29. Dvacet devět let čekání

 

 

Zpěv ptáků se rozezníval za okny, sotva vyšlo slunce a letmé paprsky pronikaly skrz sklo, aby polechtaly čarodějčinu tvář.

Když Harry zavírala dveře od pokoje, pohlédla na nahého Draca v jejich posteli, jak objímal omotanou deku a zhluboka vydechuje. Byl sotva cudně přikrytý pokrývkou a byla vidět část jeho zadku, kterou si ještě před nějakým časem v představách vysnila. Polilo ji horko, když si vybavila včerejší noc, o které Draco před Ronem vůbec nepřeháněl.

Prožili spolu další vášnivý okamžik a tentokrát to bylo mnohem lepší než posledně. Jen připomínka na tu chvíli způsobila rychlý tlukot srdce a mělký dech. Usmála se pro sebe a zavřela dveře dřív, než by ji napadla nějaká nestoudnost, díky které by Draca ještě vzbudila.

 

Každodenní rituál s novinami a kávou ji zastihl v kuchyni o půl hodiny později. Bylo ještě příliš brzy, aby někdo v domě vstal. Ten pocit, že je dům plný lidí, jí činil šťastnou. Grimmauldovo náměstí dvanáct se zdálo být tak chladné a bezútěšné, když v něm žila sama. A dnes v domě dokonce spali čtyři lidé.

 

Zamyslela se nad posledními dny, myšlenky se jí rozutekly do všech směrů takovým způsobem, že si napoprvé ani nevšimla sovy, která svým zobákem klepala na tabulku okna, až ho nakonec vyvrátila do strany a vletěla rovnou do kuchyně. Na stole přistál dopis.

To písmo Harry ihned poznala. Bylo Hermiony. Rozevřela ho a dočetla se, že se její nejlepší kamarádka chce zastavit a promluvit si. Obratem odepsala, že ji uvolní krb, aby mohla použít letax.

 

 

***

 

 

„Kde je?“ Hermiona Grangerová byla rozezlená a neobtěžovala se v tu chvíli ani pozdravit.

„Kdo?“ zeptala se nechápavě Harry, ale po chvilce jí došlo, koho zřejmě její kamarádka mohla myslet.

„Však ty víš, Ronald!“

„Řekla bych, že ještě spí. Zajdu pro něj, posaď se třeba do přijímacího salónku, přivedu ho,“ usmála se na mračící se dívku. „A uklidni se, stres ti nepomůže, ubližuješ dítěti,“ pohlédla na její mírně vypouklé bříško.

Hermiona sebou praštila do největšího křesla a překřížila ruce přes prsa. „Pospěš si.“

 

Starý dům Blacků byl vždycky jedno velké překvapení. Harriet nikdy nevěděla, zda na ni z uličky nevybafne třeba kostlivec, který se tam zjevil zčistajasna, nebo ji nepokouše starobylá váza na květiny.

Brala schody po dvou. Těsně před dveřmi pokoje, kde přespával Ron, se zastavila, neboť nechtěně nakopla menší kartonovou krabici, v níž byly nějaké knihy a drobná fotografie Remuse v objetí Tonksové.

Dvakrát zaťukala na dveře. Otevřela do pokoje a zahlédla svého zrzavého přítele, jak se převaluje v posteli, zatímco je až po krk zabalený do přikrývky. Jedním okem na ni mhouřil a tvářil se nespokojeně.

„Promiň, Rone, že tě ruším…“

„Tak neruš, takhle mě budit, Harry! Vždyť je brzo ráno! Je neděle!“

„Já vím, Rone, ale dole na tebe čeká Hermiona!“

„Cože?“ mladý muž v mžiku oka vyskočil z postele a mohl se přetrhnout, aby se oblékl.

Harriet, ještě stále trochu zamyšlená, se nestihla ani podívat vedle, když se polonahý Ron před ní začal nakrucovat jako tlustočerv v salátu. A přestože už Rona za svůj život nejednou viděla bez oblečení, v tento okamžik jí připadalo nevhodné a neslušné na něj zírat. Beze slova opustila pokoj, však on si Ron najde cestu dolů skrz schodiště hanby.

 

Když za sebou přivírala, téměř znovu nakopla krabici opodál dveří, zrakem si ji prohlédla a rozhodla se. Podala si krabici ze země a sešla s ní po schodech dolů. Tam ji odložila ke krbu s myšlenkou, že ji dopraví Removi, až bude chvilka času.

 

Tonksová na fotce zrovna políbila Remuse Lupina na tvář a ten se mile usmál. Harry to zahřálo u srdce. Byli tak rozkošný pár a moc jim to spolu slušelo. Těšilo ji, že se ta divoká voda zase přehnala a Remus se vrátil domů ke svému štěstí.

Jakmile Hermiona uviděla přicházející Harry, vyskočila na nohy. „Kde ho máš?“

„Nebuď tak otrávená, Hermiono, už jde dolů, jen se musí obléct.“

Jen co to dořekla, ze schodů se řinul dusot nohou. A s ním i Ron Weasley s úsměvem na rtech a s rozpraženýma rukama. „Hermiono!“

Ale než ji stihl obejmout, dívka ustoupila stranou.

„Co…“ nestihl doříct, neboť následovala salva ostrých slov.

„Co sis myslel, že děláš? Ani ses slovem nezmínil, kde budeš, že nepřijdeš spát domů! Já jsem o tebe měla takový strach. Nevědět, že máš možnost spát tady, nespala bych celou noc! Jak jsi nezodpovědný, Ronalde Weasley! Jak si jen mohl něco takového udělat…“

„Ale…“ snažil se bránit. Bezvýsledně.

„A to chceš vychovávat naše dítě? Vždyť sám se ještě stále chováš jako dítě,“ pokračovala dál ve spílání Hermiona.

Ron vrhl na Harry vyděšený výraz, který jasně žádal o pomoc.

 

„No, nebudu překážet,“ usmála se Harry, ale Hermiona zřejmě ani nepostřehla, že něco řekla, protože její odchod vůbec nezaregistrovala. Namísto reakce se dál pustila do svého partnera, který se mohl jen bezradně odevzdat jejím argumentům.

 

 

***

 

 

„Dobré ráno,“ usmál se Draco a políbil Harry na tvář. Zaslechl hluk a ohlédl se přes rameno naproti do salónku. Usmál se ještě víc. „Grangerová měla vždycky páru!“

„Jo, to měla,“ zašklebila se Harry. Šla si nalít ještě trochu kávy. „Dáš si kafe?“

„Jistě, potřebuju se probrat. Měl jsem docela rušnou noc,“ podíval se na černovlásku a mrknul jedním okem.

Harry zrudla jako rajské jablko.

„Kde je ta… Ta sekretářka?“ optal se své přítelkyně a lehce zívnul.

„Asi bude ještě spát, je poměrně dost brzo.“

„Tys nekontrolovala, jestli je ještě vůbec v pokoji?“ zvedl se najednou Draco a věnoval Harry nehezký pohled. „Jsi tak naivní! Co když nám ta káča celou dobu kecá a co když vzala kramle? Teď už ten vrah ví, že jsem naživu a že jsme nikdy na tom případu nepřestali dělat! Teď se něco stane i tobě!“

„Uklidni se, Draco.“

„Skončíme oba dva u Munga a budeme rádi, když rovnou nenatáhneme kopyta!“

„Klid…“

„A ta blonďatá čůza se nám celou dobu směje teď někde za zády a kuje další pikle s tím vrahounem…“

„Draco!“

„A on si bude klidně vraždit dál, ona bude pobíhat po ministerstvu, protože nikdo nezjistí, že je komplic a…“

„Už dost! Uklidni se. Promerlina, Draco!“

Plavovlasý mladík se zasekl a podíval se na Harry, maje v očích obavy.

„Už jsi klidný?“ přistoupila k němu, dala mu dlaň na tvář a usmála se na něj. Druhou rukou se dotkla jeho ruky.

„Jo, myslím, že už vcelku jo,“ připustil Malfoy a spojil jejich prsty.

„Lina nám nemohla lhát. Neznám nikoho, kdo by uměl odolávat veritaséru. Navíc, včera jsem se s ní bavila, než jsem šla spát, nenápadně jsem na ni aplikovala nitrozpytu, teda aspoň to málo, co umím, a mluví pravdu,“ pohladila ho palcem po čelisti.

„Taky jsem zjistila, že ten vrah používá voodoo magii a pokud chce někomu ublížit, musí znát jeho pravé jméno. Mně nemůže ublížit, protože moje skutečné jméno nezná. A ty jsi pro něj mrtvý, uvidíš, že Lina ještě spí. Klidně teď pojď se mnou a půjdeme se podívat k ní do pokoje. A slibuju, že jakmile se vzbudí a bude schopná s námi komunikovat, poprosíme ji, aby se nám svázala neporušitelným slibem, abys měl klid, dobře?“

„Dobře, ale co tenhle dům.“

„Dům je neviditelný a poté, co skončila válka, jsem se stala strážcem jeho tajemství, takže se sem nikdo bez mého dovolení, aniž bych komukoliv vyzradila jeho umístění nebo ho pustila krbem, nedostane. Smí sem jen moji blízcí a ti, kterým jsem o něm řekla. Všem plně důvěřuju. Lina nemůže nikomu prozradit, kde zrovna je, protože není strážce. A přestože říkala, že ji monitoruje kouzly, tak dokud budu naživu a strážcem, neměl by naši pozici vůbec zjistit. Takhle to kouzlo funguje. Jsme nedohledatelní. Už jsi klidnější?“

„Popravdě, to jsem netušil,“ přiznal obdivně Malfoy.

„Ona to taky netuší,“ opáčila klidně dívka a políbila Draca jemně na rty.

„Nechme toho tlachání a pojď se raději na ni podívat.“

„Dobře, pro tvůj klid,“ uchopila ho za dlaň a jako malé dítě odvedla do schodů nahoru.

Prošli kolem rozhádaného páru. I když se hádala spíš jen Hermiona, protože na Ronalda Weasleyho pronášela jeden argument za druhým a on úslužně mlčel. Byli tak hluční, že bylo dost možné, že tím vzbudili Linu.

 

 

***

 

 

Když se nakonec Draco Malfoy přesvědčil o tom, že Lina Roseová spí a na vlastní oči ji viděl zamuchlanou v peřinách, v poklidu se nasnídal.

Nakonec se Harry rozloučila se svými přáteli, kteří se stihli dohádat, a pak už ji čekala jen volná a příjemná neděle s Dracem po boku.

 

Neustále upadala do hloubky svých myšlenek. Bylo toho tolik, nad čím musela přemýšlet a co se jí byť jen ledabyle honilo hlavou. Například věděla, že by Dracovi zřejmě měla říct o tom, co jí řekl Snape, když u něj naposledy byla. Přestože sama netušila, zda ji to těší nebo ne, jedno věděla jistě. Pokud už navždy zůstane dívkou, je tu možnost, že neztratí Draca. I když si nebyla úplně jistá tím, co k ní cítí, protože on takový druh citů projevoval jen velmi stěží.

 

Večer ihned poté, co Harry všem obyvatelům domu uvařila večeři, se společně posadili v salónku. Draco se vůbec netajil tím, že nedokáže Linu ve své přítomnosti trpět, natož u stejného stolu.

Lina stvrdila bez jakéhokoliv protestu nezrušitelný slib. A i když Draca uklidnilo, co mu ráno Harry řekla, až teprve teď se cítil jistější. Na oplátku Harry Lině pověděla o tom, že je u nich v bezpečí a že ji tam vrah nenajde, i když si podrobnosti nechala pro sebe.

A protože se Draco s Harry chtěli hned v pondělí vrhnout na další vyšetřování, když teď byli zase o krok blíž, tahali z Liny další informace, které by je dovedly až k vrahovi.

 

„Pokud nám řeknete celé jméno vaší sestry, Lino, a dáte nám nějaký předmět, který jí patřil, budeme schopni vaši sestru možná najít, v horším případě aspoň určit přibližné místo, na kterém byla posledně. Máte u sebe něco, co jí patřilo? Místo, kde se nachází vaše sestra, bude i místem, kde najdeme jeho. Takže je to poměrně důležité i nejen proto, že se ji pokusíme zachránit,“ slova se jako obvykle ujala Harry, nejen proto, že s dívkou soucítila a měla k ní blíž, ale předně proto, že Draco dával svoje antipatie až příliš najevo.

A vystrašená Lina Roseová se tak pokaždé snažila vyhnout jakémukoliv kontaktu s ním. Měla strach na něj promluvit byť jediné slůvko.

„N-ne, tady nic nemám, bohužel, slečno Evansová, ale u mě v bytě…  Já ale… Nemůžu se tam vrátit,“ opáčila blondýnka a třásl se jí hlas.

„To je v pořádku, když nás navedete a řeknete nám, kde máme hledat, zajdeme tam sami. Samozřejmě s vaším dovolením.“

„Dobrá. Souhlasím,“ přitakala tiše podsaditější sekretářka, „když půjdete do mého pokoje, který je na konci chodby hned poslední na pravé straně, mám v pokoji pár jejích věcí. Na stolku mám několik jejích dopisů a přes židli je přehozený její svetr, pokud si dobře vzpomínám. Kdysi mi ho půjčila a já jsem v něm poslední rok chodila skoro pořád, abych měla pocit, že je stále se mnou.“

„Výborně, Lino, hned zítra ráno tam zajdeme. Nemusíte mít strach. My vaši sestru najdeme a toho vraha dopadneme. Máte mé slovo,“ chytila ji pevně za ruku Evansová a usmála se na ni.

Draco vedle poposednul a zakabonil se, jako by mu na hábit někdo vylil smradlavou břečku. Po očku sledoval letmé dotyky obou dívek a tváře mu začínaly mírně rudnout vzteky.

„Je už dost pozdě, ne?“ poznamenal vcelku trefně Draco a jakoby mimochodem narazil do Harry, která se tak odpojila od Liny. Věnoval jí významný pohled.

„Ano, máš pravdu,“ souhlasila dívka se zelenýma očima. „Je pozdě,“ podívala se do jeho očí a potěšeně se usmála. Co to v nich jen spatřila? To měla být žárlivost?

„Jistě, jistě, tak já… Já půjdu spát,“ zvedla se z křesla Lina. Prohlédla si oba dva přítomné a s nesmělým úsměvem odkráčela do svých komnat.

 

Chvíli na sebe mlčky hleděli, Dracův výraz působil spíš rozezleně. Naopak výraz Harry se každou sekundou stával pobavenějším.

„Co se děje, Draco?“ zeptala se zvědavě a zazubila se na něj.

Ten ji uchopil za pas a přitáhl blíže k sobě. „Líbí se ti pořád ženský?“ věděl, proč se na to ptá.

Nikdo nemohl vidět do hlavy dívky, která ještě nedávno byla mužem. Mužem, který randil vždy jen se ženami. A taky ho sžíralo podezření, že Harry ještě určitě nezapomněla na tu zrzku Weasleyovou.

„Já… Co?“ rozesmála se a nechala se vtáhnout ještě do silnějšího objetí. Majetnického, divokého.

„Slyšelas dobře, Weasleyová se ti líbila přece i po proměně. Líbí se ti tahle… Tahle…“

„Draco!“ nevěřila vlastním uším. „Ty… Ty žárlíš?“

„Já? Ale prosím tě. Něco tak přízemního by mě ani nenapadlo. Co to je? Ten pojem ani neznám!“ řekl vzpurně a zatvářil se kamenně, i když mu oči provinile sklouzly bokem.

„Ale ano, ty žárlíš! To je hezké!“

„Neodpovědělas!“ zvýšil nakvašeně hlas.

„Ne, nelíbí se mi. Řekněme, že není můj typ,“ zazubila se Harriet. „Ačkoliv mám pocit, že světlovlasí lidé v tomto domě mě docela přitahují,“ zašeptala mu svůdně do ucha.

Draco přivřel oči a nechal se mlčky opečovávat jemnými rty. Tu na krk, tam na lícní kost, poté na tváře, na nos, na oční víčka a nakonec na rty.

Vášnivě se vpil do rtů své přítelkyně a nechal se opájet sladkostí jejího jazyka. Odpovídal na tu horkou vášeň a cítil, jak se mu v těle rozlévá horko a jak se krev hrne do jižnějších partií těla.

Nenápadně se s jejím tělem začal přesouvat do chodby. V momentě, kdy se přiblížili ke schodišti, se od sebe poprvé odpojili. Harry zacouvala a nakopla nějakou věc. Dnes už podruhé. Sklonila se mírně dolů a podívala se, co jí stálo v cestě. No jistě, sama to sem odložila.

„Půjdeš spát?“ zašeptal tlumeně Draco a znovu se k ní přitisknul.

„Já…“ otočila se znovu k zemi. „Asi bych to měla odnést!“

Plavovlasý bystrozor se kouknul do míst, kam se upnul její zrak. Na koberci ležela hnědá krabice s věcmi. „Co to je?“

„To jsou Remusovy věci, chtěla jsem mu je odnést.“

„To nemyslíš vážně, teď? Hned? To můžeš zítra!“ zaprotestoval zklamaně a zatvářil se jako dítě, kterému ukradli hračku.

„Zítra nebude čas, Draco,“ usmála se na něj, jemně ho políbila na horní ret. „Bude to jenom chvilička, slibuju, za chvilku jsem u tebe. Běž si lehnout a počkej na mě!“ vymanila se z těsného objetí a vzala do rukou Removy věci.

 

O pár úderů srdce později už si nabrala hrst letaxového prášku a vhodila ho do krbu. Nahlas vyslovila adresu bytu, kde bydlel Remus s Tonksovou už dřív a do nějž měla přístup jako blízký přítel. Pohltily ji zelené plameny a během chvilky se ocitla na druhé straně.

 

Věděla, že je pozdě a že se měla ohlásit předem, ale říkala si, že tady ty věci nechá jen se vzkazem a zase půjde pryč, aby neobtěžovala a Removi ušetřila práci. Možná, že s Tonksovou už dávno spí.

Něco ji však přesvědčilo, aby zůstala. Slyšela hlasy. Dva mužské hlasy.

S krabicí v rukou prošla chodbou rovnou do obýváku.

 

A v ten moment spatřila na pohovce polonahého Severuse Snapea, jak v ruce třímá whisky a hned nato si k němu přisedl Lupin a přisál se obávanému profesorovi ke krku, zatímco mu nezbedná ruka drze zajela do klína.

„Krásně voníš, Severusi!“ zamumlal Remus, ale i tak mu bylo rozumět. „Mám úžasný nápad, na který jsem čekal dvacet devět let a který se dá aplikovat pouze v mé posteli, budeš mě následovat?“ zazněl koketně.

 

A krabice s knihami spadla s hlasitým zaduněním na zem. Zelený pár očí hleděl vyděšeně na scénu před sebou. Hlasité polknutí museli slyšet až na ulici a pokud by tep srdce dělal hluk, rozhodně by Londýnem rezonoval podivný koncert falešně znějící filharmonie.

 

„Hm,“ pronesl Snape, „myslím, že asi ne,“ zavrtal se černým pohledem do očí Harriet Evansové, která naproti nim stála jako z kamene s ústy otevřenými dokořán. „Máme nevítanou návštěvu.“

Remus se otočil a samotným zděšením se málem udusil.

Zhluboka polknul, „Harry…“

„Remusi…“