce na to, když dočetla posledních pár řádků, se jí na tváři rozlil posměvačný úsměv a přimhouřila škodolibě oči.

„Zdá se, Malfoyi, že ta dívka nemá předpoklady k tomu, aby něco takového udělala.“

Draco chvíli mrzutě mlčel, ale pak vyprskl jako kočka, kterou někdo opakovaně tahá za ocas. „No a co. To, že je moták, že není příliš inteligentní, že je chudá a pracovitá, nebo že je Pastorkovi vděčná a všechny tyhle nesmysly… To ještě neznamená, že v tom nemůže mít prsty!“

„No tak, Malfoyi. Nech už toho. I ty musíš uznat, že kdyby to byla ona, musela by na to mít vlohy. I z dopisu je evidentní, že není příliš chytrá a že život zasvětila své práci, protože jí nic jiného nezbylo. Navíc neumí čarovat a od Lenky jsem zjistila, že nevlastní ani hůlku a že má strašně nízké sebevědomí. Nebyla by schopná zorganizovat tak složitě provedené vraždy, zejména když oba dva víme, že se kolem nich točí černá magie. Navíc podle otisků z jedné mrtvoly patolog do zprávy udal zřejmé, a to, že oběť byla nejprve škrcena a ty otisky patřily pravděpodobně muži. Dokážeš si představit tu nevinou a drobnou dívku, jak někoho vší silou škrtí? Má tak malé ruce. Vždyť je to směšné.“

„Třeba je komplic,“ držel se svého Draco, nechtě přiznat vlastní prohru.

Harry se pouze už jen rozesmála. „Mám hlad, půjdu něco udělat. Chceš taky?“

„Neříkalas, že mi nebudeš vařit?“ uculil se jízlivě aristokrat.

„Dneska jsem v docela dobrém rozpoložení, i když vezmu v potaz, co jsem provedla,“ posledních pár slov sice zašeptala, ale přesto ji Malfoy slyšel.

„Cos provedla?“ chytil se ihned tématu.

„Třeba jindy, ale myslím, že spíš asi nikdy, zrovna tobě nemám potřebu se svěřovat.“

„Škoda, třeba bych o to stál,“ prohlásil naprosto vážně plavovlasý mladík a nečekaně se od ní odvrátil.

Černovláska zaraženě pohlédla na jeho záda, které ji nastavil.

Tohle, že řekl Malfoy?

***

Dny plynuly a střídaly se v nečekané smršti pátrání, přesto stále nepřicházely žádné nové nápady, ani nové stopy.

Každý večer, den co den, spolu Harry a Draco prohledávali složky, jestli tam aspoň nenajdou nějaký starý záznam. Ale marně. Všechno jejich snažení přišlo vniveč. Aspoň, že si oba dva pamatovali, co před tímto záhadným výmazem dokumentů nalezli a zjistili.

Bylo až neuvěřitelné, jak se v mnoha ohledech shodli a jaký se z nich stal efektivní a kolegiální pár.

Čím déle Malfoy u Harry bydlel, tím víc měla možnost poznat ho, jaký doopravdy je. Ačkoliv se mladý aristokrat snažil působit stále stejně, občas přišly chvíle, kdy se prořekl nebo nehlídal. Harriet poznala, že ta arogantní slupka je z větší části póza. Jakási obrana před světem kolem.

Zase si začínala připadat stejně jako na začátku jejich pracovního vztahu a překvapivě ji to těšilo, jen s malým rozdílem. Začínala cítit, že Malfoy není tak zlý a přeci jen možná má srdce místo toho kusu ledu, který dával všem na odiv. Ale… Dokázala by ona, aby to srdce pro ni bilo?

Nechápala sama sebe. Den po dni její mysl zahlcovaly frustrující myšlenky, které ji děsily.

Viděla před sebou stále Draca. Ne Malfoye, ale Draca. Už mu ve své hlavě dokonce říkala jménem.

Draco, který se prohrabuje lejstry a zasunuje si plavý pramen vlasů za ucho.

Draco, který si kouše spodní ret a přitom má zachmuřené oči tak, že vypadá, jako kdyby spal.

Draco, jehož dlaně s téměř smetanovým odstínem putují po stránkách a hledají nemožné.

Draco, který sedí na křesle, maje nohu přes nohu, mračí se a upíjí čaj.

Draco, jak se směje, když sám řekne nějaký vtip, který občas rozesměje i Harry.

Draco, prostě Draco.

Bylo tohle normální?

Za celý týden si ani jednou nevzpomněla na Ginny, i když ještě před nedávnem div z její zrady nepodlehla panické poruše. Ani jednou si nevzpomněla na Snapea, před kterým se neskutečně a nenávratně ztrapnila. Ani jednou si nevzpomněla na tu zpropadenou změnu, která jejím životem a osudem zatřásla. Všechny starosti a strasti byly jako mávnutím hůlkou pryč. Někde v nenávratnu.

V posledních dnech už neměla ani tolik možností si promluvit s Remusem, protože pravidelně někam mizel. Ale kupodivu jí to ani nevadilo, i když býval jejím pevným bodem a jistotou v téhle posrané době. Měla tady totiž Draca a musela přiznat, že s ním byla zábava, když se snažil být milý a neurážel každý její nádech.

Dokázala s ním mluvit i o věcech, o kterých si myslela, že s ním nikdy nebude probírat, protože to jednoduše nebude reálné.

Najednou jakoby se všechno obrátilo naruby. Všechen ten smutek, sebezpytování, sebelítost a melancholie byl tatam.

Po zatraceně dlouhé době se cítila zase trochu šťastná a vlastně pořádně nechápala, čím to vlastně je.

***

Jako obvykle byl zrovna pátek večer a dívka byla nucena po dlouhé době zajít za profesorem lektvarů.

Byla nervózní, taky kdo by po tom debaklu nebyl. Snažila se nemyslet na událost, která se posledně mezi nimi odehrála. Taková ostuda!

Nedokázala si představit, jak spolu teď budou jednat. Budou dělat, že se nic nestalo? Nebo s ní bude Snape jednat jako kdyby byla jedna z těch potvor, co má napuštěné ve slizu na polici v učebně? Jako kdyby měla lepru?

Nebo hůř, bude se jí opakovaně vysmívat a do konce života jí to bude předhazovat, aby ji shodil?

Netušila. Ale už dávno věděla, že udělala obrovskou chybu. Nejen proto, že si myslela, že by Snape po ní mohl toužit, ale že vůbec chtěla míchat pracovní a osobní vztah dohromady. To přece nikdy nedělá dobrotu.

A tohle si nalháváš proč, Harry?

Když tomu tak ale opravdu je… Co teda vlastně cítí k Dracovi? A co on k ní? Je pro něj jen hračka? Je mu lhostejná? Nebo za tou rouškou arogance a noblesy skrývá i hřejivější emoce? Poté, co ho lépe poznala, už si nebyla jistá ničím. Ale svědomí jí neustále podsouvalo myšlenku na vlastní pokrytectví, protože u Draca Malfoye jí až tolik nevadí, že je pracovní kolega, že?

Zhluboka vzdychla.

Byl čas. Musí jít za Snapem. Merlin stůj při ní.