26. Šestadvacet minut po sedmé

Tak jako Remus působil zdrceně, když odcházel, tak se teď zdál být oproti tomu ve skvělém rozpoložení.

Slunce prosvítalo skrz okenní tabulky přímo na jeho usměvavý obličej. Vrásky leta nošené pod vlkodlačí slupkou najednou působily o tolik méně jako kruté jizvy, a naopak o mnoho víc jako zkušenosti, které ho zavedly až k dnešnímu nádhernému dni.

Pochodoval jako zmatený mravenec z místa na místo, z poschodí do předsíně, z kuchyně do sklepa, přenášel různé věci a hvízdal si u toho vtíravou melodii jako by mu bylo o dvacet let méně.

***

Harry se snažila dát dohromady, zatímco Draco ještě pořád spal ve svém pokoji jako nemluvně. Zatímco ona samou netrpělivostí, jak to s nimi vlastně teď bude, nemohla dospat.

Tiše a nenápadně se vyplížila z jejich dočasného hnízda té pomyslné lásky a snažila se dělat co nejméně hluku, aby ho nevzbudila. Navíc byla nervózní i z toho, že jim měly dnes přijít výsledky analýz, které si vyžádali včera na ministerstvu. Přestože je čekala až spíš k večeru.

Taky k té skvělé náladě přispěl i fakt, že byl dneska pátek, a to z něj činilo dnem, který začínala bytostně nenávidět. Protože ji čekala jako obvykle návštěva Bradavic a protivného Severuse Snapea.

Tolik událostí za jeden krátký den, to si jednoduše žádalo silnou kávu, aby se mohla vůbec vzpamatovat. Anebo kokain. Hodně kokainu, teda za předpokladu, že by byla ochotná to vůbec zkusit, přestože měla k drogám tohoto druhu jasný odpor.

***

Od krbu se jen jiskřilo a byl slyšet pískot. Co chvíli se zažehly zelené plameny, jak jimi přes letax kdosi posílal různorodé předměty.

Harry, která nejednou zapečeťovala krb, se mračila. Zastavila se na půl kroku a zdvihla udiveně obočí, zatímco postava, která způsobovala ten zmatek, si stále pískala.

„Remusi?“ otázala se. Nemohla uvěřit vlastním očím.

„Harry!“ zvolal zvučně Remus a dal do toho pěkný kus nadšení. „Dobré ráno, jak ses vyspala? Doufám, že do růžova! Stejně jako já!“ vzal do rukou hnědou krabici z kartonu, dal ji do krbu a letaxem ji kamsi poslal. Pohltily ji nefritové plamínky.

„Co se stalo? Santa letos naděloval dřív?“ zeptala se žertem, protože Remova neobvyklá nálada byla více než podivná, zvlášť když ještě před chvílí vypadal jako hromádka neštěstí.

„Stěhuju se, jak vidíš!“ oznámil ji s notnou dávkou optimismu muž a vhodil do krbu další z krabic, přičemž levou rukou mávnul hůlkou, aby do další dostal nějaké haraburdí. „Člověk by ani nečekal, že tady za tak krátkou chvíli nashromáždí tolik věcí,“ vhodil ke krabicím prášek a obě v tom mžiku oka zmizely stejně jako vše předtím.

„Cože?“ Harriet málem poskočila nad zemí, když uslyšela, co jí Remus sdělil. „A kdys mi to chtěl říct, Remusi?“

Jantarově zbarvené duhovky se obrátily na potomka Jamese Pottera, muže, který kdysi býval jeho nejlepším přítelem. „Promiň, Harry. Přišlo to tak náhle!“ rozhodil rukama, aby dal najevo, jak ho to činí šťastným.

„A kam se stěhuješ?“ vyzvídala černovláska dál a prohlížela si siluetu svého někdejšího profesora obrany proti černé magii s jistou dávkou pobavení, ale zároveň i zklamání. Obě ty emoce se praly, ale ona tušila, že by to Removi měla přát.

„Zpátky domů!“ rozradostnil se Lupin a vzal do rukou poslední krabici, kterou měl v plánu vzít s sebou osobně.

„Zpátky? Takže…“ nedořekla Harry větu, neboť jí do ní skočil on.

„Vše se vyřešilo,“ usmál se od ucha k uchu muž ve středních letech a v očích měl cosi neidentifikovatelného, co ho dělalo tajemně nedostupným. Jedním okem na ni mrknul.

„Takže je zase vše v pořádku?“

Byla upřímně ráda, že vidí Rema v takovémto rozpoložení.

„V naprostém!“

Harry se na Rema zářivě usmála: „Moc ráda vidím, že jsi tak šťastný, Reme. Konečně! Taky trocha štěstí pro tebe. Tedy, ne, že bych tě tu nechtěla, byla jsem moc ráda, že tě tady mám, ale těší mě, že už nejsi tak melancholický a smutný.“

„Děkuji. No, měl bych zatím jít,“ ukázal Remus prstem ke krbu a nabral si do jedné z rukou prášek letax, zatímco pod druhou třímal menší krabici.

„Jasně…“ dívka cítila, jak se jí oči pod nátlakem smutku plní slzami, ale naštěstí ten pocit brzo pominul a zahnala ho kamsi do ztracena dřív, než by se vůbec ztrapnila.

„Pro ostatní věci si ještě přijdu, nemám zdaleka vše,“ odmlčel se na chvilku Lupin, který si té emocionální chvilky ve svém vlastním nadšení nevšiml.

Ale pak si pozorně prohlédl Harry, hledě jí zpříma do očí. „Moc ti děkuji za azyl, útočiště nebo jak tomu chceš říkat. Děkuji za tvou pomoc, a žes mi věnovala na nějaký čas přístřeší i domov. Bylo to s tebou úžasné a nesmírně si toho cením. Mám u tebe dluh.“

„Nech toho,“ začervenala se. „Vím, žes byl spokojený, teda v rámci našich možností. Měla jsem tě tady moc ráda, budeš mi moc chybět, bylo to skoro jako za starých časů s…,“ nedořekla to.

Věděla, že by nebylo vhodné přirovnávat Remuse ke svému zesnulému kmotrovi.

„Raději už běž,“ doplnila, „určitě už na tebe čeká i s otevřenou náručí!“

„Máš pravdu,“ rozzářil se Remus, „čeká!“

V jeho tváři se znovu zrodil ten mladičký Poberta, který před desítkami let navštěvoval bradavickou školu čar a kouzel.

***

Hodinku klidu a závanu čerstvé kávy, která k jejím chuťovým pohárkům vysílala signály, si všehovšudy užívala. Věděla, co má dnes všechno před sebou, a proto si dovolila na chvilku vypnout a prostě si užívat pohody.

Zavzpomínala na včerejší noc, která v jejím srdci zalepovala rozjitřené rány a vybavila si Dracovy jemné ruce. Taky polibky, jimiž obtěžkával její pleť na celém těle.

Celá ta vzpomínka v ní znovu vyvolala zimomřivé vzrušení a husí kůži. Sama pro sebe se temně usmála a otřepala se, jako by ji někdo lechtal.

Draco… Co teď vlastně bude? Bude Draco dělat, že se nic nestalo? Nebo z ní udělá svoji děvku? Holku na jednu noc? Vysměje se jí, že konečně získal ten její panenský věneček? Nebo ji odzbrojí přívětivým úsměvem a na důkaz své náklonnosti ji políbí do vlasů, řekne nějaká lichotivá slova a bude chtít dál bojovat o její přízeň? Budou dál udržovat podobný vztah? Byla to moc velká utopie? Bylo moc zoufalé v to doufat?

Vzdychla a dopila svou kávu až do dna. Představy to byly krásné, a i když si ještě včera myslela jiné věci, najednou se ty chmury navlékly do šatů krutých pochybností. Ta nedůvěra tam pořád někde visela na tenkém vlásku.

Tahle možnost idylického scénáře vypadala až příliš neuvěřitelně. Nikdy neměla pocit, že by se Draco v někom viděl. Že by do něj investoval hlubší city. Byl známý svými avantýrami a přelétavostí, takže proč by to teď mělo být jiné? Zejména když jde právě o ni?

Ani neměla tušení, jak by se vlastně měla chovat, protože v podobné situaci nikdy nebyla, nehledě na samotný fakt, že pokud kdy ano, ne v ženském těle plném bouřících se hormonů.

Co by měla podniknout?

Nakonec, byť to bylo na jednu stranu těžké, rozhodla se, že první krok nechá na Dracovi. Ona nebude dělat vůbec nic.

Nebo zkrátka počká, až jí zlomí srdce.

***

Když se Draco natáhnul rukou, kterou chtěl k sobě přitáhnout tělo ležící vedle něj, zjistil, že jen neúspěšně chmatá do prostoru. Vedlejší místo na posteli bylo totiž prázdné.

Znovu sáhnul na postel rukou, aby se přesvědčil, že to není jen myšlenka, kterou mu podsouvá představivost, ale nic se nezměnilo. Postel jevila známky toho, že Harry dávno odešla, už jen proto, že prostěradlo bylo studené.

Podíval se na hodiny, které stály na konferenčním stolku z masivního ebenového dřeva, a podivil se nad tím, proč tak brzo ráno Harry ještě nespí. Bylo teprve šestadvacet minut po sedmé.

Roztáhnul do stran ruce a protáhnul se, až to křuplo v zádech. Promnul si své kouřově zbarvené oči a zhluboka zazíval. Nakonec si - jak míval ve zvyku - uhladil vlasy.

Posbíral ze země své den nošené oblečení a uložil vše do koše na špinavé prádlo, kdo by na sebe oblékl totéž i druhý den? Možná jen ten prašivý vlkodlak.

A protože byl úplně nahý, hodil přes sebe pár nových elegantních svršků, které vydoloval se skříně. Dokonce si přestal stěžovat na to, že si nemůže přestěhovat všechno své oblečení. Snad právě proto, že mu pokaždé Harry řekla, že by bylo krajně podezřelé, kdyby nebožtík měl v domě vyprázdněný nábytek.

Proto taky měl ministr jeho majetek pod vlastní správou, aby ho nezkonfiskovali jiní. Draco mu musel podepsat přechodnou závěť, ve které odkazoval svůj majetek ministrovi kouzel a Harriet Evansové, sám ani netušil, proč by to dělal a že by tomu veřejnost vůbec uvěřila, ale bylo to lepší, než kdyby to shrábl nějaký jeho bratranec ze třetího kolena, kterého v životě nepotkal.  

Navíc to bylo pořád lepší, než kdyby mu majetek rozebrali a rozkradli nějací mudlovští šmejdi z ministerstva v rámci jakékoliv sabotáže vůči jeho rodině a jako jistou satisfakci. Malfoyové mezi nimi nikdy nebyli oblíbení a ten vztah byl jaksi vzájemný.

Nad tou myšlenkou se tehdy skoro viditelně otřepal a v podstatě byl schopný podepsat komukoliv cokoliv. Faktem zůstávalo, že díky ministrovi a Evansové měl alespoň minimální možnost se ke svému majetku dostat přes ně, i když to bylo na delší lokty, protože vše bylo stále v řízení.

Naposledy se upravil v zrcadle, které si sám vykouzlil z naprosto zbytečného a pitoreskního obrazu na zdi. Mrknul na sebe a usmál se, i po ránu byl jako vždy neodolatelný.

Sešel dolů tak potichu, aby ho Harry nemohla slyšet. Snažil se, aby nevrznul jediný schod.

Seděla za stolem v kuchyni, měla dlaň omotanou okolo šálku a četla si v novinách.  Na sobě měla tmavě modré šaty s nějakými abstraktními vzory, které zvýrazňovaly její křivky na těch správných místech. Vlasy měla stažené sponou ve stejném odstínu. Bylo vidět, že si dnes dala na své vizáži dost záležet.

Dracovi nad tou podívanou poskočilo lehce srdce o dva tepy. Že by to udělala kvůli němu? Skoro se mu chtělo samou pýchou nadmout. Ale proč vlastně? Tohle ženy kvůli němu dělaly přece často a nikdy si to nebral blíž k srdci, přestože vždycky ženám tu vizáž pochválil, aby měl snadnější přístup pod jejich sukni. Byl to tah. Navenek gentleman a uvnitř zvíře se skrytými záměry.

Mladý Malfoy si uvědomil, jak dlouho už ji pozoruje a obdivuje. Bylo to až směšné. Sám nad sebou se zapitvořil.

Vešel do kuchyně.

Věděl, že si ho Harriet všimla, protože ji viděl na chvilku odvrátit zrak, ale z nějakého zvláštního důvodu to vůbec nedala najevo. To ho mírně vyvedlo z míry, a to se nestávalo příliš často. Hlavně se to nestávalo nikomu z rodu Malfoyů. Proč by taky mělo. To oni přeci vyváděli lidi z míry, oni je přiváděli do rozpaků.

Očekával běžný scénář, který se opakoval, kdykoliv svedl nějakou ženu a nechal ji u sebe přespat. Nadšení, snahu zavděčit se, zrůžovělé tváře, pokusy o milostnou interakci, nutnost vyjádřit mu obdiv nebo svoje pochybné city. Ale Potter byl vždycky ve všem jiný, že? Ne Potter, Evansová. Nikdy neskákala, jak on pískal a to byl hlavní důvod, proč ho to k ní táhlo. Byla jako výzva, kterou musel zdolat. Ale ten vrchol hory ne a ne na dohled.
 

„Dobré ráno,“ pozdravil a prošel kolem ní jako lev v kleci.

„Dobré ráno,“ jen prostě odpověděla, aniž by odtáhla zrak od novin.

Draco si šel k lince nalít do hrnku černou kávu, aby se trochu po ránu vzpružil. Potřeboval to. Nějak byl po včerejšku vyčerpaný a spánek mu síly kupodivu neobnovil. Taky toho moc nenaspali. Měli totiž zajímavější věci na práci. Jen nad tím zapřemýšlel, cukl mu koutek úst.

Posadil se ke stolu.

„Hm… Hm…“ odkašlal si, když civěl na zadní stranu roztažených novin, za nimiž se skrýval její obličej.

Noviny se mírně nahnuly stranou a zpoza jejich rohu vykoukly dva zelené brčály se zdviženým obočím. „Přeješ si?“

„Mohla bys, prosím,“ dal důraz na svou prosbu, aby dal najevo pokoru, po které Harry zřejmě toužila, „ty noviny dát stranou? Překáží mi.“

„V čem ti překáží?“ zeptala se dívka zvědavě. Věděla, že je roztažená přes velkou část stolu a Draco si jako naschvál sedl hned vedle ní, ale chtěla z něj něco vymámit. Nějaký důvod. Třeba ho má.

„Ve všem…“

„Ve všem? Nerozumím. Můžeš se posunout o místo vedle,“ naznačila a to Draca rozhodilo snad ještě víc, než její nezájem, když vstoupil do místnosti.

„No, tak mi třeba překáží ve výhledu…“

„Když si sedneš vedle, tak z okna uvidíš,“ zopakovala znovu svůj návrh ledabyle a nechápavě s lehce nakrčeným obočím.

„Překáží mi ve výhledu na tebe,“ dodal mimoděk a znovu si důležitě odkašlal.

To byla ta správná kouzelná formule, neboť noviny v tu ránu klesly na stůl a dívčin pohled se zaryl do Malfoyova. Nedalo se nevšimnout, jaké se v jejích očích zračilo překvapení. A ten samotný fakt Draca znovu podivně vykolejil, protože mu došlo, že ona vysloveně očekávala, že ji bude ignorovat, že budou dělat, že se nic nestalo a zřejmě po něm celkově nic nechce.

Na jednu stranu zarážející, protože zase ho Evansová něčím překvapila, na druhou stranu zarážející, protože si sám uvědomil, že to tak ale vůbec nechce.

Nicméně odmítal ze svého požadavku ustoupit, hleděl na ni kamenně, aby dal najevo, že to, co právě řekl, myslel smrtelně vážně.

„Co jsi to právě řekl?“ zmohla se jen Harry a v prvotním šoku si myslela, že se pouze přeslechla.

„Slyšelas mě dobře, řekl jsem, že na tebe nevidím. Chci si tě prohlížet…“ až poté, co to vyslovil nahlas, si uvědomil, jak niterně a hluboce to zřejmě zní.

Ale už bylo příliš pozdě, aby to vzal zpátky a protože neměl chuť se jakkoliv emocionálně obnažovat, proč taky, tak své prohlášení doplnil s lehkou výčitkou v hlase: „Já chci vidět na lidi, se kterými se bavím. Je to při nejmenším slušnost.“

Zkazil to.

Ve vteřině očekávání, vzývání v zázraky a modlení se v nemožné, se všechno odříkání změnilo v další ironickou poznámku hodnou pouze Draca Malfoye, dědice impéria a světového šampióna v egocentrismu.

„Aha,“ snažila se ve svém hlase skrýt Harry zklamání, „ale já netvrdila, že se s tebou budu bavit. Čtu si, pokud nevidíš.“

Jako by včerejší noc nic neznamenala a mezi nimi se znovu objevila ta nepropustná zeď. Harry za novinami skryla zase svou tvář, neboť cítila, jak se cosi uvnitř ní zase trhá na kousky a právě stmelené švy na jejím srdci se znovu rozšklebily. I přestože to čekala, zvlhly jí oči.

„Tak to se omlouvám, že tě při čtení ruším,“ připustil vcelku klidně Draco a Harriet zaznamenala, že v jeho tónu nebylo ani zbla po ironii nebo sarkasmu.

Co to znamená? Chce si s ní hrát?

Nadechoval se k další větě…

***

Remus se rozhlédl po svém starém a zároveň novém bytě. Vzdychl.

Nechtěně nakopnul bolestivě jednu z krabic, kterou sem před pár okamžiky poslal. Přepadla na bok a sesypaly se z ní různé prapodivné magické předměty.

Remus se sklonil a vzal do ruky hledáček. Tolik vzpomínek se v něm skrývalo. Připomněl si dobu před několika lety, kdy učil na bradavické škole Harryho. Kdy zjistil, že jeho kamarád Sirius je nevinný, a Petr, ten zatracený zrádce, je naživu a všechny podvedl.

Protáhnul se a pohlédl na mudlovskou fotografii na římse krbu, který byl vedle v pokoji. Věděl i takto na dálku, co na ní je.

Křiklavě růžové vlasy byly viditelné i na vzdálenost několika metrů. Tuhle fotografii si pořídili, když byli společně na dovolené. Nymfadorou tehdy přes ministerstvo dostala na zkoušku letenky do Španělska, tehdy poprvé letěl mudlovskou přepravou a dodnes na to s úsměvem vzpomínal, protože i Tonksová z toho tehdy byla vedle. Oba se tehdy shodli, že jsou rádi kouzelníky, protože přemisťování hodně šetřilo čas.

Na té fotografii ji na pláži objímal kolem ramen. Pamatoval si moc dobře, proč tam šli. Jeho přítelkyně mu tehdy bezostyšně navrhla divoký sex na pláži při západu slunce.

Ještě předtím je stihl nějaký mudla vyfotit svým jednorázovým fotoaparátem a fotku jim hned věnoval. Prý vypadali šťastně a zamilovaně jako dvě hrdličky a byla by škoda to nezvěčnit.

Remus se usmál. Zahřálo ho u srdce. Zvlášť, když věděl, že má znovu nárok na stejnou dávku lásky a něhy jako kdysi a stejně tak ji snad i dostane. A už nebude znovu sám.

Takže opět doma. Stýskalo se mu po domově. Tolik si na tohle místo zvykl. S Dorou tady prožili plno krásných chvilek a měl na něj kopu vzpomínek. I když ne všechny byly tak veselé.

Jeho nejdražší polovička byla zrovna v práci a on očekával návrat až vpodvečer. Přislíbil na oslavu vydatnou večeři, kterou samozřejmě sám uvaří.

Za ta léta s Tonksovou se naučil dobře vařit, protože Nymfadora byla vždycky tak trochu nemehlo, a to skoro na všechno. Na vaření jakbysmet. Takže když se pokaždé pokusila něco uvařit, většinou buď zapálila záclony u plotny, nebo pro změnu porozbíjela všechno nádobí. V tom lepším případě byla celá od vajec nebo mouky. Ale byla vždy tak živelná a snažila se o nemožné. Ne nebrala jako odpověď.

Jedním ledabylým mávnutím hůlky nechal všechny krabice odlevitovat do ložnice. Pak si uvařil zelený čaj a pohodlně se usadil do svého oblíbeného křesla. Zbývalo ještě pár hodin, a pak… Pak život začne být zase skvělý.

***

Nadechoval se k další větě…

Blonďák dal ruku na noviny a stáhnul je dolů, hledě na její překvapený výraz. „Nemusíš vůbec nic říkat, stačí, když budeš poslouchat. Mluvit totiž budu já.“