24. Dvacet čtyři hodin

 

 

Kdyby na ulici na zemi neležela mrtvola mladé dívky, ani by nebylo vidět, že se zde něco odehrálo. Nejednou Harriet děkovala kouzlům, že jí tolik usnadňují život, přesto je i nesčetněkrát proklínala, pokud jí ztěžovala práci.

Tento případ nebyl výjimkou.

Dívčino tělo na zemi vypadalo jako by jen spalo. Nikde žádná krev, známky násilí.

Přesto dvojice bystrozorů k tělu šla s vidinou toho, že tentokrát a konečně naleznou čerstvý podpis vraha a identifikují ho podle zbytkové magie, která by měla patřit registrované hůlce. Protože všechny hůlky měly majitele a všechny si ministerstvo kouzel zaznamenávalo od samých počátků historie kouzelníků, což usnadňovalo bystrozorům práci, i když existovaly samozřejmě výjimky.

 

Na místě činu stáli jen dva mudlovští policisté a zřejmě nějaký zapisovatel. Hlídali okolí a zajišťovali prostor okolí, aby se k tělu a na místo činu nikdo nedostal. Zřejmě už na ně čekali a černovlasá žena si kladla v duchu otázku, jak mohli bystrozoři – byť jen řadoví a ne elitní – zanechat na místě činu s obětí jen pár bezbranných mudlů. Pro kouzelníka, jakého formátu byl jejich podezřelý, by stačilo jednou mávnout hůlkou a měl by po starostech.

Cítila z okolí magické formule a ochranná kouzla, ale nepřipadalo jí to dostačující.

 

„Vy jste z Ministerstva… Toho… Kouzel?“ zeptal se jeden, vcelku mladý a pohledný mudlovský policista a věnoval pohled Harriet, který se příliš netajil tím, že by si dal říct, ten zájem se nedal přehlédnout.

„Ano, jsme bystrozoři z Ministerstva kouzel, já jsem Harriet Evansová a tohle je můj kolega. Už můžete jít, přebíráme tento případ. Vážíme si vaší pomoci,“ opáčila hbitě Harry a věnovala oběma policistům úsměv.

Draco se na ni ohlížel s nevolí v obličeji, ale jinak nic neřekl.

„Ale to my jsme ji našli. Musíme sepsat hlášení a… Myslel jsem, že se na tom budeme podílet,“ řekl ten druhý muž, který byl objemný v pase a pod nosem měl knír.

„Tak to bych do budoucna doporučil raději nemyslet, protože jak se zdá, myšlení vám stejně moc nejde,“ skočil přeměněný Draco Harriet do řeči ještě dřív, než stihla zareagovat.

Na tváři staršího a obtloustlého policisty se usídlil chmurný výraz. Zamračil se a dal ruce v bok: „Tak hele, mladíčku, já se vraždami zabývám určitě dýl, než ty vůbec dýcháš, tahle mrtvola spadá pod náš okrsek. Nerozčiluj mě nebo vám ji nevydáme!“

Draco se škodolibě rozesmál, „To jde rozhodně poznat, za ty roky jste musel spořádat dost koblih, jde vidět, že se zrovna nenaběháte, taky ona vám už nikam neuteče, že,“ zdvihl ironicky koutek úst a vytáhl z kapsy hůlku a ukázal ji policistovi. „Víte, co tohle je?“

Kupodivu na Dracovy rýpance nezareagoval tak, jak bystrozor zřejmě očekával, protože zůstal relativně v klidu, i když se jeho podmračená tvář ještě víc zaškaredila. „Seš mizernej dirigent, co špatně vydělává a přilepšuje si bokovkou? Nebo bubeník nějaký béčkový undergroundový skupiny? Trénuješ do cirkusu? Je mi to putna, mladej,“ vytahoval se policista a snažil se být vtipný, nakonec se jen on sám zasmál vlastnímu vtipu.

 

Harry měla chvíli nutkání do konverzace zasáhnout, ale přistihla se při tom, že se vcelku baví, i když to asi zrovna obcházelo všechna pravidla bystrozorského výcviku. Věděla, že Malfoy tomu mudlovi neublíží a že si ti dva kohouti jednoduše budou na společném smetišti akorát přeměřovat peří.

Draca ale evidentně ta poznámka vytočila na nejvyšší možnou míru, protože dál už ani nehlesl a místo toho rovnou mávnul hůlkou a okolo mrtvoly se vytvořil magický štít, který zářil modravými odstíny.

„Co to k čertu u všech svatejch je?“ odskočil kousek policista a dva vteřiny na to s ním odskočil i jeho panděro, které se v pohybu nechutně zhouplo, a jal se rozepínat obal od zbraně zpoza pasu.

„Teď si můžete vyřvávat, co chcete, ale na oběť nesáhnete. Pokud se o to pokusíte, nemine vás malá odměna,“ uculil se mladý Malfoy.

 

Harry věděla, že to nevěstí nic dobrého a začala se připravovat na možné následky. Jakmile si všimla, že štít okolo mrtvé ženy mírně světélkuje a prská, pochopila, že to zřejmě je štít, který zároveň nejen chrání, ale vyzařuje i statickou elektřinu.

Takhle to rozhodně probíhat nemělo.

V každé nové vteřině se chystala Draca uklidnit, když ten mladší policista pravil: „Už tady byli před vámi dva vaši, dělali s ní něco podobného,“ koukal na modravý štít. „Ale nic z toho jsme neviděli takhle z blízka. Jen že zajišťují místo činu. Řekli nám, že jste kouzelníci a museli jsme podepsat nějaký papíry o uchování tajemství, jinak že prej nám upraví paměť. Ale popravdě jsem si myslel, že to je nějaký žertík. To je fakt něco, kouzla fakt existujou,“ pronesl užasle a nedokázal se zrakem odtrhnout od Malfoyovy hůlky, kterou Draco stále držel vzpřímeně v ruce.

„Nezlobte se,“ rychle vychrlila Evansová, než Draca napadlo říct zase něco pichlavého a urážlivého, čím by je zase popudil. „Ale nemůžeme vám toho víc říct. Pro vaše vlastní dobro se o tom nikde nešiřte. Navíc nás tlačí čas. Ještě jednou děkujeme za pomoc, určitě to nezůstane bez odezvy, ale pro dnešek už toho prostě nemůžete víc udělat. Teď už je to vážně v naší kompetenci.“

 

Ani jeden z jejich mudlovských kolegů od policie nic neřekl. Ten starší se zatvářil nerudně, ale posléze strčil ruku za pásek a s pohledem rozhořčeným jako obyčejně míval Snape, se vytratil z ulice a za doprovodu několika nadávek na Dracovu adresu šel ke služebnímu autu.

Mladší policista byl už nakročený, ale ještě se na poslední chvíli na něco zeptal. „Mohu se zeptat? Jak tedy ta oběť zemřela? Nenašli jsme žádné známky násilí. Nikde krev, stopy po napadení, nic nenasvědčuje ani tomu, že by byla otrávená nebo že by si ublížila sama a nevypadá to ani na žádná vnitřní zranění. Na infarkt je příliš mladá, pokud by neměla vrozenou vadu chlopně nebo něco takovýho, to samé mrtvice. Navíc tady v té zapadlé uličce, co by tu dělala, taková hezká holka?“

Harriet se mírně usmála. „U nás se tomu říká zakázaná kletba, která oběť jednoduše usmrtí, aniž by cokoliv cítila. Fyzicky je nemožné dohledat příčinu, protože žádná není. Nedokážu vám to lépe vysvětlit. Ale z mudlovského hlediska… Pardon… Z vašeho hlediska by pak při pitvě zjistili, že vlastně umřela na nic. Tato kletba nezpůsobuje vnitřní ani vnější zranění, nepřivodí žádnou bolest, prostě rovnou zabije. Je to, jako když nečekaně vypojíte počítač ze zásuvky a on se vypne.“

„To je příšerné!“

„Ano, proto se tomu říká zakázaná kletba. Zavírá se za ni do vězení a není proti ní žádná obrana. A i když nikoho nezabije, jen samotné vyřčení kletby je porušením zákona a trestá se několika měsíci v Azkabanu, což je naše kouzelnické vězení. Jak jsem říkala, čím méně víte, tím lépe pro vás a myslím, že jsem vám toho řekla až příliš,“ pronesla trochu nesvá.

Policista v samotném výkladu nepostřehl ani okamžik, kdy se černovlásce v ruce objevila hůlka. „Chcete mi smazat paměť, že?“

„Měla bych. Nemohu riskovat ani váš život, ani ten náš a už vůbec porušit naše předpisy,“ přiznala.

„Ne, prosím vás. Já to fakt nikomu neřeknu. Namouduši. Ani Frankovi,“ mladý policista kývnul směrem k autu, kde se pupkatý obstarožní chlápek opravdu ládoval koblihami s polevou.

Draco si tím směrem odfrknul.

„Stejně je to starej bručoun a na takový věci nevěří. Už to má za pár do penze. A já žiju akorát se starší tetou, nemám, komu bych to ani řekl. Přísahám, že budu jako hrob.“

„Pokud ne, tak sám v jednom můžete skončit,“ postrašila ho trochu Harry, i když věděla, že s takovou informací by ho stejně mudlové měli za blázna.

Policistovi se rozšířily trochu oči, ale pak už jen tiše přikývnul a následoval svého kolegu do služebního vozu.

 

 

Teď, když z místa činu odešel i policejní zapisovatel, zůstala Harry spolu se svým kolegou stát u mrtvé dívky sama. A zatímco kolem těla kroužila a metala jedno kouzlo za druhým, aby zjistila potřebné informace, nebyl by to Draco, aby hned nevyjádřil svůj nesouhlas vůči jejímu chování.

„Můžeš mi laskavě říct, proč jsi mu to všechno vykládala?“

„Zeptal se,“ zareagovala, „je slušné odpovědět.“

„Ale mudlům? Vykládat tohle mudlům? Neznáš snad výnos o zachování kouzelnických tajemství?“ zamračil se, ale nemělo to takový účinek, jako když se mračil ve své podobě s tou aristokratickou snobskou branou a špičatým nosem.

„Stejně už o nás věděli a nic podstatného jsem neřekla. Tyhle informace jim stejně budou k ničemu, kdo by je z nich tahal. Navíc sis začal ty, neměl ses předvádět s hůlkou. A pravděpodobně jim stejně nakonec smažou paměť. Zdálo se mi divné, že to neudělali hned, tak jsem tomu poldovi dala aspoň falešnou naději, že si může to tajemství ponechat.“

„Ale…“ snažil se argumentovat Draco, nicméně Harry mu gestem naznačila, ať mlčí.

„Nechme toho, máme tu důležitější věci na práci,“ dřepla si k tělu mrtvé ošetřovatelky a dovolila si jí prsty natočit hlavu do strany.

Zjišťovací kouzla odhalila pravý důvod úmrtí a jasné známky magické manipulace.

Dobrých pár minut se snažila najít oběma známý symbol, který by je přivedl k pachateli. Označení, které zanechával pachatel po každé vraždě.

„To je divné!“ zkusila zakouzlit znovu, ale podél dívčina mrtvého těla jen projížděly bílé zjišťovací paprsky, nic však nenašly.

„Co se děje?“ v ten moment k ní přidřepl i Draco a sledoval její počiny v předtuše, o co vlastně jde.

„Myslíš, že ji mohl zabít někdo jiný?“ vyzkoušela pár dalších triků, ale bezvýsledně.

„Ne, nemyslím. Koukni na to, všechno to sedí Ukázkový příklad. Vybírá si nevinné oběti. Většinou nějak spjaté s kouzelnickým světem a není náhoda, že ta holka umřela tady, a že si zrovna vyhlídl ji. Musel to být on. Taky řádně zametl stopy, jako vždycky. Nemám pochyby o tom, že máme našeho drahého vrahouna.“

„Ale jak sám vidíš, Draco, nikde žádná značka. Neoznačil si ji. Myslíš, že přišel na to, že už víme o těch značkách?“

„Zřejmě. Proč by jinak naše složky někdo prohlížel, a pak najednou byly prázdné? Určitě zjistil, že to víme nebo jsme tomu blízko. A abychom ho nevypátrali, možná s tím pro jistotu přestal.“

„Třeba je v tom nějaká šifra. Podpis je přece pro něj specifický, jeho ego by neuneslo, že by takzvaně slízl smetanu někdo další. Je jako umělec, co si někde do rohu plátna podepisuje svůj umělecký odkaz. Malířův vítězný ryk. Rád na sebe upozorňuje, aby poukázal, že tohle je jeho práce a někdo by to měl ocenit. Musí to nějak jít!“ zvýšila naštvaně hlas, když už se aspoň po páté pokoušela něco zjistit pomocí kouzel, která nespolupracovala.

„Přestaň, nebude to mít cenu. Vezmeme ji na stanici na odbor patologie. Nebudeme tu dělat divadlo, každou chvíli může někdo přijít.“

„Asi máš pravdu,“ přiznala Harry Dracovi a za hodinu už oba dva stáli v sále s bíle vymalovanými zdmi. Na nerezovém stole ležela nahá mrtvola pod bílým prostěradlem a jejich hůlky se snažily o nemožné.

 

 

 

***

 

 

Tělo po několika hodinách, kdy prodělalo několik testů, už pomalu tuhlo a stydlo. Čerstvost spáchaného zločinu byla sotva patrná. Tváře mrtvé oběti bělaly a rty modraly, stejně jako konce článků prstů na rukou a nohou.

 

„Dal už vůbec někdo vědět její rodině, že je mrtvá?“ zeptala se po chvilce ticha Harry, ale Draco vypadal, že je duchem úplně mimo, ačkoliv měl oči upřené přímo na Evansovou.

Ta zopakovala znovu otázku, ale pořád se nedočkala odpovědi.

 

Pak když se snažila vzbudit Dracovu pozornost, ulpěl její zrak na ošetřovatelčiných rukou. Konkrétně na těch prstech. Zohnula se přes stůl na Dracovu stranu, a ten nechápavě uhnul. Vzala do dlaně ošetřovatelčiny prsty. Chvíli zírala na konečky článků, až se začala mírně usmívat. Mladý dědic Malfoyovského jmění nechápal, co je tady vlastně k smíchu.

 

„Draco, budeš tak laskav a podáš mi prosím tě pinzetu?“

Čekala cokoliv, od reakce nejsem tvůj domácí skřítek, až po máš nohy, ale blonďák se automaticky otočil a ze stolku, který byl hned vedle něj, jí podal anatomickou pinzetu z chirurgické oceli.

Sledoval, jak Evansová uchopila do ruky pinzetu, jak jí zajela pod nehty oběti a jak následovně špínu zpod nehtů dala mezi dvě sklíčka a šla s nimi k mikroskopu, který byl na druhé straně místnosti. Možná by stačilo pouhé zjišťovací kouzlo, ale tenhle mudlovský způsob se jí zdál přirozenější.

„Mám to,“ zajásala.

Draco k ní přišel se zvědavostí v očích. „Co je?“ dožadoval se rychle odpovědi. Na jednu stranu se cítil ponížený tím, že na něco nepřišel on sám, na druhou byl zároveň příliš zvědavý, než aby ho to stihlo urazit.

„Podívej se,“ uhnula Dracovi a pokynula mu rukou, aby nahlédnul na její nález.

Plavovlasý Zmijozel tak učinil a pár úderů srdce poté se mu na tváři rozlil úsměv podobný tomu jejímu. „To jsou vzorky kůže?“

„Vypadá to tak. Pokud se přece jen bránila, i když to trvalo možná pár vteřin, než ji kletbou zabil, tak to můžou být vzorky jeho kůže. Zřejmě ji ještě před smrtí mučil, pokud mu stihla zarýt nehty do těla. Z epidermu se dá určit původ DNA a díky naší kouzelnickým možnostem a technologii taky najdeme našeho vraha. Draco, chápeš to? Máme ho!“

„U Merlina, Potty, my ho asi vážně máme!“

„Měli bychom jít za Pastorkem a oznámit mu to, hlavně nenápadně. A taky bychom měli prohledat její věci a osobní doklady. Nehledě na fakt, že by si někdo měl vzít na starost její rodinu, nechci být u toho, až jim to oznámí.“

„Běž za Pastorkem, já mezitím prohledám její věci,“ ujal se nakonec druhého úkolu Draco a zmizel kdesi ve vedlejší místnosti.

„Tu nemilou zprávu nechám na ministrovi,“ dodala Harry spíš už jen k sobě.

 

 

***

 

 

Pastorek si poslechl vyprávění a s nepředstíranou radostí si oddychnul, když si uvědomil, že po dlouhých měsících se konečně někdo z jeho bystorozorů dostal dál, než jen k přečtení složek a kletbám. Věděl, proč vybral zrovna Harry a Draca. Vložil do nich důvěru, a jak zjistil, vyplatilo se to. Uvažoval nad tím, jak je posléze ocení, pokud se jim podaří dostat se až ke kýženému cíli. A pokud přeci jen, mimořádné prémie nebo povýšení je určitě nemine.

Jako kolegiální dvojice byli efektivní a úspěšní, i přes jejich vzájemnou dlouholetou rivalitu, což bylo jakýmsi paradoxem, ale očividně to hrálo v jejich těžké práci a snaze se předhánět prim. A Pastorek nelitoval okamžiku, kdy se rozhodl je k sobě přiřadit.

A přestože oba dva dál tvrdili, že se v osobním životě vůbec nesnesou, tak jim to už taky zrovna nevěřil.

 

Ulevilo se mu, že po zdlouhavém maratónu okolo všech vražd a nevysvětlitelné magii, se konečně něco změnilo, poprvé za dlouhé měsíce.

Nakonec se Harry s novými pokyny rozloučila, a vzorky vrahovy kůže šla předat výzkumnému týmu. S tím, že jí do dvaceti čtyř hodin kouzelníci zjistí, komu kůže patří.

A pak už jen stačí onu osobu najít a dopadnout.

Jak byl dnešní den najednou o tolik krásnější!

Možná, že už pozítří bude mít konečně Draca Malfoye z krku!

A z baráku!

Ale… Chce to ještě vlastně?

 

 

***

 

 

Draco už dobrou půlhodinu čekal, než se Evansová vrátí. Zase. V poslední době měl neustále pocit, že na tu ženskou musí jen čekat. Svatý Potter, na toho se pořád čeká!

Když dorazila konečně zpátky na pitevnu, už na ni připravený čekal. Na tváři měl ještě širší úsměv, než když Harry odcházela.

 

„Co je?“ nemohla si nevšimnout jeho spokojenosti.

Zatímco aristokrat s ledovým pohledem zdvihnul ruku, v níž držel stejnou pinzetu, jakou použila jeho kolegyně předtím, Harry zdvihla zvědavě obočí a čekala další z jeho geniálních nápadů.

Jaké překvapení pro ni bylo, když v pinzetě, kterou držel, zaznamenala vlas. Plavý podelší vlas. Vlas, který určitě nepatřil mladé ošetřovatelce, neboť ta měla vlasy tmavě hnědé.

Mladík si všiml překvapeného výrazu na tváři Harry a ihned se nadechl k vysvětlování. „Tohle jsem našel na jejím hábitu. Je evidentní, že jí nepatří. Myslím, zrovna jsem se to chystal odnést na rozbor, ale chtěl jsem na tebe počkat.“

„Výborně, další důkaz navíc! Jdeme!“

 

 

***

 

 

Oba dva měli po dnešním výkonu výtečnou náladu. A tak Draco ani večer, když se vrátili, neprotestoval, když mu Harriet navrhla, že oslaví jeho narozeniny.

 

Bylo zhruba sedm hodin večer, když otvírali druhou láhev červeného Lazzarito, podle vlastních slov Draca Malfoye - ze špičkové vinice a nejvyhlášenějších poloh v Serralunga d'Alba.

 

Na Grimmauldově náměstí číslo dvanáct se ozývaly dva rozesmáté hlasy. Jediný, kdo zde ještě chyběl, byl Remus Lupin, ale to už Harry po několika vypitých skleničkách přestala vnímat.

„Dneska se nám opravdu dařilo,“ usmál se Malfoy a znalecky si prohlédnul sklenici z křišťálového skla, v níž byly asi dvě deci tmavě granátové tekutiny. Karafa na stole, kde jindy bývalo odlité víno, se postupně vyprazdňovala.

„Ano, to jistě. Takový dárek k narozeninám.“

„Jeden z nejlepších!“ nastavil sklenici, aby si cinknul s Evansovou. „Tak na mé zdraví! Nebo na můj pohřeb!“

„Samozřejmě,“ nakrčila nos a usmála se. Cítila, jak jí alkohol začíná ovlivňovat úsudek a motoriku. Začala na Draca nevědomky házet obdivné pohledy. Lokla si a vyprázdnila tím další sklenici.

 

 

Každým okamžikem čím dál víc vnímala, jak ji uvnitř cosi spaluje, snad to byla touha, kterou doposud potlačovala, snad se jen o slovo hlásila žáha, v tomhle stavu přestala rozlišovat rozdíly. Snažila se celou dobu předstírat, že to tam v ní vlastně není. Po očku sledovala, jak se na ni Draco usmívá a v jeho gestech bylo znát, že má pravděpodobně podobné pocity. Pokud si to tajnosnubně nenamlouvala.

A když už ten pocit eskaloval do výšin, které se daly sotva snášet, hodila všechny důvody za hlavu. Přisunula se blíž k mladíkovi a bez jediného náznaku nebo slova, který by na následovný akt upozornil, se vpila do jeho bledých rtů, které chutnaly po kvalitním červeném víně. A její dlaň s drobnými prsty doputovala za jeho týl, aby si ho v této pozici podržela.

 

A to, co ji nejvíc potěšilo, byl fakt, že její vřelý polibek ochotně opětoval, tentokrát intenzivněji a niterněji než kdy dřív, jako by v tom bylo něco hlubšího.

 

Emoce? Sentiment? Přitažlivost? Hloupost!

Ale to jí v tu chvíli bylo naprosto jedno. Důležité bylo, že tam byli spolu. On a ona, a že bylo už neoddiskutovatelné, že po sobě vzájemně touží. Víno nebo ne, tahle falešná sebedůvěra a sklon ztrácet zábrany, se podepisoval v chování jejich těla.

Pryč s obavami, pryč s tím, co bude zítra, pozítří nebo za deset let. Nejdůležitější byla přítomnost. A oni dva teď a tady!