„Co se děje? Proč se tak tváříš?“ chytil Draco Harry za paže a snažil se z ní doslova setřást informace.
„Tak se sám podívej!“ v překvapeném tónu černovlasé dívky bylo znatelné taky podivné zklamání. Draco byl dostatečně pohotový na to, aby pochopil, že Harry tu osobu poznala.
Nakoukl do škvíry ve dveřích a jedním okem se snažil zahlédnout, kdo jeho partnerku tolik vyvedl z míry, ale první pokus byl marný. Ten někdo už se totiž stihl přesunout do dalšího pokoje, kde hledal svou oběť.
„Není tam,“ otočil se mladík na Harry a očima ji vybídl, aby mu rychle řekla, o koho se jedná.
„Stan! Stan Silnička!“ zašeptala bezradně.
„U Salazara! Takže je to pravda!“ pronesl bezděčně brunet, který by za jiných okolností byl blonďákem, nebýt toho, že měl v sobě mnoholičný lektvar. „Říkalo se, že je omámený imperiem a že pro Pána zla během války nedělal dobrovolně.“
Harry mu jen přikyvovala. Nebyla ani schopná slova.
„Takže tohle je důkaz, že ho Starostolec zprostil viny neprávem! Je zkorumpovaný? Vždyť mu museli dávat veritasérum, na všech Smrtijedech se testuje!“ pokračoval rozhněvaně.
„Každopádně, ať to bylo, jak to bylo, už víme, kdo to je a není teď čas, abychom řešili všechna proč a jak. Musíme se z téhle bryndy dostat! Nemůžeme se teď přemístit, uslyšel by nás a mohl by naši magii vystopovat,“ zašeptala dívka znovu a věnovala přitom Dracovi pohled naplněný obavami. „Slyším kroky!“ zarazila se.
Draco se opatrně natočil znovu ze dveří a zahlédl profil uhrovité tváře, která se sklání k sekretáři na chodbě a prohledává každý šuplík.
„Musíme zaútočit my! Bude to moment překvapení, nemůžeme čekat, až nás najde, prohledá celý dům a nevím, jak tobě, ale mně zastírací zaklínadla nikdy dokonale nešla a ten svůj slavnej plášť si nechala doma,“ otočil se na černovlásku a ta, přestože pozvedla překvapeně obočí nad poslední poznámkou, nakonec přitakala.
„Ty víš, co to je za plášť?” nahmatala v kapse svou hůlku a pevně ji uchopila do ruky.
Draco ji následoval a nakrčil pobaveně nos, nemělo to tentýž efekt, když nešlo o jeho tvář, ale pobaveně vypadal stejně tak. „Nejsem idiot, Potty, už na škole jsem tě prokoukl.”
Harry se pousmála, zejména když si uvědomila, že to Draco proti nim nikdy nepoužil, a i když nejspíš Snape tušil, že Harry má neviditelný plášť, stejně tak to věděl i Brumbál, který vždy stál na jejich straně.
„Počkáme, až zajde, pak na něj zaútočíme!“
„Dobře, hlídej, já zatím očistím pokoj od našich otisků. Pro jistotu, nikdy nevíš,“ Harry se chtěla nějak zaměstnat, a tak mávala hůlkou ze strany na stranu a zaprášený povrch toho mála nábytku, co v místnosti byl, v tu ránu zmizel a s ním i jejich otisky nebo zatoulaný vypadaný vlas. Čistá práce zkušeného bystrozora.
„Teď, odešel!“ upozornil ji Malfoy a pootevřel mírně dveře, zatímco se Harry zhluboka nadechla, čerpajíc z nádechu novou naději. Nikdy by si nemyslela, že ji tento prostý fakt tolik zaskočí.
Myslela si, že Stan byl opravdu pod imperiem. Býval to trochu bláznivý mladý kluk, ale přes to všechno milý a přátelský. Neměla ani představu o tom, že ten mladík, kterého tehdy potkala jako třináctiletý puberťák v záchranném autobuse, by mohl být něčeho takového schopný. A tolik zbytečných úmrtí a vražd! Tolik zla a mučení bylo na nevinných lidech spácháno. A za to všechno mohl on, Stan Silnička. Takovou dobu, tolik měsíců ho všichni bystrozoři hledali a snažili zadržet. Naprosto to bylo k ničemu. A teď? Mohla vlastně poděkovat jen té šílené události, která z ní udělala ženskou, že se dostali takto daleko!
Draco opatrně vyšel na chodbu. Harry šla tiše za ním a kryla mu záda. Ještě pořád se z toho šoku nevzpamatovala, ale věděla, že teď nemůže být zaskočená, že teď není čas ani místo na tyhle emoce. Musí jednat a rychle, dokud to jde.
Jakmile byli na konci chodby, uslyšeli zpoza rohu šrum doprovázející rozlícený hlas. Stan si říkal něco pro sebe.
„No počkej, ty bezradná mrcho, já tě najdu, to si piš a sežereš si to i s úroky, ty motácká šmejdko! A sestřička si to odskáče taky!“
Teď už si mohli být tuplem jistí, že Stan je ten hledaný vrah. Zmínka o Patrishe z něj vytryskla s takovým expresivním nádechem jedovatosti, jaké by snad nebyl schopný ani Severus Snape.
Harry semkla prsty hůlku mnohem pevněji a doslova stiskla k sobě čelist se zatvrzelou snahou Stana dopadnout. Tohle mu nesmělo projít. Ten muž ji neskutečně zklamal. A to zklamání se v ní choulilo jako klubko, které smotávalo všechny ty emoce do jedné jediné a bobtnající, díky níž jí klouby na prstech bělaly, jak ruce tiskla v pěst. Nenávistí. Ten pocit byl skoro totožný s tím, který kdysi cítila k samotnému Voldemortovi. Ostatně, ti dva se od sebe tolik nelišili.
„Napočítám do tří,“ otočil se na Harry Draco.
Přikývla, v očích blyštící se odhodlání.
„Jedna,“ posunul se o krok, „dva,“ další krok, „tři!“
Dva školení bystrozoři vpadli do místnosti, kde k nim zády stál muž, který měl na svědomí všechnu bestialitu napáchanou na obětech za posledního půl roku.
„Expeliarmus!“ zahřměl Draco, ale nebyl dostatečně pohotový, protože dřív, než kletba stačila zasáhnout cíl, Stan Silnička si stihl všimnout, že někdo do chodby vběhnul a o vlásek kletbě uhnul.
Maje teď už hůlku v pohotovosti, seslal na bystrozora nějaké neznámé kouzlo, jehož černý paprsek svým tvarem a plíživou trajektorií až děsivě připomínal hada.
Harry v posledním okamžiku do Draca strčila, zatímco přitom vykřikla: „Mdloby na tebe!“
„Slaboši! Kdo vy dva jste? Párek tupých kentaurů?“ křikl Stan Silnička, přičemž kolem sebe vytvořil štít a další kletbě se vyhnul. „To si myslíte, že jste na nějakým pitomým školním soubojovým klubu? Chtělo by to nějakou šťávu!“ hrdelně se zasmál a poslal směrem k Harry bleskovou rychlostí další kletbu.
Tentokrát už neměla tolik štěstí a rudý paprsek ji sekl do ramene, přičemž jí tam vytvořil hlubokou řeznou ránu, která se nebezpečně rozšklebila. Harriet to neustála a s nečekanou bolestí padla k zemi.
Draco, který se sbíral ze země, kam dopadl, když ho Harry odstrčila, se se zděšením podíval na dívku a poté na Silničku, který využil nepozorované chvilky a s hlasitým prásk se přemístil pryč. Všudypřítomná masa magie jako by byla vlastní vnímavou entitou, v pudu sebezáchovy najednou implodovala a nezůstala po ní jediná stopa.
„U podělaných hadích ocásků!“ zvolal naštvaně aristokrat poté, co vyzkoušel rychle několik zjišťujících kouzel, které mu však nic neřekly. „Jak to zatraceně udělal?!”
Hned na to se přesunul ke své kolegyni a namířil na ni hůlkou. Zamumlal tiše cosi nesrozumitelného a ošklivá, teď už překvapivě hnijící rána, kterou si s přivřenými víčky držela dlaní, se zacelila.
„Jak?“ zeptala se a vyhledala jeho oči. V těch jejích byla vděčnost, a ještě něco jiného. Něha, plno něhy.
V Dracových duhovkách se mihlo cosi jako stín viny. „Už jsem se s tou kletbou setkal. Temný pán ji učil svoje nohsledy. Taky jak ji vyléčit. Je krutá. Před lety jsem viděl, jak jí mučil jednoho ze smrtijedů. Pánovi zla nevyšel jeden z jeho plánů, myslím, že tehdy si mu je překazila nějakou svojí hloupou výtržností,” dodal trochu pobaveně. „Ale Mulciber za to pěkně zaplatil, Pán zla mu za to udělal do břicha díru jako vlašský ořech, ta se roztahovala a mokvala a všichni jen přihlíželi, jak se ten chlap kroutí na zemi a trpí. Po chvíli byl v místnosti takový puch, že se to nedalo vydržet, chtělo se mi zvracet, nejen z toho zápachu, ale z té zrůdnosti a nelidskosti. Můžeš si o mně myslet to nejhorší, ale nikdy jsem tohle nechtěl. Můj otec mě do toho zapletl, i když sám vlastně nechtěl. Když Pán zla znovu povstal, neměl moc na vybranou a já jsem neměl kam utéct...,” to bylo poprvé, co Harry upřímně přiznal, co se s ním před lety stalo.
Prohlížel si ji jako něco cenného a prstem znovu a opatrně přejel po místě, kde už namísto rozšklebené rány, byl kus holé jemné kůže. Vzdychl. „Ten smrtijed zemřel hodně bolestivou smrtí,“ jeho hlas se mírně zatřásl. Tahle vzpomínka a nynější situace, ho značně vyděsily. Nebýt jeho znalosti černé magie, kterou ironií osudu získal právě díky lordu Voldemortovi, Harry už by nebyla za několik chvil mezi živými. A musel by sledovat, jak v agónii umírá.
„D-děkuji,“ opáčila pohotově Evansová a zamrkala.
Dotkla se dlaní jeho prstů na rameni a vážně k němu pronesla, zatímco se zvedali společně ze země: „Nic z toho, čeho si byl svědkem, nebyla tvá vina, Draco. Možná jsem si o tobě kdysi myslela špatné věci, ale dneska je to jinak. Dneska tě znám. Možná nejsi samotný příklad dokonalosti a ctnosti, ale to nikdo z nás není a nejsi o nic horší, než já nebo moji přátelé. Všichni se snažíme přežít v podmínkách, které nám život nabízí. Byl si svědkem hromady krutých věcí, a i přesto jsi takový, jaký jsi. Pro mě je to jistý druh hrdinství, přežít v tom největším pekle se zdravým rozumem.”
Mladíkovi trochu povolila ramena a bylo vidět, že její slova mají kýžený efekt. Přesto si neodpustil kamenně podotknout, „Utekl nám.“
Jako by tím dal najevo, že mu vlastně vůbec nic není a že to, co se právě stalo, nic nebylo. Je přece ze Zmijozelu, ti nedávají najevo obavy ani strach.
„Teď ale už víme, kdo to je,“ přitakala Harry a podívala se mu do očí. „Můžeme na něm samotném praktikovat jeho vlastní metodu. Ale nejdřív musíme najít Patrishu. To je teď prioritní.“
***
„Ano Lino, opravdu je nezbytně nutné čekat dva týdny. Víte, zraje mi ve spíži mnoholičný lektvar a ten budeme potřebovat, abychom vaší sestře pomohli,“ už snad po desáté za poslední dva dny odpovídala Harry na úpěnlivé prosby blonďaté sekretářky ministra. „Jinak to opravdu nepůjde. Musíme se držet plánu, jinak můžeme všechno zničit, je třeba obezřetnost a nemůžeme udělat chybu. Nemějte strach. Všechno dobře dopadne. Vaše sestra je živá, včera jsme se ji pokusili vyhledat pomocí jejích věcí. Dokonce už víme, kde přesně je. Jen to místo je velmi střežené a my potřebujeme opravdu dobře promyslet, co a jak uděláme. Sama jistě chápete, že takový rychlý počin bez rozmyslů by vaši sestru mohl stát klidně život a my ji nechceme ohrozit!“ dala ji ruku na rameno. „Ale budete ochotna s námi spolupracovat? I když to může být nebezpečné? Budeme potřebovat, abyste byla přítomná, když se vrah objeví, jste si jistá, že…“
Lina Roseová s odpovědí neotálela a skočila Harry do řeči: „Jistěže! Dala bych za sestru život!“
„Výborně, v tom případě… Důvěřujte nám, my víme, co děláme!“ Harriet si sama nebyla jistá tím, co říkala, ale musela tu dívku nějak uklidnit, motivovat a musela ji dát naději, byť falešnou nebo prostě jen zpola pravdivou. Každopádně nelhala v tom, že musí počkat, než uzraje lektvar a než si s Dracem do detailu proberou plán, který mu už navrhovala nedávno.
Lina chodila po domě jako tělo bez duše. Věděla, že se v jejím domě něco stalo. Na tvářích obou bystrozorů to bylo znát, ale ani jeden jí nechtěl říct, co se tam odehrálo. Tušila, že to nebylo nic hezkého, i když jí oba tvrdili, že to byla přínosná návštěva, ale možná tím spíš ji to děsilo. Nedokázala se smířit s faktem, že Dracův a Harrietin plán zahrnoval takové složité přípravy. V duchu už viděla svou sestru minimálně pětkrát mrtvou.
A to ji ani jeden z bystrozorů neřekl, jaké klení a výhružky v jejím jménu zvolal Stan Silnička a co slíbil, že provede její sestře. Panika by ničemu nepomohla.
***
Blížil se třicátý první červenec. Harry tušila, že její přítel zřejmě ani nemá potuchy, že má narozeniny, ale tak nějak tajně doufala, že se to třeba dozví z novin nebo kdo ví odkud.
Každopádně si v poslední době nějak nerozuměli. Draco neustále někam chodil a odsekával jí. Byl nevrlý a skoro pořád se chtěl hádat. Od poslední události s temnu kletbou, kterou na ni Stan vyslal, byl jako vyměněný. Možná si uvědomil, že je pro něj slabost, nebo si naopak v té vypjaté situaci uvědomil, že mu je vlastně lhostejná.
Měla strach. Strach, že už ho omrzela a že všechno, co k němu cítila, bylo zničeno během jednoho lusknutí prstů. Okamžik, který změní vše, protože emoce v takových chvílích pracují na plné obrátky a dokáží, aby člověk takříkajíc prozřel.
Hlavou se jí proháněly i podivné myšlenky, ve kterých si Draco našel jinde nějakou milenku. Vůbec mu přitom nevadilo, že neskrýval svou identitu. Zřejmě chodil někam do podsvětí, nebo někam do vykřičených barů, kde ho nikdo nepozná. Mezi mudly by se taky snadno ztratil, přestože jeho aristokratické vzezření vždy všude budilo pozornost. Ne nadarmo byl tolik let žádaným v každé ženské společnosti.
Bylo toho na ni moc a ty nesmyslné pochybnosti ji zahlcovaly v momentě, kdy se to vůbec nehodilo. Nechtěla, aby její emocionální rozpoložení ovlivnilo její pracovní výkon a hlavně ohrozilo nejeden nevinný život. Patrisha ani Lina si to nezasloužily.
A jako by toho nebylo málo, Draco chodil pozdě večer domů unavený a skoro vždy hned usnul, aniž by Harry popřál dobrou noc.
Každou noc usínala sama a vystrašená. Jak patetické tohle bylo. Ona, která Malfoye vždy nesnášela. Která ho od začátku odmítala. Ta, která si nedovolovala k němu něco cítit. A ona teď měla strach, že se na ni vykašle. Jak hluboko se do toho všeho ponořila, aniž by tušila, co to vlastně dělá.
Letos to holt bude další patetické jubileum bez toho, aby se na ni usmálo štěstí.
***
Ráno Harry vstala mírně rozlámaná a nevrlá. Bylo brzy, ale Draco už nebyl ve své posteli, což bylo vysoce znepokojující. Vlastně ani netušila,jestli spal doma. Lůžko bylo studené, jako by byl dlouho pryč, nebo na něm neležel vůbec.
Celou noc se převalovala a měla ošklivé noční můry, ve kterých ji Draco opakovaně opouští, vysmívá se jí do tváře a říká: „Snad sis nemyslela, že jsem to s tebou myslel vážně, ty ubohá couro! Jen chtěl, abys mi ho podržela! Rozšířit svou sbírku.“
V dalším snu ji zase domů přivedl další dívku, velmi vnadnou a krásnou a oznamoval ji, že Penny teď u nich bude bydlet taky a že bude spát vedle něj v posteli namísto Harry.
V dalším snu Harry vedl někam do vykřičeného domu a nařizoval ji, že pokud si to s ním a tady s Laurou nerozdá ve trojce, odstěhuje se.
Úžasné narozeniny! Jen co byla pravda! To ten den začal!
Jak měla ve zvyku, strávila ráno zase u novin s obrovským hrnkem té nesilnější kávy, jakou kdy pila. Pokud její ubohý vzhled nezlepší kofein, budou muset už jedině kouzla.
Nebyla ale schopná se soustředit a písmenka ji sama od sebe uskakovala nebo se slévala v jeden velký černý chuchvalec. A věděla, že to není tím, že by její kontaktní čočky byly slabé.
Odhodila naštvaně noviny na stůl, dopila hrnek a šla se do pokoje převléci.
Když si všimla na polštáři několika plavých vlasů, už to nevydržela a zamrkala, aby zahnala slzy, které se pokusily prodrat svou cestičkou po tváři. Ne, to nesmí! Kdesi na hrudi ji bolestivě píchlo. Tíha všech posledních událostí se prohnala její existencí v pekelné ráži, až měla pocit, že ji udusí.
A v ten moment to věděla. A rozhodla.
Dnes si s Dracem musí vážně promluvit. A buďto jí řekne pravý důvod svého chování, nebo se definitivně rozejdou. Nehodlala už dál snášet tohle jednání a nehodlala sama sebe trápit patetickým toužením po někom, kdo to očividně už neopětuje. Tak to by měli. Zkusili to, přece jen věděla, do čeho šla, nebo ne?
Věděla, že její láska narostla do vyšších rozměrů, než kdy myslela, že by mohla, ale nedokázala s tím nic udělat.
Bylo asi něco kolem druhé hodiny odpoledne, když Draco dorazil. Vlasy nerovnoměrně rozházené po obličeji, kruhy pod očima. Hábit, který měl včera na sobě, měl neupravený. Byl z něj cítit nějaký sladký parfém. Jednoznačně ženský. Bylo evidentní, že ponocoval a měl velmi divokou noc.
Harry se zhluboka nadechla, a místo, aby něco řekla, zase ústa zavřela a polkla. Potlačovala nutkání hned se namístě rozbrečet a udělat ze sebe pitomou naivní a sentimentální husu.
Takhle ženský prožívají rozchody? Takové to je, když si jich nikdo nevšímá? Jak se asi cítila Ginny, když spolu ještě byli? Taky ji tolik trápil?
Harry Potter byl pořád v práci, neměl na ni nikdy čas. Osten viny se zabodl přímo do divoce bijícího srdce.
Draco si nalil kávu a přímo se zhroutil na židli ke stolu, pokládaje lokty na stůl, aby vůbec udržel v rukách hrnek. Na Harriet se ani nepodíval a rovnou do sebe vhodil celý obsah.
Harry chvíli přemýšlela, jak začít, ale tohle už nešlo dál.
Proč se tak najednou změnil? Vždyť ještě před nedávnem bylo všechno fajn! Nic se mezi nimi neodehrálo! Žádná hádka! Žádné neshody, nic. Prostě se Draco najednou ze dne na den začal vytrácet a mizet. Přestal s ní komunikovat, jako by před ní něco tajil. Možná se bál říct jí pravdu.
Lina, která byla už tak na zhroucení, se mladou bystrozorku snažila morálně podporovat, ale bezvýsledně. Minulo se to účinkem, spíš naopak ji to ještě utvrdilo v tom, že se to musí radikálně vyřešit, když jeho chování vidí i ostatní a není to jen její mylná představa.
„Draco,“ začala.
Sivé oči se střetly se s těmi smaragdovými. Černovlasé dívce se lehce třásl dolní ret. Měla neblahé předtuchy, ale všechno bylo lepší, než nevědomost.
„Draco,“ zopakovala.
„To jsi už říkala, vím, jak se jmenuju,“ opáčil jí pichlavě a usmál se přitom jako za starých časů, když se nesnášeli. Naskočila ji přitom husí kůže.
„Malfoyi!“ použila jeho příjmení a její hlas ochladl. „Co se děje? Co se stalo? Udělala jsem něco? Proč se chováš v poslední době jako buran?!“
Ale než se dočkala odpovědi, kterou se jí zřejmě Draco chystal dát, byli vyrušeni.
„Harry, rychle, musíš jít se mnou!“ vpadla do kuchyně Hermiona a tvářila se vyděšeně.
„Co je?“ postavila se Evansová na nohy. „Co se děje? Děsíš mě.“
„Neptej se a pojď!“ chytla bystrozorku za ruku a táhla ji za sebou. „Je to naléhavé!“
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).